Není žádným tajemstvím, že lyžování má svoje vrcholné časy už za sebou. Možná jeho popularita probíhá ve vlnách a někdy se dočkáme další konjunktury, možná byl vrchol jenom jeden. Aktuálně se ale nekoná žádná katastrofa. Svým způsobem naopak: máme nejdokonalejší materiál v historii a v mnoha směrech k lyžování, především sjíždění, nejdokonalejší podmínky. V rámci EU využíváme i nejsnadnější dostupnost evropských hor. Stačí představit si, o co všechno přišel lyžař, který naposledy jezdil před dvaceti lety.

Společenské souvislosti a důsledky

Společenské souvislosti ale při úvahách o tom, kam to naše lyžařské nádobíčko asi směřuje, pominout nelze.

Lyžování má to štěstí, že žije především ve stále bohatých zemích Evropy a severní Ameriky. I ty se ale mění. Populace v Evropě stárne, přistěhovalectví dodává převážně lidi z nelyžařských zemí, z nichž se lyžaři stanou jen málokteří. (Vidíme to například na našich Vietnamcích. Kolik jich potkáváme v zimě na horách?) Lyžařů tak nepřibývá, spíše naopak.

Vzrůstající význam zemí BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika), jež už vytvářejí 25 procent světového HDP a mají přes tři miliardy obyvatel, s výjimkou Ruska lyžování mnoho nepřináší. Není takovým fenoménem, aby v těchto částech světa zaujalo a podchytilo. Velkou ztrátou posledních dvaceti let je navíc Japonsko. Ze svých krizí 90. let, jež zdecimovaly tehdy největší lyžařský trh jedné země, polykající až 1,5 milionu párů lyží ročně, se lyžařský Nippon nevzpamatoval. A navíc je nejvíce zestárlou společností světa.

Jaké to má důsledky? Lyžování není fotbal. Nelze počítat s žádnou velkou masovostí a rozšířenější zůstane v pár klasických alpských, resp. skandinávských zemích. Bude klesat množství „srdcařů”, tedy intenzivních nadšenců. Pro většinu – ono to tak je už nyní, ale asi se to ještě zvýrazní – bude lyžování jen příležitostnou zimní kratochvílí. Zimní zábavou, jíž věnují, podobně jako v létě pobytu u moře, jednorázově obvyklý týden, možná spíše necelý. Nanejvýš dva pobyty kratší, snad i víkend. Jinak řečeno, „v zimě se sluší jet na hory”.

Takový povrchní vztah znamená, že většina lyžařů nebude ochotná věnovat ovládnutí prkýnek či prkna mnoho času a úsilí. Mantrou doby je „snadno a rychle” – zhubnout, naučit se jazyky, získat požitek, informaci, diplom, ... Návštěvník hor bude chtít sjíždět bez velké námahy a zdlouhavého zaškolování.

Bez ohledu na to, že nás pohádky a škola učí, jak bez práce nejsou koláče, musí lyžařský průmysl na tento požadavek svého zákazníka blízké budoucnosti slyšet. Jinak by se mu na veškeré zimní nepohodlí, s lyžováním spojené, vykašlal.

Snadnější než snadné

A tím jsme konečně u výzbroje. Jako fajnšmekři můžeme nad lyžováním „snadnějším než snadným” a lyžemi, jež takové mají zprostředkovat, ohrnovat nos, ale to je tak všechno. Výroba a obchod jen prozíravě reagují na evidentně už nastoupivší trend, do budoucna stále silnější.

Pozorní čtenáři si všimli, jak učitelé lyžování už nějaký čas referují o vývoji metodiky. Ta rovněž směřuje k tomu, aby se člověk, který se na hory dostane i jen náhodně a ze zvědavosti či v rámci zážitkového balíčku bude postaven na prkýnka, hned neznechutil a neuzoufal. Neboť takový bude pro fungování celého lyžařského byznysu nezbytný. V 60. a 70. letech proudili lyžaři na svahy sami, nyní je bude – vlastně už je, sledujete všechny možné promo akce? – nezbytné získávat.

