Zimní sezóna 2020/21 by po dlouhých letech konečně mohla být opět zimní, co se teplot týče. „Mohla“ přitom vyjadřuje naději, že nad globálně vyššími teplotami převáží naopak souhra faktorů, která často vede ke studenějším zimám.

Návod na úspěšnou prognózu průměrných teplot v zimě 2020/21 je přitom až nestydatě prostý – bude nadprůměrně teplá. Prakticky každý měsíc a každé roční období v posledních 10 letech je teplejší než obvykle. Teplejších zim bylo ve střední Evropě všech 9 posledních v řadě, poslední chladnější byla 2010/11. V posledních 20 letech pak bylo chladnějších jen 20 % zim, průměrných 15 % a teplých celých 65 %. Vsadit si na další teplou zimu má tedy vysokou pravděpodobnost správné trefy. Nebo je to naopak varování, že tentokrát se to už „musí“ zlomit?

Příznivé faktory vs. globální oteplení

Zimní počasí ve střední Evropě je výsledkem nepředstavitelného množství jevů, z nichž mnohé jsou nahodilé, jiné však zčásti či zcela předvídatelné i mnoho měsíců dopředu. Jejich vliv je samozřejmě omezený a spočívá hlavně v tom, zda zvyšují či snižují pravděpodobnost, že nastane povětrnostní konstelace příznivá pro zimu.

Nadějnou zprávou je, že v zimě 2020/21 se dá očekávat příznivá souhra hned několika faktorů, které v minulosti doprovázely studené nebo aspoň normální zimy.

Nízká sluneční aktivita, tedy méně záření

V první řadě je to sluneční aktivita, která se právě nachází na svém pravidelném jedenáctiletém minimu. I když vliv sluneční aktivity na počasí je zcela nepřímý v podobě množství energie dopadající na Zemi a nebývá proto v dlouhodobých předpovědích příliš zohledňován, meteorologická statistika dokládá, že v období slunečního minima a po něm se pravidelně vyskytovaly studenější zimy (např. 1985/86 a 86/87, 1995/06 a 96/97 a nakonec 2008/09, 2009/10 a ještě 2010/11).

Východní proudění ve vyšších vrstvách atmosféry

Nezanedbatelným nepřímým faktorem ovlivňujícím zimu je i tzv. QBO, cyklus stratosférického proudění, který se zhruba ve dvouletém intervalu „přepíná“ mezi západní a východní fází. V nadcházející zimě by měla nastat východní fáze, při níž je vyšší pravděpodobnost, kdy v troposféře dojde k tzv. narušené cirkulaci, a tedy „rozbití“ obvyklého západního proudění vzduchu. Lze si to jednoduše představit tak, že když ve stratosféře proudí vzduch od východu, snáze se pak zbrzdí a odkloní západní proudění ve vrstvě pod ní, tedy v troposféře. Narušení západního proudění je přitom vůbec nejdůležitějším předpokladem pro to, aby mohla být v Evropě zima a nehrnul se do ní převážně teplý vzduch z Atlantiku.

Ve východní fázi QBO navíc statisticky častěji dochází i k tzv. náhlému stratosférickému oteplení, které může vést k rozpadu polárního víru, a tím „vylití“ studeného vzduchu z Arktidy přímou cestou na jih. Tento jev tedy dále zvyšuje pravděpodobnost zimního počasí v Evropě.

Nízké zalednění Arktidy

Jako významný faktor se uvádí také rozloha mořského ledu v Arktidě, která je aktuálně na svých historických minimech. Nízké zalednění v Arktidě sice skrz větší pohlcování tepelné energie do vod oceánu snižuje potenciální zásobu „mrazu“, na druhou stranu oslabuje polární vír, a tedy může podpořit narušenou cirkulaci a ochotnější „odevzdání“ arktického chladu jižnějším zeměpisným šířkám.

Statistický fígl

A pak je tu ještě jeden faktor, který zajistí chladnější zimu prakticky zaručeně. Jde však bohužel o statistický fígl. Od r. 2021 se „posune“ období, které slouží jako srovnávací základna pro „průměrné“ hodnoty, a to z let 1961 až 1990, resp. 1981 až 2010 na léta 1991 až 2020. Ty byly o poznání teplejší, a tedy ať už bude zima jakákoliv, vyjde ze srovnání s nimi chladnější (nebo aspoň méně teplá), než oproti původnímu srovnávacímu období.

Jak se vyvíjely vyhlídky na počasí v předchozí zimě 2019/20, čtěte v archivu!