O této vskutku vrcholné atrakci se povídá a píše mnohé. My se pokusíme rozprášit mýty a vykreslit obraz realistické kompozice. Pochopitelně, realita se mění v souvislosti s počasím, podmínkami, partou… ale i s osobními požadavky a možnostmi každé peněženky. Drahými a vybranými službami naplněná lyžařská dovolená ale nemůže být nikdy levná.
Naše pětidenní mise mířila do proslulého střediska Revelstoke, kde společnost CMH provozuje svůj jediný, dalo by se říci městský heliskiing. Zatímco v klasické horské lodži jste odkázáni na možnosti jediné budovy kdesi v horách, v Revelstoku jste ve městě, kde si můžete nakoupit v supermarketu nebo zajít do muzea. Ani v nejmenším to ale není potřeba a cesty ven z hotelu jsou motivovány zejména potřebou turisty alespoň něco vidět. Na druhou stranu, jednoduché provinční město člověku moc času nevezme. Ale pěkně popořadě.



Jedna jízda mezi zastávkami bývá dlouhá tak, aby guide všechny viděl. Někdy fakt hodně. Pokud se ovšem nejede v lese, kde se jezdí po zvuku.




Fakta

  • Kapacita: 44 lyžařů (11 ve čtyřech skupinách)
  • Pohoří, kde se jezdí: Monashees a Selkirk
  • Nadmořská výška základny: 470 m
  • Lyžařské převýšení: 900–3 000 m
  • Lyžařská plocha: 1 597 km2, 247 sjezdů
  • Sněhové srážky: prý až 18 m (v 1 800 m)
  • Cena: 6 447 CAD (obsahuje ubytování, plnou penzi, slovenského a místního průvodce, zapůjčení lyží a lavinové výbavy, 21 780 vertikálních metrů)
  • Organizátor: Miki Knižka, www.heliskiing.sk


První chvíle v Kanadě

Přilétáme do Kellowny, kde je všeobecný sraz klientů našeho turnusu. Část české skupinky společně letí z Prahy, byť až na letišti v Calgary poznávám, s kým budu trávit následující týden. Zdá se, že to rozhodně nebude nuda. Z letiště přeskočíme hotelovým taxi do nového hotelu Four Points by Sheraton, kde se ubytováváme (125 CAD, není v ceně zájezdu) a registrujeme u slečny za přenosnou přepážkou obrandovanou logy CMH. Tam si zároveň rezervujeme lyže (obvykle Rossignol Squad, oranžové). Součástí registrace je odevzdání jedné lyžařské boty. Trochu neobvyklá zástava má však zcela praktický význam. Snídaně je už v 6 ráno. Normálně by mě to vyděsilo, ale tady máme k dobru 7 hodin navíc – v Kanadě je právě totiž šest večer, přičemž naše hodinky ukazují tři ráno. Po příjemné a dlouhé noci, která bez kompromisů zpracovala den strávený na cestě, a první americké snídani přejíždíme do skutečných hor.

Je ještě skoro tma, ale změna formy prostoru kolem je patrná: lehké domky v pravidelných řadách, veliká auta, žluté školní autobusy, jednoduché fastfoody, trucky s dlouhými čumáky a ještě delšími návěsy… Vítejte v Americe! Pardon, v Kanadě.

Kanada je zvláštní země, v tomto ranním chladném šeru vystupují její rysy ještě syrověji. Je rozlehlá a pustá, vzdálenosti mezi body civilizace Evropana až děsí. Podobně jako hory, udržuje si svou divokost a vyžaduje čas a činy, ba možná jistý způsob bezchybnosti a pokory, než se člověku otevře a pustí si ho blíže k tělu. Člověk je tu menší a bezvýznamnější, jako by ho ta nesmiřitelná krajina dokola okrádala o iluzi vlastní nesmrtelnosti. Tohle a podobné věci mi běhají hlavou, než přemrzlou a vyschlou krajinou – naštěstí, v případě sněžení, které je zde tak časté, bychom mohli strávit na cestě den dva – přijíždíme v 9:25 kanadského času do starého železničářského města Revelstoke.



