Sofia, mistrovství světa je za námi. Jak nakonec hodnotíš výkony, které jsi v Aare předvedla?
Vlastně jsem docela spokojená. Všechno je to ale ovlivněno tím
zraněním, které jsem si udělala před začátkem sezony. Dnem, kdy jsem si
při tréninku na Hintertuxu zlomila nohu v kotníku, šly všechny cíle a
očekávání stranou. Najednou tu byl jenom jeden jediný cíl nebo spíš
přání: Stihnout Mistrovství světa v Aare. Být tam a lyžovat. A to se
povedlo.
Když se ukázalo, že to opravdu stihnu, protože se zranění hojilo velmi
dobře, nechtěla jsem si hned dávat nějaké cíle, co musím na mistrovství
světa zajet. Zkusila jsem Světový pohár v Garmischi a přestože se mi tam
zase nad očekávání dařilo, nechtěla jsem to moc přeceňovat. Garmisch je
prostě Garmisch a mistrovství světa je pak vždycky trochu něco jiného než
svěťák.
Byla jsem ráda, že můžu v Aare startovat, a šla jsem do toho hezky s
čistou hlavou. Super-G jsem jela lehce, uvolněně, předvedla jsem kvalitní
jízdu, ze které jsem měla dobrý pocit. A byla z toho stříbrná medaile,
což byla fantazie! Kombinaci jsem tentokrát nejela, protože na slalom jsem se
ještě necítila. Možná někoho překvapí, že jsem vlastně byla docala
spokojená i s obřákem. Tam jsem od sebe fakt nemohla nic očekávat a nakonec
jsem zajela vynikající první kolo. A druhému kolu už chyběla jenom
maličkost, dostat se do cíle. 
Ale sjezd byl asi pro tebe rozčarováním. A nejen pro tebe…
15. místo není žádná sláva, to je jasný, s tím můžu být těžko spokojená. Zvlášť po tom, co se mi tak povedlo super-G. Ten závod ale prostě byl takový, jaký byl. Neměly jsme možnost na té trati dostatečně potrénovat, protože se pořád hýbalo se startem. Já jsem sice jela tři tréninky, jenomže pokaždé se startovalo jinde a při závodě to zase bylo úplně jiné. Ve výsledku to bylo hodně technické a já jsem ještě po zranění neměla na takový typ tratě dostatečně naježděno. Vůbec jsem se v závodě nedokázala naladit na ten poloměr zatáčení, nesedělo mi to. A nebyla jsem sama. Pro sjezdařky to prostě byla nevýhoda. Na delší trati, tedy na takové, jaká by se na mistrovství světa měla stavět, bych měla větší šanci. Normálně se ve sjezdu snažíš udržet co nejpřímější stopu dolů z kopce. Jak moc traverzuješ a zatáčíš, nebude to dobré. To je prostě sjezd. V Aare to ale bylo postavené nějak divně. Samozřejmě to bylo pro všechny stejné, takže nemá cenu se na to vymlouvat. Prostě to nebyl můj den a můj závod.
Takže jsi nakonec spokojená s jedním stříbrem?
Jsem. Normálně bych si na mistrovství světa dělala větší ambice než na jednu medaili. Věřila bych si ve čtyřech disciplínách, takže bych asi chtěla víc. Ale v Aare jsem asi dosáhla maximum, co se za daných podmínek dalo. Takhle to prostě někdy je.
Já se ještě vrátím ke svěťáku v Garmischi. Ty už jsi řekla, že Garmisch je prostě Garmisch… Jak tomu mám rozumět? Tobě se tam poslední roky evidentně daří. Čím to je?
Nevím, jak to mají ostatní, ale pro mě je Garmisch fakt výjimečný. Ani
ne tak místně nebo tratí, i když ta mi celkem sedí. Hlavně to ale je
časem, kdy se tam závodí, a těmi okolnostmi. Garmisch je vždycky jeden z
posledních svěťáků, myslím klouzavky, před mistrovstvím světa nebo
před olympiádou. To je samo o sobě docela specifické, člověk už je tak v
trochu jiném režimu. A já tam navíc vždycky přijedu v situaci, kdy se ode
mne nic nečeká, protože jsem prostě mimo. Vloni jsem v Cortině, tedy
těsně před Garmischem, dvakrát po sobě nedojela do cíle. Bylo to velký
rozčarování, a to jsem ještě mohla být ráda, že jsem byla zdravá.
