Tento článek vyšel v časopisu SNOW 89 (říjen 2015).

Jiná zřejmě bude odpověď profesionálního jezdce nebo freeridového guida, který řekne, že při dodržovaní určitých podmínek je freeride bezpečný sport pro každého. Pravděpodobně dodá také něco o tom, že statisticky to vychází lépe než jízda autem a že na silnici ročně zahynou stovky lidí. Oba budou mít svým způsobem pravdu. Ale jsme u toho: statistika!?

Statistické údaje se dají ohýbat – a také se ohýbají – do plusu nebo minusu přesně podle toho, co chce autor říct a do jakého média píše. Jako příklad nám může sloužit známý statistický údaj o nejbezpečnější letecké dopravě. Vezmeme-li v úvahu celkový počet obětí ve srovnání s automobilovou dopravou, pak je to jistě pravda. Pokud ale vztáhneme pravděpodobnost fatální nehody k nastoupení do dopravního prostředku, situace se otočí. Podobné je to s freeridem. Počet obětí freeridu je dozajista menší než třeba počet utopených, ale riziku utopení je vystavena mnohem větší skupina lidí. Soubor freeriderů tak velký není a pravděpodobnost nehody vztažená k jednotlivé jízdě zůstává poměrně vysoká.

Jaká jsou vlastně rizika freeridu?

Jsou to nepochybně pády, které mnohem častěji mohou skončit střetem se skálou. U extrémnější podoby freeridu se jedná i o mnohasetmetrové volné pády po nezvládnuté jízdě ve strmém terénu. Na druhou stranu je zde oproti sjezdovce mnohem menší riziko srážky s jiným jezdcem. Největší riziko u freeridu však stále představují laviny a naprostá většina obětí jde na vrub právě jim. A jsme opět u statistiky. Celkový počet obětí lavin se za posledních několik desítek let nezvyšuje. Například podle statistiky SLF se ve Švýcarsku pohybuje ročně okolo 25. S ohledem na to, jakým boomem prošel freeride v Evropě za posledních pár let, se to zdá jako dobrá zpráva. Tolik jezdců ve volném terénu a v uvozovkách malý nebo stejný počet obětí může znamenat jen jediné: jezdci jsou na případnou lavinovou nehodu lépe vybaveni, jsou lépe informováni a je větší šance na záchranu člověka strženého lavinou.

O lavinové prevenci bylo ve SNOW již publikováno mnoho článků, a tak věřím, že čtenáři jsou se základními pravidly bezpečného freeridu seznámeni. Nosit a umět ovládat kompletní lavinové vybavení, nejezdit sám a plánovat sjezdy podle aktuálního stupně lavinového nebezpečí. Rád bych se proto posunul kousek dál a v následujících řádcích popsal některé aspekty, které podle mého často vedou ke špatným rozhodnutím i u zkušených jezdců. Pokud vám to alespoň jednou pomůže vyhnout se lavině, mělo to smysl.

Efekt známého svahu nebo sjezdu

Syndromu známého sjezdu je těžké nepodlehnout. Zkrátka sjezd, který jsme už někdy absolvovali, nám bezdůvodně připadá jako bezpečnější. Tento faktor sehrál hlavní roli při mediálně hodně propírané nehodě amerických závodníků v Söldenu. Shodou okolností jsem byl také povolán k záchranným pracím. Dva mladí jezdci byli bohužel zasypáni velice hluboko, 3 a 4 m, vyproštění trvalo téměř hodinu a šance na přežití byla minimální. Nehoda se stala na svahu, který je považovaný za jakýsi „public“ freeride. Svah je viditelný z lanovky a jednoduše dosažitelný odbočením ze sjezdovky. Myslím, že i tato skupina závodníků tudy jela bez pocitu nějakého ohrožení, přestože sklon je kritických 38° a byl vyhlášen 3. stupeň lavinového nebezpečí.

Známý svah tedy neznamená bezpečný svah a k dobrému risk managamentu patří zapomenout na rutinu a pokaždé ke sjezdu přistupovat, jako by to bylo poprvé.

Prašanový stres

Prašan je v evropských horách vzácná komodita a je příčinou konzumačního stresu. Myslím, že každý, kdo se trochu věnuje freeridu, to zažil na vlastní kůži. Při nadílce čerstvého sněhu se zvyšuje nervozita a tlak na první lanovky. Ve střediscích, která jsou freeridem pověstná, toto prašanové šílenství nabývá až kuriózní podoby.
Například v Chamonix to po sněžení vypadá tak, že se ve frontě na první lanovku stojí dvě až tři hodiny před otevřením střediska. Účastníci fronty to již berou jako folklór a čekání si krátí piknikem. Poté co skipatrol odstřelí nejnebezpečnější svahy, se všichni vrhnou do volného terénu a zhruba za dvě hodiny je komplet rozježděno. V tomto stresu se na bezpečnostní pravidla často úplně zapomíná. Jak si s prašanovým stresem poradit? Nejlepší je se střediskům úplně vyhnout a ke sjezdu si vyšlápnout po svých. Další z možností je navštěvovat nevyhlášená střediska, kde i den až dva po nadílce najdete volné sjezdy. Nebo si splnit sen, sáhnout hlouběji do kapsy a vyrazit za prašanem s vrtulníkem.

