Espace Killy krok za krokem (3. díl): Val d´Isere v závodním stylu

Espace Killy krok za krokem (1. díl): třetí savojský tygr

Espace Killy krok za krokem (2. díl): grandiózní Grande Motte

Espace Killy krok za krokem (3. díl): Val d´Isere v závodním stylu

Espace Killy krok za krokem (4. díl): Val d´Isere zelené a ledovcové

Historie Val d´Isere jako lyžařského střediska se začala psát již v roce 1936, kdy byl na svahu hory Solaise postaven první lyžařský vlek. V roce 1937 zde sám francouzský prezident slavnostně otevřel nejvyšší alpský silniční průsmyk sjízdný po zpevněné cestě – Col d´Iseran ve výšce 2 764 m n. m., který se od té doby již 7x stal skutečně náročným dějištěm slavné Tour de France, naposledy v roce 2007. Tento průsmyk, v zimě samozřejmě uzavřený, je letní spojnicí z Bourg St. Maurice do údolí podél řeky l´Arc, kde za hřebenem leží mj. i známá lyžařská střediska Val Cenis, La Norma nebo Aussois.

Černý průsek Combe Martin

Na stavbu prvního vleku navázala v roce 1938 stavba kabinové lanovky na Solaise, na což tehdejší předseda Francouzské lyžařské federace reagoval slovy: „Je naprostým šílenstvím budovat lyžařskou stanici ve Val d'Isère, neúspěch je jistý.“ Historie naštěstí pro nás lyžaře ukázala opak. Klíčovým momentem pro rozvoj oblasti byl konec 60. let, kdy došlo k dohodě lanovkářských svazů Val d´Isere (STVI) a Tignes (STGM) o propojení obou areálů přes sektor La Daille. V roce 1972 se na centrální část Val d´Isere napojila i okrajová část Le Fornet.

I Val d´Isere prošlo divokým a neřízeným rozvojem hlavně v 60. letech, která si vybrala daň na kdysi půvabné vesnici. A také na množství v lavinách zmařených lidských životů, kdy v tomto ohledu smutným mementem je smrt 39 dětí v roce 1970, snídajících v době závalu v jednom z místních chaletů. Paradoxně pozitivní přínos v tomto směru měla jinak po všech stránkách komerční olympiáda 1992 v Albertville, kdy byla spousta rezidencí přestavěna více v místním stylu, mj. za použití lávových kamenů jako střešní krytiny.

V současném Val d´Isere se nacházejí především ubytovací jednotky a chalety menší velikosti (bráno s ohledem na francouzské poměry), i když třeba odloučený ubytovací komplex za vstupní soutěskou La Daille si svou velikostí v ničem nezadá s podobnými betonovými monstry v jiných střediscích. Zde se jeho brutalita alespoň trochu ztrácí na dominantním pozadí skal. A tak, jak se Val d ´Isere podílí rovnou polovinou na celkové kilometráži sjezdovek, podobné je to i s ubytovací kapacitou, protože ta je jak v Tignes, tak zde srovnatelná – okolo 30 000 lůžek.

Pohled z Face na Val d´Isere, Solaise a směrem Le Fornet

Val d´Isere a sport

Val d´Isere je známým pořadatelem významných lyžařských akcí a mimo již zmíněné olympiády 1992, kdy se zde odjely mužské rychlostní disciplíny a kombinace, se zde v roce 2009 konalo MS ve sjezdovém lyžování, kdy se závodní tratě spouštěly ze svahů Solaise a Rocher de Bellevarde. Dlouhou tradici má i závod Kritérium prvního sněhu na sjezdové trati O.K. (Oreiller-Killy), kdysi zahajující Světový pohár. Z dnešního pohledu, kdy se kolotoč svěťáku roztáčí již v říjnu, je tak název závodu již hlavně odkazem na slavnou minulost.

