Počasí a sníh: 100% (ne)jistota

Počasí je rébus, který nemá jednoduché a už vůbec ne jisté řešení. O velkém štěstí můžeme mluvit tehdy, pokud se počasí na několik dnů předem podaří úspěšně alespoň předpovědět. Chcete-li mít pocit, že jste pro výběr klimaticky nejvhodnějšího místa a termínu udělali, co jste mohli, pak nahlédněte do klimatických statistik a povětrnostních zákonitostí. V nich leží nápověda, kde se nachází prašanový ráj zalitý sluncem.

Klimatické statistiky jsou jediným rádcem lyžaře, který nechce ponechat počasí úplné náhodě. Bohužel nejsou vždy dostupné ani vzájemně srovnatelné. Výborné a veřejně přístupné statistiky má rakouský a švýcarský meteorologický ústav, v některých regionech Itálie jsou k dispozici jen teplotní a srážkové průměry, v některých ani to ne. Omezeně přístupná data má i Francie. Méně či více se liší i jednotlivé pojmy – třeba jasný den je v Rakousku ten, který má méně oblačnosti než 20 %, zatímco ve Švýcarsku je to den se slunečním svitem více než 80 %.

Obecné klimatické poměry aneb vlhké a suché Alpy

Střední Evropa má vždy proměnlivé počasí a Alpy jsou přímo horským labyrintem klimatu, neboť jejich vysoké hřebeny ovlivňují, kam a jak se „počasí“ zrovna dostane. Krušné hory, Tatry i Alpy jsou pod vlivem Atlantického oceánu, jehož vlhkost do Evropy přináší převládající západní proudění – zatímco v létě kontinent ochlazuje, v zimě jej otepluje.

Nejobvyklejší směry, ze kterých přicházejí do Alp masy vzduchu, jsou západ, severozápad a sever, méně časté je proudění z jihozápadu či jihu a výjimečněji pak z východních směrů.

Obecně lze říci, že v Alpách se ve směru ze západu na východ ochlazuje s tím, jak se více projevuje kontinentální a méně oceánský charakter počasí.

Nejvíce srážek padá na okrajích alpského masivu a směrem do nitra hor jich ubývá. Srážkově nejbohatší je severozápadní a severní okraj Alp od Mont Blancu až po Hochkar. Velmi vlhký je i jihovýchod Alp – Julské Alpy a Karavanky. Množství srážek ovlivňuje nadmořská výška, ale především v závislosti na tom, jaký tvar má horský terén a jak je stíněn okolními horami. Každopádně pravděpodobnost častého přídělu prašanu je vyšší na Hochkaru, v Kitzbühelu, v Arlbergu nebo v Davosu (na okrajích alpského masivu) než v Zillertalu, v Ischglu nebo v Zermattu (ve vnitroalpských polohách).

Poměrně dost vlhké je v zimě oproti vnitroalpským údolím i Česko – může to znamenat peřiny sněhu, ale i déšť. Naše hory bohužel nejsou dost vysoké na to, aby nebyly ohrožované oblevami, dokonce ani Alpy nejsou až do dvou, či spíše dvou a půl tisíc metrů zcela imunní.

Povětrnostní zákonitosti aneb když se vzduch cestou přes hory vyčerpá

Alpský masiv se stáčí od jihozápadu obloukem nejprve k severu, pak k severovýchodu a nakonec k východu. Největší srážkové úhrny „narazí“ na severozápadní a severní stranu hor, která tvoří návětří pro vzdušné proudění, které na kontinentu převládá. Jihozápad a jih Alp je zásobován sněhem výhradně z jihu ze středomořských tlakových níží. Uvnitř Alp srážek postupně ubývá s tím, jak se oblačnost „vyčerpává“ přechodem jednotlivých horských hřebenů.

