Kromě přezdívky Pepina se ti také říkalo Řeznická panenka…

Kdysi se mi trenér smával, že držím ruce a hole jako veverka, ohnuté v loktech, jako když drží oříšek. Můj táta je v našem kraji uznávaný řezník a uzenář. Řezníci mají pro hovězí veverku, neboli Hanger steak, název řeznická panenka. Kdysi v dávných dobách prý tento plochý sval, část bránice, nedávali do prodeje, vyřezávali ho a schovávali pod pult. Je totiž šťavnatá a křehká, tak jako já. A je z ní výborný tatarák, roastbeef nebo fajitas.

Jak se tedy z veverky postupně stávala lyžařka závodnice?

Když jsem byla v žákovské kategorii, patřila jsem u nás mezi nejlepší lyžařky. Získala jsem mnoho titulů mistryně ČR, výborně se umisťovala na mezinárodních závodech a atakovala první desítku na Mistrovství světa žákyň Trofeo Topolino. Šlo to jako po másle. Všichni jsme obdivovali borce z televize, takže jsem si přála být stejně dobrá jako oni.

A dál?

U obdivu samozřejmě zůstalo, ale jak šel čas, tak jsem se zařadila mezi tisíce dalších lyžařů, kterým se to nepovedlo. Posledním rokem v kategorii žáků a s přestupem do juniorské kategorie mě zdrtila sestupná tendence. Tehdy mě holky dorostly a pak i o hodně přerostly. Rodiče mě přenechali trenérům, kteří se jeden čas střídali jeden za druhým, a já se v tom začala výsledkově plácat. Neúspěšně jsem se protloukala i juniorskou kategorií.

Jaká byla tehdy motivace u vrcholového lyžování zůstat?

Pomohli mi rodiče. Říkali mi, že to zase půjde, a dávali mi šanci. Jsem ráda, že mě tenkrát stagnace výkonnosti neznechutila a neukončila moji kariéru. Tahle etapa života mě obohatila, pomohla mi lépe poznat sama sebe, užít si trénování v týmu a najít spoustu přátel. A hlavně naučit se vypořádat se s neúspěchem. Důležitá byla i podpora ze strany trenéra.

A současnost?

Teď jsem na tom už jinak. Je mi dobře, že vím, že ten náš sport dělám z lásky. Strašně si užívám, že jdu za posledních několik let výsledkově nahoru. Sport je zrádný, jednou jsi nahoře a jednou dole, jednou ti je hrozně a pak zase bezvadně.

Takže se teď pořád zlepšuješ?

Máme s Honzou (Kvasničkou, trenér a partner – pozn. red.) vytvořenou pyramidu klíčových technických dovedností až po prvky, které vedou k tomu jak jet rychle. Ten náš sport je o tom, jak se rychle promrskáš vytyčenou tratí a jak se vypořádáš s vnějšími silami, které na tebe působí. A i když bych se ráda věnovala jen té špičce pyramidy, tak pořád narážím na to, že mi chybí technické dovednosti z nižšího levelu. To je důvod, proč se zlepšuji pozvolněji, ale zato každoročně. Ale narážím i na jiné faktory. Například na to, že mi chybí určitá složka kondičky a pak nemám například sílu na to, abych provedla prvek, který po mně chce trenér. Někdy nemám odvahu, někdy cítím, že na to nemám, někdy že to neudržím. Najednou fyzická připravenost ovlivňuje nejen lyžařovu techniku, ale i moji psychiku.

Co tě žene dopředu, aby ses pořád zlepšovala, abys vrcholově lyžovala, když jsou tvoje výsledky skvělé doma, ale třeba do úrovně Světového poháru jsi zatím nedosáhla?

Každý bojuje s tím, co mu nadělila příroda. Když nemáš vrozený talent anebo ho nevyužiješ, když jsi vůči němu v mládí senzitivní, o to víc musíš být na vyšší úrovni disciplinovaný, řešit detaily dvojnásobně, být celkově důslednější v mnoha ohledech a překonávat překážky, abys byl připraven. Prostě se snažíš ovlivnit extra věci, které hrají roli na cestě k cíli. Překážek, které musíš neustále překonávat, aby ses postavil do startovní branky s vědomím, že jsi udělal maximum pro to, abys ostatním nakopal zadek, je v lyžování mnoho. A to všechno je sečteno podtrženo asi to, co mě na lyžování nejvíc baví a pořád mě to žene dál, za lepším výsledkem a větším úspěchem.

Mluvíš o mnoha překážkách. Které jsou v tvém lyžování ty nejzásadnější?

Překážek, které lyžaři brání „zazářit“, je moc. Neproduktivně strávený čas, politika středisek, sněhové podmínky, preparace svahu, počasí, ale i finanční zajištěnost, sociální zázemí, škola. Pro mě je velká překážka motorické učení a paměť. Honza se sice snaží na představu prováděné činnosti namanipulovat nápodobivý cvik, který lze prožít i jinde než v lyžování, a tím svěřencům učení zpřístupnit, ale věk je taky určitě překážkou. Často jsou překážkou ambiciózní rodiče, ztráta motivace, únava, nemoci a zranění. Ale i někteří lidé, kteří hází ostatním klacky pod nohy, a lidé, kterým nejde o sport.

