Pohled na slavný tyrolský Sölden skrz mlhu a sněhové oraniště čtěte zde!

Sölden podruhé: pohled skrz prašan a modrou oblohu

Termín: 29. a 30. ledna 2016
Očima: Maiky Potužilové

Odjezd na vytoužený víkend bez dětí nastal ve čtvrtek v 15 hodin a příjezd do Tumpenu (cca 28 km před Söldenem) se i přes tradiční zácpu u Mnichova stihl před půl desátou. Přivítal nás maličkatý penzionek v režii starého vdovce sršícího energií, jako by mu bylo 30, za krásných 25 euro na osobu se snídaní, po chodbách „vyzdobený“ vycpanými zvířátky včetně zajíce invalidy.

Superdlouhá ranní fronta na 5 minut

Páteční ráno se neslo v pozvolném duchu, do fronty na kabinku se dostáváme chvíli před desátou. Parkování mají zmáknuté pěkně, a to (hnusným) parkovacím domem přímo u lanovky. Permici kupujeme zatím jen na 2 dny (počasí na neděli vypadá blbě). Fronta je „superdlouhá“ a trvá nejmíň 5 minut, než sedíme v lanovce, pak nás potkává ještě jedna asi tříminutová fronta, ale po zbytek obou dnů už nečekáme nikde a na nic – s výjimkou williamsky v hříbku, tam je to na dýl než ráno u lanovky. :-)

Krááásně upravený

Sjezdovky jsou krááásně upravený i okolo 11. hod. Říkám si, jak je možný, že je tu vlastně v sobotu tak málo lidí? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – je to asi tím, že je pátek. Celý den slunce a všechno klape, jak má. Ano, je to továrna, člověk nemusí udělat ani krok navíc, všechno jezdí a funguje, prostě Rakousko! Co víc si můžu přát? Jsem sama s manželem po asi sto letech na lyžích, jen my dva a... Takže mydlíme to, jak to jde, a právě ta „tovární dokonalost“ je pro nás výhodou, neboť se toho dá stihnout opravdu hodně. Nejsem v tuto dobu zrovna fyzicky OK, skoro bych řekla, tak trošku invalida, ale většinou můžu jet po modrý a on po černý, dole se vždy potkáme, nebo nejpozději za dvě kolečka touž lanovkou. Středisko je dost přehledné (pro manžela), pro mě až na ledovci, kde to znám z dřívějška – přeci jen je toho všeho na 140 km.

Dvě plná břicha za jednu cenu

Obědová pauza? Jasně vítězí krásné výhledy ze skleněné krabice IceQ na Gaislachkoglu, kde je sice trošku dražší pivo, ale ty panorámata! Romantika jak... zamlada. :-) Pro línější a majetnější jistě luxusní i jídlo, což jsme neměli čas zkoušet, protože kdo by v tomhle počasí vydržel v hospodě?!? Aspoň na křížek jsme vylezli. Jinak skleněná budova je krásná, výborně odráží okolní hory, a vůbec, i ta moderna sem pásne fakt pěkně. Poté chvíli lyžovačka a ozývá se hlad. Normální jídlo za normální (místní, ne české) ceny – špagáty s omajdou. Sedíme venku a kocháme se. Jídla je „bohužel“ tolik, že ho nedám, ani když mám děsný hlad, ale „bohudík“ mám s sebou pochodující popelnici (manžela), takže máme plné břicho oba, a za cenu jednoho... A dobrý to bylo, to jo.



Lyžování po zbytek dne paráda, až do zavíračky. Jediný „nedostatek“ se projeví cestou z parkovacího domu – který je v půl páté už poloprázdný (možná i třičtvrtěprázdný – co ty lidi dělaj, kde jsou, jeli sem vůbec lyžovat?), výjezd na silnici však zabral poněkud delší dobu, protože auta nepřetržitě proudí zřejmě z druhého parkoviště, které je asi 1,5 km za tím naším.

Obávaná sobota

Den druhý – sobota. Ráno raníčko, parkujeme už v 9, a to dokonce před parkovacím domem (ještě zbylo pár míst – jak to, je přece ta obávaná sobota?), ale lidí kupodivu rozhodně není více než včera. Přímým vstupem bez jakéhkoliv čekání z parkoviště na lanovku – a frčíme rovnou až dozadu, na ledovec! Jede to rychle. Lanovky fungujou vyborně, „povinné“ sjezdovky se setkávají s touhou sjet je ještě jednou, protože jsou panensky vroubkované snad do 11 hod. Na ledovci je to paráda, tam prostě nikdo není! Jelikož tam jezdí kotvy, sjezdovky mají varhánky ještě ve tři odpoledne!



Mazlivý prašan na ledovci

Výhledy fantastické a k tomu máme co dělat, někoho na sjezdovce vůbec potkat. Volných terénů přímo podél sjezdovky je relativně málo, protože sněhu celkově není moc, ale nevypadají ani moc jetě, a mají překvapivě dobrou kvalitu! Tvrdý podklad, a dvě tři čísla prašánku, jen trošku jetýho. Hned vedle sjezdovky – příjemný, nadohled, bez obav. Průjezdy tunelem mezi ledovci krášlí nutné přejezdy, na každé straně i jinak fouká vítr, ale sníh je na obou fantastický! Prostě takovej „mazel“. Nemám nejmenší chuť tuhle krajinu opustit. Navíc do toho výhledy plné slunce, visutá lávka (zkrášlená samolepkami nahatých prsíček, což se manželovi obzvláště líbilo), ze které je překrásný výhled na ledovec i skialpinisty „jdoucí kolem“, do Itálie, kde se ale už mezi horami válela mlha...



