Počátky obřího slalomu

Obřímu slalomu (dále úsporně GS) je pětasedmdesát, v papírech má 61, ale obřačce (také GS) jen asi čtyřicet. Za první závod, ač byl spíš jakýmsi supersjezdem/super-G, se považuje Super Gigantissimo della Marmolada na jaře 1935, skoro 6 km dlouhý s převýšením 1 350 metrů. V roce 1937 v USA propagují i pořádají „controlled downhill skiing“ jako „typ závodu, který se rozvíjí v Evropě a získává široké uznání“ a obhajují oproti slalomu (SL), který je „nepříjemně neplynulý“ (unpleasantly jerky). Přesto se nová disciplina dostává na mistrovství světa až roku 1950 a postupně hledá svůj charakter – viz tabulka.

Až do té doby potřeba rozdílných lyží vůbec nevznikla. Vždyť v kombinacích (sjezd + slalom) se musely používat na oboje stejné. A tak letitý dřevěný sendvič Rossignol Olympique 41 v letech 1948–1954 vyhrál medaile ve všech třech disciplinách. I slalomky byly dlouhé: na MS 1954 měřila vítězná 218, na OH 1964 210 cm. Rozdíl nebyl v tvaru ani v konstrukci. V té době se nespekulovalo, jak lyže tvarovat, nýbrž z čeho a jak je vyrobit, aby byly především rychlé. Specifika GS se začala řešit až časem s novými materiály. Uvidíme ale, že odlišnosti nebyly ještě dalších několik desítek let příliš velké.

Hledání rychlé lyže

Prvním hitem byl kov. Headovo řešení dřevěného sendviče s kovovými pláty, využité 1959 u Rossignolu jako Allais 60, ukázalo, že odlišná reakce na vibrace dělá lyži rychlejší – ideální na sjezd (zlato OH 1960, Fischer Aluglass na OH 1964). Odlehčená verze Allais 60 se pod názvem Major stala možná první kvaziobřačkou, aniž by se explicitně ke GS hlásila. Čím víc se ale muselo zatáčet, tím méně vhodná tato konstrukce byla.

Jen o málo později koncem 50. let se pozornost upřela k laminátům se skelnými vlákny, populárně fiberglassu. Pokusy švýcarského inženýra Haldemanna vyrábět lyže lisováním ve formě jen z něj, tedy bez klasického jádra a pro ušetření materiálu s dutými podélnými kanálky, byly zpočátku slibné, ale nakonec neuspěly. Až poté, co společně s Rossignolem přidal plátky hliníkové slitiny (zicral: „construction métalloplastique“), vznikla lyže Equipe Suisse, vítězná mj. na OH 1972 nejenom v obou sjezdech, ale i ženském GS. To ale jen pro pořádek, tím jsme předběhli. Fiberglass se ukázal být skvělou součástí nosných vrstev lyže při uchování klasického jádra. Když roku 1959 uspořádal výrobce Cellpack předváděčku, výrobci lyží zájem neprojevili. Prý jedině Kneissl, frustrovaný z toho, že „dobu kovovou“ propásl. Výsledkem byl na jaře 1960 skromně „dolaminovaný“ White Star, záhy s Karlem Schranzem úspěšný ve všech disciplinách. (Spolu s Blizzardem a Kastlemi ještě na MS 1962 dominovali. Pak nastoupili Francouzi…)

