Tradičně se kolotoč závodů Enduroserie roztočil v Koutech nad Desnou – o
uplynulém víkendu se sešlo rekordních 270 bikerů. Jelo se 5 měřených
úseků pro závodní kategorii Race, 4 erzety pro Hobby, nicméně poctivý
výšlap na Dlouhé Stráně (asi 17 km do kopce) museli absolvovat závodníci
obou kategorií.
Zatímco neděle je čistě závodní, v sobotu mají bikeři možnost všechny měřené úseky natrénovat. Protože rychlostní zkoušky (RZ neboli erzety) byly namotané převážně na tratích kouteckého bikeparku, hojně se využívalo lanovky. Pro mě osobně je sobotní trénink velmi oblíbenou částí endura, kdy se sejdou všichni mí kamarádi z biku, které bych v takovém počtu na jedno místo v jeden den určitě nedostala.
Ale pojďme k závodní neděli. Start byl letos „stylový“: jméno
každého závodníka zaznělo v mikrofonu, načež se biker se svým strojem
odebral ukázat se na podium a pak tradá na první transfer. Odjíždím v
balíku s dalšími devatenácti enduristy vstříc první erzetě k vysílači
U obrázku. Transfer, byť krátký, nebyl úplně zadarmo, nicméně za
nějakou chvíli už stojím na startu jedničky. Při nandávání chráničů
sleduju start ostatních závodníků a trochu se i bavím, když slečna na
startu, dle řeči Slovenka, chtěla startovat odpočítáváním od pěti do
jedné, leč slovenské „peť“, znělo závodníkovi jako „teď“ –
vrhnul se dravě na trať, ačkoli neměl pípnuto. Naštěstí na výkřik
zastavil, takže si jen potrénoval nanečisto předzávodní stres
Tom Kutin na 1. RZ
Já pro změnu na startu řadím zbytečně lehký převod, tudíž do první klopenky najíždím jednak blbě, a jednak pomalu, což je na enduro opravdu skvělá kombinace. Z každé zatáčky se pak snažím šlápnout, abych nabrala trochu větší rychlost, jenže výsledkem jsou hlavně zakyselený nohy už v půlce první erzety. Ona vlastně ta první erzeta moc z kopce ani nebyla – klopenka střídala dvoják nebo menší lavici, nebo se rovnou přidala pěšinka po vrstevnici s nutností šlapat. Když už se dostávám k cíli erzety, popletu trasu a mlíko objedu z druhé, tedy delší strany, za což si pogratuluju. Spokojená jsem v podstatě až s pasáží podél potůčku v zázemí areálu, kde se díky fandícím divákům konečně hecnu, pustím víc brzdy a konečně pěkně trefuju rychlou stopu. Do cíle ale moc sil nezbylo, takže srabácky vytáhnu sedlovku a předstírám, že spurtuju…
Pasáž podél potůčku kousek před cílem
Přejezd na dvojku bych mohla pěkně rozepsat včetně klišé jako „příště už na to budu trénovat“, nebo „jak si mám na to sedlo už jinak sednout, aby mě nebolel zadek“. Ale zkrátím to: po nějaké hodině a X minut jsem si vyklepávala nohy na startu dvojky. Druhá erzeta kopírovala převážně bikaparkovou trať Starou Medvědici a její poctivé 3 kilometry prověřily nejen nohy, ale hlavně ruce. Po startu bylo sice potřeba se trochu zmáčknout a před diváky a fotografy jít minimálně ze sedla a dupat, za chvíli už se ale trať stočila do lesa na hravé kořeny a kameny. Sem tam rychlá klopka, nějaký skok, nějaký dvoják a musím říct, že jsem se na této erzetě přistihla, jak si ji užívám a snad se i usmívám! Je pravda, že ke konci už se úsměv měnil v křeč, jak byla erzeta dlouhá. V Koutech mám hodně ráda lesní úsek napravo od lanovky (nad těmi velkými lavicemi, které vedou k lanovce), ale v erzetě už se v této části ozvaly ruce a já začala zbytečně brzdit, jako by měl být za zatáčkou cíl. Naštěstí jsem se ještě probrala, hezky si poletěla na dropíku přes potůček a už vyhlížela žlutou vestu, co mi pípne čip. Každopádně za tuhle erzetu dávám.
Tríček na dropu v 2. RZ
Na trojku nás vyváží lanovka, takže byl čas na tyčinku a sundání
bot.
Jestli na sebe za něco ten den opravdu nejsem pyšná, tak je to třetí
erzeta. První část erzety je složená z klopenek pod lanovkou, ve kterých
vůbec nechytnu rytmus a najíždím vždy do středu klopenky, kde lovím
řídítka a div nezastavím. Kdo mě viděl z lanovky, tak prosím, ať si
tohle moje číslo raději rychle smaže z hlavy. Pak je to ale palba lesem a
tam snad doháním, co jsem ztratila. Šlupky jsou to velký a asi dvakrát mám
štěstí, že nevylítnu ze singlu rovnou doprava do lesa. Tady se vyplavoval
adrenalin! Pak sice stejné extempore jako v klopenkách předvedu i v lesní
hrabance, ta ale moc dlouhá není a po pár kořenovitých spletitých
zatáčkách se pípá cíl.