O čem je tedy vlastně vrcholové lyžování? Když poslouchám, co všechno musí vrcholový závodník podstoupit, s čím bojovat, skoro by se mi nechtělo takovému sportu věnovat…

Lyžování je o vášni a nadšení. Ale když nejsi na kopci tak připraven, abys dosáhl svých cílů, tak jsi tam skoro zbytečně. Soupeři jsou totiž připraveni minimálně stejně dobře.

Na jaké disciplíny se specializuješ?

Jezdím všechny disciplíny, ale trénuji převážně obří slalom a slalom. Točivé disciplíny jsou ve všech ohledech dostupnější. V letošní sezoně se zkusím nejvíc zaměřit na obří slalom. Když je možnost se volně svézt a potrénovat na dlouhých lyžích, ráda toho využiji. Je dobré lyžovat rychle, to mě baví. Zužitkuješ to pak i v obřím slalomu, co myslíš?

Mě se neptej, co si myslím, od toho máš trenéra. Spíš mi řekni, co si myslíš ty o telemarku. Vím o tom, že jste si pořídili telemarkové vybavení. Ve světě běžná tréninková pomůcka, v českých vodách závodního lyžování spíše rarita…

Honza a teď i já jsme přesvědčeni o velkém přínosu telemarků pro nácvik pohybových stereotypů techniky. Vnímám na nich lepší postavení jednotlivých částí těla. Je to perfektní nácvik pro přestoupení na budoucí spodní nohu, pro vnímání místa přenášení tlaku na chodidle. Většinou tyto lyže využíváme v druhé tréninkové fázi, a když je spousty nového sněhu. Někdy se už nechce, ale je to motivační díky pestré změně, zábavě a pohodlnějším lyžákům. Bonusem je, když na nich vyrazíš na výlet na pásech.

Umíš si servisovat lyže?

Když na to dojde, tak umím. Několik let jsem si brousila a mazala lyže sama. Lyžovala jsem v týmu, kde nás bylo víc a připravovali jsme si lyže sami. Poslední roky se mi o servis lyží stará Honza, tráví spoustu času promazáváním, snaží se z nich v rámci možností vyždímat to nejlepší.

Trénuje tě tvůj dlouholetý partner. Jak to vůbec může fungovat? S trenérem vstáváš, usínáš, jezdíš celý rok po závodech a pak tě ještě kritizuje.

Honza je pedant na techniku lyžování, studuje jízdy svěťákových jezdců, různé zahraniční texty a pak techniku aplikuje na mě. Jsem na učení techniky tak trochu lajdák, nereaguji tak, jak by si Honza představoval, a pak vznikají spory. Jsem ráda, že spolu trávíme čas na lyžích, máme společné zážitky a poznáváme kouty světa. Občas je to ale Itálie.

Předjel by tě na lyžích, třeba v obřáku?

Hmmm, to je výzva pro oba. Já jsem lepší, on se zase umí hrozně hecnout. Když bychom měli oba balík tyčí na rameni, tak věřím, že by byl rychlejší. Občas mi rozjíždí lyže na super G a sjezd, rychlost ho baví. V bránách bych si ale nenechala líbit, aby mě porazil.

Jsi závislá na sportu?

Sport je pro mě činnost, která je od malička součástí mého života. Baví mě se hýbat a dát si pořádně do těla. Za závislou se ale nepovažuji.

Co děláš, když nelyžuješ nebo prostě není sníh?

Moc ráda trávím čas na singltreku v Novém městě pod Smrkem na opačné straně Jizerek, ale taky na silničce, kterou jsem si nakonec pořídila za výhru v Allianz Českém poháru 2013. Baví mě se procházet po golfových hřištích s přáteli. Je pro mě zábavný chodit na komerční hodiny jógy, fitboxu, trx i spinningu.

Odpočíváš někdy?

Jasně, že odpočívám. Odpočinek je důležitý. Ráda spím. Nejlepší je, když přijdu unavená a vymrzlá z tréninku, najím se a zdřímnu si. To je paráda.

Co budeš dělat touhle dobou za deset let?

To mi bude 37, budu mít šťastnou rodinu, práci, s kterou budu spokojená, sport bude naplňovat můj volný čas a lyžování bude koníček. Taky bych chtěla mít psa.

Léto, nebo zima?

Mám ráda obě roční období, každý má něco do sebe a to se mi líbí. Poslední dva roky nám lyžařům zima moc nepřeje. Měla by se polepšit. Sníh mě dělá šťastnější a spokojenější, když už ale hodně mrznu, představuju si, jak ležím na pláži a perou do mě sluneční paprsky. Léto mě taky baví.

Učila jsi někdy někoho lyžovat?