První stopa ve svahu

Často viděná záležitost při třetím a čtvrtém stupni lavinového nebezpečí. Dokud se někdo neodváží projet první stopu, zůstává oblast poměrně dlouho čistá. Jakmile se ale ve svahu objeví první sjezd, vyrojí se jezdci jako vosy a ostražitost před svahem je ta tam. Přitom jen málo jezdců uvažuje nad tím, že svah není kompaktní, má mnoho různých sklonů a orientací a že stopu možná udělal profesionál, který si je vědom, kudy sjezd přesně vést. Takzvané otevření sjezdu neznamená, že celý svah je bezpečný.

Následování stop aneb syndrom ovečky

Následování cizích stop je asi nejčastější a zároveň nejhloupější chybou zejména u začátečníků. Zdá se, že stádní chování máme opravdu silně zafixované. V praxi se to projevuje tak, že pokud nezkušený jezdec vidí stopy vedoucí terénem, bez ostychu je následuje, aniž by měl ponětí, kam vedou a jak je sjezd náročný nebo nebezpečný. Ovšem i u zkušených jezdců existující stopa někdy způsobí špatné rozhodnutí sjezd absolvovat. Vždy, než se pustíte dolů, zkuste si představit, že ve svahu, který chcete jet, žádné stopy nejsou. Pustíte se dolů?

Bylo to o fous?

To, kolikrát jsme unikli lavině o pověstný fous, se v naprosté většině případů nedozvíme. Například u pádů na lyžích si dokážeme uvědomit, že jsme měli štěstí a netrefili hlavou tu skálu nebo jen tak tak se vyhnuli někomu na sjezdovce. Pak si hluboce oddechneme a děkujeme andělům strážným, že stáli při nás. U lavin platí bohužel pravidlo, že informaci o špatném rozhodnutí dostaneme, až když lavinu skutečně uvolníme. To samozřejmě může vést a často vede k tomu, že si troufáme víc a víc. Ale znáte pořekadlo o vodě a džbánu?


Národnost

Toto je kapitola trochu pro odlehčení, ale může národnost ovlivňovat statistiku lavinových nehod? Zřejmě ano. Po zimě 2012/13 bylo Švédsko označeno jako „dodavatel lavinových obětí“. Ve Švédsku se na toto téma pořádal poměrně rozsáhlý výzkum a zjišťovalo se, čím to, že mezi obětí lavin jsou tak často Švédové. Je to špatná informovanost, malé zkušenosti, celkový velký počet jezdců, nebo něco jako národní povaha? Výsledek výzkumu dokládá, že Švédové opravdu mají v nátuře větší ochotu riskovat. A jak jsme na tom my? Nemám sice v ruce žádný výzkum na toto téma, ale podle mého pozorování a osobních zkušeností bych řekl, že Češi patří k ukázněnějším národům. Zajímavostí je, že si o sobě často myslíme opak a velice rádi se kritizujeme.

ABS

Lavinové airbagy se postupně stávají standardní výbavou jezdců, ale také jsou stále předmětem diskuse. Diskuse o tom, zda airbag na zádech nežene jezdce do zbytečného rizika a nedává jim pocit neohroženosti. Z vlastní zkušenosti a po diskusi s ostatními jezdci si myslím, že s ABS na zádech je vědomá nebo nevědomá ochota k riskantnějšímu sjezdu vyšší. Přesto ABS výrazně přispívá k celkové bezpečnosti. Podobná, ale určitě erudovanější diskuse a výzkum probíhaly na téma pásů v autě. Zpočátku vedlo poutání k riskantnější jízdě, ale časem se tento podvědomý pocit vytratil a pásy výrazně snížily počet vážných zranění.

Blíží se nám další zima a určitě si všichni přejeme ji ve zdraví přečkat a přitom si užít mnoho prašanových jízd. Tak se připoutejte a jedem!



Karel Kříž

Horský vůdce UIAGM, vedoucí technické komise ČAHV, člen lektorského sboru APUL a HUDY Mountain Guides. Pracuje jako guide ve Freeride Centru Sölden.

Více informací: www.karelkriz.cz