Ekonomické tipy aneb jak ušetřit síly i peníze

Každý vertikální metr stojí nějaký peníz. Je ekonomické – z hlediska těla i peněženky – nastavit program vlastním silám a nepřepínat se. Obvykle už po obědě u naší speciálně netrénované skupiny síly docházely a poslední jízdy už často hodně bolely. Protrápené metry je lepší uschovat na chvíle, kdy má člověk sil dost. Není od věci dát si půlden volna (skončit po obědě), anebo i celý den věnovat relaxaci a třeba poznávání města nebo výletu za termální vodou. Sledujte předpověď počasí a volno směřujte do špatných dnů – chce to ale koordinovat s průvodci, protože v Kanadě na heliskiing není špatné počasí totéž jako v horách českých nebo evropských. Při hustém sněžení je to kolikrát zábavnější než při mrazivém azuru.
Dost sil seberou i dojezdy, kde už se sbíhá hodně stop. V těch případech, kdy dojezd k nástupnímu místu není zábavné lyžování, můžete zkusit požádat průvodce, aby vás helikoptéra nabrala na nějakém vyšším spotu. Ne vždy to z logistických důvodů půjde, ale úkolem průvodce je – vedle toho, aby dbal o vaše bezpečí – také starost o vaši spokojenost.




Taková normální kanadská jízda...


Jsme na místě

Jde se bez patosu rovnou k věci. Krátká úvodní porada nad denním programem probíhá v nikterak útulné a nepříliš vytopené společenské místnosti, jde ale jen o několik základních slov a pravidla hotelu a systému, jak to vše funguje. Podstatné pro nás je, že jsme skupina číslo tři.

V hotelu je vedle pokoje a jídelny jedno zásadní místo: sušárna (zároveň převlékárna a přezouvárna). Tam nacházíme svou lichou botu, tu, kterou jsme odevzdali v Kelowně. Mezitím tajně posloužila pro nastavení vázaní lyží. Zpět k sušárně. Nejenže se tu suší boty a skladují svršky, navíc jsou na jedné stěně přehledné přihrádky s čísly a jmény klientů, ve kterých jsou připravené pípáky, každý den prověřené a případně s novými bateriemi. Vše tu je erární, s tím, že si přivezete vlastní lavinový set, se nepočítá. Na druhé stěně, pod stejným číslem a jménem pak visí batoh s lopatou a sondou. Lopata je rozumně nevelká a příjemně sbalitelná (BD), sonda lehounká karbonová. Pro každého, kdo si nepřiplatil za lavinový batoh (Snowpulse), je k použití minimalistický batůžek, kam se snad nic než lopata a sonda nevejde. V první chvíli je trochu překvapivé, že člověk s sebou nemusí – a dokonce ani nemá! – něco dalšího vozit. I my, zvyklí na náhradní rukavice nebo kus oblečení, vlastní lékárnu, pití, nářadí a doplňky k fotoaparátu, to brzy pochopíme.







První vzlet ještě dnes

Vše běží jako na drátkách, je jasné, že všichni přijeli za sportem a ne se nějak exponovat či předvádět. Absence pózy i ze strany CMH je velmi příjemná, čekal bych, že při podobně nákladných akcích nějaká forma sebeprezentace, která připomene výjimečnost situace a provozovatele, zákonitě přijde. Ne, naštěstí. Zavazadlo čeká už na patře v pokoji a my máme možná čtvrthodinu, abychom se převlékli a přichystali na první akci. Venku poté přebíráme nachystané a nastavené lyže zřetelně označené celým jménem a učíme se je nakládat na dodávku, kterou se den co den bude jezdit k a od heliportu. Špičky podáme vůdci, který je nahoře na střeše, a patami švihneme tak, aby lyže samy vyletěly nahoru a vůdce je ze své pozice pouze usměrnil na zavazadlové plató. Dodávka nás odváží údolím kousek za město, kde už jsou další skupiny, které absolvují povinný lavinový trénink. A po něm si jednu po druhé odnáší burácející červeno-bílý vrtulník. I laik pozná, že to je ten, který tak často účinkuje ve filmech o vietnamské válce. Ještě mnohokrát námi další dny prostoupí ten strašidelný dunivý zvuk podobný spíše šamanovým úderům na buben nebo kulometné palbě.

