Tento článek vyšel v časopise SNOW 120 time (listopad 2019)

Právě sníh se dá považovat za nejcennější lyžařský artikl Švýcarska. I v současnosti, kdy vnímáme, že zimy jsou „jiné“, méně vyzpytatelné než dříve, si mnohá švýcarská střediska mohou dovolit „luxus“ v podobě závislosti na přírodním sněhu. Zasněžovací infrastruktura tak nezřídka jistí jen níže položené dojezdy do údolí nebo vybrané páteřní tratě areálu. Průměrná nadmořská výška lyžařských terénů totiž o stovky metrů převyšuje tu u alpských sousedů na jihu a východě. A výška sněhově stále „funguje“. Samozřejmě že případný teplý či suchý podzim se nepříznivě projeví na předvánoční lyžařské nabídce Švýcarska, ovšem během zimní sezóny a na jaře je hendikep v podobě menšího počtu zasněžovaných sjezdovek prakticky nepostřehnutelný. A právě jaro je jedním z nejpříhodnějších období k lyžařské návštěvě Švýcarska, neboť nabízí nižší mimosezónní ceny a ve vysokohorských areálech ještě výborné sněhové podmínky a plnohodnotný lyžařský provoz. I na podzim se však ve Švýcarsku některé areály otevírají dříve, než je zvykem v jiných zemích, a to i ty neledovcové, byť třeba jen s velmi skromnou nabídkou dvou tří sjezdovek.

Proč má Švýcarsko tolik sněhu

Švýcarsko je klimaticky velice různorodé, což je dané výškou hor, které na návětrné straně zesilují srážkovou aktivitu, naopak na závětrné oblačnost rozpouští. Sněhovou nadílku tak kromě prosté nadmořské výšky zásadně ovlivňuje poloha toho kterého místa v rámci Alp, především z jaké světové strany se do něj dostávají srážky.

Nejobvyklejší směry, ze kterých přicházejí do švýcarských Alp sněhová mračna, jsou ty na „západní“ straně směrové růžice – od jihu přes západ až po sever. Alpský masiv se Švýcarskem táhne od jihozápadu k severovýchodu a největší srážkové úhrny proto obvykle „narazí“ na severní stranu hor, která tvoří návětří pro západní, severozápadní či severní proudění. Jižní okraj švýcarských Alp je zásobován sněhem téměř výhradně z jihozápadu či jihu.

Uvnitř Alp směrem k jihovýchodu srážek postupně ubývá s tím, jak se oblačnost „vyčerpává“ přechodem jednotlivých horských hřebenů. Jednoduše řečeno, dokud je vlhký vzduch nucen stoupat do hor, tak sněží či prší, jakmile klesá do nížin, srážky slábnou nebo zcela mizí.

Nejsušší jsou vnitroalpská údolí obklopená ze všech světových stran vysokými horami, přes které pronikne jen málo srážek – nejtypičtějším „suchým“ údolím je Wallis na jihozápadě země, sušší klima má i Engadin na jihovýchodě. Zatímco údolí mohou být „suchá“, horské hřebeny převyšující je o tisíce metrů si i tak přijdou na více než štědré srážkové úhrny.

Statistika říká, že zatímco na severním podhůří Alp, ale i v jižním Švýcarsku, spadne průměrně zhruba 2 000 mm srážek za rok, ve Wallisu je to místy jen 500 až 600 mm, v Engadinu pak 600 až 700 mm. V nížinách na sever od Alp je průměrné roční množství srážek okolo 1 000 až 1 500 mm. V průměru spadne v létě dvakrát tolik srážek co v zimě, výjimkou je Wallis. Srážky převážně ve formě sněhu padají v zimě v polohách nad 1 200 až 1 500 m n. m. a vytvářejí tak souvislou sněhovou pokrývku ležící několik měsíců.

Ve Wallisu je téměř padesát čtyřtisícovek a právě jejich výška způsobuje, že klima se kvůli návětrnému a závětrnému efektu výrazně liší od údolí k údolí. Severozápadní a severní hranici Wallisu tvoří hřeben Bernských Alp táhnoucí se od masivu Diablerets až k masivu Jungfrau s devítkou vrcholů přesahujících 4 000 m n. m. Jižní hranici Wallisu lemuje hřeben, v němž čtyřtisícovou hranici převyšuje hned 35 vrcholů. Na jihozápadě se ještě tyčí masiv Mont Blancu, na severozápadě pak nižší horská skupina Chablais. Nejvíce srážek padá v nejvyšších polohách na severní straně Bernských Alp, a to zejména při hranici s centrálním Švýcarskem – vlhkému proudění tu nestojí v cestě žádné vyšší hory a zdejší čtyřtisícovky jsou opravdu mohutnou překážkou, zesilující návětrný efekt hor. Nejsušší je pak samotné údolí řeky Rhôny. Jedním ze sněhově nejlépe zásobených míst Švýcarska je průsmyk Grand St. Bernard, který dělí Wallis od italského údolí Aosta. Ačkoliv je součástí suššího vnitroalpského Wallisu, jeho poloha na jihozápadě hřebene Walliských Alp, kde působí spíš návětří hor než jejich stín, mu zajišťuje v zimních měsících pětkrát tolik srážek co nedalekému, ale již horami „zastíněnějšímu“ Zermattu.

