Byla to zřejmě nejotřesnější smrt v historii alpského lyžování. Jistě, každá smrt při sportu je zlá, ale tehdy zahynula jediná matka Světového poháru a dvojnásobná mistryně světa k tomu. Zemřela na místě po pádu, z něhož mrazí dodnes.

K ženě, dárkyni života, prostě smrt nepatří. Nejsme od přírody vybaveni k tomu, abychom umírání mladých matek zvládali. Není tedy divu, že tragická událost získala enormní publicitu. Nabídla se k nekomplikované moralizaci i k ušlechtilým úvahám o rizicích sportu, bezskrupolózních funkcionářích, honbě za vítězstvími a penězi, osiřelé čtyřleté dcerce.

Zcela jistě se tedy při letošním výročí dozvíme opět to, co se už napsalo mnohokrát. Takový pohled od nás jistě nečekáte, a tak se zkusíme na tuto událost a její souvislosti a dopady podívat co nejvíce lyžařsky.

V kostce fakta

V bezproblémové pasáži se závodnici zařízla pravá (v traverzu horní) lyže a začala odjíždět „ven“. V korekčním manévru ve snaze ji opět „přinožit“ logicky došlo k maximálnímu zatížení lyže levé, spodní, její hrana zabrala, začala lyžařku táhnout doprava a ještě ji přetáčela. Jezdkyně tak narazila trupem na 80cm sněhový pahorek s balíkem slámy, který chránil zařízení časomíry. Trup se nárazem přestal otáčet, ale hlava pokračovala. Skloubení nevydrželo a Ulrike si, laicky řečeno, „srazila vaz“.



Otec jejich společné dcery Melanie Hubert Schweighofer (rodiče se do té doby nevzali, žili ale ve stabilním svazku, svatbu plánovali a Ulrike po sezoně a olympiádě v Lillehammeru prý hodlala skončit kariéru) se pustil do tvrdé právní bitvy s pořadateli a FIS. V roce 1994 mnichovský státní zástupce věc k soudu nepustil, trestněprávní odpovědnost neshledal. Schweighofer bojoval zarputile dál a vytvořil si i řadu nepřátel. Kauzu o dva roky později k soudu dostal. Vše ale nakonec skončilo osvobozením žalovaných funkcionářů FIS, Kurta Hocha a Jana Tischhausera, ve věci trestní odpovědnosti. Díky mimosoudnímu vyrovnání se nedostalo ani do roviny občanskoprávní. FIS („dobrovolně nedobrovolně“ by asi bylo nejvýstižnější) složila na Melaniin fond 600 000 švýcarských franků.

Společenským rubrikám můžeme přenechat další: spory o lyžařskou školu v Raurisu, původně Maierových, kterou nyní Schweighofer vede, nelibost místních, že si salcburský náplava ještě před koncem ročního smutku našel novou partnerku, i to, co a kde dospělá Melanie Schweighofer dělá.

Zní to poněkud hloupě, ale zdá se, že Ulričina smrt měla ze všech srovnatelných tragédií největší vliv nejenom na příslušný sport, ale také na lyžování obecně.

Ulrike a carving

„Díky“ této tragédii se veřejnost dozvěděla cosi o vykrojení lyží. Jak víme, carvingová revoluce skutečně začala až sezonou 1995/96. Přesto už pár let před rokem 1994 vývoj k většímu vykrojení směřoval. Detaily lze nalézt v řadě článků v našem archivu. Zpočátku šel nejvíce cestou zužování ve středu. Slalomky Rossignol ST ze 70. let měly 69 mm, koncem 80. let bylo běžných 65 mm, zhruba v roce 1996 už jen 62 mm, ba i méně.

Ulričiny superobřačky ale vykazovaly ještě uzounkou špičku 89 mm, takže i při případném progresivním projmutí s „carvingem“ ještě nic společného neměly. Přesto už mohly být docela kousavé.