Před samotným nástupem nás ještě čekají podrobné instrukce chování v blízkosti helikoptéry, jak se krýt před odlétajícím sněhem, kam nikdy nechodit, jak nastupovat, čistit boty od sněhu, kde sedět a jak se poutat, co dělat v nouzové situaci… A potom první ostrý start.

Ne každý měl tu čest proletět se helikoptérou, ale i pro ostřílené heli-lyžaře je let, přinejmenším ten první, samostatným dobrodružstvím, které generuje endorfiny a bůhví jaké další opojné látky. Samozřejmě to nebude trvat dlouho a budeme to brát jako normální, ale při prvním startu je vzrušení všech patrné. V helikoptéře pro 14 lidí sedí dva, pilot a vůdce, vepředu, ve dvou řadách proti sobě po čtyřech v centru stroje je prvních osm lyžařů a na dvou podélných sedačkách vzadu vlevo jsou pak poslední dva lyžaři. Další dvě zrcadlová místa vzadu vpravo jsou určena pro materiál, protože rychlý nástup skupiny v terénu musí probíhat pouze z jedné, konkrétně levé strany.



Celou dobu a všude nás doprovázel Miki Knižka, horský vůdce a agent CMH pro ČR a SR. vykonával funkci druhého horského vůdce, který nám kryl záda, fotografa, kameramana, delegáta… Zájezdy na heliskiing a do kanady vůbec pořádá už mnoho let, a právě on má lví podíl i na organizaci naší redakční cesty.


Počasí

Kanadské Columbia Mountains a speciálně pak oblast kolem Revelstoku je proslulá nekonečnými sněhovými srážkami. Roční úhrn srážek dosahuje i 18 metrů, to znamená, že tu sněží velmi často, a když je tři dny jasná obloha, už je to neobvyklé. V našem případě jsme svědky místní záhady, je jasno týden a předpověď hlásí další týden bez mráčku. S vysokým tlakem a jasnými nocemi přišel mráz, který se přes den drží mezi minus deseti a dvaceti, v noci klesá i na minus třicet. Oproti obvyklým lehce podnulovým teplotám s častým sněžením to má jednu nevýhodu – na svazích jsou historické stopy. To komplikuje práci našim guidům, kteří tak musejí hledat stále nové a nové čisté prostory na sjíždění – pokud hovoříme o tom, že jsme CMH v Revelstoku vystavili redakčnímu testu, pak skutečně náročnému, obvyklé podmínky jsou pro uspokojení klienta mnohem snazší.



HELIKOPTÉRA BELL 212: kapacita: 14 pasažérů, délka: 17,46 m, průměr hlavního rotoru: 14,69 m, výška: 4,39 m, hmotnost prázdného vrtulníku: 2 517 kg, maximální vzletová hmotnost 5 080 kg, výkon motoru 1 342 kW, dolet: 439 km, statický dostup: 5 305 m, rychlost stoupání: 532 m/min


První vzlet a první sjezd

Před námi už je dnes jen krátké odpoledne s prvními „ostrými“ sjezdy. Ovšem jen ve smyslu naostro, zůstáváme blízko města v nižších a plošších horách – pochopitelně si nás guidi musejí okoukat, zasvětit nás do řádu a bezpečnostních zásad. Vše totiž musí šlapat jako na drátkách:

