ARGENTINSKÝ DENÍK - 1. DÍL

Den 1. – cesta

Odlet z Ruzyně byl včas, přesto v Paříži přestup stíháme jen o prsa. V dálkovém letadle moc místa tam nebylo, a to jsem mrňavá. Slečna u okénka vedle mě usnula hned po nástupu do letadla a vzbudila se až na snídani po 13 hodinách letu. Na displeji, který má každý před sebou, je možné kromě filmů, hudby, kvízů a dalších blbostí pro ukrácení dlouhé chvíle sledovat informace o letu – jak vysoko letadlo letí, jakou rychlostí, kolik zbývá nebo kolik je hodin v zemi přistání. K tomu mapa, která ukazuje, kde se letadlo právě nachází. Přistávali jsme dopoledne a podařilo se mi ještě před přistáním udělat několik snímků And.

V Santiagu nás nahnali do tranzitního prostoru, kde jsme setrvali 6 hodin. Neuvěřitelná nuda. Když jsme jej už znali nazpaměť, bylo připraveno naše letadlo. To jsme netušili, že na vzdálenosti cca 800 km budeme mít ještě mezipřistání, kde nás opět vyhodili do tranzitu. Pak jsme 40 minut letěli do Argentiny a konečně přistáli v Bariloche. Smůla byla, že díky mrakům jsme neviděli Andy, které jsme přelétali. Škoda.
Taxikáři jsou tu pohotoví, takže než jsme se rozkoukali, už jsme seděli v autě. Jízda městem byl první šok. Nevím proč, ale představovali jsme si malebné lázeňské městečko, a zatím projíždíme přecpanými ulicemi velkoměsta v obrovském provozu. Později zjišťujeme, že Bariloche má 100 000 obyvatel. Je to splácanina všech architektur, výšek budov a materiálů, no hrůza.

V penzionu (zde zvaném hostéria) jsme již byli očekáváni. Má 16 pokojů ve třech patrech, pokoje nemají čísla, ale jména podle okolních hor – náš se jmenoval Cerro Dormillon. Lyžárna tu není, protože všichni si lyže půjčují nahoře a nikdo si svoje nevozí.
Je nám doporučena restaurace hned vedle penzionu – koneckonců proč chodit daleko. V restauraci ani noha, chlapík je ochotný a pozorný, ale mluví jen španělsky. Objednali jsme si biftek a salát, neboť to bylo jediné, čemu jsme ve španělském jídelníčku porozuměli. Chlapík se snaží, a aby nedošlo k nedorozumění, nosí nám na malém talířku vzorky zeleniny, abychom si řekli, z čeho chceme salát připravit. Jak se řekne víno, jsem si vzpomněla, ale nevěděla jsem, jak se řekne červené. Ukázala jsem na malbu na zdi, která však byla spíše růžová, a tak jsme obdrželi růžové víno. Bylo výborné, stejně tak i biftek. Pro příště jdeme jíst se slovníkem.
V noci mě pravidelně rušilo nějaké hekání. Asi jsou tenké zdi, říkala jsem si, ať si slečna užije. Až ráno jsem zjistila, že to nebyla slečna s velkou výdrží, ale papoušci. Krásné zelené lorinky v počtu 15–30 kusů, které bydlí v okolí a lítají ve velkých hejnech.

Den 2. – lyžování za všechny prachy

Venku černá tma, leje jak z konve a mlha. Snídaně je na naše zvyklosti zvláštní. Podává se asi 5–6 druhů sladkého pečiva – vše na nás velice přeslazené. K pití káva, různé druhy čajů a obyčejná studená voda. To je klasická argentinská snídaně. Salámy, vejce, sýr ani paštiky tu nenajdete.
U snídaně jsme se sešli s dalšími zákazníky – pán našeho věku nám poradil, že jezdit na kopec ráno skibusem je blbost. První do areálu Cerro Catedral dojíždí až v 9.30 h, je narvaný a je to o nervy. Taxi stojí desetkrát více – 38 ARS, ale ráno je to nejlepší.
Po příjezdu jsme viděli jen mlhu, sníh a informace jen ve španělštině. Prý je 50 % turistů z Ameriky, ale nikdo nám předem neřekl, že ze španělsky mluvící Ameriky. Angličtina se tu nenosí, jako se u nás nenosila ruština. Rozumí, ale nechtějí mluvit. Každý se chytne za hlavu a uteče. Jediný, od koho získáte informaci, je informační četa – lidi v jednotném oblečení s nápisem Informace. Jsou všude a vodí lidi z místa na místo, vysvětlují a ukazují, snaží se poradit. Na náš dotaz, kde je možné se přezout a uložit batoh, mávají rukama kolem jak větrný mlýn. Nakonec jsme drze vlezli do kanceláře informační čety, odkud nás raději osobně dovedli ke skříňkám.
Pro první cestu nahoru jsme zvolili šestisedačku. Za turniketem stálo asi 10 lidí, kteří nám podávali ruku pro vstup do prostoru sedačky a nepustili nás dále, dokud jsme nebyli alespoň čtyři, aby se sedačka ve větru nekývala. Nahoře – mlha. Vrhli jsme se za davem po modré, zbytek sjezdovek byl uzavřen, což znamenalo, že u provazu stála informační četa a ukazovala, kam máme jet. Modrá byla jako Krkonošská cesta, ale jen na šířku rolby a objížděla kopec kolem dokola. Igor už byl trochu vytočený a ani nekomunikoval. Dojeli jsme k dalšímu vleku – nejel. Bylo tam více jak 200 lidí, co se učili lyžovat. Všichni měli ne vestičky, ale rovnou celé lyžařské soupravy lyžařské školy, která je učila.

