Marcel Hirscher 2018: „Jdu do toho, ale už trochu jinak.“

Tento článek vyšel v časopise SNOW 110 (říjen 2018) a byl aktualizován 4. září 2019.

Před olympiádou 2018 na tom Marcel Hirscher se zdravím nebyl vůbec dobře.
V předsezonní přípravě na ledovci si zlomil nohu v kotníku a olympijská sezona tím pádem vypadala přinejmenším nejistě. Nakonec však zima 2017/18 byla tou úplně nejúspěšnější, jakou Hirscher doposud zažil. „Byl jsem ve velké nejistotě, všechna očekávání šla najednou stranou. Pro mě úplně nová situace… Ale vypořádal jsem se s tím dobře, víc než dobře, takže teď už můžu říct, že mě ten průšvih s kotníkem posílil,“ zamýšlí se držitel mnoha rekordů, geniální slalomář nad tehdejšími událostmi. Ze všeho, co si na tomto místě o Marcelu Hirscherovi přečtete, je patrné, že během onoho roku významně změnil pohled na závodní lyžování jako takové. A jeho postřehy jsou skutečně zajímavé…

Otázka, kterou se všichni zabývali až do začátku léta, tedy zda bude Marcel Hirscher dále závodit, je nyní definitivně zodpovězena…

Už loni Marcel Hirscher naznačoval, že se něco hodně změnilo: "Samozřejmě chci pořád vyhrávat závody. Ale nechci tomu už podřizovat tolik věcí a celý svůj život. Posledních patnáct let jsem věnoval lyžování, dal jsem tomu 120 % svého času, veškeré úsilí. Dával jsem lyžování úplně všechno a vše ostatní šlo stranou. Ale teď už to tak nechci. Do mého života přišla celá řada dalších pozitivních impulsů, spousta okolností, spousta dalších výzev, na které se těším. A můžu jim jít vstříc pouze tehdy, když vymyslím nějaký přijatelný kompromis mezi lyžováním a vším ostatním.
Nejsem ještě ready dát lyžování sbohem. Na to mám lyžování moc rád a pořád mě ohromně baví. Chci být součástí toho dění, kterému hlavně vy, novináři, říkáte bílý cirkus. Ale už trochu jinak než dřív.
Upřímně, já nevím, jak to bude fungovat. Neplánuju být v závodech, ve kterých budu startovat, horší než doposud. Asi nepojedu tolik závodů jako dřív, určitě se nebudu připravovat tak, jako jsem se připravoval posledních deset let, protože jsem toužil vyhrát World Cup Overall. Vyhrát celkové hodnocení Světového poháru znamená být na kopci dennodenně, odjezdit obrovské množství závodů… A když náhodou nejsi na kopci, jseš v posilovně. A tohle už nechci. A přitom chci vyhrávat závody. Tak uvidíme, jak to všechno půjde, nebo možná nepůjde dohromady."

Kvantita už v tvojí přípravě nebude hrát hlavní roli. Asi půjde spíš o kvalitu, správné zaměření, načasování…

Přesně tak. Budu se připravovat trochu jinak, budu jinak přemýšlet a možná i jinak závodit. Ale pořád chci vyhrávat, i když už k tomu chci dospět trochu jinou cestou. Je tu ale jedna důležitá věc, já se nepouštím do žádných šílených experimentů. Na určitých změnách už jsem postupně pracoval třeba poslední čtyři roky. Dřív jsme jezdili trénovat na Nový Zéland a do Jižní Ameriky, ale já jsem poslední roky celou přípravu odjezdil na rakouských ledovcích. A zjistil jsem, že tak je to správně. Co jsme tu všechno zažili! Mlhu, vítr, déšť, měkký sníh… A dnes to hodnotím tak, že co tě nezabije, to tě posílí.
Mimochodem, ty nekonečné přesuny mezi kontinenty, ty mě fakt zabíjely.

V absolutní světové špičce se držíš už téměř deset let, to je na dnešní poměry dost neobvyklé. Co v tomto ohledu děláš lépe než ostatní?