Jednoduše řečeno, dokud je vlhký vzduch nucen stoupat do hor, tak sněží či prší, jakmile klesá do nížin, srážky slábnou nebo zcela mizí. Nejsušší jsou vnitroalpská údolí obklopená ze všech světových stran vysokými horami, přes které pronikne jen málo srážek – nejtypičtějším „suchým“ údolím je Wallis na jihozápadě Švýcarska, Engadin se Svatým Mořicem, ale i jihotyrolské Vinschgau nebo rakouské údolí Ötztal.

V západní části Alp je největší překážkou horské pásmo podél francouzsko-italské hranice, pak Mont Balnc a směrem k východu hlavní hřeben Walliských Alp, který v podstatě kopíruje švýcarsko-italskou hranici. Švýcarský kanton Wallis je výrazně oddělen nejen na jihu od Itálie, ale také na severu – vznikla tak jedna z největších vnitroalpských zón se zcela specifickými zákonitostmi. Klima ve Wallisu se liší prakticky od údolí k údolí, a s ním také obvyklé množství sněhu a srážek vůbec: v jeho střední části je dokonce nejsušší místo v Alpách s pouhými 450 mm ročních srážek (o třetinu méně než v Česku). Klimatickou hranicí je i sedlo Col du Lautaret, které dělí francouzské Severní a Jižní „středomořské“ Alpy.

Roční úhrny srážek se liší až čtyřnásobně

Zatímco na severním podhůří Alp, ale i v jižním Švýcarsku, průměrně spadne zhruba 2 000 mm srážek za rok, ve Wallisu je to místy jen 500 až 600 mm, v Engadinu 600 až 700 mm. V nížinách na sever od Alp je průměrné roční množství srážek okolo 1 000 až 1 500 mm. V průměru spadne v létě dvakrát tolik srážek co v zimě.

Obdobně na severním návětří Tyrolska v Reutte ročně spadne 1 375 mm a na úpatí masivu Karwendel dokonce 2 000 mm, ale v Innsbrucku jen 900 mm a v okolí Landecku pak dokonce jen 600 mm.

Na jihu Dolomit padá srážek více (v sedle Passo Rolle 1 057 mm ročně, z toho 327 mm v zimní polovině roku) než ve středu pohoří (v Cavalese 821 mm ročně, z toho 282 mm v zimě) a než na severu (v Toblachu 733 mm ročně, z toho 228 mm v zimě). Ve Vinschgau pod Reschenpassem spadne jen okolo 600 mm, z toho 201 mm v zimě (St. Valentin auf der Haide). Srážkově bohatší jsou z jihu méně chráněné horské skupiny Adamello a Brenta (Passo Tonale 1 222 mm ročně, z toho 484 mm v zimě).

Fén aneb jak změnit počasí na odvrácené straně hory

Velmi aktivním povětrnostním hráčem je fén – vítr, který je výsledkem proudění vlhkého vzduchu přes vysokou horskou překážku. Na závětrnou stranu hor nejenže nedojdou srážky, ale vzniklý fén způsobí pokles vlhkosti a růst teplot. Fén může vznikat jak na severní, tak na jižní straně hor – typické je, že na návětrné straně padají velmi intenzivní srážky, zatímco na závětrné je poměrně teplo, sucho a větrno. Fén se nejčastěji vyskytuje právě od podzimu do jara.

Návětří a zavětří hor

Velehory (Alpy, omezeně ale i Tatry) jsou výraznou překážkou i pro oblačnost, již významně ovlivňují. Vlhký vzduch je v horách nucen stoupat, což umocňuje jeho výstupný pohyb, a tedy zintenzivňuje srážky (čím více stoupá a s poklesem tlaku ve vyšších výškách se ochlazuje, tím více kondenzuje). Ačkoliv se zdá, jakoby se vzduch o hory „zastavil“, ve skutečnosti je překonává, o čemž svědčí i silný vítr na nejvyšších hřebenech hor. Při klesání z vysokohorských hřebenů do rozsáhlé nížiny vzduch vykonává pravý opak toho, co pří svém stoupání do hor – vysušuje se a otepluje se, a dokonce rychleji, než se při stejném převýšení ochlazoval při svém výstupu.

