Jak dlouho v Česku obvykle pobýváš?

Od té doby, co se mi narodil syn, tak každý měsíc pendluju tam a zpátky mezi Čechama a Kanadou. Což je zatím trošičku moc, ale samozřejmě čas s ním je důležitej. Měl jsem tu (v uvozovkách) výhodu, že jsem se v prosinci zranil, tak jsem měl víc času na to cestování. Mám i devítiletýho syna v Kanadě, musím svůj čas dělit mezi oba. Samozřejmě se mi to tady líbí, na Moravě i v celých Čechách je mi dobře, ale zatím jsem se snažil to vybalancovat tak, aby to bylo férově na obou stranách. Navíc, byť jsem se narodil v Čechách, byznysový kořeny mám v Kanadě, tak je těžký tu zemi opustit. Teď se snažím zjistit, co je kdy kde nejlepší a kdy je nejvhodnější čas být tam a tady. Zatím nevím, tak každý čtyři nebo pět týdnů jezdím tam a zpátky.

A jak to teď plánuješ s lyžováním?

Myslel jsem si, že právě teď budu s klukama z reprezentace v Chile na sněhu. Ale v prosinci jsem se zranil a v lednu jsem měl operaci kolene. Neměl jsem přímo přetržený vazy, tak jsem si myslel, že rehabilitace bude rychlá, ale bohužel prostě ty starý kolena se léčí dlouho, trvalo to nějakých pět šest měsíců, než jsem tu bolest odstranil. Teď teprv opravdu začínám pořádně cvičit v posilovně, na bruslích a na kole a doufám, že na další kemp na sněhu už pojedu.

Takže budeš letos naplno závodit…

Jo jo, to je v plánu. Dvě sezóny vynechat, to už podle mě nejde, protože ti mladí kluci jsou tak dobří, tak talentovaní, že…

Jaká je v tom kanadským týmu konkurence?

V kanadským samozřejmě velká, na světové úrovni ještě lepší, takže když mě neporazí nějací mladí kluci v Kanadě, tak mě určitě přeskočí nějaký mladý kluk z Rakouska nebo třeba tady nějakej Čech, třeba Ondra. Doufám, že teda letos bude jezdit. Myslím si, že on na to má, být letos na pódiu. Takže konkurence přijde ze všech stran. A být rok mimo je už teď těžký.

Když rok nejezdíš, nenasunou se na tvé místo v reprezentaci jiní Kanaďani?

Nasunou, ale mám aspoň tu výhodu, že v SP se jezdí na body, a ty „světopohárský“ jen tak neztratím. Je to takový pojištění proti zranění pro ty, co jsou na vrcholový úrovni. Ale už po roce se ty body postupně ztrácí. Kdyby teď bylo mistrovství světa, na který berou jen čtyři z nás, a nějací dva závodníci mě předskočí nebo předjedou, tak to už by bylo docela těžký vrátit se zpátky do top čtyřky.

Pouze body rozhodují o složení týmu?

Přesně tak. Předloni byla olympiáda a další je zas až za dva roky, loni bylo mistrovství světa v Americe. A letos máme tak trochu výhodu, že nemáme žádný takovýhle velký závody, na který jedou jen čtyři závodníci. Tím, že máme dost míst, Kanada má ve svěťáku tak šest nebo sedm míst ve sjezdu, tak i kdybych byl pátej nebo šestej, mohl bych startovat. Takže nehrozí, že by mě z týmu vykopli. Ale samozřejmě stárnu a ti mladí kluci už do toho jdou a perou se o místo. Takže se to může změnit docela rychle, třeba i přes víkend.


Máš představu, jak dlouho ještě budeš lyžovat?