Podobně lyžařské oblasti Aletsch Arena nebo Crans-Montana, rozkládající se na jižní straně Bernských Alp, získávají velký příděl sněhu od jihu, ačkoliv jsou umístěné „uvnitř“ Alp. Z jihu je totiž nestíní vyšší horské překážky, než jakými samy jsou. Suchou vnitroalpskou zónou je také oblast Engadinu na jihovýchodě Švýcarska – na severu je stíněna masivem Silvretta, na jihu Berninou. Díky vysoké nadmořské výšce a z ní vyplývající trvanlivosti sněhu se přesto může těšit z vyhlášených sněhových podmínek.

Velmi vlhkou oblastí je severovýchod Švýcarska na jih od St. Gallenu nad Bodamským jezerem – hory tu sice nepřerůstají dvouapůltisícovou hranici, ale jsou výraznou a hlavně jedinou překážkou na severním podhůří Alp. Dominantní vrchol Säntis proto drží švýcarský rekord co do průměrného ročního úhrnu sněhu, tak co do absolutní naměřené výšky sněhu.



Zermatt: nejjistější lyžování v Alpách

Vrchol Klein Matterhorn je s 3 820 m nejvyšší lanovkou zpřístupněnou lyžařskou výspou Evropy. Zdejší ledovcové sjezdovky jsou v provozu po celý rok a i v teplé polovině roku umožňují sjezd až s tisícimetrovým převýšením. Z lyžařského hlediska sice ledovec není tím nejatraktivnějším, co Zermatt nabízí, ale i ostatní vrcholy s rozmanitějšími terény – Gornergrat, Hohtälli a Rothorn – přesvědčivě prorážejí třítisícovou hranici.
Klimaticky je Zermatt, ležící na jih od hlubokého údolí řeky Rhôny na hranici s Itálií, „odříznut“ ze severu Bernskými Alpami a ze západu Mont Blancem a západními Walliskými Alpami. Sníh proto „těží“ prakticky jen z jihu z Itálie, kde mu nestojí v cestě žádná vyšší horská překážka. Vlhké jižní proudění je však značně vzácnější než severozápadní, a tak v Zermattu spadne v zimě jen zhruba polovina sněhu oproti severněji situované Crans-Montaně. I to ale stačí, hlavně díky trvanlivosti sněhu ve zdejší nadmořské výšce.
Zermatt je proto ideální lyžařskou destinací pro jarní návštěvu – nejen v březnu, ale klidně i v dubnu. Sněhové podmínky tam velmi pravděpodobně budou takové jako v „běžném“ alpském středisku o měsíc dříve. Naopak na podzim nelze spoléhat na nic víc než ledovec, níže položené sjezdovky se v závislosti na sněžení nebo podmínek pro zasněžování otevírají až na přelomu listopadu a prosince, „plný“ provoz pak nastává zpravidla teprve o Vánocích.


Zermatt nabízí lyžování 360 dní v roce. Jeho letní sjezdovky leží vůbec nejvýše v Evropě


Více na www.zermatt.ch


Saas-Fee: mrazák mezi čtyřtisícovkami

Saas-Fee je horské letovisko sevřené opravdu monumentálními masivy, ze kterých jako divoké řeky stékají ledovce plné séraků, což vytváří jedinečnou kulisu. Kromě ledovce, který bývá v provozu od léta až do Velikonoc, je na svazích Saas-Fee v podstatě jen „několik“ sjezdovek, zato dlouhých, atraktivních a sněhově velmi spolehlivých. Zhruba měsíc před Vánoci začínají být sjízdné i první tratě mimo ledovec, vzhledem k teplotním a světelným poměrům na převážně severních svazích je ale nejpříjemnějším obdobím k návštěvě jaro, klidně i pozdnější. Naopak v lednu je Saas-Fee „temným mrazákem“.