Rockerové lyže s přizvednutými konci jsou jednou z možností, jak většinovému lyžaři sjíždění usnadnit. Nesporně tedy zůstanou.

Co dalšího může ještě u lyží nastat?

Prognózy jsou vždy ošidné. Nechci být jako náš bývalý přední činovník lyžařského svazu, jenž v časopisu Lyžařství těsně před nástupem carvingových lyží prohlásil, že na lyžích se už nic zásadního zlepšit nedá. Či jako mnoho jiných před ním, kteří další vývoj v nejrůznějších oborech těžce podcenili. I tak se možná čtenáři těchto řádek někdy za padesát let zasmějou.

Faktem ale je, že s většinou fyzických parametrů jsme si za těch více než sto let „moderních” lyží už pohráli.

Délka:

Vyzkoušeli jsme vše od nějakých tří metrů po šedesát centimetrů. Ověřili si použitelnost a limity metrovek, otestovali rozumné hranice pro určité účely a podmínky. Délková revoluce proběhla s carvingem a prostor pro nějakou další zatím nevidím. Nelze ale vyloučit, že v rámci „snadno“ dojde k oživení kraťásků – kde je ale problémem vázání.

Nebo že by někdo přišel s lyžemi, jež lze odnímatelným nástavcem/modulem snadno prodloužit či zkrátit? Jenže tahal by někdo s sebou něco takového?

Šířka:

I zde jsme se čerstvě vyřádili. Ověřili jsme použitelnost v rozmezí asi 60 a 150 mm, extrémy jako 45 mm sjezdovkového Elanu Stealth či naopak snowboardu na každé noze se už neosvědčily. Názory na vhodnost určité šířky se ještě mohou měnit a vyvíjet (zažívali jsme to nedávno u rozšiřování lyží), ale jít někam, kde jsme ještě nebyli, už kvůli lidské anatomii dost dobře nejde.

Geometrie:

Také tady už proběhlo vše možné. Rádie od nějakých 60 do pouhých několika metrů, multiradius, vykrojení pozitivní (carving) i negativní (trapézový tvar Spatula apod.), různě posunuté kontaktní body, tedy vrcholy krojení. I zde se asi pořád bude něco dít, ale asi spíš marketingově. Nebo se někdo pokusí oživit stařičký koncept Elanu Servo s proměnnou šířkou před a za vázáním?

Prohnutí:

Po desetiletích klasického průhybu = vzpruhu (camber) a různého zvedání špiček a případně patek přidaly v nedávné době rockerové lyže průhyb nulový ba negativní (full rocker). Prostor bych viděl pro možnost změny průhybu. Ze zkušenosti sice víme, že lyžaři volbu z několika možností nastavení (u lyží, bot i vázání) obecně využívají jen málo, ale to v éře zoufalého hladu po inovacích vůbec nemusí být důležité.

Montážní bod:

Postavit lyžaře do oblasti poloviny aktivní délky lyže má pro většinu použití logiku, ale vyzkoušely se už i odchylky. S posunem dopředu neuspěl Salomon, nerozšířily se ani lyže s botou až u patky (např. kanadský Fels). Kratičké lyže jako figly či nejnověji raxy k tomu měly sklon vždycky, ale je právě toto cesta ke snadnému ovládání včetně stability?

Tuhosti:

Zde by se zřejmě ještě něco vynalézt dalo. I tady už jsme si užili ledacos: jak tvrdé fošny minulosti, tak spíš hodně měkké lyže dnešní. Známe i nejeden pokus o změnu tuhosti v ohybu a také toto je pole, pro něž platí to, co píšu výše u prohnutí. Materiály: Vyrobit lyže z „kosmických” materiálů by technologicky nebyl problém. Jenže tady se už dostáváme k problematice dosavadním dílčím úvahám nadřazené: pro koho? za kolik? zaplatí se to? Čili k penězům.

Máme na to?