Tak o tom samozřejmě přemýšlím skoro každej den, i když se snažím o tom spíš nepřemýšlet. Plán jako takovej jsem se odnaučil dělat, protože plány se pořád mění, hlavně v takovém sportu, kde je hrozně velké riziko. Sponzorům a veřejnosti říkám, že bych rád ujel ty další tři roky: tento rok a pak další rok bude mistrovství světa ve Svatém Mořici. Tam jsem začal kariéru, právě taky na MS. Zajel jsem tam tehdy sedmý místo. Byly to moje první velký závody a byl jsem z toho tehdy hodně nadšenej. Bylo by to takový pěkný kolečko ukončit to tam. Ale pak další rok je zase olympiáda, tak uvidím, jestli zkusit ještě další rok.

Jaký tratě SP máš nejradši, co se týče Světovýho poháru, případně těch známých tratí z různých mistrovství?

Záleží samozřejmě na podmínkách, ale rád jezdím v Lake Louise, tedy, řekl bych, doma. Tam jsem závodil už od nějakých deseti let, tam to opravdu znám, místní lidi a fanoušci mě tam taky znaj a samozřejmě, když tam závodím, tak je tam mamka, brácha, prostě rodina. Je to proto takový speciální místo v mém srdci. Z jiných závodů mám rád Beaver Creek, je to takovej docela drsnej sjezd, ale je to vždycky krásně upravený, na přípravě trati si tam dávaj opravdu záležet, jsou tam postavený pěkný skoky, dobrý ubytování, všechno je tam hrozně velký: velký postele, velký hotely, hodně jídla, prostě Amerika... Takže tam se žije dobře. Z těch klasických závodů se mi opravdu líbí Wengen. A Kitzbühel, i když z toho jde strach. Bojím se tam a samozřejmě nejsem jediný, je to hrozně těžká trať, ale ta atmosféra, ta se nedá srovnat s ničím na světě. To je takový Super Bowl nebo Stanley Cup v lyžování, Rakušáci to lyžování úplně žerou. Takže vyhrát a být na pódiu tam je samozřejmě můj sen.

A kterej závod tě naopak nebaví?

Právě ten Kitzbühel, ten mě baví i nebaví. Tam je to často hodně o nervy, a u mě záleží hlavně na tom, jak se cítím fyzicky a jakou mám sebedůvěru.

Fyzicky, nebo psychicky?

Obojí. Protože ty dvě věci jsou spojený. Když si je člověk fyzicky trošičku nejistej, tak někde, jako třeba v Lake Louise, se to dá sjet bez problémů. Ale když přijde člověk do Kitzbühelu a má tu samou bolest v koleně nebo v zádech, tak ta se pak stokrát násobí a zhorší se jeho psychický stav, protože riziko je o tolik větší. Když jsem na tom fyzicky dobře, tak se mi i v Kitzbühelu jezdí dobře.
Ale třeba Bormio je dobrej příklad, tam to úplně moc nemusím. Hodně těch klasických sjezdů jsou severní svahy, Bormio obzvlášť. Tam je většinou hroznej led, hrozný díry a je to pořád ze slunce do stínu a ze stínu do slunce a to je v rychlosti 130 km/h hrozně těžký psychicky zvládnout. Pak je to tam taky těžký fyzicky, protože je to dlouhá trať. Mám tam jedno pódium (3. místo, 2007, pozn. red.), ale že bych tam jezdil rád, to moc ne.


V Česku alpští lyžaři trénují v podstatě individuálně. Jak funguje reprezentační tým v Kanadě?

U nás to je samozřejmě jinak, je to víc týmový. Naopak, tam by trénovat individuálně ani nešlo, někdo dávno to už zkusil, ale marně. Samozřejmě v Kanadě je obecně jiná kultura. Každý v týmu ví, že je součástí týmu. Organizačně a finančně to dává větší smysl, lépe se optimalizují finance apod. Trénovat slalom někde zvlášť, to ještě jde. To jsem dělával s taťkou, když jsem vyrůstal. To se vždycky napíchne někde v rohu slalom, nezabere to moc místa, jeden trenér může sledovat celej svah a dá se to i měřit. Ale třeba už super G nebo sjezd, to už je komplikovaná věc, jde i o bezpečí, jsou tam velký skoky, takže organizovat trénink sám je dost těžký. Takže to obdivuju právě Ondru Banka, že byl schopen se dostat na takovou úroveň, protože se vždycky musel k někomu přidat, trénoval třeba se Slovincema nebo s Francouzema.