Do října této sezony jsem trénovala v Panlux mini-týmu, který mi umožnil naplno se věnovat tréninku i závodění a být součástí něčeho, co se v našich podmínkách vůbec neobjevuje. Pomáhala jsem mladší kamarádce pracovat na cestě k úspěchu a sama jsem dostala příležitost prodloužit si aktivní lyžařskou kariéru. Navzájem jsme si často ujasňovaly techniku jízdy a učily samy sebe lyžovat, musely jsme opravovat lyžařské chyby a přicházet na způsoby, jak je odstraňovat. Myslím si, že během naší spolupráce jsem Ivance předala hodně i z ostatních sportů.

Věnovala by ses po ukončení kariéry třeba i trénování?

Mě by trénování bavilo. Honza všechny svoje svěřence nutí udělat trenérskou licenci. Je přesvědčen o tom, že závodník musí mít maximální dostupnost informací a možnost je vědomě aplikovat při lyžování. Takže i já jsem jeho tlaku podlehla a vlastním licenci trenér alpských disciplín II. třídy. Třešničky na dortu se tam ale nedozvíš, ty mě driluje trenér. Třeba někdy v budoucnosti dojde na příležitost předávat to, co jsem se naučila o vlivu techniky na linii, o tom, jak rozvíjet rychlost průjezdu obloukem a jak si to nepokazit v přechodu. Není nic zbytečnějšího než se přeučovat, co nefunguje. Čas je lepší věnovat na větší události.

Co si říkáš na startu? Když už stojíš přímo v brance?

Záleží, ve které disciplíně. Snažím si zopakovat, čeho chci v trati docílit. Občas mi myšlenky ubíhají tam, kam nechci, tak se je snažím korigovat a zaměřit pozornost na sebe. Když odstartuje závodnice přede mnou a startovní branka je pro mě, tak si neříkám většinou už vůbec nic. Rozhlížím se, soustředím se na dýchání a čekám na startovní povel.

Bojíš se někdy na lyžích?

To víš, že bojím. Při rychlostkách mě baví s tím pocitem pracovat. Výhodou je, že si všechno můžu ovlivnit sama. Je mi ale nepříjemná nerovná trať, koryta, díry a nejistý sníh pod hranami lyží. Když jedu s obavou, jedu technicky špatně, pocit ze špatného postavení jednotlivých částí těla se pak násobí a o to víc jede závodník nekomfortněji a třeba i nebezpečněji pro sebe. Je lepší, když všechno vychází, pomůžeš lyži do oblouku, pak ji přitlačíš a ona se ti odvděčí. Pak je lyžování nejlepší sport a jsem happy jak dva grepy.

Jak se ti líbilo focení? Styděla ses nebo bála co čekat?

Focení bylo skvělý, ale i náročný. Byla to moje první zkušenost, ale opravdu jsem si to užívala a bavilo mě to. Na stud ani obavy nedošlo, nebylo čeho se bát a stydlivá nejsem.

Co bys vzkázala všem, kteří by chtěli jít v tvých stopách a věnovat se závodnímu lyžování?

Podstatný je lyžovat v takové skupině lidí, aby tě lyžování bavilo, užíval(a) sis ho a naplňovalo tě. Závodní lyžování je tvrdý sport, ale obrní tě do života a ukáže ti jeho neskutečnou pestrost. Hlavní je vydržet a bojovat na cestě k vítězství.



Pavla Klicnarová

Pavla se narodila 2. 1. 1988 ve znamení Kozoroha. Kozorozi jsou vytrvalí a jdou si za svými cíli. Pochází ze Zbečníka, malé vesničky v Podkrkonoší. Sotva začala chodit, rodiče ji postavili na lyže. Lyžařské závody zkoušela jezdit již od 5 let. Vedle lyžování se do 16 let věnovala aktivně i volejbalu. Vzhledem k jejímu nevelkému vzrůstu se ale nakonec rozhodla pro sjezdové lyžování. Již v žákovské kategorii se stala několikanásobnou mistryní republiky, vyhrála populární mezinárodní závod Skiinterkriterium Říčky v Orlických horách a skončila na 9. místě na neoficiálním Mistrovství světa žáků Trofeo Topolino. Ve své sbírce startů má Mistrovství světa, starty v Evropském poháru, dvě účasti na World University Games (Světové univerziádě). Na nich získala 4. místo ve sjezdu a kombinaci v Trentinu 2013, 7. místo ve sjezdu v Harbinu, Yabuli 2009. Na její poslední univerziádě v únoru 2015 ve španělské Granadě získala 2. místo v super kombinaci. Stříbrná medaile z Granady patří mezi největší úspěchy spolu s celkovým vítězstvím v Allianz Českém poháru 2013 nebo vítězstvím na mistrovství Slovenském republiky 2014. Se svým trenérem a dlouholetým přítelem Janem Kvasničkou bydlí v Jablonci nad Nisou.
Více se o ní dozvíte také na www.pavlaklicnarova.com.