Nejambicióznější jsou pochopitelně Rakušané, kteří se většinou dělí o stupně vítězů s Italy. Mezi ně se v některých kategoriích vklíní Francouzi, Švýcaři, Němci, Američani a sem tam někdo i z menších hor včetně Čechů. Pořadí se mění jen výjmečně. Přesto všichni přijedou moc rádi, sjedou si to se svými bezprostředními rivaly a řádně to proberou v hospodě. To, že se nedostali a nedostanou možná nikdy na bednu, zase tak neřeší. To není svěťák, kde musí být výsledky.
Ano, asi se zeptáte, jak se bude dát v termínu od 21. do 25. 3. 2016 lyžovat? Zavřená bude chvíli Červená a Stoh, ale nebude to o víkendu. Bude se závodit ve třech skupinách: A - pánové do 55 let, B od 56 let a C - dámy. Červená bude zavřená od pondělí do čtvrtka a Stoh v pondělí, úterý a pátek.
Závody FIS Masters může jet každý, kdo splňuje určité podmínky (více info na www.sjski.cz). Avšak díky dlouhověkosti profesionálů jsou nejnabitější kategorie od 45 do 65 let. Všichni jsou ryzí amatéři. Lyžařskou výzbroj, dopravu, hotely, lanovky a startovné si kupují za své.
FIS Masters Cup se začal jezdit již v roce 1964, ale první Světové kriterium se jelo v Itálii až v roce 1981. Od té doby se jezdí každý rok. Soutěže FIS Masters jsou populární hlavně v Evropě. Druhým světadílem, kam tato soutěž ještě zavítala, byly několikrát Spojené státy americké, přestože mají vlastní soutěže veteránu – Americký pohár. V dalších světadílech se tato soutěž nikdy nejela. Závody FIS Mastes (ne světové kriterium) se jezdí také v Jižní Americe - v Chile. Nejsou tak obsazené, ale slyšel jsem, že organizace je perfektní včetně tréninků. Jen málo je těch, kteří toto v tomto věku stihnou a vydrží.
OSobně jsem se účastnil světového kriteria už 5x:
- Abetone 2007 (Itálie),
- Reiteralm 2008 (Rakousko),
- Piancavallo 2009 (Itálie),
- Meiringen 2010 (Švýcarsko)
- Mamoth 2012 (USA)
Abetone leží nedaleko na umění
vzácné Florencie v Apeninském pohoří. Z Prahy se tam jede 10 hodin. Je to
už Itálie, ne jako sever, kde je to skoro jako Rakousko. Ráno nedostanete
vajíčka, šunku a sýry, ale jen kafe a v lepším případě croissant. Pivo
nemají nebo ho mají špatné. Zato víno teče proudem. V Abetone se narodil
Zeno Colò, skvělý lyžař, který vyhrál olympiádu a mistrovství světa.
Smutné je, že když začal lyžovat za peníze, vyloučili ho z italského
FISI svazu a nemohl se účastnit mistrovství světa a olympiád. Dnes je
vyfocen v mnoha restauracích v Abetone. Tady ho opěvují jako Toni Silera nebo
Jean Claude Killyho. Černobílá fotka je ze závodů kilometro lanciato na
Malém Materhornu, kdy v roce 1947 bez helmy před vynálezem sjezdového
postoje (vajíčka) utvořil rekord 158,8 km/h. Mimochodem rekord držel 13
let.
Níže fotky z obřího slalomu světového kriteria FIS Masters. Petr Svinka v modrém a Tomáš Němec v zeleném.
V Reiteralmu bylo ošklivé počasí. Pršelo a bylo teplo po celou dobu.
Zato Piancavallo bylo super.
Piancavallo je nádherné italské lyžařské středisko, které má jméno jak
z italské pohádky o dřevěném mužíčkovi s dlouhým nosem. Je to v
provincii Veneto, kde se hlavně pěstuje skvělé víno – Cabernet. Holt
Itálie. Tady je několik řádek, které jsem o závodech kdysi napsal:
„Ty máš příští týden dovolenou, že?“ ptal se mne kolega v
práci.
„Mám.“
„Jedeš někam?“
„Jo, do Piancavalla.“
„Prosím tě, kde to je?“
„No, je to asi 100 km od Benátek – těch v Itálii.“
„A co tam budeš dělat takovou dálku.“
„Závodit na lyžích,“ chtěl jsem tím ukončit příval dotazů.
Nepovedlo se. 
„Jo, slyšel jsem, že závodíš. Hele, a to tam může
závodit každý?“ ptal se, protože si asi letos koupil carvingové lyže a
posledně mu to na těch Mísečkách docela šlo.
„Hm … závodit může vlastně každý komu je víc jak 30, je zdráv a fit
a má přiměřeně peněz a času.“ Jo a pak by měl umět lyžovat –
pomyslel jsem si, ale nevím, zda to vlastně i já umím. Jen se pořád o to
snažím.