V době boomu 70. let se zdálo, že vymýšlení a experimentování takřka nezná hranic. Dosvědčují to i stohy nejrůznějších patentů, od věcí dnes standardních po divočiny, nad nimiž kroutíme hlavou. Dnes ale musejí všichni počítat: je to reálné? Stojí to za nemalé patentové poplatky? Vyrobili bychom to za přijatelnou cenu? Chtěl by to od nás obchod? Uměl by to udat zákazníkovi? Prodalo by se toho dost? Neskončilo by to blamáží, vyhozenými penězi a naštváním akcionářů? Jinak řečeno, sváří se dvě protichůdné tendence: snaha inovovat (spíše diktovaná marketingově a obchodně než fakticky) a potřeba držet náklady co nejníže. Občas se smějeme, jaké bazmečky se nám pod efektními názvy předhazují, ale je dobré vědět, že v těch firmách opravdu nejsou tak blbí, jak si nejeden „expert” myslí. Když ale máte zadání a tvrdě uškrcený rozpočet, mnohdy vám v roli vývojáře-zaměstnance nezbyde než se řídit zásadou „aby to neškodilo, dalo se atraktivně popsat a vešlo se do budgetu”, ideálně ještě aby to pěkně vypadalo. Když chcete mít z továrny lyže za 20 eur, nic moc ušlechtilého do nich nedáte a nevyrobíte je ve Švýcarsku, Bavorsku ani Rakousku. Co hůř, už ani Čína nemá tak levnou pracovní sílu, jako když tam K2 průkopnicky zahajovala výrobu. Tyto skutečnosti zásadně ovlivňují úvahy o použitých materiálech a konstrukcích. Lze si představit drahé materiály jako uhlík třeba ve spojení s trubicovou konstrukcí. Jenže když tento princip především kvůli ceně neuspěl u lyží v dobách hojnosti, ačkoliv takové lyže jezdily výborně, sotva se vrátí právě nyní.

Přesto určitou šanci vidím. Pro zdůvodnění musíme zase sáhnout ke společnosti.

Principiálně je materiál vyskytující se ve střední vrstvě lepené lyže mezi oběma nosnými plátky do značné míry distanční, tedy oba plátky (skelná vlákna, titanal) od sebe odděluje. Jsou tam samozřejmě i další funkce, zejména management vibrací, ale nikde není řečeno, že tento prostor musí být stoprocentně vyplněný materiálem. Na tomto principu vznikly lyže s jádrem plástvovým (Hexel), jaké známe u běžek. Nebo s konstrukcí žebrovou (Attenhofer), jež už má hodně společného s dutými trubicemi. Takové lyže udělal na přelomu 60. a 70. let švýcarský inženýr Haldeman a jako Equipe Suisse pod Rossignolem způsobily senzaci na ZOH 1972, kde na nich Marie-Therese Nadig porazila nepřekonatelnou Annemarie Pröll a svou slávu založil další vítěz Russi. Dokonce i u nás se přibližně v té době vyráběly a prodávaly takové lyže Clear, dílko Ing. Klíra. Posledním komerčním pokusem trubicové konstrukce pak byly modely Kästle Fibre Tube koncem 90. let, těsně předtím, než tehdejší vlastník Benetton vše z ekonomických důvodů stopl.

Lyže pro smetánku?