Vzlet: lyže připraveny, svázány s holemi na jedné hromadě, svázané batohy jsou připraveny vedle. Všichni pokleklí v bezpečnostní pozici. Guide či pověřený člen skupiny naskládá lyže a na ně svázané batohy (jsou maličké, tedy není problém je v jednom sklidit) do zavazadlového koše, který zajistí. Mezitím všichni nastoupí a připoutají se. Guide pak zavírá dveře, nasedá, dá povel pilotovi a letí se. Výstup: první vystoupí guide, poté, co mu to pilot povolí. Otevírá dveře a vyndavá batohy a lyže z koše, mezitím všichni vystupují a klesají na určené bezpečné místo do pokleku. Guide vyprázdní koš, zavírá ho i dveře a kyne na pilota, že může letět. Celá operace trvá minutku dvě.

První vzlet je skutečně skromný, přistáváme po chviličce na planině nad lesem, která je celá pokreslená stopami od skútrů – to je tady velmi oblíbená a častá aktivita, nicméně řidiči skútrů, jako v tomto případě, občas nerespektují hranice vymezeného teritoria. Tady je Krakonošovo, tedy CMH, kde by žádní jezdit neměli. Skútry si ale už netroufají do strmějšího lesa, kam jedeme my. Máme k ruce zkušeného průvodce, který nás seznamuje s novými pojmy. Třeba tree well, stromová díra, je něco, co Evropan moc nezná a neřeší. Jezdí se po dvojicích, v nichž se dva neustále kontrolují a čekají na sebe – ne tedy, že by se nám to v té euforii moc dařilo. Naštěstí náš guide v podstatě pořád houká jako muslimský svolávač na mši – v lese, který je občas dost hluboký, strmý a členitý, tak každý ví či tuší, jakým směrem má jet. Neztratit se je jedna z prvních zdejších zásad – kdo omylem sjede do bočního údolí, sám se zpět nedostane. Jsme v divočině, kde není signál, cesty, nic, jen mráz. Hlavně proto jezdí každý se zapnutou erární vysílačkou v kapse.

Po lesu přišly i pláně, panenské s přemrzlým prašanem a krásnými výhledy na údolní jezera a hory kolem. Najezdili jsme tento první den 2 500 vertikálních metrů.



Oběd. V přírodě chutná nejlépe…


Logistika

Společnost CMH už funguje skoro padesát let. Za tu dobu je její, jak se říká, produkt dokonale vybroušen. Všechno je optimalizováno a desetiletími prozkoušeno. Cílem je poskytnout nekompromisní lyžování, ale samozřejmě na druhé straně taky vydělat. K minimalizaci nákladů vede i propracovaná logistika: jedna velká helikoptéra obsluhuje celou lodge, v našem případě čtyři skupiny. Jednu po druhé odváží do hor z údolního heliportu, kterých je kolem Revelstoku několik a které se volí právě podle toho, kam se poletí lyžovat. Každé ráno se tak posouváme deset až čtyřicet minut někam dodávkou. Všechny skupiny lyžují ve stejné oblasti a používají stejné nástupní a občas i výstupní body. Postupně se celý cirkus posouvá dál a dál do hor a případně zase zpět k centrálnímu heliportu.

Skupiny rotují tak, že skupina číslo jedna je následující den skupina číslo dvě atd. Skupina číslo jedna odjíždí ráno první a také první lítá – má výhodu v tom, že má k dispozici panenský terén. Obvykle je ale prašanu dost pro všechny, protože každý spot má u sebe několik možností sjezdu včetně náročnějších a jednodušších variant. I v našem mimořádném případě, kdy skoro tři týdny nesněžilo, jsme v horních partiích jezdili snad vždy první stopy. Problém býval spíš na dojezdech k frekventovanějším nástupním místům – když tam sjedou dvakrát čtyři skupiny po dvanácti lidech, je to skoro stovka stop, která se už objíždí těžko. Občas se stalo i to, že jsme museli čekat, než odletí předchozí skupina, jindy jsme zase sotva stíhali sbalit lyže a připravit se na přistání.