Vy byste ho vzali do týmu?

Já jo. Ale ten kanadský tým už je právě tak zaběhnutý, že nevím, jestli by to dovolili. Když to funguje dlouho, tým je pak takovej víc uzavřenej. Já bych byl rád, protože Ondra je člověk, který je na dost vysoké úrovni, takže by to bylo dobrý jak pro něho, tak pro nás – mít nějaký porovnání, zpestření a referenci.
Ale i v Kanadě máme své, zas jiné problémy. V Evropě státy sportovce lépe podporují. Víc se tu nosí takový to národní hrdinství, být pyšný na sportovce. V Kanadě něco takového existuje v hokeji, ale v ostatních sportech už moc ne. Když v Kanadě zrovna nemáme dost peněz na sport, tak i když je závodník dobrej a chce jezdit za Kanadu, musí si třeba celou sezonu zaplatit sám – to je nějakých 30 tisíc, s trenérem klidně 100 tisíc kanadských dolarů, hrozně moc peněz. Nebo zkrátka už nemůže závodit.

Kdo všechno tvoří tým mimo závodníků?

My máme třeba jenom ve sjezdovým týmu speed, což je sjezd a super G, asi 6 full-time závodníků a pak občas bereme nějaký ty mladý, co jezdí s náma. Na těch šest závodníků máme asi 4 servismany, a když jsme třeba dva z Rossignolu, tak firma pošle jenom jednoho servisáka pro oba. Pak máme fyzioterapeuty, co s námi jezdí pořád, a většinou čtyři trenéry. To znamená hlavní trenér a tři, kteří ho podporují. Jeden řeší jenom časomíru, stojí dole a celej den chytá čísla a zapisuje je do počítače. Vytištěný to vypadá vcelku jednoduchý, ale je to hodně práce. Další trenér dělá video, další dva trenéři dělají analýzu videa. Hlavní trenér to všechno řídí. Všichni trenéři nám můžou dávat informace nebo nás trénovat mezi jízdama, ale ten hlavní trenér je ten, kdo má to oko, vidí opravdu všechno a taky všechno řeší. Právě proto být na všechno sám a jezdit sjezd je hrozně komplikovaný a těžký. A ještě s sebou vlastně máme doktora, ten ale s námi samozřejmě nemůže být celou sezónu, takže s námi jezdí na akce něco jako na dovolenou.

A co sportovní psycholog?

Psychology máme taky. Párkrát s námi psycholog i jezdil, ale více ho využíval spíš náš slalomový tým. Nevím ani proč, jaký to mělo důvod…

Možná jste drsnější chlapi?

Možná. Když už je člověk na takový úrovni, tak to musí mít v hlavě nějak srovnaný. Nejde na poslední chvíli, na startu Kitzbühelu, řešit svý sebevědomí. Jsou závodníci, kteří psychologa využijou, ale spíš nárazově, jednou za dva týdny, jednou za měsíc. Máme je k dispozici v Calgary, pracujou tam i s jinými sportovci, třeba bobisty a tak. Ale stejně je nevyužíváme tak jako ti ostatní. Naopak fyzioterapeuta většina z nás využívá minimálně každý den, někteří i dvakrát. Někteří kvůli zranění a někteří jen preventivně.

Kolik máte dovolené?

Doopravdické dovolené tři týdny.

Jinak byste měli pořád trénovat?

