Rok se sešel s rokem, zabalila jsem si vše potřebné (díky své věčné zapomnětlivosti jsme se vraceli ještě pro páteřák) a vyrazili jsme směrem Tröpolach. Asi bych měla tento závod mezi brankami přiblížit. Jedná se o nejdelší obří slalom na světě, který je zapsán i v Guinessově knize rekordů a měří 25 kilometrů. Jmenuje se Schlag das Ass – v překladu Chyť si své eso. Tím esem je bývalý rakouský lyžař a čtyřnásobný vítěz světového poháru Armin Assinger. Mimochodem velmi milý a šarmantní chlap. Během tohoto závodu sjedete sedm různých sjezdovek a to dá rozum, že se vždy musíte lanovkou dostat také nahoru. Lahůdkou na konec toho všeho je 7,5 kilometrů dlouhá sjezdovka Carnia. Ti nejlepší zvládnou toto vše za 45 minut. My ostatní jsme byli tak o 10 a více minut pomalejší.



V pátek nás čekala prohlídka trati. Rady jsme dostávali samozřejmě od samotného Assingera, ale také od kolegy novináře z ČTK Tibora Alfoldiho. Jelikož už závod absolvoval v loňském roce, měl rady typu: „Pořádně to rozkulte dolů a nasedněte na tu správnou lanovku. Každá sekunda rozhoduje, takže pozor při naskakování. Viděl jsem i týpka, který přiletěl dolů a na lanovku nastoupil tak, že na ni vyskočil zezadu a pak se vyšplhal na sedačku. No to víte, je to rozdíl deseti sekund… Při cestě nahoru si sedněte doprava, ať můžete co nejrychleji vystoupit. A v tuto chvíli už jsem si začala říkat, proboha ženská, do čeho ses to zase namočila. Uvědom si, že léta, kdy jsi byla vrcholová sportovkyně a všechny výzvy zvládala s prstem v nose, jsou dávno pryč. Máš dvě děti, za které jsi zodpovědná!



S tímto jsem si šla večer lehnout. Celou noc jsem hledala branky, nasedala na špatnou lanovku a padala v šílené rychlosti a v kotrmelcích na ztvrdlý sníh. Den „D“ začínal v půl sedmé ráno. Obléknout, nasnídat a kabinovou lanovkou při východu slunce na start 7. ročníku Schlag das Ass. To, že bylo nádherně pro mě osobně, znamenalo moc. Sluníčko a krásná panorámata zasněžených hor přebila mé obavy a stísněné pocity před startem.

Celý náš tým „Kilpi“ tým startoval v jedné vlně. Focení na startovní lajně, hurónský pokřik a pak start! Hned na začátku organizátoři myslí na ty, kteří se pořádně nerozcvičili, takže vás nechají vybruslit nahoru do kopce do první brány, a pak už hurá z kopce dolů.



Na první sjezdovce jsem to podle rad týmového kolegy Alfiho ještě nepřeháněla, ale ty ostatní už jsem „mastila“ dolů jak nejrychleji to šlo. Přiznávám, že jsem na lanovku nakonec také naskakovala zboku, jenom abych nemusela jet tou další. Soutěžní duch zřejmě zůstává se sportovcem po celý jeho život.

To, co mě v závodě totálně odrovnalo, nebyly nakonec sjezdy, ale výjezdy do kopce. Asi tak v půlce celého klání totiž musíte vybruslit dvě stě metrů od jedné sjezdovky ke druhé. Na konci výjezdu už jsem necítila nohy ani ruce, plíce nestíhaly. S třesoucími se končetinami jsem se spustila opět z kopce dolů a zdolávala jednu branku za druhou.



Za zmínku určitě ještě stojí poslední – nejdelší úsek, který měří sedm a půl kilometrů. Součástí je také asi tříkilometrový traverz, který je nutno absolvovat celý ve vajíčku. V této pasáži jsem přistihla sama sebe, jak s hlavou skloněnou funím a řvu „ Kačeno vydrž! To dáš!“. Přiznávám, že jsem použila i výrazy tvrdšího zrna. Ještě že mě nikdo neslyšel.

Ve chvíli, kdy vám totálně „vytuhnou“ stehna, že z nich jsou kamenné sloupy, kdy už nevíte jakou pozici zaujmout, aby to stále alespoň vzdáleně vypadalo jako sjezdařské vajíčko, máte před sebou ještě polední 2 kilometry super-G.



Zatnula jsem zuby i všechny svaly, o kterých jsem v tuto chvíli sakra věděla, a teď už bez ohledu na to, že bych snad mohla skončit někde v kotrmelcích, jsem se řítila do cíle. V posledním prudkém úseku do cíle jsem opět sklonila hlavu mezi kolena a až mi bylo všechno jedno.

Pocity v cíli nelze jen tak popsat. Endorfiny zapracovaly. Radost, euforie, bolest svalů a samozřejmě spousta slov o tom, jak to příště pojedeme ještě rychleji. Náš tým Kilpi na tom byl z českých celků nejlépe - skončil na 26. místě. Mohlo to být lepší, kdyby si Pavel s Alfim před začátkem závodu nevyměnili lyže, anebo si je poté, co zjistili, že nemají své, pořádně seřídili. Ale to už je kdyby….



Já určitě vím, že jestli budu mít možnost tento závod jet znovu, tak do toho opět jdu po hlavě!!! Rozkulím to dolů, budu naskakovat na lanovku za jízdy a taky budu volit tu správnou stranu sedačky, abych byla ještě o nějakou tu vteřinku rychlejší. Jsem totiž soutěživá a hlavně v tom ty chlapy přeci nenechám samotné! :-)