Snyrting“, slovo, které stojí na ceduli visící na střeše malého domku, znamená záchodky. Hubený muž, který mi do angličtiny překládá, že se jedná o toalety, mě přeci jenom vede správně. Zrovna jsme přistáli na Islandu, daleko v severním Atlantiku. Island leží přesně na jih od polárního kruhu. Západně je jeho nejbližším příbuzným gigantické a ledem stále pokryté Grónsko.

Díky teto ceduli zjišťuji již pár minut poté, co jsem vystoupil z letadla na letišti v Keflavíku, že má rychle se naučená islandština, silně inspirovaná filmem Hrafn Gunnlaugssona Když letí havran z roku 1984, ve kterém se slova obalují koncovkou -ur, je mi celkem k ničemu. Předpokládal bych, že toalety budou pojmenovány něco jako toaletur.

Zhruba kolem roku 860 n. l. to byl však někdo jiný, kdo prvně vkročil na tento téměř pět set kilometrů široký a kolem tři sta kilometrů dlouhý ostrov. Vůbec první osadníci byli norští Vikingové, kteří na ostrov přišli spolu s Flokym Vilgerdssonem (alias „havraní Floke“), jenž po neúspěšném pokusu o zúrodnění místní půdy a v návaznosti na drsnou, ledovou a temnou zimu pojmenoval tuto neúrodnou krajinu „Islandem“. Přezdívku „havraní Floke“ dostal tento norský Viking podle svého mazaného manévru při cestě ze Shetlandských ostrovů směrem na sever. S vidinou objevení tohoto doposud neznámého ostrova totiž s sebou vzal tři havrany. Každý den plavby vypustil jednoho z nich. Zatímco první den zamířil první havran rovnou zpátky směrem na Shetlandy a druhý den se druhý havran vrátil zpět do lodi, den třetí se poslední havran rozletěl přímo vpřed a udal tak Flokemu a jeho posádce kurz směrem k ostrovu, který později pojmenoval Islandem.

Později na Island přišli další dobrodružní norští Vikingové. Mezi nimi i Ingolf Arnarson, který byl, dle starých islandských pověstí, vůbec prvním, kdo se na Islandu usadil permanentně.

Na počátku byl Island nezávislým státem, který měl dokonce i parlament. Ten se nazýval „Allting“ a sešel se vůbec poprvé roku 930 na vrcholku v Pingvellir (dnes národní park), asi čtyřicet kilometrů od Reykjavíku. Island byl však poté dlouhou dobu pod nadvládou Norska a Dánska. Až teprve v roce 1940, kdy nacistické Německo provedlo okupaci Dánska, využili Islanďané situace a prohlásili se opět za samostatný stát. Ačkoliv politické třenice o islandskou nezávislost trvaly několik let, přesto v roce 1944 prohlásil Sveinn Björnsson, první islandský prezident, Island za nezávislý stát. Islandu se i přes dlouholetou norskou a dánskou nadvládu podařilo vytvořit svůj vlastní jazyk, který, byť podobný těmto skandinávským jazykům, má od nich významné odlišnosti, a nikoliv pouze již výše zmíněnou příponu -ur.