V Saas-Fee se lyžuje v kulise roztrhaných ledovců


Více na www.saas-fee.ch


Engadin Svatý Mořic: luxus v mnoha směrech

Náhorní plošina Engadin se světoznámým snobským letoviskem je obklopena třítisícovými hřebeny, nad nimiž vyčnívá i jediná čtyřtisícovka východních Alp – Piz Bernina. I přesto, že Engadin je sušší vnitroalpskou oblastí, patří mezi sněhově nejspolehlivější destinace s nejdelší lyžařskou sezónou. Sníh se tu totiž ochotně drží, a to nejen díky vysoké nadmořské výšce, ale i nízké vlhkosti vzduchu, která mu zajišťuje jeho pověstnou „šampaňskou“ nadýchanost.

Už v říjnu se mohou díky zásobám sněhu z předchozí sezóny lyžaři, především trénující závodníci, sklouznout na sjezdovce pod vrcholem Diavolezza, na dohled čtyřtisícové Piz Berniny. Závěrem listopadu se pak lyžování přesune na Corvatsch, kde se otevřou všechny hlavní tratě s celkovým převýšením přes tisíc metrů. Od Vánoc až do začátku dubna pak bývají v provozu všechny zdejší areály včetně známější Corviglie, na níž se jezdí Světový pohár. Nejdéle na jaře zůstávají v provozu opět Corvatsch, obvykle do začátku května, a ještě o pár týdnů déle pak Diavolezza.


Více na www.engadin.stmoritz.ch


Engelberg: sněhový trůn v srdci Švýcarska

Třítisícový Titlis je oblíbenou vyhlídkovou turistickou atrakcí po celý rok a po jeho značnou část se mohou lyžaři sklouznout na malém ledovci pod vrcholem, obslouženém sedačkou a vlekem. Turistům ze vzdálenějších končin světa ledovec slouží hlavně pro jejich (životní) setkání se sněhem, v oblibě mají i selfie s „opravdovými“ lyžaři. Níže položený areál se svižnými červenými sjezdovkami se otevírá postupně během prosince a vydrží v provozu hluboko do dubna. Unikátem je první otáčivá lanovka na světě, zpřístupňující nejvyšší vrchol.


V Engelbergu na ledovci provozují téměř celoroční lyžování i jako atrakci pro turisty, kteří nikdy neviděli sníh


Více na www.engelberg.ch


Les Diablerets – Glacier 3000: vyhlídkový ledovec

Ledovcová planina nad střediskem Les Diablerets nedaleko Ženevského jezera je velmi mírná, zato panoramatická. Je to impozantní balkón, odkud můžete zhlédnout čtyřtisícové vrcholy Wallisu a Mont Blanc, stejně jako švýcarské podhůří Alp. Velkou atrakcí je i visutý most, spojující dva vrcholy s vyhlídkou. Sezóna tu trvá až do začátku května, přičemž při jarním (a samozřejmě i zimním) lyžování se dají využít i mnohem atraktivnější tratě, které se proplétají skalním masivem pod úrovní ledovce. Díky své severní orientaci si dlouho udrží velmi kvalitní sníh. Glacier 3000 potěší svými ohromnými terény také zkušenější freeridery.


Nad Les Diablerets se lyžuje půl roku v kuse a návštěvu lze pojmout i jako výlet za panoramaty


Více na www.villars-diablerets.ch


Andermatt – Gemsstock: sněhový magnet uprostřed Alp

Sněhově velmi spolehlivým bodem na mapě Švýcarska je Andermatt, ležící na křižovatce cest ze severu na jih i ze západu na východ Alp – ačkoliv je ze všech světových stran obestoupen horami, žádné nejsou nepřekonatelnou bariérou, a tak Andermatt poměrně spolehlivě získává sníh za všech povětrnostních situací, navíc téměř třítisícový Gemsstock je pro něj dostatečně chladným úložištěm. Gemsstock je přitom monumentální masiv s dlouhými sjezdovkami, mezi nimiž výrazně dominují ty náročnější. Během listopadu začíná víkendový provoz na přívětivých sjezdovkách se sedačkovou lanovkou kolem mezistanice, k nimž se brzy přidají i „hlavní“ sjezdy z vrcholu. Celá hora je pak v provozu až do začátku května. A právě tehdy vynikne chladná „náruč“ severního svahu, který uchová sníh v prachové podobě nevídaně dlouho.


