Tento text není mravokárným poučením, proč nepřeprodat bližnímu svému, ale spíš leporelem známých a méně známých faktů, které mohou přispět k objasnění pohnutek provozovatelů i lyžařů a snad i nahlodat některé mýty, které o skipasech vytrvale kolují.

Z ruky do ruky

Selský rozum říká, že skipas je právo využívat předplacenou službu jednou osobou v jeden okamžik, a je tedy jedno, kdo tou osobou je – čas byl jednou předplacen a je jen na „majiteli“ skipasu, komu toto právo přenechá. Jenže tarifní podmínky lyžařských areálů tvrdí něco jiného – podle nich se ona osoba až na výjimky nesmí po celou dobu platnosti změnit. Jinými slovy, oprávnění je omezeno na „prvního“ držitele. Důležitý je přitom „rozumový“ rozměr tohoto pravidla. Když v ruce držím skipas a provozovatel mi brání s ním nakládat, podvědomě to vnímáme spíš jako obstrukci než rozumné pravidlo. Bude-li na skipasu fotka, selský rozum pravidlo nepřenosnosti pochopí lépe, ačkoliv z pohledu provozovatele je to stále totéž. Pokud mám volné minuty na volání a nevyčerpám je, počítám s tím, že propadnou – nemůžu je převést kamarádovi. Pokud by mi ovšem operátor bránil, abych nechal ze svého telefonu kamaráda volat, vnímali bychom to už jako nemístný zásah do soukromí. A právě to je první psychologická bariéra nepřenosnosti skipasů – „technicky“ nic nebrání tomu, aby jej mohl využít někdo jiný, provozovateli tím nevzniknou žádné administrativní náklady, a přesto se to zakazuje. Máme problém smířit se s tím, že pokud něco odporuje naší logice, může to platit.

Je přeprodej skipasů právně postižitelný?

V zahraničí podle všeho ano, u nás ano s otazníkem. Někdejší usnesení Nejvyššího soudu zjednodušeně říká, že jízdenku na držitele může využít kdokoliv, i kdyby přepravní řád provozovatele tvrdil něco jiného. Naopak pokud je na jízdence fotka, pak už na držitele určitě není. Jenže co když se jízdenka „na držitele“ mění na jízdenku „na jméno“ při prvním průchodu turniketem, kdy je lyžař vyfocen? Je to oproti focení při koupi rozdíl?

V zahraničí jako doma

Papírově vzato se ke sipasům chovají všechna střediska doma i v zahraničí stejně – přinejmenším ten časový považují za nepřenosný. Praxe, co se kde toleruje, už se samozřejmě liší. V zahraničních střediscích s týdenními hosty se jistě nebudou trápit pro pár přeprodaných jednodennek, naopak v těch, kde krátkodobí lyžaři převažují, bude provozovatel na přeprodej citlivější. S kamerami na „hlídání obličejů“ se tak setkáte nejen na Klínovci, ale i na rakouském Stuhlecku. Hustota turniketů s kamerami je dokonce za hranicemi výrazně vyšší než u nás, kde jej používá jen pár středisek. Kromě obličejů umí hlídat i zneužívaní dětských skipasů dospělými, což je zřejmě hlavní důvod jejich rozšíření v Alpách. Přeprodej tedy může, ale nemusí vyjít ani doma, ani hranicemi. V žádném případě však nejde o český výmysl – naopak, u nás se v tomto ohledu přebírá, co je v zahraničí již vyzkoušené.

Proč je nepřenosný?

Za pozornost stojí i důvod, proč si provozovatelé na nepřenosnost tak potrpí. Jak bylo řečeno, lyžař vnímá celodenní skipas jako předplatné, které buď sám projezdí, přenechá jinému, anebo mu propadne. Provozovatel ovšem kalkuluje jinak. Předpokládá, že průměrný návštěvník nevyužije celý předplacený čas naplno, část proodpočívá či prosvačí, a proto mu – a jen jemu – nabídne, že každý další časový úsek navíc bude levnější než ten předchozí. Tedy že za první půl den zaplatí více než za druhý půlden, obdobně za první den více než za šestý den týdenního skipasu. Přenechaný skipas tak z hlediska provozovatele znamená ztrátu, protože novému návštěvníkovi neprodá skipas za takovou cenu, která odpovídá délce předplacené doby (čím kratší předplatné, tím relativně vyšší cena). S dělením se u skipasů zkrátka nepočítá, podobně jako si nelze pojistit jedno auto ze dvou a pojistku využít jen na to, které to bude zrovna potřebovat (jistě, přirovnání kulhá).

Jsou kamery v turniketech legální?

Malé kamery v turniketech vlastně do jisté míry nahrazují dřívější focení u pokladen, či dokonce lepení papírových fotek na skipas. Jakmile vás systém při prvním průchodu zaznamená, při každém dalším pak porovnává určité tělesné znaky – jestliže se neshodují, systém zasáhne. Jeho citlivost a okamžitou reakci lze nastavit podle přání provozovatele. Nejčastěji upozorní obsluhu, která se na základě porovnání dvou podobizen rozhodne, co dál. Existují metody „měkké“ – přátelské upozornění hříšníka – i „tvrdé“, spočívající v zablokování skipasu.
Český Úřad na ochranu osobních údajů na jaře 2013 přitom potvrdil, že kamery v turniketech žádný zákon nepřekračují a ani nejsou významným narušením soukromí.

Cenový manifest

Nic z výše uvedeného není psáno v bibli, jde jen o ustálený zvyk, a je možné, že „prozíravé“ areály vymyslely či vymyslí jiná pravidla, se kterými se lyžaři lépe ztotožní. Nespokojenost zákazníka, ať už oprávněná, či smyšlená, totiž provozovateli mnoho nepřinese.

Jednoznačně nejpádnějším důvodem k přeprodeji je snaha významně ušetřit. Kde se přeprodává ve velkém, je pravděpodobné, že cenu denních, půldenních či hodinových skipasů nepovažuje takový platící zákazník za přiměřenou a tímto způsobem se brání. Otázka je, kolik procent návštěvníků jde lyžovat právě tam, kde si může cenu „snížit“ díky tomu, že se o celodenní skipas s někým podělí – tito lidé by bez toho možná nepřijeli vůbec.

Zvláště česká střediska, využívaná na krátkodobější návštěvy, tak stojí před nelehkou výzvou – stvořit takový ceník, který k přeprodeji lákat nebude.

Co z toho všeho plyne? Nic moc objevného. Je svatým právem provozovatele určit si tarifní podmínky a může se dokonce rozhodnout, že nechce návštěvníky, kterým „nevoní“ jeho ceník a přeprodejem šetří své peníze – instaluje kamery, přeprodané skipasy zablokuje a basta. Je svatým právem návštěvníka jet tam, kde je mu příjemně a za své peníze dostává to, co očekává. Ale i se pohybovat na hranici či za hranicí pravidel a přijmout riziko, jak to dopadne. A snad jediné, co každé vzrušené diskuzi na toto téma ještě chybí, je respektovat svatá práva obou stran s klidným srdcem.