Na rozdíl od Flokeho jsme k cestě na Island a do Reykjavíku nepotřebovali havrany, aby nám ukázali cestu. Díky místnímu taxikáři jsme se dozvěděli, že Reykjavík je pouhých padesát kilometrů od mezinárodního letiště v Keflavíku. A vzhledem k tomu, že jsme na tento ostrov nepřiletěli pařit v místních barech tohoto velkomaloměsta, nýbrž proto, abychom pokračovali dál na sever za sněhem a horami, vydali jsme se taxíkem přímo na vnitrostátní letiště uprostřed Reykjavíku. Cesta nám trvala zhruba 45 minut a stála kolem tisíce švédských korun. Vnitrostátní let z Reykjavíku do druhého největšího islandského města Akureyri nás naopak přišel na téměř polovinu. Když jsme konečně vystoupili z letadla a ocitli se uprostřed Eyjafjorduru, fjordu, který leží na úplném severním cípu Islandu, ukázal nám tento fjord svou pitoreskní tvář ohraničenou bílými vrcholky hor padajících do sytě modrého ledového oceánu. Byla to přesně ta krajina, kterou jsme znali z fotek a filmů od Teton Gravity, Warena Millera či ze série A Skiers Journey. Dokonce i některé části populárního HBO seriálu Hra o trůny se odehrávají v těchto místech. Jsou to především scény na sever od „zdi“, kde je příroda drsná a syrová. Ve skutečnosti je zde však voda daleko modřejší, hory zasněženější a pláně několikanásobně rozlehlejší. Je to skutečně velká oblast, což se v nás umocňovalo s každým novým dnem, který jsme zde v Tröllaskagi, na poloostrově obrů a trollů, strávili.

Den po příjezdu se nacházíme uprostřed typické severoislandské zimní pohádky – modrý Atlantik pod námi kontrastuje s oblými, nicméně vysokými a sněhem pokrytými horskými masivy. Stojím zde v tichém údivu a přemítám, jak bych jenom mohl tak krásnou krajinu vlastně popsat?

Nasedáme do minibusu a míříme do malinkaté rybářské vesničky jménem Dalvik. Ta nám bude v následujících několika dnech sloužit jako základna pro naše lyžařská dobrodružství. Cesta s číslem 82 se klikatí podél fjordu a je to to jediné, co odděluje studené vody Atlantiku od sněhem oděných horských masivů. Nejedno lyžařské oko se stěží dokáže odvrátit od této dechberoucí scenérie. Zaparkujeme náš minibus blízko silnice, nasadíme pásy na lyže a vydáváme se na náš první výšlap. Po několika hodinách šlapání a úctyhodných pěti stech výškových metrů je čas na malou přestávku. Tempo je, vzhledem k našemu vůbec prvnímu dni zde v horách Tröllaskagi, poněkud pozvolnější. Všude se zastavujeme, fotíme a kocháme se výhledy do okolí. Při pohledu na horské masivy tyčící se nad sytě modrým zálivem naproti nám nás napadají přirovnání jako magické, fantastické či pohádkové. Voda ve fjordu pod námi je zcela klidná. Moře je tím tmavší, čím dál od ústí fjordu člověk dohlédne. Na samotném horizontu pak začne splývat s modří oblohy. Jediné, co lze v dálce rozlišit, jsou bílé siluety hejn hus kontrastující se sytě mořskou barvou oceánu a malá rybářská loď, která na tuto vzdálenost připomíná spíše dětskou hračku. Za křiku racků, který se line na dlouhé míle od moře, si dáváme kafe a sendvič. Připadáme si skutečně jako na konci světa. Tato romantická idylka je ojediněle přerušena rachotivým zvukem pod námi na cestě 82 jedoucích aut.

Island je nejméně obydlená evropská země. Dvě třetiny z celkového počtu obyvatel, což je necelých 300 tisíc, žije v Reykjavíku a jeho okolí. Tento víkend je však na poloostrově obrů a trollů u Dalviku a v okolí Eyjafjordur docela plno. Koná se zde totiž vůbec první ročník freeridového kempu nazvaného Pure Island, který pořádá švédský organizátor zimních zájezdů. „Plno“ však v této souvislosti znamená asi na dvacet účastníků tohoto kempu rozdělených do tří skupin, z nichž každá je vedená vlastním vůdcem. Zatímco my odpočíváme u kafe, dožene nás nejrychlejší skupina vedená finsko-švédským guidem Rasmusem Krogeriusem. Ti opravdu nešlapou v pozvolném tempu jako my. Hej, zdraví nás Rasmus a mírně zapocen si to míří kolem nás. Ostatních sedm účastníků stoupajících v jeho stopách je ovšem zapoceno daleko výrazněji, nicméně za plného soustředění na co nejdivější dosažení vrcholu pokračují dál ve svižném tempu. Za jeden den mají totiž stihnout celkem tři výstupy a sjezdy, což je převýšení zhruba o dvou tisících metrech – a to je v souvislosti se šlapáním na lyžích docela imponující výkon. Pokud by to člověk srovnal s lyžováním v lyžařském středisku, takovéto převýšení by lehce zvládnul během jednoho dopoledne. Těm z nás, co si užívají spíše freeridu a sjezdů než samotného výstupu, by pár takovýchto dnů za sebou způsobilo spíše úzkost a rozpaky. Přeci jenom člověk nemůže srovnávat rychlost výšlapů na pásech s efektivitou a časovou úsporností lanovek. Toto první dopoledne na Islandu se nemůžu zbavit myšlenky, že lanovky jsou přeci jenom báječný vynález.

