aké byly tvoje začátky? Někde jsem četl, že jsi začala jezdit na snowboardu v roce 2002, to ti bylo teprve 12…

Já jsem nejdřív jezdila na skejtu a pak přišel snowboarding. Starší brácha si koupil snowboard, tak já jsem to samozřejmě musela hned mít taky. A já jsem vždycky byla takovej trochu rebel, od mala jsem pořád měla problémy, takže tenhle sport mě úplně přitahoval a tím, že v zimě se nedalo jezdit na skejtu, tak byl snowboard i logická volba.

A jak jsi začala závodit?

Nejdřív jsem jezdila na hory s našima a pak asi v patnácti jsem jela na snowboardový kemp, tam si mě odchytil Jožin Toufar, hned jsem dostala snowboard a vázání a vyrazila na soustředění do Švýcarska.

A na snowboardu ses učila sama?

Spíš sama. Bráchovi je o osm víc než mně, takže ten už se nechtěl na horách s malou ségrou otravovat.

A jezdila jsi předtím i na lyžích?

Jezdila, docela hodně, ale jak si pak stoupneš na snowboard a naučíš se na něm jezdit, tak už nechceš nic jinýho.

Zmínila jsi skateboard. Co jsi jezdila nejvíc?

Asi street, v parku, přes překážky. Teď jezdím spíš už jen mini rampy, takový houpání. Tam to míň bolí a teď už se nemůžu zranit, takže skejt je pro mě součást letní přípravy, ale už na něm nezkouším to, co předtím.

Když ses začala věnovat snowboardu, měla jsi hned představu, že začneš závodit, nebo že by ses tím chtěla v budoucnu živit?

To vůbec ne. Začneš jezdit na snowboardu, protože tě to baví, je to hrozná sranda, a tak to vlastně funguje doteď. Nikdy jsem do toho nešla s tím, že budu závodit, že budu profesionál, že si tím budu vydělávat peníze, cestovat po celým světě. Mě to prostě vždycky bavilo a je to pořád stejný. Jezdit v rampě, v prašanu, na velký skoky je pro mě prostě potěšení.

Tvoje kariéra začala na snowboardovém kempu, ale jak tě vlastně napadlo na něj jet?

Nějak mě začalo bavit to skákání, tak jsem se přihlásila na kemp, abych se něco naučila a zdokonalila se. No a Jožin Toufar, který kemp pořádal, byl tenkrát jeden z nejlepších snowboardistů u nás a všichni jsme k němu vzhlíželi.

A kde jsi začínala? Kde byl tvůj domácí revír?

Kousek od Uherského Brodu, malá vesnička Maršov, pár baráků v dolině. Tam jsme si vždycky vyšlápli kopec a jezdili dolů. Na všem možným, třeba i na pytlech se senem.

Měla jsi na začátku kariéry nějaké vzory?

Určitě měla. Vždycky jsem byla, nebo pořád jsem, taková cílevědomá, chtěla jsem být nejlepší, což se teď docela vede, ale když jsem začala pořádně cestovat a závodit a sledovala ty holky i kluky na snowboardový scéně, který jsem znala ze snowboardových magazínů, tak pro mě byli nedosažitelným vzorem.

A najednou jsi s nimi mohla závodit…

To mě právě motivovalo a vždycky jsem jim to chtěla strašně ukázat a naložit jim to, ale nebylo to ze začátku tak jednoduchý, jak to vypadalo. Chvilku to trvalo, než jsem nabrala dost zkušeností.

Teď už jim to docela nakládáš. Kam se to dá dotáhnout ještě dál?

Letos se mi podařilo vyhrát svěťák, loni World Snowboard Tour, ale chtěla bych tu medaili z olympiády, to by bylo příjemný, ale jak to bude vypadat za čtyři roky v Koreji, nevím. Nejsem z Korey moc nadšená, už to Rusko bylo dost na hraně.

Máš na mysli podmínky?

Spíš stavbu tratí a všechno okolo. Je pravda, že už jsem v Koreji byla závodit, a nebyl to žádnej hit. Ale spíš mám obavu, že se bude chtít ukázat ještě víc než Rusko, a to není dobrý. Tratě v Rusku nestavěli profíci a byly nebezpečný. Těch faktorů, které se můžou pokazit při stavbě snowparku na takhle velkých závodech, je hodně.

Jaká je vlastně atmosféra na snowboardových závodech? Na lyžařských je takové dost konkurenční prostředí…

U nás je to hodně jiný. Hodně si pomáháme, což je dáno i tím, že závodíme třeba s několika holkama z celého světa za jeden tým, v mém případě za Volcom. Takže je běžné, že se domluvíme, naskládáme se do auta a jedeme někam trénovat společně nezávisle na národnosti. Často spolu trávíme i volný čas a cestujeme. Ale je to dáno i tím, že v našem sportu nezáleží tolik na tom, co zajede tvůj soupeř, ale ty musíš zajet to svoje nejlepší.

Sleduješ při závodě soupeřky a jejich jízdy?