Začátek 3. RZ
Na čtvrtou erzetu zase po svých a pěkně do kopce. Chce někdo vědět,
jestli jsem to celé vyjela na kole? Nevyjela. Na čtyřku
se jinak docela těším. Hlavně hořejší část se skládá z kořenovitého
koryta, kde je bezpočet stop a ve větší rychlosti se tam dá nasekat i
hodně chyb. Je to ale rychlé a hravé a takových úseků na enduru klidně
víc! Zajímavým úsekem erzety byla i část v lese s několika výhybkami
doprava do lesa. Zatímco v sobotu jsem se tu potkala se stromem, v neděli už
nějak prokličkuju a kupodivu bez pádu. Po výjezdu z lesa následovala
nejméně zábavná část po šotolině, ale zase nějak jsme se k těm
zábavným lesním úsekům dostat museli. Konec čtyřky se nese v podobném
duchu jako první erzeta, takže několik klopenek, dvojáků a pak zákeřná
„cik cak“ část na kamenech na louce. Tady jsem jela rychlostí asi 2 metry
za dva roky, protože tyhle rychlé zatáčky, kde se do ničeho nemůžu
opřít, mojí parketou úplně není. Cíl čtyřky byl opět na Kouteckém
náměstíčku a já do něj opět dojela jako princezna vsedě, bez snahy si
stoupnout, aby to aspoň vypadalo.
Michal Prokop s přehledem na 4. RZ
Zatímco kategorie Hobby na tomto místě končila, kategorie Race se mohla občerstvit, nicméně čekala ji ještě poslední pátá erzeta, na kterou byla opět milosrdně vyvezena lanem. Pětka z části kopíruje černou trať Koutíkův Sen, v půlce se ale odděluje a vede na Starou Medvědici. To je trošku škoda, protože spodní část černé trati považuju vůbec za jeden z nejpovedenějších úseků v Koutech. Na pětce už si jen opakuju: „Drž řídítka a čum, co je před tebou.“ Technická pasáž v lese s přírodními dropíky a kořeny opravdu prověřila, jestli v nás jsou ještě síly, a lehký výjezd v polovině erzety zas prověřil, jestli máme ještě morál na šlapání. Pak nás erzeta zavedla ještě na zmíněnou Medvědici, kde ze mě už veškerý závodní režim vypršel a já se snažila si držet jakýs takýs flow. Následoval přejezd do lesíku u lanovky, špagetovité zatáčky, lavice pod lanovkou a… a pořád nebyl konec a přitom stehna už pálila jak čert! Ještě skalka kolem lanovky, mini výjezd po louce, kde jsem zase předstírala šlapání a už je průjezd kolem potůčku a hurá do cíle!
Bikeři na 5. RZ v sobotu
V cíli je to jak na Václaváku a já se přidávám debatovat do chumlu barevných závodníků. Každý je k sobě řádně sebekritický, někdo odlabává kousky sýra z občerstvovačky (třeba já), někdo sebou plácne rovnou doprostřed náměstíčka, a někdo zase do lehátka s pivem v ruce (zase já). Takže víkend jak se patří!
A jak to dopadlo? „Kluky“ vyhrál Michal Prokop před Přémou Tejchmanem
a Matějem Vitkem a v holkách jsem si na bednu vylezla já po pravici s
Dominikou Durčákovou a po levici s Elen Římanovou. Hobby kluky ovládl Vojta
Bláha a holky Andrea Hilčerová. Dobrou zprávou je, že se v holkách
startovka rozrůstá, takže doufám, že na příštích závodech na Ještědu
se nás sejde ještě víc!
„Enduro cirkus“ na náměstíčku
Výsledky muži:
1. Michal Prokop (Ghost Factory Racing)
2. Přemek Tejchman (Specialized)
3. Matěj Vitko (SVK, Specialized)
4. Tomáš Kutin (Author - Enduroteam.cz)
5. Jakub Říha (Cyklo Švec)

Výsledky ženy:
1. Andrea Drengubáková (Author)
2. Dominika Durčáková
3. Elen Římanová (Vendeta Racing)
4. Lucie Kubínová (Giant Lic Cycling)
5. Ivana Pechoutová (Diva Kemp)
Celkové výsledky na Sportsoft.cz

Tip na ubytování pro bikery v Koutech: penzion Kouty
Nachází se přímo v centru dění, tedy na náměstíčku hned za
podiem. Pokoje se dělí na „áčkové“ a „béčkové“, tedy se
sociálkou na pokoji a bez. Pokoj s polopenzí tu pořídíte za 470 Kč. Kolo
můžete přes noc zamčené v bezpečí v kolárně a ráno to máte k lanovce
coby šláp.