Tento článek vyšel v časopise SNOW 98 (listopad 2016).
Rakouská odpověď na La Grave je Krippenstein. Před pár lety Jan a Aaron Brillovi postavili použitou sedačkovou lanovku v Coloradu a nadšení freerideři začali navštěvovat Silverton. A ve francouzských Pyrenejích se lanovka na Pic du Midi, do té doby přivážející jen turisty, otevřela i freeriderům.
Nyní má také Norsko svou vlastní exkluzivní off-piste horu – Gaustatoppen – a může se pyšnit nejostřejším a nejlepším terénem ze všech. A lyžařským vlekem, který patří k nejpodivnějším vůbec…
Strategická pozice
Nejprve trochu historie. Tato oblast byla důležitá již ve 30. letech minulého století, a to zejména na mapě americké zpravodajské služby. V městečku Rjukan se totiž vyráběla tzv. těžká voda – nezbytná složka pro konstrukci jaderné bomby. Výrobu ve 2. světové válce převzali nacisté poté, co Norsko obsadili. Jestli jste někdy viděli film Hrdinové z Telemarku, budete znát příběh o tom, jak hrstka norských odbojářů vyhodila do povětří vodní elektrárnu Vermork, v níž se těžká voda vyráběla, a trajekt Hydro, který byl připraven převézt tuto vodu do Německa. Čím významně zpozdili vývoj jaderných zbraní ve fašistickém Německu.
V roce 1954 to byli spíše Rusové než Němci, kdo znepokojovali americkou CIA, a předmětem zájmu už nebyl Rjukan, ale mohutný Gaustatoppen (1 883 m n. m.), který se tyčí jako ohromná bílá pyramida téměř 1 600 metrů nad vesnicí. Tento vrchol byl velmi výhodně položený pro rádiové sledování aktivity ruských ponorek pohybujících se z a do Murmansku a Američané utratili více než milion dolarů za stavbu železničního tunelu skrz horu. Projekt byl dokončen v roce 1959 a více než 50 let byl tento tunel vojenským zařízením provozovaným NATO.
Nová civilní přítomnost
Od roku 2010 je nyní to, co bylo kdysi državou NATO, každý víkend a o prázdninách otevřené freeriderům. S kamarádem Carlem Mårtenssonem jsme cítili povinnost navštívit a slyžovat tuto neobvyklou horu jako první zastávku na našem lyžařském roadtripu Norskem. S naším průvodcem, místním extrémním lyžařem Kjetilem Lindbladem, jsme se setkali u vstupu k tomuto bizarnímu „lyžařskému vleku“. Kjetila jsme následovali do tunelu, který vypadal jako stará štola na Divokém západě. Lyže jsme dali na nákladní vozík a vklouzli jsme do malého vláčku s 11 cestujícími. Vlak nás odvezl rovně do nitra hory. Brzy jsme vystoupili a vstoupili do druhé etapy tohoto fascinujícího kousku historie studené války – druhého vlaku, který příkře stoupal skrz skálu. Vypadalo to, jako by se každou chvilku měl objevit agent 007 v honbě za komoušskými darebáky.
O pár minut později jsme vylezli i ze sekce číslo dvě. Teď měl pro nás Kjetil v zásobě překvapení. Tajná třetí sekce tohoto transportního systému byla postavena speciálně pro návštěvu norského krále. Není přístupná veřejnosti, ale Kjetil byl náš James Bond, který dostal carte blanche od M. Nacpali jsme se do něčeho, co vypadalo jako kombinace zubačky a výtahu, kam se sotva vešli tři pasažéři. Po česnekovém jídle byste v tomto vynálezu určitě jet nechtěli. Kabina se šinula po kolejích se sklonem asi 60 stupňů, pak trať najednou zmizela a zbytek cesty nahoru nás táhlo lano vertikální šachtou. Podle všeho asi na světě žádné podobné dopravní zařízení neexistuje.
Sjezd umí bolet
Gaustatoppen je nejvyšší horou kraje Telemark, tak vysokou, že je z jejího vrcholu za jasných dní vidět šestina země.
My jsme jasný den měli. Což bylo dobře i špatně. Když jsem se otočil o 360 stupňů, moje oči spočinuly na 60 tisících kilometrech čtverečních Norska. To bylo vážně panorama! Špatnou zprávou bylo, že takový den, co nabízel tento pohled, byl již asi patnáctý v řadě. To znamenalo, že impozantní čtyřicetistupňové žleby, po nichž jsme slintali dole, měly po bližším zkoumání vyhlazenou texturu, tvořily je desky ledu a větrem zhutněného sněhu.
Dokonce i náš extrémní lyžařský guru si původně myslel, že se odváží do kteréhokoliv kuloáru, místo toho jsme si ale pro sjezd vybrali jednu z nejjednodušších stěn. Za stávajících podmínek to ale taky žádná hračka nebyla. Dokonce i Carl a já, kteří si obvykle myslíme, že rolbaři by měli být oběťmi Molotovových koktejlů, bychom tentokrát jednoho uhlazovače sjezdovek vřele uvítali.
Závěr v Gaustablikku
V době, kdy jsme bojovali sami se sebou ve zmrzlé tundře, jsme byli ochotní dopřát si i něco relaxačního a konvenčního. Přímo ve stínu off-pistového velikána se nachází malý rodinný resort Gaustablikk. Stejně jako většina norských lyžařských středisek se blízko základny resortu nachází velká horská chata a vleky jsou obklopeny stovkami typických norských lyžařských chat. Je to ten typ míst, kde černé sjezdovky jsou ve skutečnosti červené a každý víkend jsou svahy plné rodičů učících své děti lyžovat.
Zní to nudně? Absolutně. Příliš klidně? To se vsaďte. Strávili jsme svou denní dávku testosteronu a byli jsme docela šťastní, že jsme odpoledne mohli brázdit sjezdovky vedle rodinek. Kjetil slíbil, že nás příští zimu bude informovat, až se tady bude vznášet prašan, a já s Carlem jsme si oba přidali návrat na Gaustatoppen za lepších podmínek na náš seznam, co ještě musíme stihnout.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