I my se o pár hodin později dostáváme na vrchol a shlížíme dolů do údolí Olafsjördur. Na druhé straně fjordu se v modři oceánu odráží hrdě se tyčící vrcholky hor. Počet lehce přístupných a na pásech dosažitelných vrcholů je na tomto poloostrově nespočetný. Člen naší skupiny, lyžař a stavitel vázání Fredrik Andersson se s námi dělí o své pocity: „Připadá mi to, jako kdyby sami ti, kdo tvořili tyto hory, mysleli na skialp a freeriding.“ Většina z nich má ideální sklon, který je dostatečně příkrý na to, aby si člověk užil sjezd, nicméně zároveň ne až příliš příkrý, což by ztěžovalo výstup. Mimoto mají tyto hory příjemné výškové převýšení, neboť již z tisíce metrů nad mořem si člověk může užít parádní freeride. Lyžovat je možno na jakoukoliv světovou stranu, což dává člověku možnost přizpůsobit svůj sjezd podle momentálních podmínek, počasí či větru.

Když už jsme dostatečně vynadíváni, je na čase sundat pásy, nasadit lyže a konečně si zajezdit. Sníh je na vrcholu celkem tvrdý a vyfoukaný, nicméně níže brzy měkne. Pociťujeme, že jsme skutečně hodně na severu, neboť slunce není tak silné a kvalitu sněhu skoro vůbec neovlivňuje. Náš sjezd o převýšení tisíce výškových metrů až k minibusu stojícímu u silnice č. 82 a samotných vod Atlantiku je příjemně dlouhý, dostatečně strmý, kolem a kolem pěkný zážitek na jarním firnu. Vlastně si toho ze samotné jízdy ani moc nepamatuju. Ne víc než to, že jsem nedokázal přestat přemýšlet nad tím, jak je okolní krajina kolem mě nádherná, a v té nejprimitivnější formě si sám pro sebe opakovat, že to, co se přede mnou jeví, je neuvěřitelné, šílené, prostě šíleně krásné!

„Kaffihus Opid“ (Kavárna Opid) stojí na ceduli blízko hlavní křižovatky v Dalviku. Za pultem je vystaveno několik starých kávových hrnků různých tvarů a velikostí. Nalevo od pultu je celá zeď zkrášlena obrovskou kresbou, na které je zobrazeno několik místních obyvatel stojících před horou jménem Hästen, která patří k jednomu z místních charakteristických znaků. Objednáme si presso, pivo a sodovku a usedáme ven před kavárnu na sluníčko. Před námi se tyčí ona hora, na které jsme ještě před chvíli šlapali a užívali si jízdy dolů. Nedá se říct, že bychom měli těchto pár dnů na Islandu zcela ideální sněhové podmínky, nicméně čím více dnů jsem zde strávil, tím více mě mé myšlenky o lanovkách opouštěly a dostával jsem jiná vnuknutí. Zvláště, když jsem v dálce nad horami zahlédl vrtulník jednoho z místních provozovatelů heliskiingu. To jsem si jenom povzdychl nad myšlenkou, kolik asi takovýchto dnešních sjezdů bych s touto hračkou dokázal denně zvládnout. Na druhou stranu je však otázka, zda by mi okolní krajina připadala stejně tak úchvatná a pohádková, stejně tak jestli by mi večeře následovaná zákuskem ve formě cheesecakeu z islandského jogurtu „skyr“ stále tak chutnala, jako ty večery po celodenních výšlapech. Pochybuju taky o tom, že by mi samotný freeride připadal tak zasloužený, jako když jsem si jej nejdřív musel vyšlápnout až na samotný vrchol. Účastníci švédského Pure Island kempu na tuto otázku mají určitě svoji odpověď, nicméně já mám vlastní.