Andermatt je na tučné sněhové peřiny zvyklý a na jeho Gemsstocku se lyžuje od listopadu do května


Více na www.andermatt.ch


Samnaun / Silvretta Arena: výkonná lyžařská továrna

Zapadlá horská vesnička Samnaun, která si díky své historické nepřístupnosti vysloužila statut bezcelní zóny, je jedním z nejbližších švýcarských středisek, jež překvapí sněhovou jistotou, velkolepým rozsahem sjezdovek od začátku až do konce sezóny a nakonec i nižší cenou, než by se dalo ve Švýcarsku čekat. Díky tomu, že sjezdovky tvoří jeden velký lyžařský komplex s rakouským Ischglem, je i cena skipasu „rakouská“, ve Švýcarsku tedy značně podprůměrná. Sjezdovky hustě naskládané v horské pustině pohoří Silvretta a obsloužené hypermoderními lanovkami jsou sněhově spolehlivé nejen proto, že 90 % z nich se nachází nad hranicí 2 000 m n. m., ale i díky výkonnému zasněžovacímu systému. Ten se stará o to, aby hned od začátku sezóny koncem listopadu byly v provozu všechny páteřní lanovky a přinejmenším třetina sjezdovek. Na předvánoční lyžování je tak Silvretta Arena jedním z nejspolehli­vějších areálů pro všechny, kdo vyžadují „hodně“ otevřených sjezdovek.


Více na www.samnaun.ch


Davos Klosters: dobře dostupná metropole lyžařů

Davos není malebným horským městečkem, ale je obklopen fantastickými lyžařskými terény, zpřístupněnými značným množstvím lanovek. Perfektně funguje veřejná doprava autobusy i vlaky, zahrnutá v ceně skipasu, takže během pobytu můžete snadno střídat jednotlivé areály podle chuti, počasí či sněhových podmínek. Davos láká lyžovat „výletně“ s prozkoumáváním nových a nových sjezdovek, přitom ale vyhoví i lyžaři, který dá přednost kompaktnějšímu prostoru bez zbytečného a vynuceného přejíždění (Jakobshorn), stejně jako romantičtější duše, oceňující klidnější a komornější svahy (Rinerhorn). Davos se nachází na návětrné straně Rétských Alp v jedné ze srážkově nejbohatších oblastí Alp, což v kombinaci s nadmořskou výškou (samotné město leží v 1 560 m) zajišťuje opravdu spolehlivé a štědré sněhové podmínky. Sezóna začíná již během listopadu na sjezdovkách kolem Weissfluhjochu v areálu Parsenn, do plného provozu se dostává okolo Vánoc. Lyžařsky Davos rozhodně nezklame ani na jaře – Jakobshorn a Parsenn uvítají lyžaře až do druhé poloviny dubna. Kdo nechce bydlet ve „městě“, může zakotvit v níže položeném „vesničtějším“ Klostersu, odkud je lanovkami dostupný hlavní areál Parsenn i rodinně zaměřená Madrisa.


Davos je pro české lyžaře velmi dobře dostupný, nabízí 239 km dlouhý labyrint sjezdovek otevřený až 150 dní v roce


Více na www.davos.ch


Aletsch Arena: lyžařský balkón nad největším ledovcem Alp

Aletsch Arena je rajskou lyžařskou vyhlídkou, odkud se můžete kochat panoramatem walliských čtyřtisícovek i nejdelším alpským ledovcem. Panoramatický hřeben, z něhož stékají sjezdovky jako po velkolepé horské terase, je přitom také štědře obdarováván sněhem – získává jej jak ze západu, tak z jihu a díky nadmořské výšce nad 2 000 m se tu i přes jižní orientaci svahů drží dlouho do jara.


Více na www.aletscharena.ch


Jungfrau: lyžování s příběhem

Lyžařské terény kolem Grindelwaldu, Wengenu a Mürrenu nedosahují ohromující nadmořské výšky, jsou ale slušně zásobené sněhem a některé lokality mají lyžařsky „atraktivní“ mikroklima. Sjezdovky na svazích nad průsmykem Kleine Scheidegg kombinují dostatečnou výšku nad 2 000 m n. m. i příhodnou severní orientaci. Dlouhou jarní sezónou vynikají také sjezdovky na Schilthornu, i když z jeho téměř třítisícového vrcholu vede vlastně jediná trať a zbývající vysoko položené tratě kolem Birgu zčásti degraduje jižní orientace svahů. Oblast Jungfrau, nabitá přírodními, sportovními, turistickými nebo železničními „nej“, je každopádně přitažlivá po celou sezónu, neboť lyžování lze v libovolně vrchovaté míře doplnit i jinými nezapomenutelnými zážitky.


I v Jungfrau se před desítkami let dalo sjet po ledovci až z průsmyku Jungfraujoch. Ty časy jsou minulostí, vydatné sněhové srážky ale tento kout hor přitahuje dodnes

Více na www.jungfrau.ch