Evo, obligátní otázka, jak ses dostala k lyžování?
Na to už jsem odpovídala asi tisíckrát, ale povím ti to ještě jednou. Táta lyžoval, dokonce byl juniorským reprezentantem, a když jsem se narodila, pořád ještě trochu závodil, ale spíš už chodil víc trénovat. A moje mamka se mnou od mala na ty tréninky chodila a já, když jsem viděla ostatní děti, jak tam trénují, tak jsem chtěla taky. Takže jsem začala ve dvou letech jenom jízdou z kopce, mamka mě vždycky vytáhla nahoru, pustila dolů a já jsem to vydržela třeba tři hodiny. A tak to šlo pořád dál a v pěti letech jsem běžela první závod na lyžích.
Co jsi tenkrát měla za lyže?
Až téměř do pěti let jsem měla takové „bačkoráky“, lyže s řemínkovým vázáním, které se navázalo na normální boty. Ale to už jsem si taky našim stěžovala, že mi pořád ujíždí, a tak mě na Vánoce čekaly pod stromečkem první Bohemia Polar s „pětasedmdesátkou“ vázáním a na těch jsem pak taky běžela v lednu ten svůj první závod.
A pak už jsi na lyžích jenom běhala? Sjezdovému lyžování ses nikdy nevěnovala?
Ne. Na sjezdovkách jsem stála poprvé v osmé třídě na základce, kdy jsem se přihlásila na závody za školu, což jsem kupodivu nějak zvládla, a potom už jen na lyžákách.
A vůbec tě to neláká?
Ani ne. Samozřejmě obdivuji vrcholové závodníky, co všechno a v jaké rychlosti sjedou, ale abych si sama šla jen tak zasjezdovat, to ne.
Já zase obdivuju, co vy někdy sjedete na běžkách. Nemáš z některých sjezdů na běžeckých tratích strach?
Dřív jsem strach měla. Teď se to zlepšuje. Čím jsem starší, tím míň si to připouštím. Když to sjedou ostatní, proč bych to neměla sjet já. A hlavně když už pak jedeš o nějaký výsledek, není na přemýšlení moc času.
Co máš na běžeckém lyžovaní nejraději?
Asi ten samotný pohyb. Obecně mám ráda běh, věnuju se mu i přes léto a bez běhání jako pohybu si neumím svůj život představit. Dokážu si přestavit být bez lyžování, ale ne bez běhání.
Co máš raději, klasiku, nebo bruslení?
Když jedu sama na výlet, tak klasiku. Ale když potřebuju jet rychle, tak bruslení.
A co je na běžeckém lyžování nejtěžší?
Nejtěžší je naučit se správný odraz. V závodech je to pak fyzická náročnost, přemýšlení, taktika, psychika. Ale pro mě osobně je nejtěžší… vlastně nevím, mně to nepřijde tak těžký.
Tak co pak rozhoduje o výsledcích?
To je na tom sportu právě krásné, že tam rozhoduje hodně věcí. Ne jenom fyzička, psychika, ale roli hraje i výběr lyží a jejich příprava, počasí, profil trati, je toho spousta.
A co třeba volba stopy? V cílové rovince jsou třeba čtyři stopy, každý si nějakou vybere, jak to probíhá?
To je strašně specifické. Záleží, o jaké místo jedeš. Snažíš se vybrat si co nejpřímější stopu, a když chceš potom předjet, zvolíš si koridor a v tom už musíš zůstat.
A co když si vybereš špatnou stopu? Třeba je málo projetá, pomalejší…
To se může stát a už mnoho závodníků na to doplatilo. Krajní stopy můžou být neprojeté a jsou pak pomalejší. Takže když si špatně vybereš, máš smůlu.
A to je přesně ten moment, který mě zajímá. Jedeš na bednu, máš na to, abys předjížděla, ale víš, že ti nezbývá nic jiného než skočit do pomalejší stopy…
Je to risk. V kategorii žen většinou nepřijíždí do cíle takový balík, abys tohle musel řešit. Spíš se musíš snažit, abys mohl v cíli volit rychlejší stopu, byl tam dřív než ostatní. A nebo to prostě urvat silou.
Letos jsi měla nejlepší sezonu. Proč až teď?
Ta cesta k téhle sezoně byla hodně dlouhá a hodně strastiplná. Navíc to letos bylo buď-anebo. Kdyby to nešlo, tak bych skončila. Ale loni na jaře přišli do týmu noví lidi, kteří mi zase věřili, a to mně asi pomohlo nejvíc. Ukázali mi cestu a naučili mě znova tu lásku k tomuhle sportu. Předtím už to pro mě byla rutina a spíš něco jako „musím“. Teď najednou chodím trénovat a závodit, protože chci. Naopak mám problém si vzít volno a odpočívat. Dřív bych navíc ten úspěch psychicky nezvládla.