Dvakrát jsem si tam ustlala a to nikdy není legrace. Do Garmische jsem
přijela úplně rozbitá, myslím psychicky, a cítila jsem se, jako že už
ani nemám co ztratit. Rozhozená, z formy a přede mnou olympiáda… No a
dostanu se z toho tak, že prostě všechno hodím za hlavu, soustředím se
jenom na sebe, jenom na to, jak mi jedou lyže. Soustředím se na základní
věci, na techniku. Je mi celkem jedno, jak ten závod dopadne. A ono to
funguje.
A letos? Co ode mně mohl kdo čekat? Tři měsíce jsem nezávodila. Šla jsem
vlastně jenom zjistit, jak na tom jsem. A náhodou to zase vyšlo na Garmisch.
Když na mě není tlak, když na nic nenavazuju, o ničem moc nepřemýšlím,
tak to většinou jde. Takže jak říkám, ani ne tak Garmisch, jako spíš to,
že koncem ledna často bývám v takovém zvláštním rozpoložení, které mi
asi svědčí.
Do rychlostních disciplín jsi tedy po zranění nastoupila fantasticky, jako by ani žádná pauza nebyla. V obřáku to možná bude složitější, mám pravdu? Vidíš v tom nějaký rozdíl?
Je v tom rozdíl, ale zase to možná bude spíš v hlavě. I když… Tři
měsíce jsem se pořádně nepostavila na pravou nohu. Ochably mi svaly, ta
noha a možná celé tělo teď chvíli bude fungovat trochu jinak. A v
obřáku, který je extrémně náročný jak technicky, tak silově, to
určitě bude znát.
Ale zpátky k té hlavě. Jak už jsem říkala, mám to s obřákem každou
chvíli jinak. Jezdilo mi to před třemi lety, pak přišla forma a úspěchy v
rychlostních diciplínách a ten obřák jsem vloni trochu ztratila, což mě
štve. Chci se na něj soustředit, potřebuju na něm zamakat a vím, že to
zase půjde. Ale teď tam není ta lehkost. Do sjezdu a super-G se vracím s
tím, že mám zlato z olympiády, teď stříbro z Aare, jezdí mi to a je
pohoda. To je pochopitelně jiná situace než v obřáku.
Teď se v Crans Montaně ještě má jet kombinace. Na mistrovství světa jsi ji vynechala, jak se na tuhle mnohými nemilovanou a vlastně už umírající disciplínu díváš?
Já jsem v kombinaci vždycky závodila ráda. Já závodím ráda vlastně v
čemkoliv. V Aare jsme to ale vyhodnotili tak, že slalom raději ještě
nepojedu. Přece jen měla jsem zlomený kotník…
Když se ještě jezdily čtyři kombinace za sezonu, tak před čtyřmi pěti
lety, mělo to větší smysl. Teď už to bylo takové divné. A navíc ta
podoba závodů opravdu nahrávala slalomářům, protože se většinou jezdilo
místo sjezdu spíš takové zkrácené super-G. Ne všichni s tím byli
spokojení, sjezdaři nemohli prodat, co umí, a bylo celkem jasné, že se s
tou disciplínou asi musí něco udělat, že se musí něco změnit. No nakonec
to dopadlo tak, že už se kombinace asi jezdit nebude. To je možná škoda,
protože vyhodnocovat tu všestrannost je určitě zajímavé. Jen to chtělo
nějak lépe zorganizovat.
Sofia Goggia
(nar. 15. 11. 1992 v Bergamu),
olympijská vítězka ve sjezdu z Pchjongčchangu 2018,
stříbrná medailistka z MS v Aare 2019 (super G),
bronzová medailistka z MS v St. Moritz 2017 (GS),
vítězka klasifikace DH Světového poháru 2017/2018,
24x na stupních vítězů závodů Světového pohárů, 5 vítězství
Když jsi vyhrála sjezd na olympiádě v Pchjongčchangu, bylo to na stejné trati, kde jsi rok před tím excelovala ve Světovém poháru. Vyhrála jsi tam sjezd i super-G. Hrálo to při olympijském závodě nějakou roli?