V první řadě mám obrovské štěstí. Po rodičích jsem zdědil velmi dobré dispozice pro tento sport, teď myslím především fyzickou stránku. Pro to jsem nemusel udělat vůbec nic, prostě mě bůh takto podaroval. Ale taky jsem s tím darem nějak dál pracoval a na tomto místě musím říct, že mám opět obrovské štěstí na lidi, kteří se zapojili do mého týmu. Před sedmi lety jsem například angažoval kondičního trenéra, který kompletně změnil systém mojí přípravy. Ono to zpočátku bylo docela překvapující, pro někoho možná i kontroverzní… Úplně jsem třeba přestal jezdit na kole, myslím tedy pro nabírání kondice. A přišly i další specifické kroky, kterým by možná každý nedůvěřoval. Ale já jsem trenérovi věřil a vyplatilo se to.
Nebylo to ale tak, že bych neměl nabírat svalovou hmotu, právě naopak. Jen jsme změnili způsob posilování. Víš, já jsem asi tak do sedmnácti let vůbec nevěděl, jak to vypadá v posilovně. Nebavilo mě zvedat činky, chtěl jsem jen lyžovat. Brzy se ale ukázalo, že to ve vrcholovém lyžování není možné. V následujících letech jsem tedy musel hodně zesílit. Spousta lidí říká, že jsem za poslední roky strašně narostl. V porovnání s tím, jak jsem vypadal ve dvaceti, určitě ano, ale řekl bych, že teď už jsem tak tři čtyři roky na stejné váze a více méně ve stejné tělesné kondici.
Chtěl bych ale také zmínit, že my to v Rakousku opravdu asi máme jednodušší než lyžaři v Česku, v Polsku, v Holandsku… Já si tohle dobře uvědomuju. V Rakousku máme, jak se říká, sjezdovku za každým barákem, dobře tady fungují lyžařské oddíly a nad tím vším Rakouský lyžařský svaz. Máme skvělé podmínky pro přípravu a také proto jsem i já schopný držet se dlouhodobě ve špičce. A smekám před každým, kdo vyrůstal mimo alpské země a něco v lyžování dokázal. Podívej se třeba na Davida Rydinga, to je příběh jako z hollywoodského filmu! Strašně moc bych Davidovi přál, aby konečně vyhrál závod Světového poháru. Co on musel v přípravě dlouhodobě překonávat, s čím se musel jako lyžař z Anglie vyrovnávat! Nedávno byl o něm na Servus TV krásný dokument, a když jsem to viděl, byl jsem normálně naměkko. Klobouk dolů, co ten chlap dokázal. A já jsem přesvědčený, že dokáže ještě víc. Ta ohromná vůle! Strašně mu fandím. Ukazuje to, že když chceš, dokážeš cokoliv. Dave Ryding by mohl být vzorem pro spoustu mladých lyžařů, nejen v Anglii.

Ty jsi měl nějaké sportovní vzory?

Měl, samozřejmě. Zpočátku hlavně chlapy, co skákali na motorkách, jako Travis Pastrana a tak. V lyžování bych mohl zmínit třeba Bodeho Millera, Darona Rahlvese, u nás v Rakousku Benniho Reicha a určitě Hermanna Maiera.

Statistiky ukazují, že v porovnání s ostatními závodníky ze světové špičky, tvými největšími rivaly, jen velice málo závodů nedokončíš. Čím to je?

Protože se strašně bojím spadnout! Vážně, dnes už děsně nerad padám. Dřív to tak nebylo. Pokud si ještě pamatuješ, na začátku mojí kariéry ve Světovém poháru jsem snad padesát, možná sedmdesát procent závodů nedokončil. Protože jsem často jezdil až za hranicemi svých možností. Ale byl to záměr, tenkrát to ještě nevadilo. Učil jsem se posouvat svoje limity dál a dál a hlavně pracovat s tím, čemu říkáme risk management. Je prostě potřeba vědět, jak daleko se v dané situaci dá jít, kdy to má smysl a kdy už ne. Dneska díky tomu nemusím jezdit za hranicí svých schopností, znám svoje možnosti víc než dobře. Asi proto málo padám. Nechodím do neúměrného rizika, to ničemu neprospívá.

Na to navážu otázkou na tvoje „angažmá“ v rychlostních disciplínách. Souvisí to nějak s tím, co jsi popsal výše?