Málokdy, právě z toho důvodu, že musím stejně jet to svoje a sledování ostatních mi moc nepomůže. A k tomu tam mám Jožina nebo Martina. Ti se o to postarají a pak mi můžou pomoct vybrat jízdu, co pojedu.

Máš na startu nějaké rituály?

Vůbec, spíš se snažím tak nějak hodit do pohody. A uklidnit mysl.

Takže nejsi pověrčivá?

Ne, to vůbec ne.

Který závod byl vlastně tvůj první?

To jsme jeli s bráchou jezdit do Jasenky a vlastně jsme ani nevěděli, že tam nějaký závody jsou. Ale když už jsme tam byli, tak jsem se přihlásila a po jednom dopadu v tréninku jsem si zlomila ruku. Byla jsem tam nejlepší, takže jsem měla vyhrát, ale místo toho jsem jela do nemocnice. Ale dali mi alespoň nějakou cenu útěchy.

Takže trochu jako na olympiádě…

Akorát tam to bylo bez útěchy.

Tam asi velkou roli hráli rozhodčí. Jak to vlastně funguje ve vašem sportu? Není měřitelný časem, jízdu hodnotí rozhodčí, které asi musí všichni závodníci respektovat, přitom se právě kolem tvého pádu a následně výsledku na olympiádě vedly velké diskuze v souvislosti s rozhodčími…

Volba rozhodčích na olympiádu nebyla úplně ideální. Ve World Snowboard Tour pracují jako rozhodčí bývalí profesionální jezdci, kteří snowboardingu rozumí dobře a jejich rozhodnutí se tak dá plně respektovat a je v podstatě vždy správné. Ono to prostě není vždycky o tom, jak daleko doletíš, nebo jak moc někde chytíš prkno, nebo máchneš rukou, ale o celkovém dojmu. Když se někdy podívám na jízdy ostatních, hned zhruba vím, jaké bude umístění na prvních třech místech. Navíc u holek to není obecně zas tak náročné na hodnocení, protože neděláme tak těžký a složitý triky jako kluci.

A jací jsou rozhodčí FIS ve Světovém poháru?

Mohli by být lepší. Někteří s tím nemají moc zkušeností, jsou často jen vyškolení, ale na snowboardu nikdy ani pořádně nejezdili. Teď dokonce plánují, že jeden rozhodčí bude schopen rozhodcovat snowboarding i freestyle lyžování. Což si nedovedu představit. Když se podívám na lyžaře, jak skáčou, tak nemám ani páru, co a jak hodnotit.

Co je nejslabší stránkou vašeho sportu?

Určitě rozhodčí. Tedy na úrovni závodů FIS. World Snowboard Tour je jiná liga.

Takže co je mezi jezdci víc ceněno? Výsledek ze Světového poháru FIS, nebo World Snowboard Tour?

Určitě World Snowboard Tour. Je to navíc kultovní záležitost. Ve FIS navíc často není taková konkurence, alespoň ne v holkách. Když přijede na závody osm holek, dopředu víš, že pokud se nic nepokazí, budeš první, druhá, nebo třetí. Ale když je jich tam 15 a z toho deset dobrejch, už to není tak jednoznačný. A je vždycky lepší se měřit s těma nejlepšíma. O to víc pak potěší i výsledek.

Co je na tvé disciplíně nejtěžší?

Je těžký se adaptovat na různý druhy překážek. Na každém závodě jsou trochu jiný skoky, jiný raily, mění se i počet skoků. Tam se vlastně i poznají ti nejlepší jezdci. Dokážou se rychle adaptovat a dávat triky na jakýchkoliv překážkách a hlavně za jakýchkoliv podmínek. I počasí hraje velkou roli, když třeba sněží nebo je špatná viditelnost.

A co je na slopestylové trati nejtěžší pro tebe osobně?

Velký raily. V televizi to třeba tak nevypadá, ale někdy jsou hodně vysoký. Představ si třeba fotbalovou branku, na kterou je postavenej nájezd, nebo spíš náskok. A představ si, že z tý branky spadneš na zem. Na rovinu. To se ti prostě nechce. Adaptace na raily mi určitě trvá dýl než na skoky.

Co předchází samotnému závodu? Musíte asi tvořit jízdy i trochu choreograficky…

To je ta druhá nejtěžší věc na slopestylu. Synchronizace. Vybrat správný skoky, raily a všechno okolo, aby to na sebe správně navazovalo.

Bojíš se někdy?

Jó, to se bojím. Několikrát jsem se zranila a občas se prostě bojím. Je to součást našeho sportu. Ty překážky nejsou úplně malý, takže někdy to je o život.

Co se ti honí hlavou, když už letíš ve vzduchu, točíš nějakou rotaci a víš, že jsi příliš rychlá nebo příliš pomalá a že to asi nedopadne dobře?

No, to není moc příjemný pocit. Tam většinou lítají ve vzduchu i nadávky.