Ale byla jsi přitom úspěšná už v juniorech…
To je pravda. Když jsem skončila v juniorech, měla jsem pak každý rok jiného trenéra. Navíc jsem měla vlastního trenéra tady v Trutnově, toho mi nechtěli na Svazu dovolit, já se ho naopak zase nechtěla vzdát, takže to bylo dost těžké a hlavně bez nějaké koncepce. V té době to pro mě bylo dost neřešitelné. Jsem patriot, Trutnov miluju a stěhovat se do Liberce nebo Jablonce bylo nepředstavitelné, stejně jako dát vale oficiální reprezentaci a trénovat a závodit na vlastní pěst.
A teď ti položím tu nejhorší novinářskou otázku. Kdy a kde se dočkáme medaile?
To je spíš otázka na manažera.
To zařizuje manažer?
Ne, ale říká, že vidí do budoucnosti.
Baví tě skiatlon?
Baví, ale to přezouvání je trochu stres. A potom rozjet se znovu po tom přezutí, první kilometr je nejhorší. Navíc jet ve skiatlonových botách klasiku, to je zážitek. To opravdu nenávidím.
Máš nějakou dobrou historku z přezouvání?
Já osobně ne, ale jedné mojí kamarádce se na Mistrovství republiky podařilo přezout jen jednu lyži. Jezdila tenkrát na Atomikách, kde jedna lyže v páru byla vždy modrá a druhá červená. A když přijela do boxu, ve zmatku si přezula jen jednu lyži a vyrazila na trať na celém červeném páru. Volali jsme na ni, že má jednu lyži na klasiku a jednu na bruslení. Tak se vrátila a přezula se do modrých lyží, takže na tom byla zase úplně stejně.
Který typ závodu tě baví nejvíc?
Dřív možná i kratší tratě nebo sprinty, ale s odstupem času asi nejvíc dlouhé tratě a závody s hromadným startem. Letos bych už chtěla začít nějaké dálkové běhy, a až skončím kariéru, budu se jim určitě věnovat naplno.
Na svém webu máš napsáno, že „nic není nemožné“…
To souhlasí.
Takže jsi tvrdohlavá.
Hodně. O tom by mohl vyprávět manžel i všichni okolo. Když si něco vezmu do hlavy, tak to prostě bude a jdu si tvrdě za tím. Bohužel, občas.
A jsi pověrčivá?
Jsem.
Takže máš na závodech nějaké rituály?
Měla jsem jich hodně, teď už se to snažím omezovat, protože jsem postupem času začala věřit, že jak to má být, tak to bude a nezáleží na tom, jestli vykročím pravou nohou.
A co potom horoskopy?
Na ty moc nevěřím, spíš věřím osudu.
Takže myslíš, že všechno ve tvém životě je naplánované.
Myslím, že nic se neděje bez příčiny a s odstupem času na tu příčinu často i přijdu. Třeba letos jsem přišla na to, proč se mi dřív nedařilo.
Tak to se asi snadno smiřuješ i s porážkami…
Smiřovat není to správné slovo. Spíš hledám důvod.
Jsi vůbec naštvaná, když prohraješ třeba úplně hloupě?
To jsem a hodně. Kolikrát navíc prohraju i svojí vlastní hlavou, protože jdu do něčeho se strachem a moje psychika zas není dost silná na to, abych se s tím dokázala poprat. A několik závodů jsem si prohrála jen kvůli myšlenkám „co by, kdyby se mi to náhodou nepodařilo“.
Co se pak děje, když hloupě prohraješ? Pláčeš, zahazuješ lyže?
Brečím, ale spíš někde za rohem, soukromě.
A co tvůj manžel? Jezdí všude s tebou, dělá ti servismana…
Byla to dlouhá cesta, než jsem ho mohla takhle začít brát všude s sebou. Dřív to nešlo. A ani teď to není ideální, má svoje zaměstnání. Ale každopádně jsem za to strašně ráda, že když může, tak cestuje se mnou. Vozím si s sebou kus domova a pohody a to mi pomáhá potom i při závodění.
A když si ho předtím nevozila s sebou, jak zvládal roli partnera vrcholové sportovkyně?
On dřív závodil taky, takže jsme se první roky moc nepotkávali, ale
o to víc jsme si pak byli bližší. Pak začal trénovat tady v Trutnově
dorostence, tak to už jsme se vídali častěji, pak se mnou jel několikrát
na soustředění nebo i na závody a přiložil ruku k dílu, takže se
postupně vlastně stal mým servismanem. 
Předjel by tě na lyžích?
Já si myslím, že jo. On tedy tvrdí, že ne, ale přece jenom je to je chlap a má víc síly.
A je nějaká trať, na které bys ho porazila?
Asi ne. Možná nějaká dlouhá, vytrvalostní, ale ani tam si nejsem moc jistá.
Měla jsi někdy chuť zahodit lyže a jít dělat nějaký úplně jiný sport?