Igor stále špačkoval, že za desítky tisíc jezdí jak blbec dokola kopce a počítal, kolik by za to bylo Tuxů.
Dole jsme si dali pivko a šli na to znovu, zopákli jsme si to asi dvakrát. Už nám docházely síly, když se objevilo plné slunce, jezera, hory, ... nádhera.

Odpoledne jsme vyrazili do města. Je to tu trochu jinak než v Evropě. Světla pro auta jsou až za křižovatkou, nejsou tu světla ani přechody pro chodce. Když auta stojí, chodci se vrhají do silnice a doufají, že je nikdo nesmete. Řidiči zásadně nezastavují a chodce nepouštějí. Chodníky jsou jen pro mladé, zdravé a zdatné. Kvalita chodníků je hrozná, spousta schodů, vypadané kameny, pasti jak na slony. Některé strmé ulice jsou vedeny doslova jako slalom a kvůli bezpečnosti jsou jednosměrné.

Hlavní třída je plná průchodů, kde se střídají půjčovny zimního oblečení, prodejny sportovních potřeb, suvenýrů, obchody s čokoládou a cukrárny a agentury nabízející výlety.
Bariloche je proslaveno ruční výrobou čokolády, kterou sem poprvé přivezli Švýcaři ve 30. letech minulého století. Na hlavní třídě jsou proto velké čokoládovny, kde můžete výrobu sledovat na vlastní oči. Jenom procházení čokoládových obchodů a dýchání sladkých vůní nás tak přesytilo, že jsme na čokoládu ani neměli chuť.

Den 3. – prašan, slunce a delikatesy

Ráno jsme se probudili do nádherného dne, právě nad horami vycházelo slunce. Cestou taxíkem jsme jen tiše žasli a sledovali neuvěřitelně krásné scenérie a výhledy na hory a jezera. I celý lyžařský komplex vypadal úplně jinak než včera.
Projezdili jsme část nazývanou Condor, která je prý pro experty. Sjezdovky v horní části byly utlučené větrem a občas něco urolbováno, ale zatím jsme nepochopili systém, podle kterého to dělají. Paradoxní je, že ty upravené tratě jsou nabízeny pro experty a ty s boulemi pro ostatní.

Nohy nám upadly opět kolem půl druhé. Po vypití dvou třetinek místního piva na baru v penzionu jsme vyrazili na další průzkum města. Dnes jsme měli za cíl muzeum. Ve španělštině jsme si moc nepočetli a ani zapůjčené informace v angličtině nám moc neříkaly – jména jednotlivých utlačovatelů a průkopníků v Argentině asi na 60 stránkách. Největší část je věnována Indiánům. Jsou tu kánoe, korálkové výšivky, malby na těle, kožešinová zdobení a kresby na kůžích. A fotodokumentace z dob, kdy do těchto míst ve 20. letech minulého století dorazili bílí osadníci a učili žít Indiány křesťansky.
Na radu domácích jsme se nechali objednat do výborné restaurace Kandahár. U dveří je zvonek, a nejste-li předem objednáni, máte smůlu. Vaří tam jen to, co žije divoce a co lze v okolní přírodě ulovit. Jelení a ryby jsou jejich hlavní nabídka. Dali jsme si kousek jelena na špízu s jáhly a kaší. Cena byla asi o 60 % vyšší než jinde – většina jídel stála 40–48 ARS (jinde 22–34 ARS) a nejlevnější víno bylo za 32 ARS. Ale stálo to za to.