Doopravdická dovolená na papíře je tři, někdy čtyři týdny. Jezdíme až do konce března, někdy i první týden v dubnu, kdy máme testy. Naši trenéři by raději, kdybychom dělali testy nových lyží hned po sezóně, kdy jsme ještě rozježdění, máme fyzičku a máme pro to ten cit – ne testovat někdy v létě, kdy už všichni dva měsíce pijí plzeň. :-)

Jak a co nyní trénuješ?

Letos jsem začal v posilovně trénovat už tři nebo čtyři týdny po operaci, tzn. někdy v půlce ledna. Ze začátku to byly nějaké tři dny v týdnu, pak jsem to zvýšil na čtyři, pak na pět, ale pak mě zas začalo bolet koleno, tak jsem to dal zas na čtyři. Pak jsem přidal skákání, a to bylo úplně špatně, tak jsem zas ubral na tři dny v týdnu, vždycky s trochou skákání…

A tyhle tréninkový plány vždycky dělají trenéři?

Jojo. Ale to je zas další, kondiční trenér. S tím pracuju, jenom když jsem v Calgary.


A lyžuješ ještě někdy jenom tak pro radost? Kdys naposledy lyžoval pro radost?

Samozřejmě kdybych nejezdil pro radost, tak už bych s tím dávno skončil, protože je to fyzicky i mentálně těžké. Ale opravdu pro radost…

Mimo závody, jenom tak, že by sis vzal lyže a šel si někam zalyžovat?

Přemýšlím. To je teda ostuda, že o tom musím takhle přemýšlet. To muselo být nějak předloni. Buď v Kitzbühelu, když jsem měl den volno nebo já nevím.

Bydlíš kousíček od Mekky heliskiingu, vyzkoušel už jsi nějaký heliskiing?

Vyzkoušel jsem ho konečně před třemi lety. Poprvé bohužel, až když mi bylo dvaatřicet nebo jednatřicet. Totiž heliski společnost Mike Wiegele sponzoruje kanadský tým. Zvali mě už vícekrát, ale jak jsem byl vždycky zraněnej, tak to nešlo, a vždycky mi to bylo hrozně líto. Přitom heliskiing byl vždycky, už od malička, můj sen. Když jsem to konečně zkusil, bylo to opravdu top lyžování. Takže když má člověk příležitost si to zkusit, tak by opravdu měl.

Tak to ty budeš mít asi ještě spoustu příležitostí, ne?

Doufám. Doufám taky, že mi to dovolí kolena. Můj brácha taky teď začal dělat skitouring, což už je vlastně taková širší horská subkultura. Na fyzičku je to dobrý. Sice si z toho neodneseš tolik sjezdů jako v helikoptéře, ale je to za míň peněz.

A brácha lyžuje profesionálně nebo rekreačně?

Spíš rekreačně. On nikdy nezávodil v alpským lyžování. I když pár závodů sjel, když byl mladej. Ale on spíš rád skákal, takže dělal slopestyle a freestyle a pak, když se začal vyvíjet skikros, tak do toho skočil. Byl silnej a lyžoval úplně bezvadně. Já vždycky tvrdil, že je talentovanější lyžař než já. Už od malička dával úplně všechno. V jedenácti nebo ve dvanácti dělal normálně salta, takovej to byl blázen. Já jsem byl vždycky takovej víc opatrnej. Brácha závodil ve skikrosu hrozně dobře, když mu bylo asi osmnáct nebo devatenáct, závodil i v Evropě. Jak do toho ale čím dál víc pronikal, tak zjistil, že to začíná být stejně „politický“ jako alpský lyžování. Že nemůže mít velký gatě, velkou bundu, všechno musí být načas… prostě hodně formalit. A to on neměl rád. Jezdil rychle a vyhrával závody. Ale do kanadskýho týmu ho vzít nechtěli: i když byl rychlej, tak řekli, že je mladej a že nemá zkušenosti s alpským závoděním. A tenkrát, když to začínalo, tak brali jenom lidi, co měli základy z alpskýho lyžování. Takže kdyby to ještě pár let dal, tak by se nějak prosadil, ale nechal toho a dělal freeride, skákal ze skal a tak. Ale jenom tak, pro sebe.

