ARGENTINSKÝ DENÍK - 2. DÍL

Den 4. – vzpomínky na Chopok

Opět den bez chyb – slunce celý den, trochu větrno. Dojeli jsme do části areálu, která nám připomněla Chopok před 25 lety. Nádherné přírodní houpačky – u-rampy, zvlněné terény. Skvělá byla černá z Nubes, každopádně je to kopec, na kterém se upadne jen jednou.

Na večeři jsme šli do restaurace v centru na hlavní třídě. Dovolili jsme si chtít večeři v 6 hodin, což je zde nesmysl. Večeře se podávají nejdříve od 8 hodin, lidi však do restaurace stejně nedojdou dřív jak v půl deváté. Díky tomu jsem pochopila jejich malé, a navíc sladké snídaně. Jsou přecpaní ještě od večeře.

Den 5. – bez hůlek

Čtvrtý den na lyžích a únava převeliká. Ukázalo se, že Igor neumí jezdit s hůlkami na sedačce přes mezistanici. Každý lyžař ví, že se hůlky v takovém případě drží na klíně, my jsme je však v poutkách měli spuštěné dolů na rukách. Vlekař v klidu seděl a něco na nás brebentil španělsky. Předpokládám, že hlásil: Blbe, vezmi si ty hůlky do ruky. Igor mu ještě zamával a už jsme slyšeli drhnutí hůlek o zem – podařil se jim úhel 90 stupňů. Igor vzteky neviděl, a okamžitě je „narovnal“, čímž z nich vytvořil dvě hůlčičky 40cm délky.
V půjčovně, kde nám už třetí den za „pěkně děkuji“ nechávají batoh gratis (skříňky v úschovně jsou obsazeny na celý týden) jsme za půjčení nových dali 20 ARS za den.

Den 6. – národní park

Výlet na ostrov Isla Victoria a do Národního parku Nahuel Huapi. Odjížděli jsme ráno autobusem – sbíral asi 20 minut lidi po hotelech – a odvezl nás do 26 km vzdáleného přístaviště Puerto Pańuelo. Odtud odjíždějí lodě dvou společností na výlety po jezeře.

Při průchodu bránou k lodím po nás chtěli ještě poplatek 12 ARS za osobu za vstup do národního parku Nahuel Huapi. Nepochopili jsme, proč není v ceně výletu, když lodě jedou do národního parku, ale zaplatili jsme, abychom náhodou o něco nepřišli. Průvodce, asi 60letý pán, brebentil jen španělsky. Podle všeho zajímavě, ale nic pro nás. Jediné, co jsem pochopila, že si za 30 ARS můžu koupit CD s 1200 fotkami.
Ze španělského výkladu jsme pochopili asi toto – v roce 1920 na ostrově kdosi zasadil stromy z celého světa. Stromy jsou označeny cedulkami místa, odkud byly přivezeny. Většina stromů jsou jako vojáci v řadě – onen pán byl zřejmě Němec či Rakušák.
Lodí jsme pokračovali do eukalyptového parku Los Arrayanes. Po dřevěných chodnících jsme obešli neuvěřitelně propletené stromy – samé eukalypty. Byly to bizarní výjevy, chyběli mi tam jen víly a hejkalové. Na lodi nás už bolelo za krkem, jak jsme pořád koukali na fascinující hory kolem dokola.

Den 7. – fronta na skipas

Prý už máme moc dlouho hezké počasí a brzy se zkazí. Sníh sem chodí od severozápadu a dnes odtud fouká. Ráno jsme absolvovali velkou story s nákupem lístků. Je totiž neděle, lidí spousta, dojela i nová týdenní várka. Před pokladnami stojí v hadu mezi provazy dlouhá fronta, kterou organizují informační mládenci a dívky. Když na člověka dojde řada, nahlásí pro kolik lidí a na kolik dní chce permici a zda ji bude platit kartou či hotově. To vše napíše na cedulku, která je vám dána do ruky a poté je určeno, ke které pokladně půjdete. Čekali jsme asi 40 minut. K pokladně jsme směli přistoupit, teprve když jsme dostali pokyn od informačního pracovníka – ti se ale často zakecali a před pokladnou nikdo nebyl. U nás by je lidi rozcupovali, tady všichni poslušně čekali na výzvu. Nazvala bych to ranní infarktovou rozcvičkou, tady jsme ale byli jediní, komu to vadilo. 
Nahoře hodně silně foukalo a některé vleky byly uzavřeny. Po lyžování jsme chtěli projít ubytovací část Cerro Catedral – všude však jen 40 cm bláta místo cest a silnic, tak jsme to vzdali. Ještě, že jsme se neubytovali tady.

Den 8. – rallye

Ráno jsme se probudili do mlhy a deště, na lyžování to nebylo. Půjčili jsme si auto na den za 160 ARS, najezdili jsme 250 km a doplnili nádrž za 27 ARS. Jeli jsme do 80 km vzdáleného lyžařského střediska Cerro Bajo, dále do městečka La Angostura a na Sedm jezer. Z Bariloche do Angostury a dále do Chile vede asfaltka, všechno ostatní jsou jen zpevněné cesty, v tuto dobu s až 40 cm bláta, ve vyšších polohách i s ledovými zmrazky. Cestou jsme mlhou viděli zřejmě nádherné výhledy na jezera a hory, ale ani jsme z auta nevystoupili, neboť by nám bláto skončilo až za ušima.
Fascinovaly nás silniční ukazatele se vzdálenostmi: 1. město 23 km, 2. město 180 km, 3. město 650 km, 4. město 1 690 km. Večer, to už jsme seděli u Weissů, se déšť změnil ve sněžení. Nastalo neuvěřitelné nadšení a lidi od jídla vybíhali ven, chytali vločky a fotili se. Jak začaly padat větší vločky, na ulici začala koulovačka. Akorát my jedli pstruha, pili víno a bavili se pozorováním lidí.   

Den 9. – odjezd

Tak jsme zabalili a rozloučili se. Kvůli sněhu na silnici jelo všechno krokem a letadlo mělo 45 minut zpoždění. V Buenos Aires jsme měli 3,5hodiny na přesun z místního letiště na 60 km vzdálené mezinárodní. Taxikář uměl jen španělsky a na mé lámané španělské otázky typu „čas letiště?“ odpověděl, že v tomto provozu hodinu. Já mu chtěla říci, že nám to letí za tři hodiny, on ale pochopil, že odlet je za hodinu a začala jízda, za kterou by se Fitipaldi nemusel stydět. Na dálnici, která prochází centrem, vedle sebe v osmi jízdních pruzích jezdí i 12 aut. Náš řidič byl zásadně mimo pruh a jel brzda–plyn. Na letiště jsme dojeli za 45 minut a 58 ARS. Po troše našich zmatků jsme našli odlet, odbavili se, lupli do sebe pivo a prošli celnicí. Buenos dias!
Příští rok máme 30. výročí svatby, pak bude Igorovi 55, pak mám já... Důvodů pro návrat do Jižní Ameriky se najde ještě dost.