Tento článek vyšel v časopise SNOW 59 (leden 2011).
Důkazem toho, že se vyplatí být opatrný, je i letošní rozsudek Nejvyššího soudu (NS) sp. zn. 8 Tdo 68/2010. Jím vyvrcholila první trestněprávní kauza u nás, kdy byl viník srážky na sjezdovce potrestán půlroční podmínkou a pokutou 55 tisíc korun. Mnozí si jistě vzpomenete na „kauzu Zadov“, kdy mladý lyžař za sjíždějícím otcem neviděl jeho dcerku a narazil do ní tak nešťastně, že jí bylo nutno odebrat nárazem poškozenou slezinu.
„Těžce zranil, nevinen“
Názory právníků nebyly jednotné. Okresní soud neshledal zavinění takovým, aby patřilo do oblasti trestního práva. „Podstatná část zranění při lyžování by napříště mohla končit u soudu. Třeba tady na Zadově je tolik úrazů, že by to bylo na pováženou,“ byl citován příslušný soudce. Média to šťavnatě podala ve stylu titulků „Lyžař natrhl holčičce slezinu. Soud jej osvobodil“ či „Těžce zranil malou lyžařku. Verdikt: nevinen“, a vesměs tak zkreslila fakt, že jednání o zavinění a odškodnění v občanském řízení nikdo nezpochybňoval. Se soudem se ztotožnil např. právník Vavroch: „Pokládám vzhledem k neexistenci jasné právní úpravy v této oblasti verdikt soudu za zcela správný… Trestně právní odpovědnost je proto nulová.“ (§ 223 a 224 TZ: Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona…) „Ničeho podobného se obžalovaný nedopustil.“
Sporné názory
Krajský soud byl ale jiného názoru a v tom jej podpořil i soud Nejvyšší. Věc kvalifikoval jako (nedbalostní) trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009.
„Lyžař musí přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem, terénním, sněhovým a klimatickým podmínkám, výhledovým poměrům, hustotě provozu, tedy celkové situaci na trati, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat třeba i na nenadálou překážku, což současně znamená, že nesmí vjíždět do míst, kam nevidí.“
Odvolal se přitom i na známé desatero FIS, jež je od února 2009 součástí ČSN 01 8027: „Pokud tato pravidla lyžař nedodrží a způsobí vážné zranění, může být stíhán kvůli ublížení na zdraví.“ Následně sice několik právníků v interní webové diskuzi vyslovilo pochybnosti nad tím, zda pouhá pravidla sportovní federace mohou ukládat i nečlenům závazné povinnosti, ale v praxi je to spíš právnické cvičení, neboť pevnou roli pravidel FIS soudy deklarovaly již dříve. Například NS v rozsudku 25 Cdo 1506/2004.
Desatero platí a basta
„I když nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou tato pravidla pro lyžaře na sjezdové trati závazná, a to bez ohledu na to, zda jsou pramenem práva či nikoliv…“ (Pokud se pozastavujete nad formulací „nejsou obecně závazným právním předpisem“, ale „jsou závazná bez ohledu…“, nejste sami, činí tak třeba i státní zástupce Jan Vučka.)
Co z toho pro nás plyne? Všimněme si dvou formulací:
1. „nesmí vjíždět do míst, kam nevidí“
Tohle na lyžaře 100% vytáhne každý soud a proti tomu nemáme šanci.
Stejně jako neměla česká lyžařka z roku 2002, která v Itálii zranila
lyžaře jedoucího za terénním zlomem. Takže: přibrzdit, třeba
i zastavit, ztráta rytmu a rychlosti není nic proti možnému
průšvihu.
2. „jsou tato pravidla závazná“
Shledal to soud už roku 2002, poté opět a shledá to tak kdykoliv
v budoucnu. Protiargumenty nehledejte, je to tak v judikátech a na opačný
názor Ústavního soudu coby poslední instance bych rozhodně nespoléhal.
A do třetice, komu by to nestačilo, je zde obecný a neprůstřelný § 415 Občanského zákoníku (OZ), že každý se má chovat tak, aby nevznikla škoda na zdraví, majetku atd.
