Tento článek vyšel v časopise SNOW 86 (prosinec 2015)


Naše plány se neomezovaly jen na nově postavený resort, chtěli jsme si užít i trochu freeride zábavy a šplhání po svazích Altajského pohoří nedaleko hranic s Ruskem a Čínou. Po příjezdu ke Sky Resortu nás sice přivítaly zastavené vleky – areál je každé pondělí a úterý zavřen – ale jelikož jsme oba zkušení freerideři, něco takového nás nemohlo rozhodit. Přezuli jsme se do skialpinistického vybavení a vydali se po opuštěných kopcích na cestu vzhůru.

Z dálky vypadá Sky Resort jako tří bílé proužky, které někdo nalepil na jinak zcela pustou krajinu plnou vyschlých, zažloutlých kopců. Když si k tomu připočtete extrémně suché podnebí Mongolska, kde měsíční srážky většinou nepřekročí 2 milimetry, asi vás nepřekvapí, že na sjezdovkách neležela ani špetka přírodního sněhu. A pokud už se na svahy snese nějaký ten poprašek, velmi rychle ho odvane silný a téměř neustávající vítr, jímž je Mongolsko pověstné.

Zatímco jsme překonávali zhruba 200 metrů převýšení, pracovníci resortu – samé mladé dívky a ženy – sklízeli ochranné zábrany a další vybavení sjezdovek, jelikož sezóna v Mongolsku končí právě posledním březnovým dnem. Na vrcholu nás přivítala cedule, která přisuzovala sjezdovce čtyřicetistupňový sklon a černou obtížnost. Okamžitě nám došlo, že místní si zřejmě se značením příliš hlavu nelámou, sjezdovka mohla být nanejvýš červená se sklonem čtyřicet procent, nikoli stupňů. I přes počáteční nedůvěru jsme nakonec absolvovali několik pohodových sjezdů v naprosté samotě zamrzlé tundry, kterou prý o lednových víkendech zaplaví až 1 500 lyžařů denně. Naše smůla tak dost možná byla spíše převlečeným štěstím.

Šlapat do kopce podél schlíple svěšených sedaček nás ale dlouho nebavilo a záhy jsme se vydali na prohlídku hlavního města Ulánbátar, odkud naše cesta pokračovala do menšího městečka Ölgii. Tam na nás čekal tým společnosti Blue Wolf Travel, který nás měl provést po odlehlých oblastech altajského pohoří. Už v Ulánbátaru se k nám navíc připojil lyžařský průvodce z Francie – asi jediný člověk v této zemi schopný povídat si s vámi o freeridu.

Na cestě od Ölgii k Altaji jsme potkávali spíše zvěř než lidi a jeden starý lovec lišek nás dokonce vzal na hon se svým cvičeným orlem. Během nocování v malých osadách nebo osamělých jurtách mě mnohokrát napadlo, že takhle nějak asi žili před dvěma stovkami let i američtí indiáni, než je bílí osadníci vyhnali do rezervací. Nomádský životní styl v těchto odlehlých končinách stále přežívá a naprostá soběstačnost je tady nutností. Elektřinu jsme měli k dispozici už jen díky baterii našeho džípu, nakonec jsme ale i ten museli vyměnit za koně a velblouda, kteří nás i naši výbavu přenesli až do údolí pod altajské štíty, kde jsme rozbili stanový tábor.

Po zdolání dlouhých plání jsme se konečně dostali až k samotným horám a zvládli jsme vystoupat do zhruba třísetmetrové výšky, než nás ubývající sluneční svit přiměl nasměrovat špičky našich lyží dolů ze svahu. Sněhové podmínky nebyly nic extra a nevyzpytatelnost povrchu dělala z každého oblouku adrenalinový zážitek. Ať už jsem se do sněhu zařezával zlehka, nebo v plné síle, nebyl jsem si schopný najít optimální styl a po celou dobu jsem v nohách cítil nejistotu. Po návratu do tábora jsem se v noci snažil číst, ale ruce jsem měl příliš zmrzlé na to, abych v nich udržel knihu.

Druhý den jsme překonali více než půlkilometrové převýšení a narazili na kvalitní jarní podklad. Jižně orientované kopce se ukázaly jako mnohem lepší alternativa a naprosté ticho mrazivé divočiny na nás působilo téměř mysticky. Pravděpodobně jsme byli první (a dost možná i jediní) lidé, kteří kdy tyto kopce sjížděli na lyžích. Zamrzlá jezera v obklíčení masivních hřebenů dokreslovala už tak dechberoucí kulisu, která nás na svazích držela celý den až do setmění. Na večeři jsme spořádali porci guláše a ve spacácích vystlaných nádobami s horkou vodou jsme se připravovali na zítřejší návrat do civilizace.

Mně, jako lyžařskému nomádovi, je životní styl kočovných Mongolů sympatický. Země však nyní prochází mnoha proměnami, nastartovanými pádem Sovětského svazu, a mnoho nomádů vyměnilo své koně za automobily a své farmy za byty ve velkoměstech. Práce v dolech je stabilnější než chov koz a ovcí a spotřební kultura má své dopady i zde.

Mongolsko je 71. země, ve které jsem zanechal lyžařskou stopu. Jsem zvědavý, jestli se sem někdy vrátím. A pokud ano, tak v jakém stavu ji najdu.




Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a ve více než 600 lyžařských střediscích.

V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho práce čítá dohromady více než 1000 stran příběhů a fotografií, které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na www.skiingaroundtheworldbook.com




Čtěte více článků o exotických lyžařských oblastech od Jimmyho Pettersona!