Článek vyšel v časopise SNOW 114 (prosinec 2018)
Nejrychlejší holka planety. Tak se s nadsázkou nazvala Eva Samková po zlatu na ZOH v Soči 2014. Start o čtyři roky později v Pchjongčchangu přinesl bronz. Evka, smíšek s rozzářenými kukadly. S lyžičkami si potykala jako ani ne dvouletá na strminách ve Strážném. Ve škole jsme jí přezdívali Samice.
Od mala hyperaktivní cvrček, s rodiči a partou se potulovali všemi myslitelnými sporty, byť v podobě ryze amatérské, nesoutěžní. První dovolenou trávila Evička v dětské velocipedové sedačce. Zvláštní – drandilo se v klídku, nikdo nezávodil. Vždycky se šlo do pohody, heslem party bylo Frantovo – hlavně dojet do hospody. Bývaly to zpravidla výlety bicyklové, pěší výšlapy, voda, lodě, skály, hory. S rozkoší se nořili do kapsáře aktivit, pokaždé někdo z účastníků přišel s novou trasou, s novým nápadem. Robátko chtělo ochutnat všecičko. Neposedné děcko. Neopomnělo prubnout porci sportů, kráčela tak trochu ve stopách Emericha Ratha; zkusme je vyjmenovat: míčové hry – tenis, florbal, volejbal, pasák; neobvyklé – jízda na koni, horolezectví, tance, kanoistika a kajak, gymnastika, bruslení, jóga…; a pochopitelně disciplíny skijácké – sjezdařina, běh na lyžích, snowboard – paralelní slalom, slopestyle, skikros, snowboardkros, jen skoky chyběly. Do kupy osmnáct, a to jsem jistojistě nějaký neuvedl. Načíhla i do atletiky, což vlastně při angažmá ve sportovních třídách ani jinak být nemohlo. Pro potěchu je i křtěnou vzduchoplavkyní, čili přidejme i létání v horkovzdušném balonu.
S úsměvem, širokým jak ranvej, Evička se svým Pepinem a čabrakou
nadepsanou: Nejrychlejší holce planety město Vrchlabí
Evička – multitalent
Jak k tomu všemu došlo… Genetická výbava po tátovi – ten se díval, díval na sportující specialisty, a když přidal vlastní premiérový pokus – ejhle! Šlo to jako z partesu – zvládal techniku s noblesou a mistrovsky. Navíc foukal flétnu, poradil si s harmonikou a nezapřel rod Samků – skvěle zpíval. I to po něm Evka získala, u paní učitelky Chvalinové hrála na klavír, zprvu byla samoukem, hrála bez not. Přidala i saxofon, i dnes, má-li slinu, ji můžete slyšet hrát.
Na veřejné produkci v „době hudební“
Vzor matky, která přicestovala do podkrkonošského Vrchlabí s žízní po skálolezení, spočíval v objevování kouzla všech vyjmenovaných sportů. Matička Lída (přezdívka Slída) byla dle svých slov zamlada nehlídatelná, nemajíc pud sebezáchovy. V tom se dcera nepomámila, dovedla se ukočírovat. Přesto mamka životní drébuch přeci jen semo tamo ranžírovala. Tu o prázdninách po základce, kdy Eva znala jen tanec a koně, zasáhla: „Flákat se nebudeš!“ Došlo na změnu lyžařské specializace – důvodem byla obava o další úraz, protože všemu předcházela zlomená noha na U-rampě v sedmé třídě – z gravitační sjezdařiny k tělocvikáři do tréninkové skupiny běžců (mimochodem autorovi těchto řádků). Zpravidla podobné změny v tréninkovém režimu sportsmanky skousnou zřídka. Ne tak naše dívčina. Díky tvrdší funkční přípravě si přiváží z republikového finále družstev v přespolním běhu titul! Že přidala i další, dozvíme se za chvilku.
