Tento článek vyšel v časopise SNOW 101 (únor 2017).


O dvacet pět let později to v této části světa vypadalo docela jinak. Dřívější turistické taháky jsou sice pořád stejně populární, ale cestovatelé zjistili, že Ekvádor nabízí úžasnou rozmanitost, nepřeberné možnosti sportovního vyžití a domorodci zde stále hrdě udržují své tradice. Vše navíc na malé ploše. Pokud vyznáváte rafting, horské kolo, canyoning, turistiku, kánoe, skitouring nebo rádi jen tak bloumáte, Ekvádor vás nadchne.

Nám jde samozřejmě o lyžování, byla to právě v první řadě láska ke klouzání na sněhu, jež mne přivedla zpět do této nádherné země. Svoji pozornost jsem zaměřil na sopku Cotopaxi (5 897 m). Pozor, nejsem žádný zarytý skialpinista. Ani nemám masochistické touhy způsobovat si bolest vystavováním se řídkému vzduchu, kde se každý krok zdá jako kilometr. Ale sopky mě vždy nějak hypnotizovaly. Možná pro svoji symetrii. Možná pro svoji nezměrnou sílu a energii, která doutná v jejich útrobách. Nebo pro svou majestátnost, když se tyčí vysoko nad svým okolím.

Aklimatizace i lyžování

Lezení do výšky téměř 6 000 metrů není procházka růžovým sadem, a tak mi přišlo dobré se předtím někde aklimatizovat. Nedaleko Cotopaxi je další z ekvádorských vulkánů – Cayambe – s 5 790 metry. Zajímavostí je, že jižní úbočí Cayambe je nejvyšší místo na světě, které protíná rovník, a také jediné na rovníku, kde leží sníh. Neměl jsem v úmyslu dosáhnout vrcholu Cayambe, spíš jsem plánoval jednodenní výlet ve vysoké nadmořské výšce. Nesl jsem si lyže a lyžáky – co kdyby se tu našel pruh sněhu?! Při výstupu nás ale obstoupila mlha a ve výšce kolem 4 800 m jsme ztratili cestu. Nicméně měl jsem štěstí a objevil v okolí pár sněhových polí a nedaleko dokonce pěkný svah s dostatkem sněhu pro pět až šest oblouků. Moje lyžařské vybavení nakonec nepřišlo nazmar. Chápejte, co to je být závislý na lyžování! Ve 4 800 metrech, v bílé tmě, chladu a vlhku mi oblouky přišly tak dobré, že jsem cítil nutkání si to vyšlápnout znova a svoji lajnu si zopakovat. Možná za odměnu se poté při sestupu mlha na chvilinku zvedla a odhalila nám velkolepý výhled na labyrint séraků. Stihl jsem jen pár snímků, než se výhled uzavřel.

Autobusem jsme se potom přemístili do Latacungy, jednoho z měst nejblíže národnímu parku Cotopaxi. Mezi lety 1742 a 1877 bylo třikrát zničeno výbuchy svého temperamentního souseda. Nyní je ale Cotopaxi už téměř neaktivní.

Výstup na Cotopaxi

Po aklimatizaci i dalším tréninku jsem byl připraven na vysokohorský trek – na rozdíl od mého syna Erika a jeho kamaráda Simona, kteří se k nám připojili. Ráno před výstupem jsme se sešli s naším průvodcem Hernanem, který nás nejdříve odvezl na parkoviště ve 4 550 metrech. Počasí nevypadalo vůbec dobře. Celé pobřeží Severní i Jižní Ameriky hojně bičovaly podzimní bouře. Parkoviště bylo pokryté vrstvou sněhu a Hernan se nám zmínil, že v této výšce sníh neviděl více než 20 let. K chatě Refugio José Ribas to bylo jen 250 výškových metrů, a tak jsme se vydali za nízké viditelnosti nahoru.

Tam už vládla příjemná atmosféra. Italové se dělili o zásoby prosciutta a my zase přidali pár tónů z ukulele. Když nastal noční klid, spánek ne a ne přijít. Ještě nikdy jsem ve 4 800 metrech nespal – a tuto noc tomu nebylo jinak. Naneštěstí byl odchod ve dvě hodiny ráno posunut kvůli pokračující sněhové bouři až na pátou. To už počasí vypadalo lépe. Sníh se sice ještě snášel z oblohy, ale již znatelně mírněji. Zatímco já jsem si přivezl skitouringové vybavení z Evropy, Erik a Simon si vypůjčili staré lyže a boty od Hernana. Vázání mělo pevnou patu, ročník asi 1965, a chlapci si tak museli lyže připnout k batohu a jít pěšky.

Jak se první záblesky slunečního svitu začaly vkrádat do ranní oblohy, mraky se zvedly a paprsky osvítily horizont. V zorném poli se na okamžik ocitla Cayambe a několik dalších vrcholů. Naše naděje taktéž stouply, ale bohužel jen na chvíli. Zanedlouho jsme se vnořili do mlhy, za kterou by se nemusel stydět ani Rákosníček, a čím více jsme stoupali, tím lépe se mlha dala krájet. Lehce nad 5 200 metry jsme se rozhodli otočit zpět. Doufali jsme, že když se takto relativně brzy vracíme, mohli bychom níže stihnout ještě pár oblouků za lepší viditelnosti. Ani to nám nebylo přáno.

Ekvádorský prašan

Svah byl alespoň docela konzistentní a po pár obloucích jsem se dokázal dostat do rytmu, i když to bylo spíše lyžování v Braillově písmu. Simonovi se také zadařilo, ale chudák Erik. Při rozdělování vypůjčeného vybavení si vytáhl zlomenou sirku. A tak zatímco Simon měl lyžáky, i když patřící do muzea, Erik lyžoval v něčem, co vypadalo jako tvrdé plastové pohorky, které kotníku poskytovaly asi tolik opory jako holínky. Přece jen jsem nechtěl, aby můj syn byl vyloučen z lyžování v Ekvádoru, a tak, aby také mohl zakusit ekvádorský prašan, jsem mu na jeden úsek půjčil svoje lyže a boty. Z mlhy jsme se nakonec vynořili na úrovni chaty. Dobrou zprávou bylo, že napadlo dost sněhu na to, abychom slyžovali až dolů na parkoviště a přidali tím několik stovek výškových metrů k našemu ekvádorskému lyžařskému dobrodružství. V poledne bylo po všem a my mířili z národního parku pryč.

Abych přidal na závěr trochu ironie, počasí se umoudřilo hned následující ráno. Dva dny po našem snažení jsem pořídil desítky snímků Cotopaxi s blankytně modrou oblohou.




Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože vystudoval historii a učitelství (University of Southern California),k velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a ve více než 600 lyžařských střediscích.

V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií, které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na www.skiingaroundtheworldbook.com




Čtěte více článků o exotických lyžařských oblastech od Jimmyho Pettersona!