Tento článek vyšel v časopise SNOW 81 (březen 2014)

Náročnost tratí

Závody na OH patří do elitní kategorie. A tak, i když tam na rozdíl od SP startují i slabší jezdci, jim sluší i náročné tratě. Ty v Soči takovými rozhodně byly. Obtížnost zvyšovalo i teplo a atypický, hojně chemicky ošetřovaný sníh. V době všeobecného prolévání sněhu vodou, aby povrch byl, řečí pravidel, co možná nejtvrdší, je unikátem najít ve výsledcích označení sněhu „soft“.

Rovnoprávnost žen šla až na hranu. Super-G absolvovaly na prakticky totožné trati jako muži a ten s 615m převýšením dokonce přesáhl hranici 600 m danou pravidly. Obří slalom se 400 m šel úplně na maximum, muži jeli 410 metrů. Sjezd – 790 m – se limitu 800 m takřka dotkl a rovněž slalom do kombinace s 200 m se obvykle nejezdí, navíc s plnohodnotným sjezdem.

Emoce na prodej

Dominique Gisin. Nečekaná (spolu)vítězka sjezdu, povahově emo-typ, se po všech svých nástupech, zraněních a návratech zcela otevřela a dala průchod svému nitru. Pro všechny, kdo vědí, jak to v tomto sportu chodí, neobyčejně silný zážitek.

Tina Maze. Loňská dominátorka, letos sotva poloviční, místo loňských hvězd v cíli a šibalských úsměvů skoro pořád zakaboněná. Málokdo věřil, že by si ladila formu čistě na Soči, zejména když v lednu vyměnila trenéra. To opravdu nevypadalo na strategii „klouzavky a olympiáda“. A pak se stal zázrak ve sjezdu a Tina šťastně rozkvetla. Lyžařská spravedlnost za geniální loňskou sezonu? Zlata ve sjezdu a obřím slalomu jsou ta asi nejprestižnější.

Podoby jásotu bývají různé. Rozverně mladistvý, jaký jsme s vlhkýma očima viděli u nového miláčka národa Evy Samkové. Mě ale zaujaly právě emoce těch dvou lyžařsky zralých žen. Jako by se jimi vyplavovala všechna dramata, překážky a potíže, které obě na mnohaleté cestě zažily. Mít více místa, asi bych začal citovat z Balzacovy Třicetileté ženy.

Bode Miller. Šestatřicetiletý nezmar se po roční pauze vrátil ve velkém stylu. Nebyl snad někdo naměkko z jeho famózního boje o vítězství na Hahnenkammu? Také v Soči byl jedním z favoritů. A zase mu chybělo maličko. Nakonec se dočkal děleného bronzu v super-G. Zklamání jako v Kitzbühelu? Ne, on byl úplně naměkko. Věděl, že tohle byla jeho olympijská labutí píseň a že v ní nakonec vytouženou medaili vybojoval. A tak si také tenhle chlapák, hubatý drsňák a samorost, v cíli v objetí své Morgan uronil slzičku. A spousta jeho fandů s ním. Mladý muž totiž dozrál. Musel se srovnat se smrtí bratra, vyřešit si partnerství, rodičovství. Tohle hvězdy obvykle čeká po kariéře. Bode to zvládá ještě jako závodník. A udělalo to z něho člověka, jehož story přesahuje obvyklé sportovní příběhy. Divíte se, že o něm jako o jednom z hrdinů Her mluvil sám velký Franz Klammer?

Kombinační dilemata

Vývoj alpských disciplín zřejmě neodvratně směřuje ke specializaci. Ti nejlepší už dnes jedou sjezd a slalom jen výjimečně v superkombinacích. Přitom ještě poměrně nedávno dokázal Miller být dvojkou v obou, byť ne v jedné sezoně. Silvan Zurbriggen v nich zvládl ob rok být čtvrtý. Slalomář Kostelic dokázal být 23. ve sjezdu, naopak Svindal 14. ve slalomu. Ale to už neplatí.

Zlatý kombinátor Viletta je 43. sjezdař a až 820. slalomář tabulek. Stříbrný Kostelic 97. a 11., bronzový Innerhofer 3. a 468. Miller je 9. a 247, mistr světa Ligety 94. a 25., Pinturault 165. a 9. Nenápadný Zrncic-Dim 57. a 96., náš Ondra Bank 63. a 106. (stav v době OH.)

U žen je to zejména díky Tině Maze a Marii Hoefl-Riesch méně nápadné, ale až tyto dvě třicátnice skončí, přiblíží se situace mužům.

Jak se vyvine kombinace v situaci, kdy ti lepší a nejlepší vlastně už nekombinují?