A právě slavná závodní trať je mimo již v úvodu zmíněného J. C. Killyho pojmenována po dalším slavném francouzském sjezdaři, kterým byl Henri Orellier. Ten si od místních vysloužil přezdívku Pařížan z Val d´Isere a jeho největším úspěchem byly dvě zlata a bronz na olympiádě 1948 ve Svatém Mořici, kde se tak stal neúspěšnějším sportovcem. Zde byl historicky prvním vítězem Olympijského sjezdu a mj. zde zmeškal jeden z ceremoniálů předávání medailí proto, že hrál v místním baru na harmoniku. Lyžařskou kariéru ukončil ve věku pouhých 26 let a dále se věnoval motoristickému sportu, který se mu stal o deset let později osudným, když mu na rychlostním okruhu v Monthléry při rychlosti 160 km/h praskla pneumatika. Pohřben byl právě ve Val d´Isere na místním hřbotově. Jeho Ferrari 250 GTO, ve kterém ho jeho láska k rychlosti stála život, bylo v loňském roce prodáno v aukci za neuvěřitelných a rekordních 38,1 milionu amerických dolarů.

Lyžování na pěti hřebenech

Lyžování ve Val d´Isere, přestože leží hned vedle Tignes, je v mnoha ohledech jiné. Zásadní odlišností je to, že na rozdíl od velmi přehledného a do kruhu orientovaného areálu Tignes, který je z většiny umístěn v jediném údolí, se tratě Val d´Isere rozkládá na úbočích pěti hřebenů a ve čtyřech údolích mezi nimi. Areál tak v několika větvích vybíhá nahoru od místní hlavní komunikace.

Bráno tímto pohledem je lyžování ve Val d´Isere pestřejší a zajímavější než v Tignes, ovšem nevýhodou je to, že ve chvíli, kdy chcete poznat celé Val d´Isere a opakovaně se zde během týdne vracíte, tak musíte jezdit přes ty samé páteřní přejezdové body, protože volit různé varianty přejezdů tak, jak je třeba možné ve Třech údolích, zde kvůli členitému terénu není možné. Val d ´Isere je položeno o něco níže než Tignes, spodní dojezdy v jednotlivých částech se nachází mezi 1 785–1 930 m n. m., takže mnohem větší část sjezdovek je vedena v lesních průsecích, což kontrastem proti nedalekým otevřeným pustým vysokohorským pláním zvyšuje atraktivitu místního lyžování.

Rocher de Bellevarde v závodním stylu

Skalnatý vrchol Rocher de Bellevarde (2 827 m n. m.) je ta část areálu, která přímo navazuje na Tignes, takže sem se „cestovatelé“ po Espace Killy dostanou nejdříve. Zároveň se jedná o část nejnáročnější, s těmi nejlepšími svahy nadprůměrné délky a převýšením až 900 metrů. Páteřní svahy z Rocher de Bellevarde stékají po jeho úbočí na dvě strany.

Směrem k soutěsce do La Daille se jedná především o dvě nádherné a dlouhé červené, které jsou ve své horní části velmi pohodové a šusoidní, ale zhruba v jedné třetině délky se změní na svahy odpovídající dané barvě. První sjezdovkou je již zmíněná O.K., trať Světového poháru, kde lze nalézt i černé úseky a varianty a také dojezd po slalomovém svahu. Tento svah je bohužel zároveň páteřní, takže tomu odpovídá – navzdory šířce hlavně v nezalesněných pasážích – i jeho značné vytížení lyžaři všech výkonnostních úrovní. Zhruba ve dvou třetinách svahu je restaurace, kterou si musí z televize pamatovat snad každý lyžařský nadšenec a divák místních závodních přenosů.

Pohled ze Solaise na Rocher de Bellevarde a Face

Druhou obdobně výtečnou tratí, ve své spodní části možná dokonce náročnější, je druhá červená Orange. Tato je užší a také výrazně méně zalidněná. Obě sjezdovky doporučuji, protože jde skutečně o ty nejlepší ve Val d´Isere. Samozřejmě podél nich se lze do údolí dostat i po méně náročných modrých a zelených tratích. Zcela na kraji se v tomto směru nalézá i červená Triffolet, naprosto prázdná a opomíjená, jejíž kvalita bohužel trpí chybějícím zasněžováním.