Samozřejmě, hrálo to velkou roli. Ale nejen pozitivní, nakonec jsem z
toho skoro začala mít nervy. Najednou jsem na té trati byla velký favorit a
já to, jak už víš, nemám moc ráda.
Ale pravda je, že super-G za ten rok snad ani nepřestavěli. Ne, vážně,
super-G na olympiádě bylo postavené úplně stejně jako rok před tím na
svěťáku. A sjezd byl taky hodně podobný. To je ale stejná výhoda pro
všechny. Já jsem si tu sjezdovku fakt dobře pamatovala, seděla mi, takže
jsem do těch olympijských závodů šla s tím, že by to mohlo vyjít. Ale
zase se začala objevovat ta přehnaná očekávání, že když jsem tam před
rokem vyhrála oba závody, tak to na olympiádě samozřejmě musím všechno
vyhrát. Ale tak to není. Tu výhodu jsem přece neměla jenom já, ale stejně
tak Lindsey a další holky.
Lindsey Vonn ukončila kariéru. Už nebude závodit. Co na to říká její velká soupeřka posledních let?
Teď je mi smutno, že už se nebudeme potkávat. Bez Lindsey to prostě bude
jiná doba, nová éra…
Ale převládají pozitivní pocity. Já jsem opravdu strašně ráda, že jsem
Lindsey zažila ve formě, že jsem s ní mohla závodit a že jsem jí dokonce
někdy porazila. Byly to parádní závody, na to budu vždycky vzpomínat. Jsem
za to jednoduše vděčná a jsem taky za pár věcí vděčná přímo
Lindsey.
Kdo byl tvůj lyžařský vzor? Koho jsi jako holka nejvíc…
No Lindsey!
Teď to asi bude znít pateticky, ale ona byla můj vzor. Když vyhrála sjezd
na olympiádě ve Vancouveru, tak já to hltala… Asi jsem si i pobrečela.
Prostě
jsem jí vždycky obdivovala. A pak uteklo pár let a já stojím ve startovní
budce za ní. A nejen to, Lindsey mi k lyžování taky dost řekla, normálně
mi radila. Ona je v tomhle fakt skvělá. Já jí vždycky obdivovala, ona mě
potom snad respektovala a byla vždycky kamarádská. Závodit s ní poslední
roky, to bylo fakt neskutečný. Prostě smekám a díky!
Fanoušci lyžování si teď ale můžou plnými doušky užívat emoce v podání Sofie Goggia. Už jsme tě v cíli viděli plakat, když ti vítězství smolně uteklo, mnohokrát jsme tě viděli oslavovat tak, jak to asi umí jenom málo kdo. Jsi pořád plná emocí!
No jo, to já jsem. Když se mi chce brečet, tak brečím a nestydím se za
to. Když mám radost, tak to taky umím dát pěkně najevo. A říkám, co si
myslím, na to bacha. Jsem prostě taková, všechno dělám srdcem a emoce
nedokážu skrývat. Možná to je někdy na škodu, třeba se potom nedokážu
tak soustředit… Holky, jako třeba Mikaela Shiffrin, jsou ohromně
soustředěné, umějí s tou psychikou pracovat. No to se ale nedá nic dělat,
každý jsme nějaký. Já se v tomhle určitě nezměním.
No nás to baví, my máme ty tvoje emoce rádi.
Tak díky.
Kterého z dosavadních úspěchů si nejvíc vážíš? Máš zlato z olympiády, dvě medaile z mistrovství světa a teď už hromadu pódiových umístění ve Světovém poháru, včetně jednoho Křišťálového glóbu.