Zlaté roky lyžování se mimo jiné kryjí s bezprecedentním vzestupem střední třídy po druhé světové válce do 70./80. let, velmocenským postavením USA a sociálně tržním kapitalismem západní a severní Evropy. Tato doba je evidentně pryč, bohatství se koncentruje v rukou nejbohatších a střední vrstvy relativně chudnou. Tento pro lyžování nedobrý trend ale možná přináší i zvýšený počet těch, kdo touží deklarovat svůj status navenek, tedy odlišit se od davu i při lyžování. Minulou zimu jsem psal o nástupu VIP středisek a služeb v tradičně demokratickém Švýcarsku. Bývalá carvingová ikona Simon Jacomet se už roky uživí prodejem exkluzivně drahých lyží Zai, v tomto segmentu přitom není jediný. Lidé, pro něž je extra drahý výrobek otázkou osobní prestiže, by i u lyží mohli slyšet na dobře podanou story. Očekával bych proto rozšíření individualizované nabídky: vlastní design (sice stará věc, Roland Voigt na saské straně Krušných hor nabízel už před skoro 20 lety, ale nejnovějším průlomem jsou lyže Marcela Hirschera), přídavek exkluzivního materiálu (co třeba takový, který byl v kosmu? Nebo proužek dřeva z vlastního stromu – Benjamin Raich si prý taky nosil do fabriky?), na lyžaře propočítaná tvrdost... V dobách, kdy za dolní hranici rentability platilo 300 000 párů lyží ročně, se továrny se zájemcem o malosérii vůbec nebavily. Dneska už je situace jiná a to, co hojně nabízejí manufaktury, by mohli začít poskytovat i velcí.

Neboli očekával bych nárůst nabídky exkluzivních lyží za ceny až mimo dosah běžného člověka. Vždyť dnes koupíte relativně špičkové (sériové závodní) lyže za nějakých 15 tisíc, tedy vlastně levněji než nejdražší běžné lyže komerční. Platí snad totéž třeba u aut, hodinek, oblečení? Pro bohatého snoba naprosto zoufalá situace!

Půjčování

Zcela zásadním faktorem u očekávané podoby budoucích lyží je fenomén půjčování. Už nyní silně přispěl k úbytku prodeje lyží na skoro třetinu rekordních prodejů 80. let. Strategie nekupovat, nýbrž půjčovat je bezpochyby velice racionální. A čím méně bude srdcařů, tím méně bude těch, kdo budou bezpodmínečně chtít lyže vlastní. Podívejte se na sebe: pokud nejste pravověrný freerider, koupíte si kvůli pár dnům, kdy možná narazíte v Alpách na pořádný prašan, specializované freeridovky? Nebo se spolehnete na půjčovnu i za cenu nejistoty s obstaráním? Lyže na sjezdovku musím mít svoje, ale po něčem širším do měkka bych klidně sáhl v půjčovně: u takové (přinejmenším mně) tolik nezáleží na zvolené tvrdosti a každém detailu v nastavení a naúhlování.

Více půjčování bude jistě znamenat lepší sortiment včetně skutečně špičkových lyží, byť gros tam jednoznačně budou tvořit modely průměrné až levnější, tedy masové.

Spící projekty

Patentové spisy skrývají ohromné bohatství nevyužitých nápadů. Vedle zjevných nereálností také takové, jež principiálně nebyly špatné, ale z nějakého pragmatického důvodu se nedostaly do výroby: technologická náročnost, cena, rozhodnutí managementu, špatné načasování. Musíme počítat s tím, že něco z nich se nakonec přece jen objevit může. Dnes už bychom například asi měli zdroj, který by na rozdíl od konce 70. let utáhl elektronické vázání (hlavní problém je jinde). Umíme zkombinovat potřebnou tuhost v ohybu a zkrutu, jaká byla nedosažitelná ještě první roky carvingových lyží. A co třeba nanovlákna?

Jedním takovým byl i koncept Headu ze začátku minulé dekády. Připravoval lyži ze dvou modulů: jednoho základního s jádrem lyže a vázáním a výměnného s hranami a skluznicí. Cílem byla levná obměna druhého poté, co se ubrousí hrany a případně poničí skluznice. Projekt ale z důvodů mně neznámých usnul a místo něj přišly čip a „inteligentní” vlákna, už předtím propagovaná v tenisových raketách. Zájmem výrobců sice není, aby lyžař měl odolný základní díl lyže, k němuž bude jen obměňovat doplněk, dovedu si představit problematičnost takového spojení dvou namáhaných dílů na tvrdé pistě, ale nebyly by dnešní širší až široké lyže do měkkých podmínek právě pro takovou myšlenku hodně zajímavé? Pevnost a životnost spojení dvou modulů nakonec v poněkud jiné podobě ověřil s úspěchem Atomic svými doubledecky včetně lyží závodních.