Nová rizika

Nikde jsem nenašel, jestli používala klasickou nízkou 12 mm desku Derbyflex, nebo zda už neměla některou z pozdějších vyšších, které posléze FIS zakázala a výšku začala omezovat. Rovněž jsem nezjistil, jaké bylo broušení lyží. Mohlo být i hodně agresivní. A nenašel jsem ani informaci o botách. I ty mohou podporovat nevyrovnané hranění a zaříznutí lyže. Ať už záměrně, nebo kvůli nedokonalé práci servismanově. Vzpomínáte na „iksáky“ Lindsey Vonn, jež ji vícekrát málem poslaly na zem, až se tak stalo doopravdy a ona tím přišla o dvě sezony a olympiádu? Poukaz na „zlé“ lyže, jimiž Tischhauser, Hoch a FIS argumentovali, byl sice jistě tvrdě účelový, ale zčásti vlastně pravdu měli. Pád varoval před tím, co se na agresivně koncipovaném materiálu může stát. „V životě jsem takový pád neviděl,“ „nikdy by mě nenapadlo, že se v takovém místě může něco takového stát,“ vypovídali zkušení funkcionáři-svědci. A přesto se stalo.

Takto důrazně varovaná FIS záhy začala omezovat výšku nad sněhem a stanovovat minimální šířky. „Riziko zaříznutí“ se objevilo i v odůvodnění předpisů. Postupně měněná regulace platí dodnes.

Za vyšší bezpečnost

Dalším důsledkem bylo razantní přitvrzení bezpečnostních opatření. Už deset let poté jeden funkcionář konstatuje, že se používá „desetkrát víc sítí než tehdy“. Dnešní stav nakonec známe z televizních přenosů.

Postupně došlo k rozšiřování tratí a ke zvětšení cílového prostoru. Přibyly trojité sítě, přišly páteřáky, odolnější helmy, zkouší se airbagy. A vývoj v duchu obecného trendu nekončí. Bez Ulriky by ale dost možná nešel v 90. letech tak rychle. Je sice smutné, že věcmi pohnula smrt mladé matky, ale realisticky musíme uznat, že právě přes mrtvoly se bezpečnost zvyšuje obecně.

V mediálně efektní kauze se mnoho novinářů nadrženě vrhlo na pikantní téma „nových zabijáckých lyží“, aniž o nich z praxe něco věděli. Hezky jim k nim pasovali „nebozí borci hnaní do rizika“, „neúprosný tlak peněz“ a podobná klišé. Ve výsledku ale zbytečně strašili běžného zákazníka, na něhož v obchodech čekaly skvělé lyže, které změnily zatáčení.

Mimosoudní vyrovnání

Do sezony 1995/96 šly první firmy, rok nato už všechny, pod praporem carvingu. Negativní publicita nových lyží byla zavádějící a velmi nežádoucí. Atomic, v roce 1996 už firma finského Ameru, rozjel ohromně ambiciózní projekt konstrukce Beta, postavil na něm svou dlouhodobou strategii a poslední, co potřeboval, bylo spojení mrtvá Ulrike – Atomic – nebezpečné lyže. Neangažovali se Finové v tom, že místo aby čelila žalobě o milion marek, se FIS „ušlechtile“ rozhodla vyplatit dceři závodnice slušné odškodné 600 000 franků, tedy zhruba 750 000 marek? Ať už tam bylo víc morálky, nebo kalkulace, pro všechny to tehdy bylo asi nejschůdnější řešení.
Závodníci, především ti na nejvyšší úrovni, na jedné straně zvýšením pasivní bezpečnosti vydělali. Některé pasáže sjezdových klasiků jsou sice úděsné (šířka, lauberhornský tunel), ale ke smrťákům už nedochází.

Dělba odpovědnosti i práv

Na straně druhé musejí podepisovat Prohlášení závodníka a jím velký díl odpovědnosti za bezpečnost brát na sebe. Proč ne, dvě strany – pořadatel a závodník – dvě odpovědnosti. Jenže tento vztah, i když je zřejmé, že někdo musí šéfovat, je silně asymetrický. FIS je jednotný nadřízený orgán s velkými pravomocemi, sportovci pouhými jednotlivci. A s těmi jde až příliš snadno zamést. To už je ale další téma. Všichni víme, že alpské lyžování inherentní riziko obsahuje. Nemá-li ztratit svůj charakter, náboj, svou přitažlivost, zbavit se ho nemůže. S tímto vědomím je třeba žít, závodit, fandit, funkcionařit. A být připraven na věcné analýzy a rozumné kompromisy.

Kauza Ulriky Maier ukázala, jak mnoho do takového stavu chybělo. A obávám se, že navzdory pokroku a objektivně dosažené vyšší bezpečnosti máme k realistickému optimu pořád dost daleko.