To je opravdu těžké říct, protože každý ten výsledek, každá medaile, má nějaké souvislosti. Samozřejmě, zlatá olympijská medaile, to je pro sportovce snad nejvyšší meta. Každý chce být olympijský vítěz a já nejsem výjimka. Už mi to zlato nikdo nevezme. Navíc jsem stála na stupních vítězů se svým idolem, s Lindsey Vonn, to bylo fantastické. Takže toho si moc vážím. Bronz z MS v St. Moritz, to zase byla první medaile z velké akce. Jenom bronzová, ale první! A byla za obřák, což má zase spoustu souvislostí. Obřák, jak už jsem říkala, je pro mě důležitý. Jenomže chvíli mi jde, pak zase rok ne… Je to pořád nahoru a dolů, rozhodují tam zvláštní, často úplně minimální nuance. Takže za jakýkoliv úspěch v obřáku jsem strašně ráda. Ohromně jsem si ale užila i moje první vítězství ve svěťáku, to bylo právě rok před olympiádou v Korei. Měla jsem v té době už devět nebo deset pódiových umístění, ale žádné vítězství! Už jsem strašně chtěla vyhrát.
Mně přišlo, že tě opravdu hodně potěšilo, když jsi v roce 2018 vyhrála Křišťálový glóbus za sjezd. Byl to až do úplného konce velký souboj, s kým jiným než s Lindsey.
Absolutně! Ten glóbus za sjezd pro mě znamená strašně moc. Vyhrát
klasifikaci sjezdu je neskutečná dřina. A v téhle konkurenci! Nesmíš
polevit ani v jednom závodě, pořád musíš trénovat, nesmíš se zranit…
Přitom každý závod jedeš na hranici možností. Nedá se jezdit na jistotu,
když chceš vyhrát. Takže ty pády hrozí, vlastně se i stávají, třeba v
tréninku, když ne přímo v závodě. Sjezd bolí, potom je to náročné i
psychicky…
Rok před tím jsem skončila druhá a další sezonu jsem začínala s tím,
že strašně moc chci uspět. Že budu makat, že se budu prát. Prostě jsem
do toho šla s velkým odhodláním. Ale co to je oproti zkušenostem a
schopnostem takové lyžařky, jako je Lindsey Vonn? Ale urvala jsem to, vší
silou. A pak jsem byla děsně šťastná.
Jsi nepřehédnutelnou tváří značky Dainese. Ta je vedle lyžování nerozlučně spjatá hlavně s moto sportem. I když jako svoje koníčky uvádíš pejska a focení, nechce se mi věřit, že by Italku, která jezdí strašně rychle na lyžích, nebavila rychlá auta nebo motorky.
Ale jo, motorky mě baví. Díky spolupráci s Dainese mám občas možnost
nakouknout do zákulisí závodů, podívat se do depa… Hele, úplně na
rovinu, já to mám zakázaný. Rodiče se o mě bojí, máma by to nepřežila,
vidět mě na motorce. Oni vědí, že ráda jezdím rychle, i v autě. Dokud
bydlím s nimi, tak motorku mít nemůžu. Už jsem si ale koupila svůj byt. Je
tam i nějaká garáž. Takže možná, když se to máma nedozví…
Jezdíš s vestičkou D-air, která se při pádu nafoukne okolo krku?
Na lyžích? Jezdím. A vřele to doporučuju i ostatním lyžařkám. Jako člen týmu Dainese jsem byla už u vývoje toho airbagu, testovala jsem ho, což ale dělám taky v případě helem nebo brýlí. Dainese se na poli bezpečnosti snaží pro sportovce dělat maximum. Já už jsem si na lyžích párkrát taky pěkně namlátila, takže když jde o vývoj čehokoliv, co pomůže ochránit zdraví, jsem k dispozici.
Prý jsi velkým fanouškem Juventusu Turín. Jezdíš v létě na fotbal?
Juventusu fandím, to je pravda. Každý Ital musí někomu fandit. Když koupili Ronalda, byla jsem nadšená. Cristiano Ronaldo v Juve, to je sen každého fanouška! Musím ale přiznat, že jsem ještě nikdy nebyla přímo na stadionu. Je to ostuda, já vím. Nemám na to ale moc času. Z domova to mám asi tak dvě hodiny, když pojedu hodně rychle… To mi tedy nedělá problém. Když já jsem ale pořád někde na horách, doma jsem strašně málo a vždy jen na chvilku.
Přijedeš na obřák do Špindlu?
No samozřejmě, těším se na to! Teď jsou ještě sjezdy ve Švýcarsku a potom v Rusku, ale pak už chci zase do obřáku hodně šlapat. A ještě nikdy jsem v tom středisku nebyla, takže jsem taky docela zvědavá.
