O velké peníze se musí umět hrát. Chce to strategii, timing a pořádný koule. A kdy jindy do toho boje jít než po olympiádě se dvěma medailemi. Každý ví, že taková šance se nesmí promarnit, nebude se opakovat, je to právě ta jediná chvíle, kdy se pokladny otevírají ve velkém. Tiskem proběhlo, kolik desítek sponzorských milionů má Ester potenciál získat po svém jedinečném úspěchu. Nebyl snad nikdo, kdo by Ester tuto odměnu nepřál. Coca-Cola, Adidas, Visa… Tak to má být, dodávám i za sebe.

Ale. Má úspěch jedince nějak měnit fungování národní asociace? Má měnit její vnitřní procesy? Vyvolávat výjimky?

Vytváření veřejného tlaku a polopravdy pro média

Spor mezi Sport Investem a Svazem se veřejným prostorem táhne dlouho a v posledních dnech jen zuří další bitva. Například v květnu proběhla médii zpráva, že Ester ještě nedostala peníze za medaile. Z kontextu čtenář pochopil, že je Svaz asi zadržuje. Ten ale nemá s výplatou olympijských odměn nic společného. V uvedeném článku dostal velký prostor pro své stesky i Janek Ledecký: „Ostuda, hanba a křivda,“ vykřikoval v souvislosti s nároky Svazu na Esteřiny reklamní plochy. Už tehdy hořela ta dnešní otevřená válka.

Veřejnost i novináři v současné kauze Ledecká přehlížejí vliv médií a boj Sport Investu o veřejné mínění. Přitom je to už ohraná písnička: Na počátku je (dez)informace napadající instituci, která škodí sportovci (třeba ony odměny za olympijská zlata). Média to mají ráda, lidi to rádi čtou. Instituce se obvykle ohradí, ale trvá jí to den a její suchý text nikoho nebaví. Šance efektivně se očistit je podobně malá, jako měl třeba Jiří Drahoš po billboardovém nařčení z vítačství. Neočistíte se, přinejmenším před těmi, kdo nemají potřebu slyšet víc. Dá se spekulovat, že Sport Invest si chytrou – a nikoli vždy korektní – prací s médii připravuje bojové pole. Ve veřejném prostoru dlouho visí, že Svaz Ester škodí. Že je to součást plánu, je moje spekulace: Svaz je potřeba dostat pod tlak, v němž budou následně probíhat další jednání o „spolupráci“.

Další bitva

Válka se opět vynořuje zpoza kulis na veřejnost 3. září. Útok vede Sport Invest za využití mediálního prostoru: Svaz lyžařů Ester vydírá!

Jak to je skutečně? Svaz funguje do jisté míry jako úředník. Má moc, ale i zodpovědnost. Musí – přes to nejede vlak – mít administrativu v pořádku. A deadline se blíží. Sepisuje tedy výzvu určenou agentuře, kde – asi nešťastným způsobem – vyjmenovává možné důsledky, pokud smlouva nebude. Je to výzva agentuře, která, z pohledu Svazu, drží Ester jako rukojmí. „Pojďme už sakra jednat, jinak se stane to a to“. Ve světě úředníků běžná praxe. Sport Invest – o tom se málo píše – tuto výzvu vyslyšel a se Svazem se sešel. K dohodě nedošlo. Až po tomto jednání vytáhl Sport Invest inkriminovanou výzvu. Přišel další mediální úder s municí: „Svaz Ester vydírá!“ nebo „Svaz hrozí, že Ester zakáže závodit!“

Zkusme si zase zaspekulovat: nebyly ty průtahy součástí šachové strategie? Znervóznit soupeře, aby udělal chybu? Zatlačit ho do kouta? Vyčkávat, až vyměkne? Jde o fakt velký prachy a v kapse máte nejvyšší eso.

Média neřeší, kde a jak dlouho ta smlouva ležela. Kolikrát si ji obě strany vyměnily a kdy naposledy. Netuší, co mají vyjednavači za sebou, co všechno si udělali, řekli. Nedokážou posoudit, jestli je tvrdě formulovaná výzva adekvátní intenzitě do té doby zákopového boje.