Co ovlivňuje sněhovou jistotu:

• nadmořská výška
• místní klima – teploty, návětrný efekt
• orientace svahu
• tvar terénu – kotlina s usazujícím se sněhem vs. větrný exponovaný hřeben

Klíčové jsou tři parametry:

• úhrn přírodního sněhu
• technické zasněžování
• trvanlivost sněhu

Mikroklima aneb velké rozdíly na malém místě

Klima v Alpách není zdaleka stejnorodé ani v jednotlivých oblastech. Mikroklima jednotlivých horských údolí je výrazně ovlivněno charakterem okolního terénu, který může působit jako bariéra. Stejně jako srážky nepřekonají hradbu celého pohoří, tak jim v úměrném měřítku brání i jednotlivé horské hřebeny či vrcholy. Čím vyšší horská překážka stojí ve směru přicházejícího vzdušného proudění, tím méně srážek se přes ni dostane – oblačnost tak „pustí“ největší množství srážek na návětrné straně překážek, méně či dokonce žádné pak v jejím závětří. Je-li údolí zcela otevřeno třeba k západu a oblačnosti nebrání žádná dřívější horská překážka, pak největší chumelenici přinese právě vlhké západní proudění.

Schröcken schytá v průměru 916 cm nového sněhu ročně, zatímco ve stejné výšce ležící St. Anton am Arlberg, ale o hřeben dále, jen 329 cm – závětrný efekt jako z učebnice. Poloha a tvar okolního terénu výrazně ovlivňuje i absolutní sluneční svit – zvláště v zimě mají vrcholy o více než polovinu více slunce než údolí, např. Zell am See 237 hod. vs. Schmittenhöhe 383 hod.

Anomálie teplé a studené fronty

Podél severní hranice Tyrolska jsou díky návětrnému efektu (Nordstau) není výjimkou půlmetrová sněhová pokrývka i v polohách pod 1 000 m n. m. V návětří se velmi silně projeví zvláště studené fronty, na nichž se vlhký chladnější vzduch „zavrtává“ pod teplejší – horská překážka pak výrazně „ztěžuje“ postup fronty, a důsledkem jsou vytrvalé srážky právě v návětrných oblastech. Ve vnitroalpských polohách za těchto situací sněží výrazně méně nebo vůbec – každý hřeben je znatelnou překážkou. U teplých front je tomu jinak – vlhký teplý vzduch „klouže“ vzhůru po chladnějším, a snáze se tak dostane i přes vysoké hory. Ve vnitroalpských polohách proto zpravidla více a trvale sněží na teplých frontách, nicméně kvůli oteplení může v údolích i pršet. Z toho vyplývá, proč ve vnitroalpských údolích v okolí Innsbrucku či Landecku nebývá tolik sněhu jako v údolí Inntal u Kufsteinu, které leží ještě níže, ale v severním návětří Alp.

Sněhová jistota aneb nadmořská výška není všemocná

Průměrné množství padajícího sněhu se nezvyšuje jen s absolutní nadmořskou výškou, ale také s relativní výškou horské překážky – sněhovou mísou stejně dobrou jako vysokohorské Val Thorens je třeba „pouze“ dvoutisícový Hochkar v rakouském alpském předhůří. Vyhlášená místa, kde nezřídka nasněží i metr za den, jsou spíš na okrajích Alp než v jejich centru – tam se naopak ve slabších srážkách podepisuje hradba masivů, která centrální alpská údolí obklopuje (Wallis, Vinschgau).
Nejvýchodnější části Alp jako třeba slovinské Julské Alpy nejsou „chráněny“ vysokými hřebeny na severu, proto nemají výrazný srážkový deficit jako třeba Dolomity – spíš naopak.