První speciálky

Kästle, velký vítěz OH 1956 a MS 1958, sázel pořád na čisté dřevo, tím ale držel do OH 1964 krok už jenom ve slalomu. Nováček v závodění Head trval na „svém“ kovu (Competition, 1961), ovšem s úspěchy skromnějšími (bronz OH 1964). Rossignol založil roku 1964 „atelier“ neboli první závodní oddělení, kde Woehrle a Legrand olaminovali starý Olympique 41 a vytvořili skvělý model Strato. Ani ten ještě nebyl vyhraněný podle discipliny: Kanaďanka Nancy Greene vyhrála v prvním roce existence Světového poháru, 1967, šest závodů s jediným „uni“párem. Průkopníkem diferenciace je nejspíše Dynastar, tehdy ještě Starflex, když si ke slalomce Compound RG5 (1963) okopírováním lyže konkurenčního Aluflexu nechal firmou Les Plastiques Synthétiques udělat roku 1965 model MV2, už cílený jako sjezdovka/obřačka pro několik čerstvě získaných hvězd. Tatáž firma vyrobila pro Dynamic na OH 1964 model VR 7, první lyži s torzním boxem, 1967 vylepšenou na VR 17. Na té Jean-Claude Killy, předtím hlavně na Rossignolech Strato, při OH 1968 vyhrál všechna tři zlata. Dynamic tehdy modely formálně nelišil, ale u SL zvýraznil tvrdost patky kvůli efektu jejího zvýšeného zatížení v ukončení oblouku a dal jí novinku – článkovanou hranu, jež byla dalších asi 20 let běžná u řady slalomek. Na konstrukční kopii VR 17 posléze přešel i Head, když po olympiádě najal Killyho a jejich spolukonstruktéra Arpina. Když se podíváme na francouzskou dominanci té doby, je zřejmé, že jejich zde zmíněné modely, de facto i první obřačky, udávaly jasně tón. Má to i nelyžařskou poválečnou logiku: v poraženém, obsazeném a potrestaném Rakousku a Německu (výjimka: zlato Erbacheru na OH 1960) se novinky rozjížděly obtížněji a pomaleji.

Rossignol přidal „oficiální“ obřačku ROC 550 s kovovým plátem („metallo-plastic“) až od 1970, Strato 102 se tím hladce překvalifikovala jen na slalomku. O tom, jak bylo vše neusazené (včetně parametrů a stavění tratí, viz tabulka), svědčí i výskyt obřaček „slalomových“ a „sjezdových“ v 70. letech: jeden model společné konstrukce se slalomkou, tedy bez kovu, lehčí, pružnější, živější, a druhý společný se sjezdovkou, s kovem, těžší, robustnější. Jezdec si mohl vybrat, třeba i na různé závody. Měl je například Atomic, Spalding Numero Uno versus Formula Uno, Völkl Super Sapporo versus Renntiger (1972). Jedni měli různé modely, druzí jen jeden název a GS nebo SL verzi, např. Fischer (C4) Competition nebo zmíněné VR 17.

Pořád skoro stejné

Od konce 40. let se tak prosadil takřka jednotný tvar se skromným vykrojením, šířkou 68–69 mm a R okolo 50 m. Množství různých kazet a „šejpů“ (tvarů) neexistovalo. Ani více značek a modelů, náš výčet 60. let s GS na prsty jedné ruky je takřka kompletní. Až koncem dekády k nim přibyly Atomic a K2. Tvar i krojení Rossignolu Strato, tedy vlastně Olympique z roku 1941!, měla obřačka SM ještě roku 1983, ale také K2 810 Comp bratrů Mahreových i další lyže. Elan dokonce měl model Uniline, který se k jednotnosti SL i GS hlásil. Stenmark svůj první velký globus získal na slalomce 205 cm, se kterou jezdil vše. Teprve poté ho museli hodně přesvědčovat, aby přešel na GS 210 cm.