Jak byste se jako zodpovědný úředník chovali k partnerovi, který vás ignoruje? A jak umí příslušný úředník přemýšlet o zvolených slovech? Skoro bych nakonec myslel, že podobný dopis dostali i mnozí další opozdilci, byli-li jací.

Ale ještě zpět

Nebyli-li letos, byli v minulosti. Média briskně vytáhla seznam jmen, se kterými se v minulosti Svaz nemohl domluvit na smlouvě. Mají jedno společné – jsou to toho času úspěšní sportovci, kteří díky svému aktuálnímu úspěchu získali silnou vyjednávací pozici a na Svazu si prostě dupli. Strategie byla podobná – vzít si na pomoc média a vytvářet skrze aktuální sportovní celebritu veřejný tlak. A obvykle v tom nebyl sportovec sám, nýbrž to měla v rukou jeho „agentura“. Agentura, jejíž motivace byla čistě finanční.

Chyby Svazu

Je zřejmé, že neschopnost systémově reagovat je dlouhodobá chyba Svazu. Ze série kauz nerozpoznal, že musí intenzivněji komunikovat svoji roli k veřejnosti i závodníkům samým a vybrušovat očekávání sportovců a agentur, co se stane poté, pokud přijde úspěch.

Svaz i po posledním útoku kupí chyby: Viditelně mu chybí zkušený risk management, v kauze se pohybuje jako slon v porcelánu a rozšlapává to, co se kolem nadělalo. A je dost pravděpodobné, že právě tyto jeho slabiny soupeř zná, dovedl to až k šachu – ataku na samotného krále.

O co se hraje?

Všimněme si, že dlouho nikdo nevěděl, o co se hraje. Snad ani sám Svaz, který v defenzivě někde vyštrachal 800 tisíc, aby problém nesystémově uklidnil. Ale o to týmu kolem Ester nejde. O co? To dlouho nikdo nikde neřekl. Až po dnech se ukazuje, že Svaz asi chce právo veta na partnery, kteří by byli kolizní s centrálními partnery Svazu. Tak například Ester chce řídit Renault, ale musí Audi. Má Svaz obětovat celou flotilu reprezentantů Audi a anulovat několikaletý výhodný kontrakt proto, že jedna soukromá agentura vydělá na jiné značce? Právě o tento princip tady pravděpodobně jde.

Démonizace Svazu lyžařů

Svaz lyžařů je zapsaný spolek s vnitřními demokratickými principy, instituce, skupina lidí, kteří se z různých v důvodů podílí na organizaci českého sportovního lyžování včetně jeho mezinárodního ukotvení – vyjma sekretariátu bez nároku na odměnu (i všichni ti, kdo schvalují reprezentační smlouvy). Mimochodem je to první národní lyžařský spolek na světě (zal. 1903). Čerpá státní prostředky přidělené Ministerstvem školství pro sport plus k tomu různé dotace. Jeho rozpočtu se budeme podrobně věnovat někdy příště v tištěném SNOW, podstatné ale je, že všechny peníze se podle daných klíčů dělí mezi osm úseků a dál podle dalších pravidel a všelijakých koeficientů mezi samotné sportovce, kluby a další příjemce. Rozpočet úseku je tedy z principu omezený a rezervy malé. Svaz nemá možnost sáhnout do tajné kapsy a vytáhnout milion. Není to firma a netvoří zisk. Nedrží zisk. A nestará se jen o nejlepší, ale o celé spektrum sportovců od mladých po staré, od amatérů po profíky, od skokanů po snowboardisty. Musí z principu pracovat tak trochu jako továrna.

Může být lepší a horší, ale nějaký být musí. Spolek napojený na státní zdroje z principu jistě nehýří přehnanou dynamikou, podobně jako jiné třeba státní instituce. Označovat svazové pracovníky centrálně za neschopné je nevkusná paušalizace – jenže taky líbivá mediální póza.