Což je možná nejlepší...

Přesně tak. Já se od něho učím hodně věcí. Mladší a chytřejší brácha…


Kdybys měl tak celkově porovnat Kanadu a Česko, nejen co se týče lyžování, ale i kultury a kvality života, kde bys chtěl skončit? Seš doma v Kanadě?

Mně se tady v Čechách hrozně líbí! Ale taky teď mám tu výhodu, že jsem doteď vydělával kanadský dolary. Co se lyžování týče, tak třeba teď mě jedna firma platí v eurech, další v kanadských dolarech a tak. Jsem docela skromnej, takže nepotřebuju nic extra velkýho. V Praze jsem nic nehledal. Koupil jsem barák na Moravě, kousek od Olomouce, což pro někoho, kdo pracuje v zahraničí, není drahé. Podle mě jsou Čechy nádherná zem, je tady nádherná krajina a všechno...

Co ti tady přijde lepší než v Kanadě?

Já říkávám lidem, že čím víc se jde na východ, tím víc to je taková správná anarchie. To je samozřejmě možná moc silný slovo. Ale, a lidi mi nevěří, když jim to říkám, v Čechách je větší svoboda než v Kanadě. Kanada je ještě taková tichá, naivní, ale v Americe to je úplně v prčicích. V Americe, the land of the free, jsou podle mě skoro nejmíň free lidi na světě. Tam se nedá ani uprdnout, aniž by to někdo věděl. Všechno je to tak kontrolovaný.
Jak jsme se tady (na Lipně, pozn. red.) dneska vyjeli podívat nahoru a sjeli jsme na koloběžkách, tak to se v Kanadě nedá. V Kanadě bysme přijeli, pak bysme tam dvacet minut vyřizovali, kdo co může, kdo nemůže, kdo měl minulé roky infarkt, kdo může na lanovku, jestli má přes šedesát nebo tak, pak bysme museli podepsat nějaký papír, že kdybysme si zlomili malíček, tak se nebudem soudit s lékařem, a takový věci. To jsou věci, co mě tu Kanadu spíš znechutily. Ne že to tam nemám rád, to ne. Kanadu miluju, 28 let to byl můj život a domov, ale v Čechách se mi právě v tomto smyslu žije líp. Je to tady tak nějak víc v pohodě. V Kanadě je to takový víc svázaný. A ty vzdálenosti jsou tam hrozný. Čechy jsou malý a útulný. Taky ta příroda se mi tady opravdu líbí. Na to, jak je to malá zem a jak je tady hodně lidí, tak se tu pořád dá najít nějaký les nebo kus pozemku, kde seš sám, kde si můžeš vyjet na kole a kde je krásně. V Kanadě na podzim těch pár stromů, co mají listy, jsou dva týdny žlutý a pak všechno opadne a je to furt zelený. Já miluju ty lesy, ty barvy a roční období. V Calgary říkáme, že máme zimu a srpen. Jakože nemáme podzim a jaro.

Takže možná, že tady skončíš?

Neříkám tak ani tak. Cítím se dobře na obou místech, ale kdybych si musel vybrat, tak mám tady dost kamarádů a rodinu samozřejmě. Celá rodina je tady, akorát brácha a mamka bydlí ještě v Kanadě. Taťka se přestěhoval zpátky do Šumperka. Všichni jsou tady, strejdové, tety, takže kdybych měl někde zůstat, tak asi tady. Ale samozřejmě doufám, že budu mít dost peněz na to, abych se mohl jezdit podívat zpátky do Kanady.

Děkuju moc.
Tak ať se ti daří na lyžích i v životě a snad se budeme potkávat častěji v Česku!