Den 2 – prašanové orgie

Ráno se budím okolo páté po sedmi hodinách spánku. Je to jedna z mála chvil, kdy se odsud dá komunikovat on-line s Evropou, kde je po druhé odpoledne. Až se vrátíme z hor, bude v Praze asi hodina po půlnoci. Takže ještě před snídaní řeším e-maily a pracovní věci.

Strečink před snídaní

A na to navazuje půl hodinka organizovaného strečinku. Prý se ukázalo, že rozcvičení klienti jsou odolnější proti zranění, což je samozřejmě stará známá pravda, ale zajímavý je fakt, že se kvůli tomu CMH vyplatí angažovat speciální cvičitelku, logické a levnější by bylo, kdyby rozcvičky vedli guidi, jak je to obvyklé jinde. Je to další střípek, detail přibližující celek dokonalosti. Po dobrém rozcvičení je tělo pružnější, což se přímo odráží nejen na bezpečnosti, ale i na prožitku z lyžování. Upřímně, asi se mi ještě nestalo, abych se dobře protáhl na obvyklých rychlorozcvičkách na kopci. Tento ranní strečink (jak jsem později poznal, cvičitelka měla dvě sestavy, aby se denně neopakovala) s karimatkou a meditační hudbou je nenásilné cílené protažení, které mě skutečně příjemně uvolní i psychicky naladí.



Česká skupinka se valí dolů, tentokrát kupodivu v ukázněném útvaru


Zpět k lyžování

Včera jsme byli skupina tři, dnes jsme tedy čtyřka. Jako poslední skupina sice vstáváme o půl hodiny později, ale má to i určité nevýhody, třeba tu, že jezdíme poslední. Při našich sněhových podmínkách, kdy v Revelstoke už týden nesněžilo, to je nevýhoda o to větší. Na kopcích je vidět spousta stop z minulého týdne, které narušují představu ideální prašanové krajiny. Staré stopy ale vesměs míjíme a potýkáme se jen s těmi od tří předchozích skupin. V horních partiích je ale plochy dost. A druhý den konečně přichází to, proč sem asi každý jezdí – skutečné prašanové orgie. Dvacet třicet čísel přemrzlého, ale netknutého prašanu, široké pláně, sluníčko… Dokonalá svoboda. První jízda je ještě taková opatrnější, ale další jsou čím dál více extatické! Lítáme v jedné oblasti několikrát z jednoho stejného spotu, takže lesnaté spodky, kde se sjezdy stýkají, jsou po půli dne už trochu rozježděné. Zato vrchní části. Zvlněné jednou více, jednou méně, obdařené atrakcemi ve formě různých terénních tvarů, muld, hřebínků, prohlubní (jedna mě nachytala), hranek… Neskutečně hravé a radostné. Vrcholem hravosti je pak poslední dopolední jízda – terén, pravděpodobně suťovisko s dole popadanými velkými kameny, připomíná intenzitou různých muld a boulí skutečně závodní mogulovou trať – jen zasypanou lehoučkým prašanem. Kreslím v těch oblinách svou vlastní čáru, jako bych se proplétal po duplikovaném hrudníku obří nahé krasavice.



Hotel Regent

Hotel, kde jsou hosté CMH ubytováni, patří vůbec k tomu nejlepšímu, co lze v Revelstoku najít. Na motely amerického typu nechá zapomenout a poskytuje 5hvězdičkový standard ve všech oblastech. Gastronomie je na mimořádně vysoké úrovni, každá večeře je malý svátek o několika chodech, v pátek a v sobotu k tomu navíc hraje černý bluesman, takže přitahuje hosty z celého okolí. Funguje zde bar, pro hosty CMH je připraven odpolední brunch s pečenými křidélky a obloženými mísami. V hotelu je i sauna a venkovní vířivka. Suma sumárum prostředí odpovídající top klientele CMH.