Absolutní nadmořská výška samozřejmě hraje význačnou roli, pokud jde o celkový úhrn sněhu od podzimu do jara – čím výše položené místo, tím dříve na podzim sníh padá, a podklad se může vytvářet třeba od října a na jaře se sníh také drží déle. Podzimní a jarní měsíce jsou statisticky mnohem bohatší na srážky než ty zimní, obzvláště v jižních Alpách.

Zcela spolehlivě se nelze na sníh spolehnout nikde a nikdy, nicméně s vysokou pravděpodobností bude v níže položených centrech dostatek sněhu ve vrcholu zimy – od konce ledna do začátku března. V těch výše situovaných střediscích pak bude celkem jistě dostatek sněhu na konci zimy a hlavně zjara – od poloviny února do začátku dubna.

Čistě statisticky leží ve 2 000 m n. m. nejvíce sněhu v dubnu, ovšem mnohem problematičtější to bude s jeho kvalitou – na severních svazích a na ledovcích se lze oddávat prašanu zhusta ještě během celého dubna, na slunečných svazích už jen příležitostně po vydatném sněžení spojeném s ochlazením.

Nakonec je nutné vzít v úvahu, že v moderní době lyžařské není množství přírodních srážek přímo úměrné sněhové spolehlivosti – do hry významně vstupuje i zasněžování, bez kterého se silně zatěžované tratě, na něž lanovky chrlí až tisíce lyžařů za hodinu, neobejdou.

Množství zimních srážek od prosince do února (% ročního množství)

Česko

• Churáňov – 241 mm (22 %)

Rakousko

• Kitzbühel – 221 mm (18 %)
• Radstadt – 196 mm (17 %)
• St. Anton am Arlberg – 304 mm (24 %)
• St. Michael im Lungau – 114 mm (14 %)
• Schröcken – 522 mm (23 %)

Itálie

• Toblach (Hochpustertal) – 94 mm (13 %)
• Cavalese (Val di Fiemme) – 107 mm (13 %)
• Paganella – 82 mm (11 %)

Švýcarsko

• Andermatt – 352 mm (23 %)
• Col du Grand St. Bernard – 686 mm (29 %)
• Engelberg – 281 mm (18 %)
• Samedan (Engadin) – 84 mm srážek (12 %)
• Zermatt – 122 mm (19 %)

Sluneční svit aneb 300 slunečných dnů

Slunečný den vlastně není žádný přesně definovaný pojem – nejspíš by mohlo jít o den, kdy sluneční svit převažuje nad oblačností, ale třeba i den, kdy lze slunce mezi mraky aspoň zahlédnout.

Nejznámější oblastí lákající na „slunečné dny“, dokonce 8 z 10, jsou Dolomity. Meteorologické statistiky svitu tam sahají jen několik let nazpět, ale už z měsíčních reportů o průběhu počasí, které vydává meteorologická služba v Bolzanu, se dá leccos odhadovat. V r. 2012 měli od ledna do března v Jižním Tyrolsku 75 % dní, o nichž by se dalo říct, že byly převážně slunečné, v r. 2011 to bylo 66 %.

Tři sta slunečných dnů má být také v Korutanech, Východním Tyrolsku (Osttirol) nebo v jihotyrolském Vinschgau.

Dokonce 322 slunečných dnů ročně slibuje Engadin – podle švýcarské meteorologické služby má přitom Samedan 133 převážně jasných dnů ročně a 101 převážně zatažených, na dny aspoň s trochou slunce by tak zbývalo 264 dní. 300 slunečných dnů se objevuje i v souvislosti s Wallisem. Tamější Crans Montana má 97 převážně zatažených dní ročně – aspoň zčásti slunečných by tak mělo být 268. Zermatt má zatažených dní jen 79, čili až 286 slunečných.

Kdo dále? 300 slunečnými dny se chlubí i francouzské Jižní Alpy (Praloup. Puy St. Vincent, Risoul), ale statistiky bohužel chybí – z map slunečního záření je ale pravděpodobné, že jsou dokonce slunečnější než jakékoliv jiné místo v Alpách. A tři stovky slunečných dnů má i Alpe d´Huez, ostrov slunce, s teoretickým svitem až 7,5 hod. denně v prosinci a 11 hod. v dubnu nebo Serre Chevalier. Ačkoliv přesná čísla chybí, každopádně jde o jedny z nejslunečnějších míst v Alpách.