Obřačky se postupně prosadily jako sendviče s vrstvami hliníkových slitin, ale dnešníma očima se od slalomek lišily velice málo. Jako typ zdaleka nebyly tak oblíbené. Zaprvé proto, že SL lépe držely na ledě. Zadruhé, úprava tratí zpočátku nebyla na úrovni, aby se běžně opravdu dalo rozjet volně a rychle, proč tedy GS. A zatřetí, od konce 50. let se svět zbláznil do rakouské školy – hry nohou, krátkých oblouků, jež se nadlouho staly ideálem většiny lyžařů. Popularitu si obřačka či spíš její klon racecarver vybojovala až v carvingových 90. letech na kvalitních širších tratích. V 80. letech zvýšily materiály jako keramická vlákna či kevlar, od 1986 i titanal, parametry tuhosti. Vyšší a pevnější boty zlepšily vedení lyží, nyní mírně užších, aby se snáze zahranily. Hrany se začaly úhlovat. Svahy byly více zplanýrované a lépe upravované. Konečně šlo lépe proměňovat dávný sen – co nejméně brzdivou plynulou jízdu po hraně bez vydatných pomocných pohybů. V GS pomohlo i snížení počtu branek – viz v tabulce roky 1974 až 1978. „Nezáživný“ obří slalom měl ve SP doznat zatraktivnění výrazným rozvolněním. Podle amerického trenéra Boba Beattie původně „nešlo o to, vytvořit novou disciplinu, nýbrž učinit GS atraktivnějším,“ píše ve SKI v listopadu 1983. Ale super-G stejně vznikl (poprvé ve SP 1982).

Přesto ještě roku 1983 píše Dynastar ve svém inzerátu na SL Omeglass a GS MV5: „divili byste se, kolik výrobců používá totožné krojení pro SL a GS“ a „dokonce i špičky jsou rozdílné – něco, co ostatní výrobci nedělají.“ Analýza pečlivě změřených (zčásti komerčních) obřaček 1988/89 v testu německého SkiMagazinu ukazuje, že s malými odchylkami má většina skoro uniformně rozměry velmi blízké 87-66-77 a velmi málo se mírně užším středem liší i slalomky.

Konečně větší vykrojení

Reakcí na lepší řezání oblouků bylo větší přesazování branek. Na to opět zareagovali výrobci větším vykrojením, nejodvážněji Elan (41 m a Stenmark testoval ještě radikálnější), Kneissl 1991 dokonce superradikální 203cm GS 110-63-105/R 15 m. Také třeba Dynastar. Odvážnější pokusy běžely mimo lyžování závodní – Elan Parabolic, Kneissl Ergo, Snowrider, Olin Albert, S-Ski, Völkl Explosiv. Až okolo roku 1993 se obřačka mění na lyži o něco vykrojenější než slalomka. To je začátek jejího skutečného odlišení a budoucí obliby. Do nástupu carvingu 1995/96 se dostává na radiusy pod 40, ale někdy i těsně pod 35 metrů. Tím už se začíná stávat vděčnější lyží i pro dobré nezávodníky, do té doby holdující obligátní slalomce. Jak mnozí pamatujete, vedle obřačky se rychle etabluje vykrojenější odladěný bráška, brzy nazývaný racecarver, a radikalizuje situaci. Už první závodní Atomic Betarace 9.28 má R 30 m, následovnice 10.26 a 10.22 už jsou vykrojenější než GS současné. Podobně u dalších firem, záhy se z 30 metrů přibližují dvaceti. Brzká trefa se podaří i K2. Neměli volné lisy pro kazety přes 100 mm, a tak z nouze nahonem před sezonou 95/96 „upekli“ nezávodní lyži 98-65-87/195 cm/R 22 m. Na jaře 1996 si ji na finále „Junior Olympics“ vzal nadějný Bode Miller a dojel na ní první a druhý. Senzace! Všichni chtěli taky takovou…

Celá disciplina se změnila i vizuálně. Širší stopa, více po obou, nevídané náklony, ale především plynulost, ladnost. Zejména u méně silových a „kulatějších“ oblouků žen se znatelně zvyšuje estetický požitek. Muži zase udivují razancí, silovostí i oblouky, jež dokážou zajet. Hvězdy 70. a zčásti i 80. let jsou najednou skoro z jiného světa. Jestli jste letos při MS v GaPa viděli staré ukázky z MS 1978 tamtéž, rozumíte.

