Tak trochu úvod
Závod Hexenabfahrt, který je součástí tří dlouhých švýcarských sjezdů pro veřejnost (Inferno v Mürrenu a Allalin v Saas-Fee), se jezdí od roku 1983. Oproti jiným veřejným sjezdům nemá sice tak dlouhou historii, ale má něco, co je na konzervativní Švýcarsko neobvyklé. Po závodnících (letos jich bylo přihlášených 562) se totiž na trať vydají lyžaři a lyžařky v převlečení za čarodějnice. Ti už nepospíchají, ale dvanáctikilometrovou trasu si zpestřují zastávkami u mnoha občerstvení. Těch bylo přihlášeno 766. Nesoutěží o čas, ale o nejnápaditější, nejstrašnější, ale i nejkrásnější kostým. Součástí programu je pak samozřejmě jedno z největších après-ski, které se táhne až do kuropění. Kdo z čarodějnic vyhrál, mi ale už po několikáté uniklo. Myslím, že vždy vyhlašují úplně všechny. Rozpočet závodu je veliký.
O Karlově lásce a tréninku
Karel každý rok nakupuje jídlo a pití, a jako
jediný vaří. Jednak ho to baví, a za druhé to asi nikdo z nás ostatních
neumí. Letos ale chyběly brambory a chleba – jedlo se zdravě. Karel se
letos rozhodl, že vyhraje. Maso a zelenina. I alkoholu bylo poskrovnu. Ještě
že měl MíroSlav železnou zásobu, tedy zásobičku, na první večer.
Ve čtvrtek jsme toho moc nenajezdili, ještě stále sněžilo. V takových
podmínkách se stodvacítkou jezdit nedalo. Zato v pátek, den před závodem
už bylo sluníčko. Sněhu bylo tak akorát na ideální střední úsek,
„pouhých“ čtyři a půl kilometru. Zato s 
výrazným skokem, který nešel objet, všude to házelo
nejméně 20 metrů. Po prvním letu, kdy jsem viděl detailně špičky mých
lyží před sebou a ostatní vypadali také dosti překvapeně, jsme se jeli na
hranu podívat. Za hranou byla ještě jedna hrana, která nakopávala. Sníh
kopíroval každou nerovnost - na vyrovnání letních hrbolů sněhu nezbylo.
Každý letěl. Někdo srovnaně, někdo se srovnal až po doskoku. Každý ale
hodně daleko. V závodě se pak někteří nesrovnali ani po doskoku.
Helikoptéra přilétla snad už po pátém závodníkovi. To ale předbíhám.
Zatím vymýšlíme, co s tím. Musel se udělat kompromis mezi zpomalením
před skokem nebo korektním provedením odrazu, letu a dopadu. Pokud si
nevyberete z těchto dvou variant, tak dopadnete jako světáci na letošním
Hausbergu.
Nové pravidlo
Na Hexenabfart se dlouho přidělovala startovní
čísla podle toho, kdy jste poslali přihlášku, respektive kdy jste ji
zaplatili. Nám se nepovedlo být vepředu jen jednou. Pak už jsme si uměli
zajistit startovní čísla v první stovce. Jezdili jsme všichni v jedné
skupině za sebou. Letos ale byla startovní čísla přidělena na základě
výsledků dosažených v posledních 3 letech. Nové pravidlo bylo pro někoho
dobré, pro někoho horší. Doplatil na něj nejvíc Tomáš - jezdí sem z
Čechů úplně nejdéle a jeho výsledky ho nikdy neřadily za čtyřstého,
jenže poslední 3 roky výjimečně chyběl. Bezpečnější a
spravedlivější to každopádně je. Startovní interval je totiž 12 sekund,
5 závodníků do minuty. Pravděpodobnost, že někoho dojedete, že vás
někdo dojede, nebo v horším případě, že na vás někdo skočí, nebo vy
na někoho, je podle nového pravidla menší. Ještěže největší skok je v
horní části.
Závod s překvapivým výsledkem
Na trať mohou v době závodu jen pořadatelé a akreditovaní fotografové. Nikdo jiný se na trať kromě závodníka nedostane. Jediné místo, kde je trať dobře vidět, je z lanovky. Proto je můj report pouze z ústního podání české ekipy, trochu přiměřené fabulace a z vlastní jízdy. Nejdříve jel Míra, od kterého jsem se toho moc nedověděl. Myslel si na lepší umístění. Vždyť loni by byl ve své kategorii první, kdyby byl o rok starší. Asi se mu to někde zadrhlo nebo mu to drhlo celou cestu. Ten určitě nevolil variantu, že si někde přibrzdil. Vždyť v trénincích jezdil velmi odvážně a natáčel videa na telefon jak Hans Knauss.
