Tento článek vyšel v časopise SNOW 89 (říjen 2015)
Chlapec mi položil poměrně legitimní otázku. Poslední hodinu jsem strávil kroužením na sjezdovce s převýšením celých 40 metrů vybudované nad lyžařským centrem. Pomalá kotvička transportuje lyžaře na vrch kopce situovaného nad zmrzlým rybníkem a mezi haldou sovětských paneláků. Tucet průmyslových komínů jen dotváří atmosféru. Kopec je krátký, počasí stejně nevlídné jako pohled na paneláky a o pořádných horách a lesích plných smrků se člověku může jen zdát.
„Mám rád cestování a lyžování,“ odpověděl jsem konečně na otázku. „V Bělorusku jsem poprvé a věř tomu či ne, ale přijel jsem s hlavním cílem lyžovat. Na kontě mám již 65 zemí, v kterých jsem si vyzkoušel můj oblíbený sport. Chci ale poznat i zemi samotnou, seznámit se s místními a dozvědět se něco o Bělorusku,“ doplnil jsem. „Vítej,“ odpověděl mladík. „Doufám, že se ti Bělorusko bude líbit.“
Do Běloruska vás pustí jen na základě pozvánky a dopředu zaplacených hotelových rezervací. Poté co se dostanete přes hranice a přes drsně vyhlížející celníky, se situace dramaticky změní. Místní obyvatelé jsou extrémně přátelští a mužská část populace zde najde speciální bonus. Teploty značně pod bodem mrazu jsou ve většině zemí dostatečným argumentem k tomu, aby lidé vytáhli kožichy a vlněné prádlo. Ne však v Bělorusku. Minisukně a deseticentimetrové jehly se v ulicích Minsku jeví v tomto čase jako naprostý standard.
Trochu začínám litovat, že jsem již dávno vyměnil balení holek za sbírání světových lyžařských středisek. Ta totiž úplně nedosahují světové třídy místních slečen, lyžování je ale přeci jenom důvod, proč jsme sem přijeli. Kamarád Simonas a moje maličkost se tedy v pátek ráno vydáváme prozkoumat, co nám tato mrazivá země může nabídnout. Naší první destinací je Siliči, městečko vzdálené zhruba třicet kilometrů od hlavního města. Cestou tam je nutné projet Minskem. Rád bych si vyfotil místní komunistickou architekturu, žádám proto řidiče, aby zastavil. Vyskočím z naší Lady a i přes řidičovo protestování přebíhám silnici. Sotva se dostanu na druhý chodník, už se o mě řádně starají dva ozbrojení muži a chtějí mě hodit do policejního auta a odvézt na stanici. Nemusím doplňovat, že nemluvím rusky ani bělorusky a místní strážci zákona neumějí slovo anglicky. Naštěstí pro mě, Simonas rychle nachází podchod, kterým se legálně dostává na protější stranu, a v ruštině vysvětluje mužům v modrém, že jsem pouze cizinec ignorant, který hluboce lituje porušení místních zákonů a velmi rád se rozloučí s cca 10 eury hotovosti výměnou za zachování své svobody. Tento incident se stává pouhých 10 minut poté, co jsem opustil čtyři bezpečné zdi mého hotelového pokoje. Ne úplně nejlepší začátek mé návštěvy Lukašenkovy země. Totální nesoulad mezi mojí představou svobody a realitou policejního státu mě donutí se zklidnit a chovat se jako řádný občan represivní diktatury. Začínám se řídit následujícími pravidly: Dodržuj maximálně všechna pravidla. Mysli a chovej se jako všichni ostatní. Nepouštěj se do diskuze s nikým v uniformě, ani kdyby se jednalo o školníka, a své jednání si desetkrát rozmysli. Moje nové nastavení mysli se ukazuje jako velice užitečné a po zbytek pobytu se tím dokážu vyhnout dalším konfliktům s autoritami.
Simonas a já bezpečně přijíždíme do prvního lyžařského střediska v našem itineráři, nejznámějšího resortu v Bělorusku – Siliči. Mezi pěti běloruskými středisky má Siliči největší výškový rozdíl. Neuvěřitelných 105 metrů. Bylo otevřeno v roce 2005 samotným prezidentem a nabízí dvě sedačkové lanovky a několik kotev. Navzdory nízké nadmořské výšce je v těchto končinách poměrně dost zima, sezóna tak obvykle trvá od poloviny prosince do konce března.
Spolu se Simonasem neztrácíme ani vteřinu času, utrácíme 24 eur za denní vstupné a začínáme kroužit na jediné otevřené sjezdovce. Jako jedni z mála lyžujeme až do soumraku a již přemýšlíme o naší další štaci – Logoisk. S 82 výškovými metry se jedná o druhý nejdelší svah v zemi. Ve starém městě povečeříme v restauraci s příhodným názvem „Staré Město“, jídlo zalíváme řádným množstvím piva a cítíme se připraveni na naši noční akci. Vybíráme noční klub s názvem Dozari.
Již jsem předeslal, že běloruské zimní počasí
má malý vliv při volbě ošacení u místních slečen. To, co jsem viděl
na ulici, mě však zdaleka nepřipravilo na podívanou, která se mi naskytla
z barové stoličky v Dozari. Na rozdíl od většiny mnou navštívených
zemí zde byl poměr mezi ženami a muži výrazně nakloněn nám preferované
straně. Společně jsme se shodli, že vstupenkou do klubu je sex-appeal
podtržený minimální délkou sukně. Každá slečna měla nohy až ke krku.
Na opačné straně nohy končí deseticentimetrovými jehlami.
Možná, že Lukašenko označil tuk za nezákonnou potravinu. Opravdu nemám ponětí, ale zdálo se, jako kdybychom narazili na Playboy vilu Hugh Heffnera. Oddáváme se pastvě pro oči a opakovaně si připomínáme, že jsme tu hlavně kvůli lyžování.
Z Dozari se vykolébáme včas, abychom byli dostatečně funkční následující ráno na svazích. S ohledem na zdejší svahy však funkčnost nemusí být příliš vysoká. Solnečná Dolina má převýšení 40 metrů a cesta shora dolů je otázkou vteřin. Středisko se nachází v srdci Minsku a exteriéry úplně nepřipomínají Zermatt či Cortinu d'Ampezzo. I přesto nejsme na svahu rozhodně sami. Dost lyžařů a snowboardistů je ochotno strávit svoji sobotu lyžováním na kratičké sjezdovce uprostřed města. V Alpách nebo Rockies koneckonců většina z nich nebyla, takže nemají s čím srovnávat. Zdejší svah bychom se Simonasem mohli sjíždět se zavázanýma očima a na náš lyžařský zážitek by to mělo pramalý vliv. Totéž nemohu prohlásit o podívané v klubu Dozari. Přijít v běloruském klubu náhle o svůj zrak bych považoval za nejhorší formu mučení.
Navštívil jsem více než 80 zemí a ve většině z nich jsem i lyžoval. Mám tedy dobrý základ pro srovnání jak v případě lyžovaní, tak v pozorování něžného pohlaví. Bělorusko nemá žádné pořádné hory, není tedy překvapením, že lyžování je tu jemně řečeno o ničem. Pokud jde o fyzické atributy a sex-appeal ženské populace, málokterý stát dokáže tuto zemi zastínit.
Pro potenciální návštěvníky Běloruska zní moje rada následovně. Jste-li lyžařka či snowboardistka, raději se bez obav poohlédněte po jiné zimní destinaci. Co se mužů týče, nečekejte, až budete v mém věku, objevte zřejmé krásy této východoevropské země daleko dřív.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