Eva – lyžařka
Pootočme tedy kormidlo mládí snowboarďačky Samkové nazpět a proberme
CV hezky zkraje. Na ski jezdila pravidelně od čtyř let v mateřské škole,
kde neabsolvovala toliko lyžařský výcvik, ale systematické využívání
bílého svahu těsně za budovou školky. První výcvikový tábor si střihla
ve 2. ročníku základky s Volfovými (Eva, za svobodna Bílá, byla
juniorskou reprezentantkou a členkou Střediska vrcholového sportu mládeže
ve Vrchlabí), což podle matky nebylo očekávatelné; do té doby horovala pro
veškeré aktivity výhradně s rodiči. Pokusy svěřit ji do péče komukoliv
jinému končily hystericky a pláčem – ani na hlídání babičkou
nechtěla bez cavyků přistoupit. To se změnilo asi až v 8 letech. Ze stesku
po mámě u babičky pokaždé bulela a seniorka Samková vzpomíná, jak sama
uronila slzu, když jí Evička při jednom z naplánovaných pobytů řekla:
„Babi, já už u tebe budu spát a nebudu brečet.“ Děda, kantor,
zpěvák náramný, vedoucí Pěveckého sboru hradeckých učitelů, byl ruku
v ruce se synem Romanem, tátou, muzikálním vzorem Evě, která byla na
prvním stupni ZŠ uznávanou pěvkyní. Což pokračovalo, ale o tom až
dále.
Malá Eva lítala z jednoho do druhého, babička popsala, jak vnučka
nesnášela činnosti, které musela dělat pod dozorem. Doma ji
přesvědčovali, že nelze pracovat jen tehdy, když mám náladu, ale pílit,
abych něco uměl, a dělat to poctivě, houževnatě a odpovědně.
A vyplatilo se!
Budoucí olympijská medailistka poprvé na ski ve stáří ani dvou jar,
držíc se za ruku s mamčou Lídou
Dětský sport a dětské závodění bylo jak vlhký dech hor – nádech a výdech, zprvu nesmělý, nabývající na síle, hned doznívající, tu burácivý… Na ski jako děcko nevyhrála jediný závod. První vítězství, podle matky jich moc nebylo, bylo na prkně v soutěži Českého Telecomu. První vavřín v 6. třídě viděl svah na Horních Mísečkách. Zpravidla startujíc mezi staršími měla to Samice s průniky na bednu přeobtížné. Avšak nebylo soutěží jen lyžařských, od šesti do čtrnácti jen tak mimochodem navštěvovala taneční lekce souboru Oliver, jednou až dvakrát týdně. Cvičilo se tu v tanečním stylu disko show a show formacích náruživě. Eva Samková měla v souboru pozici lídra – díky temperamentu a tanečnímu výrazu. Vyjádřit temperament pohybem zvládala s absolutní dominancí a rezultátem bylo u budoucí olympijské vítězky další vítězství v mistrovství republiky. V disciplíně parketová kompozice ve skladbě Sladké snění řinčelo pro vrchlabský soubor zlato. Možná, že i tyto dynamicko-rytmické kreace přispěly ždibcem ke kvalitě speciálních dovedností snowboardkrosařky.
Při tanci, který byl později společně se zpěvem a hudbou silným
prvkem Evina života
Eva snowboardkrosařka
Zmíněný nemalý vliv tatíka na sportovní růst dcery vyloudil reminiscenci na důležitý prvek jízdy na prkně. Jsa laikem, samoukem, o sportu dumal. A ukázal prakticky elévce Evičce, kterak jezdit po hraně. S roztáčením závodního soukolí permanentně probleskoval vliv rodiny. Přestože šňůra vítězství nebyla nikterak dlouhá, byla krosařka, po které rodiče medaile nechtěli – a snad je nechtěla ani závodnice –, po přechodu na prkno doma chválena. Teprve pražský a nýčko současný trenér Marek Jelínek – Jelen –, ji naučil chtít vyhrávat. Matčino dlouholeté krédo ponořit potomka do sportu tak, aby si užívala pohybu, který by ji bavil, nasměrovalo kormidlo v rukou Jelena a kamarádky Terezy Kopecké směrem ke ski- a snowboardkrosu. Setkala se s Jelenem a tehdy už závodící Vendulou Chourovou. Na otázku kormidelníků: Nechceš s námi jezdit? reagovala Eva lakonicky „Mně je to jedno.“ A už to frčelo. „Vezmeme tě na výcvikáč v říjnu…“ A doma na dotazy Evino: „Jo, jsou to dobrý blázni.“ A co technika? „To se naučím.“