O největší překvapení na kopci se postaral Míra
Rycek. Byl i několik chvil nejrychlejším závodníkem v kategorii A3. Jenže
v závěru jeho kategorie jel Daniel Caduff, který kdysi jezdil světový
pohár s Eberharterem, Aamodtem, Girardellim, Knaussem a Mahrerem. Zajel Míru o
3 desetiny. Míra byl asi tenkrát smutný, ale dodnes dává k lepšímu, že
závodník z Bílé stál na bedně se závodníkem světového poháru ze
švýcarského Laaxu. Několikrát vyhrála i Anna Blahutová ze spřáteleného
slovenského týmu. Nemohli pro ni najít hymnu, protože nevěděli, že je za
tou Českou. Mohli nám říct - zazpívali bychom ji, patříme ke generaci,
která se ji ještě učila ve škole.
Švýcarský Meiringen si na kriterium vybral počasí, které zde asi v březnu není standardní: velké teplo, a přestože je zde hodně sjezdovek hodně vysoko, tak jediná homologovaná byla měkká. Pořadatelům se nepodařilo uspořádat všechny disciplíny a některé byly dosti nebezpečné a ne zcela regulérní.
Naposledy jsem byl pak na Světovém kriteriu FIS
Masters v Americkém Mammothu. Článek vyšel ve SNOW.
Zprávy o tom, že je to jedno z nejkrásnějších středisek, jsme mohli
posoudit asi až za tři dny, kdy poprvé vysvitlo sluníčko a bylo vidět.
Vše je „huge“ – parkoviště i zaparkovaná auta, táckárna (jídelna s
tácy), terasy a sjezdovky. Ta asi nejširší s podlézavým názvem Sankt
Moritz je téměř široká jako dlouhá – přeháním jen trochu. Některé
jsou bez stromů, kde se upravuje jen část, aby i „freeridisti“ měli
ráj. Některé sjezdovky projíždějí řídkými lesy, kde je stále dost
prostoru na carving. Nicméně cena / výkon pokulhává. Celodenní permanentka
za 89 USD je snad nejdražší, co znám.“ Ani organizace se „Amíkům“
moc nepovedla. Byly problémy s čísly, s 
přesouváním startů z důvodů počasí až na hranici
viditelnosti a vše chtěli zaplatit zvlášť i přes vysoké startovné.
Závod SG pro kategorii B byl hodně pozdě. Bylo slunce, a když B6 startovala,
bylo ke třetí. Slunce, teplo a stále se prodlužující intervaly byly
frustrující. Trať měkla a měkla. Startoval jsem ve skvělé skupině.
Posuďte sami: Bill Skinner (USA), celkově pak pátý, Bob Davis (USA), častý
návštěvník v Evropě a iniciátor celé akce v USA, Mark George (USA),
první v B6 a celkově druhý, a Stefano Arnhold (BRA), dnes prezident FIS
Masters. Už ani nevím, kdo s tím začal, ale všichni jsme si upřímně
přáli, ať se nikomu nic nestane. Bylo pozdě a nikdo nevěděl, jaké díry
tam budou. Závěrečný Banquet Dinner byl dosti předražený a muzika, kterou
pouštěl americký DJ, byla téměř jak od Michala Davida. Když Američani
udělali hada a tancovali, jak DJ předcvičoval, dali jsme se na ústup. To
byla tedy Amerika. Když k tomu přičtu to cestování …
Návrat do Friska byl zase autem. Sice bylo
bezvětří, ale letadlo již bylo obsazeno ze včerejších zrušených letů,
kdy byl vítr. Přestože, jsme měli zaplaceno, tak nebylo pro nás místo.
Honem jsme sháněli auto, abychom se nějak vrátili do SF. Sehnali jsme
poslední auto, se kterým někdo právě přijel z Nevady. Naštěstí zájemci
před námi se obávali, kam dají lyže. Zadní opěradla zasoleného
obrovského Fordu Crown Victoria byla přivařena. Ano, fajnšmekři vědí -
jezdí s ním americká policie. Naházeli jsme bagáž s lyžemi a vyjeli do
nevadských hor. Za šest a půl hodiny jsme byli v SF, trochu „zašopovali“
a frr domů. Ani jsme si nemysleli, že se budeme tak těšit nazpátek do
Evropy.
A když Evropa, tak ta italská. Doufejme, že se nám to naše kriterium ve Špindlu podaří. Závody FIS Masters, které se posledních letech jezdí v Peci pod Sněžkou, se vždy povedly, i když pršelo. Právě proto sem asi hodně závodníků každoročně přijíždí. Možná, že se snad provozovatelé v českých střediscích chytí za nos a využijí závody masters nejen k propagaci, ale i k přeplnění střediska, kdy rozhodně nepraská ve švech. Tak jako všichni rádi jezdí do Piancavalla a Abetone, kde se pořadatelé na masters těší, tak by se mohl zapsat i Špindlerův Mlýn mezi pravidelné štace těchto závodníků a doprovodu.
Áda Lebeda závodí v kategorii FIS Masters od
roku 2001. Byl na mistrovství světa Masters v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a
USA, účastnil se několikrát švýcarských sjezdů Super 4 a od roku 2001 je
pravidelným účastníkem závodu Gardenissima v Itálii a sjezdů ve
Švýcarsku. Několikrát byl v závodech Masters ve své kategorii i na bedně
ale jak sám říká: "Dobré výsledky potěší, ale důležitější je moře
srandy s kamarády".