Tolik jen jako příklad, že objevit se může leccos. A nemusí to být myšlenka univerzální, nýbrž jen výběrová. Na budoucích uživatelích pak bude, aby rozpoznali, co je inovace na efekt a ozvláštnění a co funkční. To ostatně platí už dnes.

Skluznice, mazání

Oblast, kde by lyžaři zásadní inovaci jistě halasně přivítali, jsou skluznice a mazání. Nástup plastů na přelomu 40. a 50. let se sice nesl v duchu úlevy „už se nemusí mazat” (v tomto duchu se k lyžím plno lyžařů chová dodnes), ale dobře víme, že pro slušnou funkci mazání stále třeba je. Je to ale téma vysoce odborné a vlastně chemické, takže si netroufám odhadovat, zda lze v dohledné době počítat s nějakým uživatelským zpříjemněním.

Favorit změn: boty

Větší prostor pro změny vidím u lyžařských bot. Nejvydařenější modely ze začátku 70. let – závodní Nordica a Lange – se vlastně od svých současných následovníků lišily jen minimálně. A princip plastového skeletu s vyjímatelnou botičkou, čtyřmi přezkami a předním nástupem je také tak starý.

Leccos se od těch dob změnilo v materiálu botiček, ale nejmarkantnější je tepelné tvarování skeletů. Cesta individualizace na konkrétní nohu je nezastavitelná a pro zdárnou budoucnost lyžování životně důležitá. Vždyť otlačené zeboucí nohy jsou – spolu se zimou a strachem ze zranění – největším „vnitřním” nepřítelem lyžování. Jakmile se do obecného povědomí dostane informace, že bota tlačit nemusí, že ji lze vytvarovat podle nohy, přestanou lyžaři nepohodlí bot akceptovat. Snad si lze představit i jiný proces než tvarování tepelné (chemická reakce?), všichni ale budou muset jít tímto směrem. Lákavé je to i proto, že lyže se půjčují a nakupují přes internet, ale individualizovaná bota bude pořád doménou obchodu se specialisty, a to je přidaná hodnota a zajímavá cena. Už dnes se bot prodává víc než lyží a mnohé nasvědčuje tomu, že opět od doby, kdy se plastové lyžáky objevily, nastává éra, kdy králem lyžařovy výzbroje budou boty. Vyhlídka na takové, které budou sedět, a tudíž i fungovat jako žádné předtím, rozhodně není špatná.

Opatrnost u vázání

Naopak jako nejasná se mi jeví situace vázání. Ta jsou totiž hodně jinde než lyže, boty a další části výbavy.

U lyží kromě uváděných rozměrů de facto neexistují objektivizovatelná „tvrdá data”. Popisujeme je nezměřitelnými, tedy subjektivními hodnotícími výrazy a výroky a tvrdit tak můžeme takřka cokoliv. Podobně u bot musí s malou tolerancí sedět velikost, další už je zase „volnou tvorbou”. Kritériem toho, jestli lyže „drží” nebo zda boty jsou „pohodlné”, je jenom individuální dojem. Naopak o tom, zda vázání poskytuje „bezkonkurenční bezpečnost”, rozhodne zcela exaktní fakt úrazů. A úraz, to je nemocnice, zákrok, platba, pojišťovna, právníci lyžařů i pojišťoven, potažmo až soudy. To už není legrace. Bez rizika můžete u vázání prohlašovat, že skvěle vypadá a ladí s lyžemi, nanejvýš snad ještě, že je hezky tuhé v torzi. Jenže koho tohle zajímá? Vázání je přece „bezpečnostní” a hlavní, co běžný uživatel očekává, je právě ona bezpečnost. A u ní je třeba zvažovat každé slovo.