Zpočátku chodila na závody bez aspirací. Povahově Evka nebyla paličatá, ani slovní fechtýřka. Uměla se naštvat, ale dlouho to netrvalo. Přes nalajnované mantinely by nechodila. Svoji pravdu si však hájila. O tom by mohl vyprávět třídní Pepa Krejčí… „Přišla do školy ze sousední základky v 9 letech s oholenou hlavou, chápal jsem to jako symbol změny prostředí. (Ale Eva měla tenhle účes od 2 let, ve 4. třídě matka nadhodila, že za obolus tisíce kaček by mohly být vlásky dlouhé.) Kantor Krejčí, muzikant, připravil rok poté, co Eva na školní akademii koncertovala na saxofon, s kolegou Kopeckým muzikál Drak – Maria zlatovlasá. Eva už byla v 9. ročníku v Akademii Špindlerův Mlýn, kde žactvo trénovalo i dopoledne, což naší krosařce moc nevonělo, ale svým bývalým spolužačkám, mimo jiné rychlobruslařce Erbanové nebo biatlonistce Charvátové a učitelům potvrdila, že si dračí hlavu střihne. Extřídní Krejčí glosoval trampoty s přípravou muzikálu – byla svéhlavá, něco se jí nezdálo a „já tady nebudu…“ zašprajcovala se, ale po chvíli zas pohoda. Pro muzikál byla nepostradatelná, zpívala nádherně, po hlavě šla do všeho, nestyděla se. Kdyby na jevišti stála sama, bylo jí tam plno. Ať byl výraz písně jakýkoli. Ona to tam napálila, na to byl spoleh.
Eva bohémka
Obsah a podtón učitelových vzpomínek je ve vzácné shodě s mým náhledem na sportovně osobnostní projev a psychosomatické trendy závodění Evy Samkové. Možná i přisypat špetku bohémství (babička ji označila za bordelářku – uklízet se nenaučila po tátovi) a také žejdlík fanfarónství a frajeřiny, když v rekonvalescenci po operaci křížového vazu řádila a křepčila na plese maturantů s francouzskými holemi, a také prďácké gesto jezdit olympijský závod s kamerou na helmě není běžnou legráckou.
Když si, jezdíc slopestyle na U-rampě, zlomila kost, a navíc při sjezdařských trénincích ve škole nebyla spokojená se způsobem vedení přípravy, přišel definitivní odklon od rychlých ski. Dokonale její sportovní vývoj zamotala matička; ta mě jednou přepadla na hřišti, a jestli by Evina nemohla jezdit a trénovat s běžci! No, v duchu jsem pátral ve své brožované paměti, podobný překot se mi nevybavil. Od biatlonu ano, od atletiky ano, od gymnastiky též, ale od sjezdařů? Nešť, zkusíme to. Měl jsem tehdy už pár zářezů se svěřenci na ZOH (94, 98, 02, chystal se na 06), Evu jsem znal z těláku, měl ji na výtvarku. Třídního Jordánka charakteristiku „chytrá, ale držka“ jsem potvrdil, v partě se neztratí. A tak – sezónu slečna Samková trénovala s běžci. A že bych ji jako gravitační sportovkyni šetřil? Ani náhodou, přestože mi hlavou běželo – tahle kondičně náročná disciplína ji přece nemůže bavit! À propos, zmínili jsme výtvarnou výchovu – Eva nebyla šikovná jen na nohy, šla jí hudebka, zpěv, tanec a měla i výtvarné, kreslířské dispozice. Zkoušeli jsme portrét, ona zvolila idol, Jardu Jágra s jeho rozevlátou hřívou. Dnes už si to nepamatuje, použila měkké B pastelky pouze dvou barev, středně modré a červené. Výsledek byl top. Pátrám v archivu kabinetu výtvarky, kam jsem Jágrův portrét při odchodu do penze předal jako skvostnou práci neškolené žákyně. Pátrám zatím marně, ale objeví-li se, bezpochyby přibude další zlatá – umělecká.