Obědová meditace

Oběd probíhá v terénu. Skupiny se sjedou a menší servisní helikoptéra přiveze oběd. Je to takový obří piknik: hlavním chodem jsou různé sendviče, vždy dva (jeden mi vždy bohatě stačil), které jsme si jednou objednali na celý týden dopředu. Protože je fakt kosa, nejvíc jede výborná a hlavně horká polévka. Zahřeje i horký čaj, k dispozici je desert v podobě všelijakých tyčinek a čokolád. Co obědu vytknout? Snad jen velké zbytky.

Odpoledne pokračujeme, ale po dvou sjezdech už se vtírá únava. Přeci jen je to nezvyk, jezdit celý den bez zastávky jen a jen v prašanu.



Autoportrét jako důkaz, že SNOW i mráz byly na místě


Kdo na to má a kdo ne?

Jakou dovednost musím mít, abych si heliskiing užil? Samotného mě překvapilo, jak je tato forma lyžování silně tolerantní. Až by se chtělo říct, že heliskiing je pro každého. Propozice CMH radí, že stačí bezpečně sjíždět červenou sjezdovku. Já bych klidně i ubral. Možná víc než lyžařská technika je zapotřebí morál, nezaleknout se náhlé strminy a důvěřovat peřinám, které tam Bůh rozestélá. S lehkým kanadským prašanem si hravě poradíte. Většinou lze kritická místa objet, s čímž člověku guide rád pomůže. V některých skupinách bylo možno pozorovat i lyžaře, kteří měli problém udělat paralelní oblouk – i pro takové se ale najde na heliski místo, aniž by to nabouralo logistiku a průběh dne. Obavy, že to nezvládnete – pokud tedy pravidelně lyžujete – nejsou na místě. Samozřejmě, čím lépe jezdíte, tím víc si to užijete. Určitě si před tím trochu natrénujte, zúročí to vaši investici.



Až detail tvoří dokonalý celek

Jak vystavět službu tak, aby působila jako dokonalá? Soustřeďte se na detail! To, že základní služby jako hotel, jídlo a lyžování budou dokonalé, čeká každý. Pokud chcete zaujmout, být lepší a nejlepší, musíte překvapovat, doplňovat velké stavby malými detaily a ozdobami. V CMH jsem podobných momentů zachytil hned několik. Třeba samotné pásky na lyže, které vozíte u sebe, abyste lyže rychle i s holemi svázali před „drop offem“. Jsou pryžové s dírkami a sponou (v Evropě jsem podobné nikdy nepotkal) a pracuje se s nimi skvěle. Hole zapadnou vedle vázání a vsadil bych se, že celý set vybavení je konfigurován tak, aby do sebe vše zapadalo. Navíc na špici lyže vozí každý své jméno napsané lihovým fixem – nemá význam jen jako identifikátor, to by ostatně stačilo číslo, ale i jako vizitka v obvykle nové společnosti. Skvělým detailem byly i nápoje „servírované“ v helikoptéře, v průhledných lahvičkách o objemu asi decilitr byl barevný ionťák a čirá voda, člověk tedy v helikoptéře mohl vždy doplnit potřebné z jednorázové lahvičky, a snadno a jednoduše tak udržoval pitný režim.