Ano, v podstatě ano. Už to pokoušet nebudu, skončil jsem s tím. Ale hodně jsem o tom přemýšlel, opravdu hodně. A právě proto říkám ne.
Nejde zase tolik o to, že bych se bál. Ale už na to jednoduše řečeno není čas. Podívej, když chceš ve Světovém poháru vyhrávat sjezdy, musíš se všechny tratě naučit tak, že bys je sjel i poslepu. Když nemáš sjezdovku dokonale načtenou, jseš v obrovské nevýhodě, protože na startu jsou chlapi, kteří ji znají líp než svoje boty. A jenom tohle „studium“ by mně zabralo tak dva roky. Potom bych na těch známých sjezdovkách začal systematicky posouvat svoje limity, bez zbytečného risku, protože pád ve sjezdu tě ze hry lehce vyřadí na celou zimu. Nedej bože, aby nějaké takové zranění přišlo! Hned jsi zase o rok zpátky…
Vyhrál jsem ve Světovém poháru jedno super-G, dvakrát jsem ještě byl na bedně, takže díky, úplně mi to stačí. Ale byla to z velké části náhoda nebo spíš shoda okolností. A to je právě ono, nedá se z toho nic vyvozovat. To můžeš, až když to bereš vážně, poctivě trénuješ a dáš tomu všechno, co je třeba. A to já už nemůžu, nechci.

Nechtěl bys porazit Lindsey Vonn?

Ani ne. A v Lake Louise bych ji asi ani neporazil. No ale v Kitzbühelu bych si na ni věřil!

A co na Mikaelu Shiffrin? Ve slalomu myslím… Byla by fenomenální slalomářka schopna poměřit se s muži?

Určitě, ona je výjimečná. Její výkonnost, technika, psychika… Ale stejně to nedává žádný smysl, tyhle úvahy o závodění mužů a žen. Dobře se o tom mluví, ale je to úplně mimo realitu. Ženy jezdí na jiných lyžích, na jiných sjezdovkách, mají to jinak postavené… V ženském a v mužském lyžování je všechno jinak. Nedá se to srovnávat, nemá to vůbec žádný smysl.
Když se chce někdo dívat, jak jezdí holky a jak to samé jezdí chlapi, měl by určitě sledovat finále Světového poháru. Tam je v tomto ohledu k vidění maximum a přijde mi to super. Méně závodníků, jenom ti nejlepší, na stejném kopci, jeden za druhým. Bohatý program, všechno na sebe navazuje, všechno má spád a nikdo se nenudí. Čekat mezi prvním a druhým kolem tři hodiny jako při běžném závodě, to je z pohledu diváka šílenost.

Změnil bys něco na současné podobě závodění, zejména tedy na podobě Světového poháru? Nebo je podle tebe vše ok?

Vždy je potřeba přemýšlet, zda by se to, co děláme, nedalo dělat lépe. Takže existují různé názory a naštěstí také nápady, jak by se scéna závodního alpského lyžování dala zatraktivnit. Třeba Bode Miller před časem otevřel otázku firemních týmů, tedy týmů, které by reprezentovaly výrobce lyžařského vybavení. Tak, jak to známe třeba z prostředí motosportu.
Já jsem toho názoru, že by toto mohlo fungovat velice dobře pro závodníky, jako jsem já, jako byl Bode, a určitě pro pár dalších. Řekněme třeba pět závodníků na každou značku, možná to vynásobme dvěma, teď myslím ještě na pět žen v každém týmu. Potom si spočítejme, kolik tu máme výrobců, kteří by v takové soutěži byli konkurenceschopní. Šest nebo sedm? No a teď si uvědom, že jenom Rakouský lyžařský svaz v současnosti v alpských disciplínách reprezentuje zhruba 450 lyžařů. Ono by to bylo bezvadné pro tu absolutní, sponzorovanou špičku a věřím, že by takový formát dlouhodobé soutěže byl atraktivní i pro diváky. Ale pro ostatní závodníky, zejména pro mládež, by to byla pohroma. Ti budou vždy závislí na podpoře národních lyžařských svazů a na systému, který svazy někdy lépe a někdy hůře realizují.
Víš, závodit v Evropském poháru nebo ještě na nižší úrovni není z pohledu sponzoringu vůbec zajímavé. Ale všichni jsme si tím museli projít a maximálně jsme využívali podpory, kterou nám dávají národní lyžařské svazy. A toho se asi žádný „factory team“ neujme. Silný sponzor si mezi sportovci vždy vybere ty nejlepší a jenom ty podporuje. Takže nevím nevím, jak by to mohlo dlouhodobě fungovat. Ono se snadno řekne, nebudeme závodit za svoje země, ale za Atomic nebo za Head. Zní to zajímavě, ale muselo se by se změnit mnohem víc věcí. A to nebude vůbec jednoduché.