Eva bohyně
Nahlédněme ještě, proč ne, do nepoměrně obtížněji sledovatelného ranku osobnosti snowboardkrosařky – do citových projevů coby odezvy úspěchů a proher. Maminka neshledala výraznější radost při výhrách, objevila tu první, velkou a spontánní, před čtyřmi roky v Soči. To Eva plesala jak duší, tak tělem. V naruby zlaté bundě křepčila kratičké sólo i na horní palubě stupně vítězů. Viděl jsem slzy dojetí a přešťastný pohled, když jí pár týdnů po ruském triumfu věnovalo město koně Pepina. Byla naměkko a v šoku. Oslava bronzu z her v Koreji už byla decentní. Nakonec, tam v Asii vrchlabská krosařka předvedla 17. února infarktovou podívanou pro laiky i fajnšmekry. Tak dlouho pásla po soupeřkách z chvostu finále, až s nevídanou kuráží a nepřipouštějíc blamáž se na cílovém svahu dosmýkala ke třetímu postu. Od druhého, a nakonec i čtvrtého místa ji v divokém finiši chyběly jen trýznivé ždibce. Zvládla finále s radostí nepředstíranou; bezděčně jí pomohly možná dravost a dovednosti z té hromady sportů, kterými prošla. Smysl pro humor ve stylu žádná tlumenost připomínající sanatorium, potvrdila taškářským a lakonickým vzkazem Ester Ledecké po její výhře v obřáku: „Zvu tě do klubu bohyní.“
Eva S. na žákovském prkně jako sedmiletá elévka na Kebrláku nad
Vrchlabím
Eva vlastními slovy
Stmívačku nad povídáním o dvojnásobné olympijské medailistce Evě Samkové ozvláštníme autentickými reakcemi na otázky autora tohoto fejetonu: „Posilovna mě nebaví, ale není to taková hrůza. Vím, že se bez ní neobejdu, a pokud cítím zlepšení, je to příjemné. Poté se na trati cítím mnohem lépe a dokážu tam technicky náročnější věci a mohu se soustředit na jízdu, a nikoliv na to, že mě třeba bolejí nožičky. Geneticky mi nabrat svalovou hmotu problém nedělá… Jako trotl si připadám při zkoušení jiných sportů, zatímco uvnitř svého týmu nikdy ne, všichni se tumlují vytvořit mi ty nejoptimálnější podmínky. Náhrdelník osobností, tvořících předpoklady mých úspěchů – rodiče, trenéři Marek Jelínek, Jakub Flejšar – Flaška, kondiční kouči Jirka Král a Michal Novák. Ohlížím se k začátkům mého opravdového sportování – k časům mezi mateřskou školou a maturitou. Pořád si pamatuji tréninky a závody s běžkařema na základce a přikládám tomu velkou váhu, protože díky těmto raným tréninkům a celkové přípravě v téhle partičce pod vedením pana Suka vím, co je to makačka, a mám vytrvalostní základ. A vlastně ty běžky mám ráda a chodím se přes zimu projet a baví mě to. Jiným zlomem bylo utržení křížového vazu, díky čemuž jsem v posilce začala makat a odmaturovala. Navíc pak přišel přechod do SBX týmu a v něm seznámení s lidmi, současnými členy mého manšaftu. Se sportem jsem zatím praštit nechtěla, spíš při zkoušení jiných disciplín snad praštit s někým, který mě do nich vtahoval.
Start plavby balonem zkraje podzimu ve Studenci, v koši Eva Samková, Jana
Samková, řidič plavidla Josef Capoušek s manželkou
Ocitla jsem se v pohodě po zařazení do družstva SBX, ale po Soči mě to nebavilo, přesto jsem do toho chtěla znovu najít apetit a snažila se u SBX zůstat. Sportem se učím i to, jak fungovat a řešit věci v běžném životě; sport zkrátka umí připravit i na ty horší dny, které přijdou. Co mě přitahuje? Dvě věci – touha po dokonalém provedení techniky jízdy a taky pocit vítězství dole v cíli, když na začátku jste čtvrtí nebo šestí a je to přímý souboj. A hlavně – dole hned znám výsledek!“ A tak ve finále – Evko, buď excelentní nejen dole, ale i nahoře. Vinšujeme ti železné zdraví, plnou krosnu elánu a energie, a zejména – ať tě to baví a ať se daří. Děláš nám radost.