Měla. Když se mi nedařilo. Když jsme se loni rozhodli, že tato sezona ukáže, jestli se tomu věnovat dál, nebo ne, tak přišel zlom a vím, že i kdyby se mi dnes nedařilo, tak na sport jako takový nezanevřu a půjdu si kdykoliv zalyžovat nebo zaběhat. Ale před dvěma lety, respektive do loňska to pro mě bylo tak velké „musím“, že jsem opravdu měla chuť lyže zahodit a už nikdy nelyžovat.
Jaká vlastně byla tvoje motivace pořád dál pokračovat, i když ti to nešlo? Co tě k tomu pořád táhlo?
Ze začátku jsem asi nechtěla uvěřit, že jsem tak špatná. Pak to bylo takové zoufalství, jako že „co bych dělala jinýho“ a nakonec, hlavně v tom posledním roce „já ukážu všem, který nade mnou zlomili hůl, že takovej lůzr nejsem“.
Máš radši léto, nebo zimu?
Na každým je něco. Nemám ráda podzim. Miluju sluníčko, moře, ale úplně stejně i sníh.
Na jakém nejexotičtějším místě jsi lyžovala?
Asi Sapporo, Japonsko. Ale nejvíc top je pro mě lyžování na Severu, konkrétně slavný Holmenkollen. Navíc mám takovou vzpomínku, že jsem tam jako malá, asi osmiletá holka byla s našima na dovolené, a tenkrát jsem prohlásila, že tady budu jednou závodit. A pak se mi dokonce podařilo být sedmá, na tom slavném Holmenkollenu, o kterém jsem snila od dětství. Takže to místo není tak exotické, ale pro mě nejposvátnější.
A jakého umístění si ve své kariéře nejvíc vážíš?
Pátého místa z olympiády.
Je pro tebe důležitější olympiáda, nebo Světový pohár?
Olympiáda je nejvíc. Ne, že bych si nevážila výsledků ze svěťáku, třeba to sedmé místo z Holmenkollen stavím hned na druhé příčku, ale olympiáda je prostě olympiáda.
Takže kdybych měl tu moc to zařídit a dal ti na výběr, zda raději vyhraješ zlatou medaili na olympiádě, nebo celkové hodnocení Světového poháru, co by to bylo?
Zlato na olympiádě.
Takže tě nepřesvědčím?
Umístění ve svěťáku vypovídá o celkové práci, o celé sezoně, ale být olympijská vítězka je prostě víc.
Co je pro tebe v životě nejdůležitější?
Spokojená rodina. Protože bez domácí podpory, šťastného manželství a vztahu by nefungovalo nic.
A kdybych tě postavil před otázku, jestli rodina, nebo lyžování?
Kdyby se to týkalo dítěte, tak bych váhala, protože dítě samozřejmě chci, ale nemusí to být za každou cenu teď hned. Ale kdybych měla vyměnit lyžování za manžela, vzdala bych se určitě lyžování, bez rozmyslu.
Co myslíš, že bys dělala, kdybys vůbec nezačala profesionálně lyžovat?
Netuším, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Od pěti let, kdy jsem viděla v televizi olympiádu, tak jsem byla přesvědčená, že tam jednou pojedu. A s tím jsem vlastně od pěti let nějak podvědomě žila a nikdy si nepřipustila, že by to mohlo být nějak jinak.
Jaký jsi člověk?
Asi jsem hodně cílevědomá, často bohužel hodně důvěřivá a myslím, že asi trochu bordelář. A v určitých chvílích taky někdy zmatkař.
A co bys na sobě chtěla změnit, kdyby to lusknutím prstů šlo?
Asi trochu tolerance k ostatním.
Poslední otázka. Co bys vzkázala všem, kteří by chtěli jít ve tvých stopách?
Mít svoji hlavu a nedat na řeči ostatních, protože ne každý to s nimi bude myslet dobře. A jít si v rámci fair play tvrdě za svým cílem.
Eva Vrabcová Nývltová
Eva Nývltová se narodila v Trutnově 6. 2. 1986 ve znamení vodnáře, řádně střiženého kozorohem i beranem. Svůj první závod na lyžích běžela v pěti letech a někdy v té době se v její hlavě začal rodit jasný plán stát se vrcholovou lyžařkou a jednou závodit i na olympiádě. Její kariéra nabírala velmi slibné obrátky zejména v juniorské kategorii, o čemž svědčí i medailová umístění z Mistrovství světa juniorů v letech 2004, 2005 a 2006. I v kategorii do 23 let ještě zaznamenávala velmi dobrá umístění v první desítce, pak však přišel útlum, který trval téměř do její zatím poslední a pro nás diváky nezapomenutelné sezony 2013/14. Celkově 8. místo v Tour de Ski nebo vyrovnané výsledky na olympiádě v Sochi korunované 5. místem na 30 km mluví za vše. Žije v Trutnově se svým manželem a servismanem Martinem Vrabcem, kterého si vyhlédla již v pěti letech, stejně jako kariéru závodní lyžařky. Více o ní najdete na www.evanyvltova.cz.