Není náhodou, že trh ovládá pár značek a že posledním nováčkem, jenž v této oblasti uspěl, byl už před více než deseti lety tehdy velmi ambiciózní a současně bohatý Benetton s Nordicou, projekt poté prodaný Vistu. Předtím si na vývoji vlastního vázání vylámala zuby i tehdejší světová jednička v lyžích Rossignol. Do vlastní konstrukce se z velkých nepustil ani Atomic (koupil Ess), ani Fischer a všechny značky lyží se spokojují s produkty (včetně licencí) klasické pětice výrobců.

Vázání se prostě nedají okecat. Kdyby na jejich nefunkčnost doplatilo víc lyžařů, zmínění právníci by jejich výrobce roznesli na kopytech. Také proto se právě u vázání – a ne u lyží, bot a dalšího – pořádají výměnné svolávací akce, obdoba toho, co známe z autoprůmyslu.

Lyže si dokáže slepit i šikovný amatér ve stodole, ale vázání už je záležitost pro kvalifikované profíky. Domnívám se proto, že v dohledné době se výrazné změny oproti stávajícímu neměnnému stavu nedočkáme. I kdyby se podařilo vyřešit problémy vázání elektronických (zdroj, zdvojená funkce elektronická i mechanická, přenos dat z kolenního kloubu), byla by cena nerealistická. A malé množství oněch zmíněných boháčů, kteří by se rádi odlišili, by těžko motivovalo k potřebnému vývoji a náročnému testování.

Nový život starého konceptu?

Nelze ale úplně vyloučit, že by v rámci inovačního puzení nemohlo dojít k oživení konceptu vázání deskového. Taková vázání sice z několika důvodů neuspěla, ale pokud by se podařilo eliminovat riziko předčasného vypnutí, mohla by zejména u starších, příležitostných a „nových” lyžařů uspět. Ve své době deskovým vázáním škodilo, že je nepoužívaly vzory – závodníci a částečně učitelé. Dnes už ale je mezi vybavením Hirschera a pana Příležitostného takový rozdíl, že prvý druhého už moc neinspiruje. V oněch dobách také bylo bezpečnostní vázání coby relativní novinka ve středu pozornosti. Muselo být i hezké, vypadat hodnotně a působit dojmem, že skrývá složitou strojovnu. Což jednoduché modely skryté v desce pod botou či dokonce v botě nedokázaly. Naopak dnes, kdy image vázání silně ublížila integrace, degradující původně samostatný sexy výrobek na odnímatelnou součást lyží, už by možná tento požadavek tak platit nemusel.

O tom, jak těžké to v oligopolní situaci pěti vládců trhu (Atomic/Salomon, Marker, Tyrolia s klony, Rossignol/Look/Dy­nastar a menší Vist) nový projekt má, svědčí barvité osudy údajně bezpečnějšího amerického Kneebinding s dvěma osami vypínání. (A ještě předtím neúspěšný projekt Line Prodigy nebo také neúspěšná snaha Fritschi chytit se ve vázáních sjezdových.)

Při klesajícím prodeji lyží, a tedy i vázání – rafinovaná strategie prodat skoro každé lyže nutně i s vázáním situaci vylepšila jen zčásti – chybí peníze na nákladnější vývoj a testování. Inovace posledního čtvrtstoletí, od bot se zadním nástupem a softů přes lyže carvingové, allmountainy a rockerové, daly výrobcům tak zabrat, že nutně musejí postupovat podle zásady „když to funguje, nech to být”. Poměrně vyrovnané podíly čtyř velikánů jim při troše rozumnosti zajišťují existenci, a tak si ve vázáních ani nemusejí jít po krku. Už delší dobu a takřka jistě i nějaké roky do budoucna.

Nezapomeňme také, že navzdory oblíbené mediální panice s úrazy a nebezpečím není sjíždění na lyžích kdovíjak nebezpečné a nehod, jež lze přičíst na vrub nedokonalosti vázání, není alarmujícně mnoho. Hodnoty MDBI (medium days between injuries, tedy pravděpodobnost, za kolik prolyžovaných dnů mě postihne úraz) vycházejí až ve stovkách a tolik dnů mnohý lyžař nenajezdí ani za celý život.