Podle skimapy je Rocher de Bellevarde výtečně obsloužen přepravními zařízeními, ale skutečnost je taková, že sedačka z La Daille je stará pomalá trojka a pokud zvolíte cestu nahoru souběžnou kabinkou, tak dostat se až pod vrchol na začátek místních tratí znamená použít ještě dvě další návazné sedačky, z toho opět jednu pomalou (Mont Blanc). Jednoznačně nejlepší a nejrychlejší možností, jak se dostat z údolí na vrchol, je tak použití druhého místního metra.

Pohled z Orange směr Solaise

Futuristický funival

Tato pozemní lanovka s designově zajímavými futuristickými přepravními jednotkami, vybudovaná v roce 1987, má délku 2 300 metrů, na které překonává převýšení téměř 900 metrů, kdy maximální stoupání je 53 %. Díky vysoké přepravní rychlosti 12 m/s a relativně krátké délce tak nabízí velmi krátký přepravní takt (pod 6 minut) a k tomu solidní přepravní kapacitu (2 425 os./hod). První čtvrtina trati lanovky je vedena po mostě v otevřeném terénu, zbytek je již tunel vystřílený ve skále, a to včetně vrcholové stanice.

Nástupiště funivalu

Tváří v tvář Face

Na druhou stranu z Rocher de Bellevarde vede také několik tratí a vzhledem k tomu, že tyto vedou do centra Val d´Isere, jedná se o páteřní svahy, které musí absolvovat každý přijíždějící od Tignes, který chce poznat východní část areálu. A tou nejzajímavější sjezdovkou je velmi náročná upravovaná černá (a taktéž závodní) Face, která začíná nenápadnou plackou, na kterou navazuje pár zatáček mezi skalami, již v o něco prudším sklonu. To nejlepší ale přijde zhruba ve třetině trati, kdy se sjezdovka zlomí a otevře s výhledem dolů na Val d´Isere a protilehlý vrchol Solaise. Před vámi se pak objeví široká trať o téměř neměnném sklonu, která na šikmé délce okolo pouhých 1 300 metrů překonává převýšení 540 metrů, což je dostatečně vypovídajícím důkazem o její náročnosti.

Sjezdovka Face

Do Val d´Isere je možné se z Rocher de Bellevarde dostat i o něco méně náročnou cestou, a to tak, že zvolíte příjemný červený svah podél letošní novinky, krátké rychlé sedačky Fontaine Froide. Tato sjezdovka pod spodní stanicí lanovky pokračuje modrou Santons, která je lyžařsky zajímavá tím, že se jedná o dlouhý a široký hravý žlab, který si ale obvykle kvůli velkému počtu hlavně slabších lyžařů a díky tomu již brzy problematickému povrchu sjezdovky stejně nevychutnáte. Navíc, modrá barva je jen marketingovou úlitbou nutnou pro „sjízdnost“ areálu právě slabšími lyžaři, protože i když jde o nejméně náročný sjezd tímto směrem z Rocher de Bellevarde, skutečná náročnost odpovídá barvě červené, kdy naopak dlouhý údolní dojezd k lanovkám je zelený, dokonce s občasnou běžkařskou prémií ke konci. Krátká souběžná černá varianta je jen na konci obvykle rozježděný boulovatý svah.

Zpět nahoru na Rocher de Bellevarde je možné se z Val d´Isere dostat pomocí dvou návazných expresních lanovek s příčným přejezdem černé Face, anebo, což je mnohem rychlejší a navíc přímé spojení, rychlou velkokapacitní oběžnou lanovkou.

Pokračování za týden...

Z lanovky přes hřeben pohled směr Solaise a Tignes