O tobě se ví, že se až neuvěřitelně detailně zabýváš vybavením. Testuješ, kombinuješ, dlouho vybíráš lyže, potom je měníš…

To je pravda. Jsem si totiž jistý, že je to jedna z nejdůležitějších příčin mého úspěchu. Nikdy bych nevyhrál závod, kdybych neměl vždy to naprosto nejlepší vybavení pro dané podmínky. Ano, já mám vždy ty nejlepší lyže, vždy správnou desku, pokaždé ty nejlepší boty… Vyžaduju to a podílím se na tom. Znám spoustu kluků, kteří ve Světovém poháru jednou zajeli perfektní výsledek, protože se zrovna, jak se říká, všechno potkalo. Ale už to nezopakují, protože dost dobře nevědí, co jim k životnímu výsledku pomohlo. Já asi nejsem o moc lepší lyžař než ostatní kluci ze špičky. Když půjdeme všichni do závodu na stejných lyžích, já asi nevyhraju. Já musím jet každé kolo slalomu na lyžích, které jsme ve spolupráci s mým týmem vybrali, ty lyže budou správně nabroušené, boty vyladěné přesně tak, jak chci… A potom jsem schopný vyhrávat.

Evidentně je v tom hodně tvých osobních zkušeností, znalostí…

… a hodně práce. O tom vůbec nepochybuj. Je to velká část toho, co dělá Marcela Hirschera Marcelem Hirscherem.

Budeš chtít toto know-how, až jednou skutečně přestaneš závodit, někomu předávat?

(Dlouho přemýšlí.)

Ani ne. Tohle je moje tajemství.

V Rakousku jsi neskutečně populární. Neobtěžuje to už někdy?

Jasně, když to lidi přehánějí, pořád se ti někdo věší na krk… Já nemám problém pozdravit, poděkovat, podepsat se, prohodit pár slov. Ale mám rád, když si fanoušci drží určitý odstup, to je přece normální. Fyzický kontakt úplně nevyhledávám. Další věc jsou potom ta očekávání, která dnes všichni mají: Marcel Hirscher musí všechno vyhrát. Když je druhý, je to neštěstí. Ale to je úplný nesmysl! Ano, chci vyhrát každý závod, který jedu, ale někdy je člověk spokojený, i když skončí třeba pátý. Fakt, zažil jsem to. Vždycky přece záleží na okolnostech. Když máš mimořádně špatně rozdané karty, ale odevzdáš svoje maximum, můžeš pak být se sebou spokojený, i když výsledek třeba nevypadá jako úplně top. Vyhrávat není samozřejmost, vždy je to mimořádné.

Ta super očekávání ze strany odborné i široké veřejnosti mohou být také docela svazující, nebo ne?

Přesně tak, vytváří to nepříjemný tlak. Člověk už se naučil nebrat to tak vážně, nějak tomu čelit, ale stejně…
Když jsem nastupoval do loňské sezony po zranění kotníku, neočekávali jsme vůbec nic. Nikdo nevědel, jak dobře a už vůbec jak rychle rekonvalescence půjde, nemělo cenu dávat si nějaké cíle. Jediným cílem pro mě bylo zkusit to, jezdit, jak nejlépe to půjde, a postupně se vracet do formy. Nebyl bych vůbec zklamaný, kdybych před rokem na podzim jezdil desátá místa, protože mi ten handicap v přípravě prostě víc nedovolil. Neměl jsem žádná očekávání, zbavil jsem se jakéhokoliv tlaku… A mělo to neuvěřitelně pozitivní vliv. Jezdilo se mi mnohem lépe, přicházely výsledky a nakonec z toho byla moje úplně nejlepší sezona. Takže bych se z toho chtěl poučit. Nenechám už na sebe vytvářet žádný tlak, nic už nemusím. Když další glóbus nevyhraju, nic se nestane. Mým cílem už není Křišťálový glóbus ani zlatá medaile, cílem je bavit se lyžováním, posouvat zase dál limity, když to půjde.