Jenže takové uspokojení nabourávají statistiky přenocování a lyžařských dnů. Obecným trendem sice je zkracování lyžařských pobytů (opět logické, při kapacitách dnešních lanovek dokáže odjezdit celý týden jen fyzicky slušně připravený jedinec), ale statistiky posledních sezon přinášejí rekordní čísla. Naposledy třeba 56,6 milionu lyžařských dnů v USA, přestože tam sezona kvůli nedostatku sněhu začala značně opožděně.
Tohle přece nejde dohromady? Méně lyžařů, kratší pobyty, ale více „lyžodnů“ a noclehů? Vůči publikovaným číslům se tak nabízí nedůvěra. Mnohého jistě napadne (zkresleně) tradované „věřím jen statistikám, které si sám zfalšuju“ a vzpomene si třeba na předvolební průzkumy. V lyžařském kontextu bychom mohli vytáhnout údaje o prodeji lyží. Když posčítáte data od výrobců, vyjde vám až o desítky procent vyšší součet než ten, na kterém se nakonec branže shodne.
Přikrášlují se čísla, aby jednotlivé země „dokázaly“, jaký je o ně zájem, ergo v nich lyžování musí být tak skvělé? Nebo je za tím spíš dokonalejší evidence a menší únik neevidovaných jízd a noclehů? Když se vše registrovalo jenom tužkou na papírech a nebyly tolik zavedené slevy na karty hosta, bylo jistě mnohem snadnější skutečné výkony nepřiznávat. Kolikrát jste někde v Rakousku bydleli bez toho, abyste vyplnili jejich ubytovací bumážku? Myslíte, že takové pobyty váš gästefreudlich ubytovatel svému berňáku opravdu přiznával?
Není také možné, že v bývalých dobách hojnosti, kdy šnečků bylo dost a svého hosta si našel každý, nefungovala taková závist a řevnivost? Nic si neidealizujme. Kulisa přátelských hostitelů je pro nás hosty, ale za scénou pulsují mnohdy i letité tenze, spory, vášně. Je snad náhoda, že ožívají ve většině kýčovitě žánrových příběhů o doktorech nebo policajtech z alpských hor?
Jestliže Gästekarten, počítače a dohled ostražitých sousedů ovlivňují statistiky, čemu pak věřit?