Fakta o výšlapech a freeridu na Islandu

KDE:

Poloostrov Tröllaskagi na severu Islandu. Rybářská vesnice Dalvik je výborným výchozím bodem. Zde se nachází hory, moře, možnost ubytování, stejně tak jako lyžařské centrum, kde v centru pozornosti stojí heliskiing, freeride a skialp.

JAK:

Nejromantičtější je Island samozřejmě po vlastní ose. Pokud chcete heliskiing, můžete využít napřímo operátora arcticheliski­ing.com, nebo se spojit s Tomášem Krausem (snownomads.com – více dále).

KDY:

Nejlepší skialpová a freeride sezóna je od konce března do konce května a dokonce na začátku června (v závislosti na sněhových podmínkách a počasí). Heliskiing je v nabídce od konce února do půlky června.

PŘEVÝŠENÍ:

V závislosti na finančních možnostech může člověk naplánovat hned několik letů helikoptérou s převýšením kolem tisíce metrů. Vrcholy kolem Troll halvön jsou kolem 1 500 metrů nad mořem (nejvyšší je Kerling 1 538 m n. m., na jihu od Akureyri). Spousta vrcholů je sjízdných až z úplného vrcholu dolů k moři. Tohle platí také pro skialpy a výšlapy na pásech, nejenom pro heliskiing.

PROČ:

Je těžké přijít na vhodnější hory na výšlapy než zde. Dobrý sklon svahu, jak nahoru, tak i dolů, žádná velká nebezpečí, lavinově relativně bezpečné svahy, neboť se do nich slunce neopírá tak hodně jako v Alpách, jakož i dlouhé a otevřené pláně až do údolí. Také zde není tolik lyžařů. Krajina s neskutečně bílými zasněženými masivy a kontrastujícím modrým oceánem podsunuje superlativní vjemy, z úst samy vycházejí slova a věty jako magické, neskutečně krásné nebo dokonce „to ses asi pos...!“

NEDOPORUČUJE SE PRO:

Kdo nechce šlapat a má rád pohodlí lanovek (těch na Islandu opravdu moc není) a zároveň jej nezajímá ani heliskiing či výstupy na pásech nebo skialp.
Stejně tak kdo nemá rád přesuny, přestupy z jednoho letadla do druhého nebo cestování taxíkem či autobusem.
Koho zajímá jenom prašan, ten by se vlastně taky neměl zaměřit na Island, neboť prašan je zde relativně vzácný. Kvalitou sněhu je Island spíše „zrnitý“ či „firnový“. Zachovává si víceméně konstantně stejnou kvalitu bez ohledu na slunce, neboť to tak silně nehřeje, aby sníh ovlivnilo a proměnilo v mokrý a těžký sníh. Zespodu ho ale nenápadně ohřívá oceán.




Přečtěte si také

Helisking na Islandu s Tomášem Krausem

Tomáš Kraus, sotva opustil závodní trať, přeskočil do své druhé lyžařské životní etapy. Založil společnost Snow Nomads a rozjel své lyžařské putování na exotická místa a za prašanem. Island, přestože dnes tvoří jádro jeho expedičního programu, byla pro něj před jeho první cestou velká neznámá.