Tento článek vyšel v časopisu SNOW 91 (listopad 2015).


Karel Kříž

Horský vůdce UIAGM, vedoucí technické komise ČAHV, člen lektorského sboru APUL a HUDY Mountain Guides. Pracuje jako guide ve Freeride Centru Sölden.

Více informací: www.karelkriz.cz



Co vlastně pojem freeride zahrnuje, kde začíná a čím se vyznačuje a kdo se může nazývat freeriderem? Většinou se snažím vysvětlit, že freeride už určitě sami provozovali, aniž by to tušili. Nové je hlavně to slovo, nikoliv činnost, kterou obsahuje. Záleží na tom, jak ze široka tento výraz pojmeme. Freeridem může být každé vyjetí mimo zabezpečenou sjezdovku do čerstvého sněhu, což s velkou radostí provozují všichni lyžaři včetně dětí. Anebo můžeme freeride zúžit jen na sportovní disciplínu a její světový pohár Freeride World Tour. Ale pokud použiji příměr s jiným sportem, bylo by to stejné jako říct, že atletiku dělá až ten, kdo hodí oštěpem přes 60 m nebo zaběhne 100 m pod 11 vteřin. Tak úzké vymezení pro freeride určitě neplatí a freeridem můžeme nazvat vše od jízdy po široké otevřené louce až po extrémně strmé sjezdy. Pravdou je, že laický pohled na freeride značně ovlivňují freeridová videa. A přiznejme si, že se většina z nás raději podívá na vrcholné výkony než na poklidné ježdění po otevřených pláních, i když najdeme i mnoho takových. V následujících řádcích se pokusím pojmenovat několik disciplín, které mají s freeridem mnoho společného a hranice mezi nimi jsou často velice neostré. Abych nikoho neopomenul, přestože budeme v následujících odstavcích používat hlavně přívlastky ski, podobné dělení je samozřejmě platné i pro snowboard nebo telemark. V němčině existuje výstižné označení pro člověka, který se zabývá některou z níže popsaných disciplín – der Wintersportler. Takže čemu všemu se může zimní sportovec věnovat a kam patříte vy?

Skitouring

Pro charakteristiku této disciplíny se nabízí doslovný překlad – lyžařská turistika. Jedná se o umírněnější formu skialpinismu, která primárně nevyhledává obtížný terén, ale snaží se přirozenou cestou dostat na vršek hory. Je to podobný rozdíl jako mezi vysokohorskou turistikou a horolezectvím. V Rakousku nebo Švýcarsku se jedná o téměř masový sport a na dopoledních jarních túrách potkáte lyžaře všech věkových kategorií. Pro skitouring se používají většinou lehké touringové lyže s vázáním umožňujícím výstup pomocí pásů. Běžná túra má většinou okolo 600 až 1 500 výškových metrů, které turista ráno vyšlape nejlépe až na samý vršek s lyžemi a kolem poledne sjede dolů. Typickou oblastí lyžařské turistiky je třeba oblast Silvretty. Pro skitouring jsou výborným terénem také naše Krkonoše, bohužel zde je tato zimní aktivita silně omezena ochranou přírody.

Skialpinismus

Odehrává se ve velehorském terénu, který může být buď ledovcový jako např. Walliské Alpy, nebo neledovcový jako třeba Vysoké Tatry. Cílem skialpinistů je většinou výstup na vrchol a pak sjezd dolů často stejnou cestou. Ovšem na rozdíl od lyžařské turistiky skialpinismus vyhledává i těžší cesty k vrcholu. Skialpinisté se rekrutují spíše z lyžujících horolezců a lyže jim rozšiřují pole působnosti na zimní hory. Ve skialpinistických akcích hraje roli celková obtížnost a expozice výstupu. Pro hodnocení existují obtížnostní škály. Samostatnou kapitolou je pak závodní forma skialpinismu, jež se soustředí na čas, za který je výstup a sjezd zvládnutý. Jedná se o velmi náročný vytrvalostní sport jako běžecké lyžování, jen se navíc odehrává ve vyšších nadmořských výškách. Vrcholnými podniky skialpinismu jsou například také sjezdy z osmitisícových vrcholů v Himálaji.

Variantenfahren čili alternativní sjezd

Tato forma lyžování má podle mého nejblíže k většině dnes praktikovaného freeridu. Sjezdy se odehrávají v lyžařském středisku a jeho okolí, které nabízí mnoho variantních sjezdů mimo upravené tratě. Existují lyžařská střediska, kde má jízda mimo sjezdovky již téměř 100letou tradici jako např. rakouský Arlberg nebo francouzské Chamonix. Velkou tradici má ježdění ve volném terénu hlavně v severní Americe. Pokud rádi hoblujete manšestr, tak jsou tamní střediska vaší zemí zaslíbenou, neboť většina jezdců tam prchá do lesů. Díky boomu freeridu se začíná také mnoho kdysi tradičních resortů profilovat jako freeride-friendly. Do Variantenfahren patří i šlapání na pásech nebo lyžemi na zádech (hiking), ale využívá se podpory lanovek. Díky lanovkám a třeba i taxíkům z vedlejších údolí je možné ve středisku zvládnout 3 až 5 velkých sjezdů s převýšením nad 1 000 m za den. Budu-li si hrát se slovy, tak důkazem rozvoje Variantenfahren je i vydávání freeridových map na jednotlivé resorty. Pro pobavení můžeme nazvat Variantenfahren nebo freeridem také vše, co jsme jezdili ještě před pár desítkami let, kdy neexistovala strojová úprava sjezdovek. Vše, co si člověk neušlapal, bylo freeridem.

