Tento článek vyšel v časopise SNOW 87 (únor 2015)
Nebezpečná stezka s romantickými výhledy na křivolaké hřebeny, jejichž úpatí se topí ve zlatavých vlnách kopců a zalesněných údolí, si v minulosti vyžádala mnoho životů a její okraje jsou lemovány vraky aut neopatrných řidičů. Snad i proto bylo před nedávnem rozhodnuto tuto devítikilometrovou trasu vyasfaltovat. První auto ji v roce 1948 zdolávalo pět a půl hodiny, za pár let už to potrvá jen desítky minut. Bezpečnost nade vše, nicméně dobrodružné povahy přijdou o další nespoutaný kus krajiny k pokoření.
A nespoutaná je nejen krajina, ale i lesothská kultura a způsob života. Do supermarketu se tady jezdí na koni se čtyřmi tažnými mulami – vesnice je daleko, obchodů pomálu a zásoby je tak nutné kupovat dlouho dopředu, přičemž na odbyt jdou především potraviny a věci nutné k jejich vlastní produkci. Lesotho je totiž agrární společnost a tři čtvrtiny obyvatel si pěstují vlastní potravu, obchodníkům se zde nežije růžově. Kvůli vysokohorskému podnebí tady téměř každý chodí zabalen do tradiční deky zvané Basotho. Ty se zde objevují ve všech možných barevných variacích a každá má navíc unikátní vzorování, takže při průchodu davem místních si člověk připadá skoro jako na karnevalu. To vše se nejspíš v příštích letech změní, až asfalt propojí království ticha a míru s rušnou Jižní Afrikou, která ho obklopuje.
Byli to ostatně právě Jihoafričané, kteří zde vybudovali jediný lyžařský areál v širém okolí (nejbližší větší středisko odsud leží 7 500 kilometrů vzdušnou čarou). Slovo areál ale berte s rezervou, lyžování v Afriski je spíše výletem do 19. století. Nenajdete tady žádný hotel, lanovku nebo obchod a sjezdovky připomínají spíše doby prvních sjezdařských průkopníků. Strmé kopce všude okolo by přitom mohly sloužit jako perfektní podloží, má to však háček. Horské království plné širých, bezlesých plání je na sněhové srážky poměrně chudé, takže v zimních měsících (zde od května do srpna) jsou kopce pokryté záplatami seschlé, nažloutlé trávy protkané kamennými výčnělky. Samozřejmě ne vždy – turistické brožury o Lesothu jsou potištěny fotkami zasněžených vrcholků a teploty tu klesají i pod bod mrazu, přirozené sněžení je však spíše vzácností než pravidlem.
Tomu se snaží kontrovat několik sněžných děl, která na svazích podél kilometrové kotvy a tří začátečnických vleků vytváří aspoň základní lyžařské podmínky. Od jeho otevření v roce 2004 vyrostlo kolem Afriski několik chatiček a nocleháren bez možnost stravování a tím se popis zázemí vyčerpává. Z hlavního města Jihoafrické republiky je to sem dobrých pět hodin cesty, přesto je zdejší klientela většinou právě z Johannesburgu. Asi se ptáte, proč by proboha někdo obětoval pět hodin jízdy kvůli umělému sněhu na neoslnivém 170metrovém převýšení? Mezi lyžaři je však poměrně velké procento fanatiků a v Africe se alternativ zase tolik nevyskytuje, takže i přes všechny překážky funguje areál již deset let.
Samotné lyžování by se dalo označit za pohodové. Ačkoli nás zpočátku vyděsilo množství aut na parkovišti, většina návštěvníků se držela v začátečnických oblastech. Lyžování v této části světa zkrátka nemá tradici, a tak jsme si mohli užívat delší sjezdovky podél hlavní kotvy bez nutnosti slalomovat mezi lidmi. Povrch byl příjemně uježděný, sněžná děla pracovala a s občasnými pauzami na svačinu jsme na svahu strávili celý den. Jeho závěr nám pak zpříjemnil západ slunce, který oblohu přemaloval z průzračné modři na desítky odstínů zlaté, karmínové a oranžové barvy. Ačkoli jsme přijeli především za bílými svahy, zvědavost mě nakonec od jo-jo lyžování odvedla k poznávání místní kultury. Vesnické děti zíraly na moderní digitální výbavu mého syna se stejným úžasem, s jakým on pozoroval jejich hru s tradičními bačovskými holemi. Výprava za vodopády Maletsunyane, třetími nejvýše položenými na jižní hemisféře, nám zase poskytla spoustu času k rozjímání nad poklidnou atmosférou neporušené přírody.
Lesotho sestává z množství malých vesniček a přírodních scenérií, jaké se jen tak někde nevidí. S výstavbou silnic a lepší přístupností z Jihoafrické republiky se tohle všechno změní. Jsem ten poslední, který by obyvatelům Lesotha nepřál zlepšení životních podmínek, ale rozvoj je vždy tak trochu dvojsečná zbraň. Svět přijde o další oázu, kam by se civilizovaným životem znavení lidé mohli uchylovat k načerpání sil. Okno do 19. století je prozatím stále otevřené, ale být vámi, tak bych s návštěvou neotálel.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