Motivace aneb kdo chce co

Trocha světla na celou věc přidá i analýza motivace. Chce snad Svaz, aby Ledecká přestala být úspěšná? To je přitažené za vlasy. Svazu Ester velmi pomáhá, popularizuje lyžování a je to žolík i pro státní správu při rozdělování peněz. Funkcionáři si ale Esteřiny peníze do svých kapes sotva nasypou, maximálně je někam přerozdělí. Svaz až zoufale opakuje, že ti, kdo vyjednávají a schvalují smlouvy, jsou neplacení dobrovolníci.

Naopak protistrana. Provize jejích manažerů se do sportu už nikdy nevrátí a to, co Ester nepropálí, zůstane na účtu jejího týmu. Přejme jí to, její či tatínkovy někdejší investice by se měly vracet. Ale nepleťme si Ester s amatérkou a její agenturu s fanklubem – je to čirý byznys! A co je silnější motivace než prachy.

A je tu ještě jedna věc: vizibilita se počítá. O kolik se v posledních týdnech zvýšilo heslo Ledecká ve statistikách internetových vyhledávačů a v reportech z médií? K plnění reklamních plánů je potřeba přistupovat aktivně. A taková válka se Svazem? K nezaplacení!

Janek Ledecký story aneb kdo koho vydírá

A máme tu i divadlo. Janek Ledecký promluvil do kamer. 17 let válčí se Svazem. Za tu dobu se tam vystřídalo x prezidentů a x předsedů alpského úseku. Ani s jedním z nich válečnou sekyru nezakopal. Ačkoli se nám jeho boj proti zbytečným institucím a páprdům napojeným na finanční řečiště sportovců může zdát sympatický (přinejmenším při vědomí, že je umělec s patřičnými sklony k anarchii), to, co emotivně pronáší na tiskové konferenci, jsou nepoužitelné teze a bláboly. Jeho velmi dobrý herecký výkon zapadá do plánu (je to celebrita), ale pozornému trochu odkrývá, odkud vítr vane. Na jeho slova o tom, jak senzačně by se závodilo bez Svazu, existuje jediná odpověď, že by se nezávodilo vůbec, pokud by tedy nevznikl Svaz č. 2. (Jak by se podnikalo bez finančáku!). Výkřik o tom, že „jestli si někdo myslí, že Ester skončí, tak tedy ne“, je už čirá hysterie – nikdy nikde nepadlo, že by Ester měla končit a nikdo to logicky nechce. A jeho strašení změnou národního dresu? Za mě vydírání.

Jádro sporu

Ukázali jsme si tedy, co vše doprovází takové normální jednání mezi národní sportovní institucí a komerční agenturou zastupující sportovce. Zásadní problém je ale jinde: dlouhodobé podfinancování lyžařského sportu. Svaz žije desítky let z ruky do huby a na špičkovou péči o sportovce v sedmi soutěžních disciplínách – takovou, jak to známe z jiných velkých sportů, tedy přípravu mládeže a komplexní zajištění fungování národní reprezentace – má rozpočet možná o řád nižší, než by potřeboval. Tým Ester říká, že Svaz jí pokryje 20 % nákladů. Ostatní jsou na tom podobně. A mládež? Právě pro nedostatek financí se ti nejlepší rekrutují výhradně ze soukromých týmů a tradice centralizované reprezentace už dávno zanikla. Alpské lyžování je mimořádně nákladný sport, na lidi, vybavení, cestování. Pokud stát chce, aby u nás lyžařská kultura žila a vyvíjela se, musí přitopit. Dnes to za stát odnáší Svaz – od sportovců, agentur, fanoušků, celé veřejnosti.

Samozřejmě samotné peníze to nespasí, autoritu si Svaz vybuduje pouze rozumnou a poctivou péčí o české lyžování. Takový Svaz může vyjednávat s vlastními členy sebevědomě a v nezbytném případně je i vyrazit z reprezentace. Není to nic neobvyklého, což dokazuje zrovna třeba aktuální případ dánských fotbalistů.

O Ester Ledecké můžete číst a případně přispět svým názorem i v diskuzi Ester Ledecká!