Roční průměr slunečního svitu v Evropě

• Česko a Slovensko – 1 200 až 1 600 hod.
• Šumava – 1 600 až 1 800 hod.
• Alpy, Pirin – 1 800 až 2 000 hod.
• jižní okraj Alp, jihozápadní Alpy a Pyreneje – 2 000 až 2 500 hod.

Inverze přeje horám

Vysokohorské polohy těží mnoho slunečných dní z inverzního charakteru počasí – údolí přikrývá mlha, hory jsou bez mráčku, což je obvyklý jev zimních tlakových výší, které jsou jaksi líné, moc se nepohybují, a ani vzduch se příliš nestěhuje. Studený (a těžší) vzduch pak místně klesá z horských svahů do údolí, zatímco ten teplý (lehčí) stoupá do hor. Vlhkost v chladném vzduchu kondenzuje a tvoří oblak, či spíše hustou deku, jež jako poklička přikryje mrazivé nížiny a údolí.

Více než 2 000 hodin opalování ročně

Zajímavá jsou absolutní čísla. V Liberci svítí od prosince do února slunce v průměru 125 hod., na Benecku 167 hod., v rakouském Bad Gasteinu 177 hod., ve švýcarském Zermattu 293 hod. a v Crans Montaně dokonce 399 hod.

Absolutně více slunce svítí v horských polohách – na Churáňově 239 hod., na švýcarském Jungfraujochu 358 hod. a na rakouském Schmittenhöhe 383 hod., na Villacher Alpe pak 419 hod. a na engadinském Corvatschi dokonce 439 hod. Relativní sluneční svit udává podíl z celkové denní doby, po níž měly sluneční paprsky s ohledem na okolní terén možnost dopadnout a skutečně i dopadly. O něco lépe než absolutní počet hodin tak relativní sluneční svit vypovídá o tom, nakolik bylo v daném místě „pěkně“, i když bylo slunce schované za horami.

Roční průměr slunečního svitu

Síla slunečního záření roste v Česku od severozápadu k jihovýchodu. I v horských oblastech je ovšem nižší než kdekoliv v Alpách, a to zhruba o čtvrtinu až polovinu.

V relativním slunečním svitu je rekordmanem Zermatt s ročním průměrem 62 % (celkem 1 685 hod.) a průměrem tří zimních měsíců 60 % (293 hod.), i když v absolutním počtu hodin jej porazí mnoho horských vrcholů nebo dokonce nedaleká Crans Montana (2 143 hod. ročně, 399 hod. v zimě), která se rozkládá na jižních, nezastíněných svazích. V zimním průměru má Zermatt 15 dnů s jasnou oblohou měsíčně, což je obdobná hodnota, jakou vykazuje třeba italská Madonna di Campiglio.
Počtem jasných dnů se Zermattu blíží i Samedan v Engadinu (v průměru 13 dnů měsíčně během zimy). Východotyrolský Sillian má v zimě v průměru téměř 10 jasných dnů měsíčně, korutanské Weissensee devět a Kitzbühel necelých pět.
Bohužel dlouhodobé statistiky slunečního svitu nejsou kromě Švýcarska a Rakouska dostupné a v jejich případě se vzájemně liší i metodika, co je „jasný den“.

Zatímco v zimních měsících ve slunečním svitu vedou jižní Alpy nad severními, s postupem jara se hodnoty vyrovnávají. Největší skok ze zimních „šedivých“ měsíců do slunečného jara je typický pro Česko – zatímco v lednu svítí na Benecku slunce v průměru 52 hod., v březnu už 121 hod., ještě větší rozdíl je v Liberci (36 vs. 102 hod.) nebo ve Valašském Meziříčí (34 vs. 124 hod.).