Závodní lyžování dospělo ke stavu, k němuž se spontánně propracovávalo několik desítek let, od vizionářů, kteří propagovali využití telemarského tvaru zahraněných lyží, přes všechny, kdo „řezaný oblouk“ lépe či hůře pokoušeli. Neboť jim bylo jasné, že taková jízda je nejrychlejší a nejefektivnější. Oblouk po hranách je v závodní jízdě tím nejdokonalejším.

FIS zasahuje

Okolo přelomu letopočtu chvíli trvalo, než se zjistilo, kde jsou rozumné hranice vykrojení a radiusu. Euforie byla velká, ale lyže s R pod 20 metrů se už pro vrcholové závodění neosvědčily. Experimenty a obavy ze zranění na nových lyžích a vysokých deskách (riziko zaříznutí a možnosti korekce, působící síly – šlo ovšem o výpočty, na ověření v praxi bylo příliš brzy) ale vystrašily FIS natolik, že začala parametry lyží regulovat. Přes minimální radiusy 21 metrů se v roce 2007 dospělo k současným 27/23 m při omezení výšky. Předpis a praxe vedly k používané šířce 67–69 mm, ta ale úbytek zraněných nepřinesla. Před třemi lety proto FIS zahájila velký komplexní projekt za vyšší bezpečnost. V jeho rámci se loni začaly testovat lyže delší a užší. Výsledkem uprostřed léta 2011, podle závodníků i výrobců ukvapeným, zčásti špatným a dostatečně neprodiskutovaným, bylo rozhodnutí FIS o nových parametrech pro 2012/13. Minimální radius 40/35 m šokoval, podobně i další snížení výšky při povinném zúžení. Oněch 40 metrů by totiž vracelo mužské lyže až do 80. let ke Stenmarkovi. Takové už by asi byly jen na trénink a závod, ne pro požitek. Vypadalo to na konec skvělé lyže. Té nejlepší, protože také slalomka je značně specializované nářadí, na němž se pro potěšení moc dlouho jezdit nedá. Kdežto dámská 23+m obřačka se stala velice oblíbenou lyží mnoha nezávodních expertů i závodníků Masters. A část z nich našla uspokojení i v krocení náročnější 27+m lyže mužské. To je ještě pořád vděčné nářadí, s nímž se dá celkem pohodlně jezdit po běžných tratích.


Pro srovnání: dnes se jezdí podobné např. v Kranjske Goře (442 m), ale s 54/52 brankami za 2:27, se 48 za 2:19 až 2:20. Tedy o minutu rychleji než v Chile 1966 nebo Grenoble 1968 a rovněž znatelně rychleji než Thöni 1974 či Stenmark 1978.



Po bouřlivé negativní reakci výrobců i řady závodníků se velmi rychle upekl kompromis 35 a 30 metrů s pár dalšími nepodstatnými redukcemi. Je tím obřačka zachráněna? Uvidíme. Snad ano.

Zničit carving?

A proč to vlastně tak prožívat, když to nezávodníky nijak nezasáhne? Zejména proto, že se poprvé v historii lyží vytvořila situace, kdy výrobci nestáli před úkolem udělat lyže nejlepší, jaké by uměli a jaké by jejich jezdci chtěli, nýbrž záměrně méně vhodné. I když to díky protestům dopadlo kompromisně, toto „antizadání“ tady bylo. Je to vlastně horší než změny třeba ve formuli 1. Tam totiž nikdo nechce, aby kvůli změně výkonů, motorů, křídel nebo pneumatik závodníci jezdili technicky JINAK. Kdežto zde se cíleně útočilo na zatáčení po hraně a sledovalo nadriftované pivotování do oblouku, tedy technika předcarvingová. Proti tomu brojil Witherell, autor slavné knihy How the Racers Ski, už před skoro 40 lety. Taková bezprecedentní „kontrarevoluce“ je velmi pozoruhodným momentem historie lyžařské techniky i technologie a rozhodně stojí za zaznamenání.