Dalším z naší skupiny jsem byl já. Těšil jsem
se, že přede mnou pojede modrá krev ze Švýcarska – von Ah Daniela, ale
nestartovala. I aristokracie se bála. Jel jsem za 211 a 210. Ještě si je
prohlížím, zda mi nebudu vadit, ale asi ne. Oba jsou dost odhodlaní a
vybavení. Jen aby neměli abnormální nájezdovou rychlost na skok. Startuji
– pořadatel hned na první vlně mává černým praporem – je rozhodnuto,
musím brzdit. Když dobrzďuji, tak před obávaným skokem další pořadatel
naznačuje, že můžu jet. Oba mí předchůdci se válejí za doskočištěm.
Jejich nájezdová rychlost byla větší, než mohli zvládnout. Někdo přede
mnou ještě sbírá brýle a další drobnosti z trati - snad lyži. Hned tam
mám kilo a bez ambicí si užívám rychlosti. Vše mi vychází, nikdo se mi
už v trati nemotá. Levotočivá zatáčka s kompresí je pohoda, přeci jen
nemám asi ještě takovou rychlost. Pravotočivá, kde se loni hezky skákalo,
je letos bez skoku. Ani další vlny s mírnými skoky v minulosti neskáču. Na
rovince mě předjela jen dvěstěpatnáctka, mlaďoch, co startoval za mnou.
Snad měl ještě nějakou hloupou poznámku, ze které jsem slyšel jen "wax".
Blbec, vždyť jsem včera minimálně hodinku dýchal toxické výpary vosků v
lyžárně. Končí rovinka a snažím se držet za dvěstěpatnáctkou. Chvilku
se to daří. Jede ale dobře. Poslední zatáčka mi také vyšla – do
cílového protisvahu šlapu jen málo. Dvěstěpatnáctka, o deset let mladší
než já, přijel o 9 sekund dříve. Podávám si s ním ruku.
Za mnou přijíždí Karel a Roman, kterému se neřekne jinak než Bandaska. Oba vypadají, jako kdyby jeli Jizerskou 50. Pak už jen Martin a Tomáš. Trať byla i pro ně bezvadná, ale potýkali se závodníky, kteří tolik nezávodili. Evidentně do těchto skupin nepatřili. Tomáš, který byl jednou na Weisse Schussu druhý, měl ještě před poslední zatáčkou málem velký karambol. Pořadatel zřejmě neočekával, že tu někdo ještě pojede tak rychle, a tak klidně přebíhal trať. Naštěstí se mu Tomáš vyhnul, ale protisvah do cíle musel celý šlapat. Výsledková tabule není, asi by se stejně zavařila, když závodníci přijíždějí jeden za druhým. Míra Rýca je nyní devátý a Tomáš 39. v kategorii Gentlemen I, kde dojelo 109 závodníků. Já jsem 10. a Roman 19. v kategorii Gentlemen II, kde dojelo 53 závodníků a Martin je 40. v Senioren II, kde dojelo 127 závodníků. Ptáte se, co Karel? Karel se usmívá jak sluníčko. Teď je druhý v kategorii Genlemen I. Kouká na své hodinky Garmin - změřily mu maximální rychlost 124,4 km/hod, což je na všech silnicích ve Švýcarsku přestupek s velkými tresty.
Na vyhlášení jsme se moc těšili. Kategorii
Genlemen I vyhlašují od 8 místa. Mííírosláááv Rýýýcek, který vůbec
nereagoval na Schweizerdeutsch. Jak to, vždyť byl devátý? No jo, ale první
Mani Ueli byl diskvalifikován za neprojetí branky. Takže, Míra je osmý,
dostává na podiu dřevěný mlýnek na pepř a Karel je první! Nikdo z
dalších cizinců letos nevyhrál. Všechny kategorie vyhráli Švýcaři mimo
kategorii Genlemen I. V roce 2016 byl tedy první Karel Lank z Čech, kde se na
dlouhých lyžích moc jezdit nedá. Celkově vyhrál 28letý Emanuel Bellwald z
kantonu Wallis. Jel průměrnou rychlostí 91 km za hodinu. Takže jsem s
rychlostmi nad 100 km/h nelhal. Tradiční několikaletý vítěz všech
švýcarských sjezdů Moser Markus, který se narodil v roce 1968, byl celkově
třetí. Holt nastupuje mládí.
Après-ski jsme zakončili dosti brzo. Pili jsme nějak moc rychle z toho překvapení. Ráno, když jsem šel vrátit klíče od apartmánů, tak v infocentru pronajímatel i nám moc gratuloval, že máme takového závodníka. Nevěděli, že jich máme v Čechách více, jen nechtějí na tyto závody všichni jezdit. Tak co, přidáte se příští rok?
*O autorovi:*
Áda Lebeda (a.lebeda@snow.cz) závodí v
kategorii FIS Masters od roku 2001. Byl na mistrovství světa Masters v
Itálii, Rakousku, Švýcarsku a USA, účastnil se několikrát švýcarských
sjezdů Super 4 a od roku 2001 je pravidelným účastníkem závodu
Gardenissima v Itálii. Několikrát byl v závodech Masters ve své kategorii i
na bedně, ale jak sám říká: "Dobré výsledky potěší, ale
důležitější je moře srandy s kamarády".