Přesto nelze naopak vyloučit, že v rámci současného fanatického tažení za bezpečím, vycházejícím z ideového podhoubí evropských orgánů, si vnucovatelé dobra po helmách a chráničích mohou vzít na paškál i vázání. Potom by všechno mohlo být zase jinak.

Ochrana a bezpečnost

Ohromným byznysem posledních let se staly helmy a v menší míře i páteřáky. Zde vývoj registrujeme: směrem k lehkým a vzdušným half-shells s měkkými ušnicemi, k přizpůsobení velikosti a nejspíše i tvarování na konkrétní hlavu. Zase i zde ale může přijít požadavek na vyšší bezpečnost (jak víme, měkká evropská norma není žádný zázrak a tlustší a těžší helmy podle normy Snell by chránily lépe). Kvůli normě je kreativita výrobců přileb omezená, ale díky elektronice si našli způsob, jak tento segment učinit zejména pro mladé uživatele maximálně atraktivním. Od poslechu muziky přes integraci telefonování až k propojení s brýlemi a využití zorníku jako projekční plochy. Samozřejmě i používání kamer. Možná si vzpomenete na pokusy využít v přenosech ze Světového poháru záběry malé kamery v pružence brýlí. Spojení helma + brýle + elektronika se jeví být pravděpodobným trendem. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se začalo zdůrazňovat, že jenom určité brýle shodné značky s helmou zaručí dokonalou funkci, ochranu zraku atd.

(Kdysi bylo možné kombinovat špičku a patu vázání od různých výrobců. Poměrně donedávna bylo úplně jedno, jakou značku vázání jste na lyži přidělali. Pak začaly desky, kde se už začala vyžadovat „jenom naše deska”, a předvrtané otvory a posléze nasouvací systémy svobodu volby vázání zlikvidovaly úplně. Jaký zázrak, že stále ještě můžeme libovolně kombinovat lyže a boty!)

Podobně se zdokonalují lehké a měkké páteřáky a nesporně bude pokračovat integrace ochranných prvků do oblečení.

Do oblečení se pouštět nechci, není to moje parketa, ale vývoj nových materiálů vidíme i zde. Zajímavou oblastí s budoucností může být kompresní prádlo včetně ponožek.

U těchto stále „vychytanějších“ výrobků bude ale namístě uvážit, jak moc sofistikovaný produkt vlastně pro své lyžování potřebuju a využiju. Civilizační pokrok a koncentrace populace ve městech přináší i menší otužilost a odolnost. Lze tedy počítat s tím, že reakcí bude stále větší podíl akumulátorového vyhřívání: bot, oblečení a rukavic. I proto, že je ocení starší ročníky, jež přece chceme a potřebujeme u lyžování udržet.

Nejenom sjíždění

Se seniory souvisí a jako šikovné téma se jeví i důraz na zdravotní aspekty lyžování. Tato linie nesporně ovlivní i výzbroj a výstroj. Kromě jiného by měla přinést důraz na aktivní pohyb na lyžích, tedy lyžařskou turistiku po rovině i do kopce, soft podobu toho, čemu poněkud agresivně říkáme „běh“, a sportovní výstupy se sjezdy.

Přesto ale jistě zůstane většinovou podobou lyžování sjíždění po upravených tratích. Navzdory všem krátko- či déledobějším trendům si lze jen těžko představit větší podíl freeridu (kde? bude dost přírodního sněhu?) či freestylu (to je pro německé obchodníky cílová skupina 12–25 – co pak?). Tím spíš, že horská střediska investují těžké peníze právě do lyžování sjezdovkového. Také potenciálnímu úřednímu dohlížiteli na lidské blaho se nekontrolované divoké sjíždění kdesi „off” líbit moc nebude. Suma sumárum vidím vyhlídky optimisticky. Určitě budeme dostávat spoustu vychytávek na efekt, neměli bychom v rámci obecného trendu počítat s kdovíjakou životností výrobků, ale funkčně bychom si pohoršit neměli. A nabídka bude nejspíše stále vemlouvavější a pestřejší.