Den 3 – skupina číslo jedna

Dnes jsme skupina číslo jedna, tedy začínáme se vším nejdřív. Se strečinkem (6:30), snídaní (7:00) i s lyžováním. Odjezd k helikoptéře je v 8:00. Nicméně je zima, nahoře prý až minus třicet, s větrem to dává pocitových až -50. Celý program se proto posunuje o hodinu. Nakonec kvůli malé organizační rošádě odjíždím se skupinou číslo dvě. Tu tvoří několik Švýcarů, Američanů a dva Australané. Jsem překvapen rozdílem v chování skupiny na kopci: je ukázněnější a kompaktnější. Zatímco Češi vždy vyrazili dolů tak trochu zběsile prát se o první lajnu a nejlepší prašan, tak tato mezinárodní skupinka automaticky udržuje kompaktní prašanovou pyramidu – první guide, za ním dva, za nimi tři atd. Je to trochu pomalejší a omezenější jízda, člověk musí respektovat rychlost a poloměr oblouků, ale má to něco do sebe. V domácí partě bez řádu byla cítit jakási rivalita, boj o nejlepší kousky společné oběti, osobní strategie mě dost zaměstnávala. Mám vyrazit rychle, nebo si počkat a volit nějakou volnou lajnu? Nebudou se ostatní zlobit, že jim kradu moc prašanu? Z hlediska samotné jízdy ale české pojetí vede, byť samozřejmě nebyl vůbec problém mezinárodní pyramidu ignorovat a jet si svoji vlastní svobodnou lajnu.

Předpovědi brutální zimy se nakonec nevyplňují, jen zpočátku ještě fouká vítr, nicméně po první druhé jízdě ho pacifikuje slunce. Nemění to ale nic na tom, že mi ledové krystaly umrzají na vousech a z tváře mi dělají nehybnou tvář sochy (je pěkné, když je člověk sám sebou). Sjezdy jsou ale hřejivé – na těle i u srdce.
Jezdíme už druhý den v pohoří Selkirk, zpočátku vždy rozehřívací a přibližovací jízdy. A jako předchozí dny se dá říci, že každá další jízda je lepší a lepší. Zčásti to bude asi dramaturgie CMH, ale taky skutečnost, že se všichni stále posouváme hlouběji do hor. Po obědě v prohlubni, kam nefouká, si opět dáváme ještě několik odpoledních jízd a na samý závěr Wild Thing – každý dobrý sjezd tady má své jméno. Strmý padák začíná žlebem, který se rozšiřuje v planinu s řídkým lesem a končí jako široké, přes 40 stupňů skloněné letiště. Přesně ve chvíli, kdy nohy začínají odmítat další službu, končíme.



Toto jsou podmínky, kvůli kterým se jezdí do Kanady. Nevadí, že zrovna sněží, v lese není daleké viditelnost potřeba. Plujete dolů nadýchaným sněhem, ve kterém je zatáčet snadnější než na upravené sjezdovce… (My jsme to zrovna bohužel nezažili.)


Den 4 – pařezová louka

Scénář se zimou se opakuje. Začít o hodinu později je ale velmi příjemné. Nic nám neuteče, odpadá ranní stres a máme o hodinu více na ranní snídaňovou meditaci… Opět se dostáváme do unikátního a pro nás nového prostředí. Tentokrát je to „pařezová planina“, což se tedy dovídáme až po vznesení otázky. Jedna prašanová boule vedle druhé v pravidelnosti, ve které roste kanadský les. Sníh je lehký, stejně jako ovládání lyží v něm. Občas se navíc objeví nějaký zářez, cesta, velký kámen… Nekonečně kreativní terén osvobozuje od jízdních předsudků a inspiruje ke svobodné jízdě plné oblých překážek, prohlubní a snadných skoků. Všichni jsou v extázi a já, bez přehánění, vstřebávám emoce z nejhravější jízdy svého života.

Čtvrtý den už je hodně cítit únava, rozhodujeme se, že se necháme po obědě odvézt do hotelu. Nicméně to nezapadá do logistiky, a tak jsme umluveni ještě na dvě jízdy. Už trochu bolavé.