Páky jsou, pozor na ně
Zkrátka a dobře, klacků na lyžaře i snowboardisty je dost. Mohou postihnout jak notoricky šusující hovado, tak slušného člověka, jemuž třeba vypne vázání. Upřímně řečeno, ani v takovém nezaviněném případě bych nechtěl dokazovat svou nevinu a třást se, zda to někdo neposoudí jako nedbalost vědomou (vím, že můžu následek způsobit, ale bezdůvodně spoléhám na to, že se tak nestane) či nevědomou (nevím, že můžu následek způsobit, ale s ohledem na své postavení bych to vědět měl a mohl).
Přitom by o případné škodě a její náhradě v občanskoprávním řízení asi nebylo sporu. Ale to už by člověk skoro nesměl na kopec.
Sám sobě obětí
Také v situaci, kdy ublížíme jenom sami sobě, nám nastávají těžší časy. Jsou asi tři hlavní důvody.
První, existuje snaha omezit plnění zdravotních pojišťoven a přesunout jeho část do oblasti komerčního připojištění. Uvažuje se o vyčlenění riskantních aktivit a případů vlastního zavinění. Příklad v diskuzi: „Pojišťovna by měla v některých případech žádat spoluúčast. Pokud se bavíme o úrazu například při ježdění na lyžích mimo sjezdovky nebo i bez přilby, tak je ta debata na místě,“ citují média známého zdravotnického koryfeje Šnajdra. Jakmile tento názor převládne, vsaďme se, že nejdéle do dvou let jsou helmy povinné.
A mohlo by být ještě hůř. Být na pojišťovácích, máme seznámek dobrých a zlých činností, jak nám sdělil viceprezident Svazu zdravotních pojišťoven Jaromír Gajdáček: „Proč bychom měli ze solidárního pojištění platit léčbu horolezce, který každý rok někde spadne a pořád leze do nebezpečných míst. Nebo motorkáři. To jsou lidé, kteří dobrovolně podstupují určité riziko.“ A lyžaři snad ne? Freeskieři, snowbordisté, ale nakonec i sjezdovkáři…
Porušení prevenční povinnosti
Druhá, pojišťovny v duchu prvního důvodu začaly posuzovat a postihovat i spoluzavinění. Příkladem může být kauza cyklisty, u něhož dokonce až opět Nejvyšší soud (spis. zn. 25 Cdo 2258/2008-123 z ledna 2010) posuzoval otázku, zda nepoužití ochranné přilby cyklistou je či není jednak porušením prevenční povinnosti podle našeho milého § 415, jednak okolností zakládajících cyklistovo spoluzavinění na vzniku škody ve smyslu § 441 OZ. Podle § 441 platí, že byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Závěr NS zněl, že nepoužití helmy porušením prevenční povinnosti
podle § 415 občanského zákoníku je, neboť je „nepochybné, že použití
ochranné přilby cyklistou v silničním provozu je žádoucím
a způsobilým prostředkem odvrácení, či alespoň zmírnění následků
škody na zdraví v případě dopravní nehody.“
Vsadil by si někdo, že s výměnou pár slov by přesně tuto argumentaci
nepoužila pojišťovna nebo soud v případě lyžaře?
Můžeme dál uvažovat, zda se tímto nevypouští z lahve všepokrývající džin, jehož lze nasměrovat i dosud netušenými směry…
Nehoda není náhoda
Třetí, v tomto smyslu uvažují a diskutují i politici. Hezkým příkladem až úchylného uvažování je v médiích citovaná perla – výrok náměstka ministra zdravotnictví Pavelky:
„Za úraz vždycky někdo může. Buď mi ho někdo způsobí, nebo si za to mohu svou hloupostí, nešikovností, neopatrností. I když se to může zdát příliš tvrdé, nehoda není náhoda.“
Ironii ponechám vaší osobní tvořivosti. Abychom jakž takž udrželi vážnost tématu, shrňme si, že musíme počítat s vylíčenými tlaky už nyní i do budoucna. Jak se v takové situaci chovat, si každý odvodí sám.