Na Aperol jen do Itálie!

Celkově v sobotu možná ještě míň lidí než v pátek, sjezdovky v perfektním stavu, dokonce i ty, co vedou až do údolí (to jsem asi ještě nezažila), lanovky na jedničku – hlavně ta obrovská kabina na Gaislachkogl, kde člověk nemusí stát namáčklej na lyžích souseda, ale pohodlně sedí a hlavně pohodlně kouká! Ač unavena, jen jednou odbočím pro Aperol Spritz na slunnou terásku, zatímco má láska si zatím dává dvakrát černou. Pozor, ten aperolek pohaním: byla to pouhá náhražka, lahvička s brčkem – kam se poděla italská noblesa? A ještě k tomu to nebylo vůbec dobrý... Ale sluncem zalité lehátko si vychutnávám a divím se, že on už to všechno sjel...

Finále dolů nejezdím, to jen on, já to dávám lanovkou, jenže čekám snad deset minut na williamsku u hříbku (tohle Italové umí o hodně líp!), a tak u auta je drahá polovička neplánovaně dřív než já, ač jsem vyfasovala klíče.

Suvenýry a pryč

Ještě šup pro „suvenýry“ – Stroh Rum, sýry, sušený masíčko... A pak máme objednanou sauničku v ubytování – stařík se vytahoval, že si ji postavil sám pro sebe (asi to byl taky pěknej řízek, jezdíval prý s autobusem z Innsbucku do Obergurglu a když měl polední pauzu, šel si zalyžovat, a to celé prý dával denně i třikrát). Jediná chyba je, že domácí zrovna není doma, naštěstí stačilo prošmejdit barák a vytopená sauna se našla!

V neděli ráno nás „vítá“ velmi silný déšt se sněhem. Není otázkou, v kolik si dáme snídani, ale do kolika vydržíme snídat. Jít lyžovat by znamenalo všechny krásný pocity si zkazit. Nebylo vidět na pár metrů, navíc bylo pár nad nulou... Lepší skočit do auta a cestou „koupit nějaké památky“. Hraniční kontroly mezi Rakouskem a Německem nás nemile pozdržely, ale manžel by se jako pašerák lidí asi uživil, vzal mapu do ruky a minuli jsme zoufale čekající dálnici přes město Kufstein a kde nikdo nic nekontroloval. Kdo se bude cestou nudit, určitě neprohloupí návštěvou pivovaru Kuchlbauer a muzea od Hundertwassera ve městě Abensberg.

A shrnutí: Sölden? Výborná volba! Dražší, ale kvalita výborná! Dedukce, že v lednu bude ledovcové středisko poloprázdné, se osvědčila. A co víc si přát? Zase takový brzký výlet bez dětí!



Plusy střediska:

  • rozloha – údajně 145km, 1 den by nestačil, 2 dny jsou na projetí celého střediska akorát, přitom přejet z jednoho konce na druhý netrvá moc dlouho a hluchých přejezdových sjezdovek je jen pár
  • nadmořská výška – tři vrcholy nad 3 000 m
  • rozmanitost – prakticky 3 oblasti v 1:
    1. Gigijoch s širokými modrými dálnicemi na pilování carvingu a po stranách i dvě slušné černé
    2. Gaislachkogel s členitějšími sportovnějšími sjezdovkami – kombinace černé a červené, pěkný i samotný sjezd z vrcholu Gaislachkogl
    3. ledovce – na jedné straně Tiefenbach neboli široká prosluněná placka, na druhé Rettenbach alias široká carvingová dálnice a pak fantastický padák „Weltcuphang“ (300 m převýšení na 1 km)
  • atrakce:
    1. vrchol Gaislachkogel a u něj restaurant „skleněné kvádry“ s výhledem, při kterém chutná i pivo s vysokohorskou přirážkou
    2. vyhlídka na Wildspitze z visutého mostu na Tiefenbachkoglu
    3. lyžařský tunel mezi ledovci
    4. atrakce z BMW X-drive cup – otestovali jsme jen paralelní slalom na Giggijochu (chtělo by to ale slalomky), funslope, 2x speedtrap, naopak snowpark neoslnil
  • převážně rychlé moderní kabinky a sedačky, pár starším pomalejším sedačkám se dá vyhnout, na ledovci je i několik kotvových vleků, z toho na jeden nejvzdálenější ale má smysl zajet

Minusy střediska:

  • cena 51 eur za 1 den, 101 eur za 2 dny
  • za skipas Adrenalin s možností získání fotek, výškového profilu atd. chtějí dalších 5 eur, část z toho funguje ale i zadarmo přes BMW X-drive cup
  • nejdelší 15km sjezd je čistě marketingový trik – sjezd údolím Rettenbach má smysl spíše jako rychlejší návratovka z ledovce
  • hospody hlavně velké tácovky masovky, předpřipravený pseudoaperol v lahvičce s brčkem uráží, najíst se ale dá slušně a všude točí Weizen :-)
  • kolem 10. hod. trochu fronty, nejen dole, ale i na první sedačce k ledovci (Silberbrunnl)
  • mimo ledovce poměrně málo sněhu, našlo se pár vydřených míst

Autorka je už více než 10 let nadšenou lyžařkou, momentálně však i maminkou dvou dětí. Má ráda lyžování jako takové bez nároků na dokonalost (svou i středisek). Jediné, co jí ale opravdu vadí, jsou přeplněné sjezdovky a dlouhé čekání.