Tree well, stromová díra, je jedno z velkých rizik kanadských hor. Kolem kmenů sníh sublimuje rychleji a tvoří dutiny, když tam člověk spadne po hlavě, není šance dostat se ven

Terén a zázračný sníh

Jak ve skutečnosti vypadají zdejší hory, v jakém terénu a v jakých sklonech se jezdí? Otázka pro mnohé důležitá. Obecně se první dny začíná na plošších svazích, když skupiny prokáží potřebné schopnosti, objevují se v portfoliu terénů i strmější svahy. Některé strminy byly skutečně vzdušné až strach nahánějící, kdo chtěl, mohl je většinou improvizovaně objet. Obvykle to byly alternativní cesty při dojezdech, kdy jsme hledali nejlepší sníh – boční stěny žlabů, úžlabiny i nečekané skály. Občas se objevily i v lesích. V těch se obecně jezdilo velmi často. Ostatně, jízda v lese je ve sněhu, která padá v Rocky Mountains, jednou z hlavních atrakcí. Zázračný sníh umožňuje velmi snadnou kontrolu lyží, takže i průměrný lyžař se zakrátko osmělí a v lese si to dokáže užít. Náš termín byl smolný v tom, že jsme tyto typické podmínky – kdy dlouho sněží, až připadne kyprá sněhová peřina, kterou se kontrolovaně plave dolů mezi stromy (jinde než v lese není vidět) – nepotkali. Z vyprávění těch, co už to zažili, ale jasně vyplývalo, že právě to je zdejší highlight, prostě to úplně nejvíc.

Za mě osobně, jak už jsem se vyznal výše, vyhrály pláně se zasněženými pařezy, ale skvělé byly samozřejmě i horní holé prašanové pláně, přehledné, výhledové, osluněné a umožňující fakt rychlou jízdu. Nouze nebyla ani o strmé žlaby a vlastně snad všechny další představitelné konfigurace… I díky dennodenním změnám prostředí byl terén i jeho okolí pokaždé v mnohém nový, pestrý a inspirativní. Jednotlivé jízdy mají převýšení kolem 300 až 400 výškových metrů, 600 a více jsou už spíše výjimečné. Je potřeba držet se horních partií hor, kde je lyžování nejlepší. Vůbec nejdelší je pak sjezd ledovce v Monashee, který čítá kolem jednoho vertikálního kilometru.



Obvykle se začíná v holých horách a končí v lese, výjimečné nejsou ani užší i širší průseky. A vrcholem je pařezová louka…


Den 5 – velké finále

Snažil jsem se sledovat, jestli CMH řeší i nějakou dramaturgii sjezdů ve smyslu to nejlepší na konec. Trochu to tak vypadalo, začátek byl jednoduchý, pochopitelně i proto, aby se otestovaly schopnosti jezdců a skupin. Další dny, měl jsem pocit, byly lepší a lepší. A poslední den míříme do výšin nejvyšších, na ledovec v Monashee Mountains. Logistika chce, abychom před tím dali pár „postupových“ sjezdů, už ten druhý je významně spektakulární – sjíždíme pod stržemi a skalními stěnami členitým a hravým terénem zakončeným jako vždy lesem. A pak už následuje vrchol dne či týdne, sjezd ledovce. Je to excelentní cesta s nejdelším převýšením v oblasti. Po překonání strmé hrany vysoké návěje a po vzdušném traverzu se ocitáme v ohromném kotli s pravidelným sklonem 37° (změřil náš guide). Nekonečně široká a strmá stěna je už trochu poznamenána větrem, takže se při jízdě musí trochu přemýšlet, aby se člověk vyhnul ufoukaným plotnám. Ledovcový zlom pak překonáváme po levé straně koryta. Dlouhá jízda končí snad ještě strmějším zlomem už mezi malými stromky.

To byla naše předposlední, ale v zásadě rozlučková jízda. Možná právě ta zůstane v nás jako vizitka a nejbližší vzpomínka na 5 dní heliskiingu v Revelstoku. Jako myšlenková nit nebo spíš lano, kterým si nás kanadské hory dřív nebo později zase přitáhnou…