Heliskiing

Nelze označit jako samostatnou disciplínu. Jedná se vlastně o freeride ve všech jeho formách, jen s tím rozdílem, že k začátku sjezdu vás dopraví vrtulník. Hodně lidí se mylně domnívá, že heliskiing je extrémní forma lyžovaní. To samozřejmě může být, záleží na tom, kde se necháte vysadit, ale 90 % komerčních sjezdů se uskuteční v terénu, který by jinak zapadal do kategorie Variantenfahren. Na heliskiingu je nejúžasnější jeho efektivita. Denní příděl okolo 10 000 výškových metrů v panenském sněhu, bez starosti jak těžké lyže máte. Levnější variantou bývá catski, kdy vás ke sjezdu v terénu dopraví rolba.



V dělení následujících lyžařských odvětví hrají hlavní roli tyto faktory:

  • sklon svahu – průměrný a maximální
  • objektivní nebezpečí – laviny, skály, les
  • potřebné vybavení a dovednosti
  • charakter hor: ledovec, nadmořská výška
  • zacílení sportovce: více na vrchol, nebo na sjezd


Big mountain skiing

Hraje se na stejném hřišti jako skialpinismus – ledovcové i neledovcové velehory. Cílem big mountain je však primárně linie sjezdu. Takže pokud můžeme odlišit uvažování skialpinistovo a big mountain jezdce, bude to v zacílení. Big mountain jezdec je na rozdíl od skialpinisty spíše „horolezoucím“ lyžařem, který musí zvládat komplexní horolezecké disciplíny, aby se dostal k vysněné lajně. Výstup na vrchol bývá vedlejším bonusem. Rozdíl bývá také ve vybavení. Skialpinisté se snaží ušetřit každé deko na výzbroji, big mountain jezdec si ke sjezdu často vytáhne široké těžší lyže a boty s flex indexem 130. Mezi big mountain jezdci na SNB se často používá také tzv. splitboard – prkno, které se dá rozpůlit a je možné ho využívat pro stoupání na pásech.

Steep skiing Extrémní forma skialpinismu, která má své kořeny zejména ve Francii. Později se rozšířila do ostatních částí Alp a dalších světových velehor. S prvními extrémními sjezdy začali již krátce po druhé světové válce špičkoví alpinisté Lionel Teray a Luis Lachenal. Zlatým obdobím pak byla 70.–80. léta minulého století, kdy byly sjety všechny možné i nemožné linie. Cílem steep skiingu, jak sám název napovídá, jsou ty nejprudší linie v horách. Logickým grálem těchto jezdců bylo hledání nejprudšího svahu, který je možné ještě sjet – nebo spíše bez pádu sestoupit na lyžích či snowboardu. Tou hranicí je sklon okolo 60⁰. Na prudších svazích již není možné dělat oblouky a většinou se na nich už ani neudrží sníh. Pro inspiraci doporučuji shlédnout film od Billa Briggse „Steep“, kde je krásně zpracována historie této extrémní disciplíny a také její návaznost na současné formy lyžování v terénu.


Dry skiing

Extrém mezi extrémy. Vivian Bruchez, mladý horský vůdce ze Chamonix a propagátor této disciplíny, tvrdí, že pokud musíš použít lano, raději to nejezdi. Celý sjezd se pohybuje na hranici možného a někdy už ani nepřipomíná lyžování. Časté je sestupování s lyžemi mezi skalami a po skalách nebo kratší skoky do dalšího sněhového pole s nulovou možností zaváhaní při dopadu. Pro pochopení toho, co všechno je možné sjet, doporučuji zhlédnout film Downside Up (T'es pas bien là?).

Freeride

Jak jsem zmínil v úvodu, můžeme freeride pojmout úzce jen jako závodní disciplínu, která má svá pravidla, světový pohár (FWT) a závody různé úrovně včetně juniorských. Z původně trochu okrajového a bláznivého sportu se vyvinula perfektní podívaná, kde jezdci předvádějí neuvěřitelné výkony. Závody nejvyšší úrovně se jezdí na stěnách, které jsou kompletně prostoupeny skalami a s průměrným sklonem přes 40⁰. Závodníci kromě výběru dobré linie musí předvést i perfektně zvládnuté skoky, a tak je nedílnou součástí tréninku i freestyle. Riziko při tomto sportu je samozřejmě velké, ale díky eliminačním závodům není vážných úrazů nakonec tak moc. Ale pokud bychom chtěli opravdu freeride škatulkovat od ostatních disciplín a pojmenovat, co ho odlišuje od skitouringu, skialpinismu, Variantenfahrten nebo steep skiingu, tak to jsou zejména dlouhé a široké lyže, dlouhé poloměry oblouků a plynulá rychlá jízda využívající konfiguraci terénu pro občasné skoky.