Takže když máš čas na nadávky, tak asi máš čas tu situaci i nějak vyhodnotit…

To si vyhodnotíš docela rychle, každopádně to musíš nějak zachránit. Protože když se točíš a přeskočíš ten skok, tak se točíš dál. To se stalo i na té olympiádě. Někdy se to prostě dá zachránit a někdy nedá.

A přemýšlíš ve vzduchu víc, jak zachránit ten plánovaný trik, anebo jak si zachránit život?

Záleží, jak moc to přeskočím. Když letím daleko, tak se to snažím nějak zabastlit, abych se tam úplně nezrakvila, ale když to jde, tak se snažím zachránit trik a pokračovat v tý jízdě dál.

Vzpomeneš si na nějaký svůj první velký skok? Jaký jsi měla pocit?

Strašný adrenalin. Je to hustý, ale ten pocit je prostě strašně příjemný. Čas najednou nikam neutíká. Letíš a najednou se všechno zpomalí, obzvlášť když děláš nějaký jednoduchý trik, který si můžeš pořádně užít.

Máš radši léto, nebo zimu?

Teď už mi ta zima docela chybí. Mám strašně ráda surfování, ale u moře dám maximálně tak dva měsíce. Ale tím, že bydlím i v létě na horách, tak je tam spousta věcí, co dělat. A mě baví hlavně ty hory. A jestli je tam léto, nebo zima, to už mi zas tak nevadí. Ale v zimě je to větší sranda.

Teď žiješ ve Spojených státech…

Už to bude vlastně dva roky, co jsem tam po celý rok. Pronajímám si tam s kámoškama byt a je to prostě taková dobrá základna na všechny závody po Americe, ale hlavně na trénink. Podmínky na trénování jsou tam s Českou republikou, ale i s Evropou nesrovnatelný. Když se chceš v našem sportu někam dostat, ani ti nic moc jiného nezbývá.

Tak to asi nemáš úplně stálého partnera…

Teď zrovna ne. Těžko se to s tím vším cestováním a závoděním kombinuje.

Tam právě mířím. Obětuješ teď vlastně ten osobní život sportu…

Já si to tak neberu. Dělám to ráda, teď je to víceméně můj život a na láskování budu mít dost času pozdějc. Teď mám svoje plány na dalších třeba 6, 7 roků. Chtěla bych se posunout, kam až to půjde.

Přesto, kdybys teď potkala toho pravého a stála bys před ultimátem, zda on, nebo snowboarding. Jak by ses rozhodla?

Snowboarding. Neobětovala bych svoje „celoživotní“ plány a všechno, co jsem od začátku stavěla, pro něco, co ani nevím, zda by ještě za nějaký čas fungovalo.

V čem je pro tebe snowboarding tak dobrý?

Je to sport, kde máš volnost výběru disciplíny. Můžeš ho dělat na profesionální úrovni v podstatě celý život a vždycky si vybrat, kam se aktuálně zařadíš. Třeba teď na začátku je dobrý závodní snowboarding, pak se časem přesuneš do freeridu a natáčíš filmy, jezdíš pro sponzory, je to prostě takové flexibilní, že nejsi vázaný jen na závody, ale můžeš si trochu dělat, co chceš.

Do jaké škatulky směřuješ do budoucna ty?

Myslím, že u většiny jezdců je to stejný. Začneš závoděním, a když tě to už přestane bavit nebo prostě psychicky a fyzicky nemůžeš, tak se přesuneš do prašanu a začneš natáčet.

Co myslíš, že budeš dělat za deset let?

To nevím, doufám, že ještě hodně jezdit na snowboardu a surfovat.

Co bys dělala, kdybys nejezdila na snowboardu?

Hezká otázečka. Těžko říct, asi něco kolem sportu nebo výživy. Ta mě baví docela dost. Ale určitě nějaký sportovní obor, třeba trenér.

Takže myslíš, že bys třeba i trénovala, až skončíš závodní kariéru?

Nevím, asi se tomu úplně nebráním. Asi by mě to bavilo, předávat mladším jezdcům zkušenosti. Hlavně pořád jezdíš, skáčeš a je to pořád sranda.

Čím bys chtěla být, až úplně navždy dosnowborduješ?

Myslíš v těch osmdesáti? Nejlépe ničím.



Šárka Pančochová

Šárka se narodila 1. 11. 1990 v Uherském Brodě a se snowboardingem začala v roce 2002, když jí bylo dvanáct. První sponzoři si jí všimli v sezoně 2005/06 a od té doby se její život od základů změnil. Momentálně patří mezi nejlepší freestyle snowboardistky planety, o čemž zcela jasně hovoří i její výsledky. V roce 2013 vyhrála celkové hodnocení prestižní série World Snowboard Tour, v sezoně 2014 obsadila v této sérii druhé místo, navíc se stala vítězkou Světového poháru ve snowboardingu nejen celkově, ale i v disciplíně slopestyle. Je závislá na pohybu a na sportu obecně. Pokud nejezdí na snowboardu, leze po skalách, surfuje, nebo najíždí kilometry na kole. Jejím osobním trenérem je bývalý špičkový snowboardista Martin Černík. Řídí se zásadně heslem „pařím naplno“.