Motto:

„Když politici vědí, že nevědí, co mají dělat, předstírají, že jednají, aniž by cokoli dělali. Ukazují na ostatní, aby odvedli pozornost, trápí malé, aby ušetřili ty velké.“

Tato citace švýcarského nedělníku Sonntagszeitung (převzatá na Novinky.cz) komentovala snahy zakázat lyžování v celé Evropské unii. Dokonale ale vystihuje i přístup českých politiků od prvních dnů pandemie.

Máme za sebou 8 měsíců boje a vlastních zkušeností s novým koronavirem. Za tu dobu se intenzivně zkoumal nejen vir, ale i metody, jak minimalizovat jeho dopady na společnost. Co se od března změnilo? Velmi málo. Poučení z krizového vývoje tentokrát nepřišlo. Rozhodnutí zakázat vleky a lanovky je jen takovou tečkou za všeobecnou marností vládních manažerů.

Zatímco březnový totální lockdown se ještě pochopit dá – nebyly informace a cesta safety first byla odůvodnitelná –, zvládnutí podzimní vlny ze strany státu je z mého občanského pohledu hanebný šlendrián na pokračování. Nekritizuji ale letní nečinnost a následný prudký nárůst případů v září a říjnu, jak už učinili snad všichni od politiků po média – to bych vládě osobně i odpustil. Nikoli však tupost následných opatření a způsob komunikace obecně. Vidím kolem sebe, že výsledkem je masová destrukce morálky, jednotlivců, firem, celé společnosti…

Kde je skutečná hrozba?

Po skoro roce pandemie máme hromadu dat a víme, že vir je nebezpečný pro oslabené spoluobčany: nemocemi, stářím, léčbou apod. Vydefinovat rizikové skupiny dnes umíme velmi precizně – jenže jako by to nikoho nezajímalo.

Řekněme, že takových občanů může být ve společnosti 20 %. Právě a jedině oni jsou základnou pro vznik nejvýznamnějšího problému spojeného s pandemií covidu-19, kterým je zahlcení nemocnic a z nich plynoucí dalekosáhlé souvislosti na celou plochu obyvatelstva. Kdybychom je teoreticky ze společnosti odmazali, čistě z matematických důvodů, koronavirus jako by nebyl. Navíc z podstaty problému jsou to lidé (starší senioři, nemocní), kteří se minimálně podílejí na aktivním životě společnosti – jejich absence v ekonomickém soukolí má dopad zcela marginální.

Nebylo by rozumné namířit právě na ně maximum energie, invence, komunikace a investic do ochrany? Citlivě a chytře je dočasně oddělit od pravděpodobnosti, že by se mohli nakazit? Nikdy to nepůjde absolutně, samozřejmě, ale každý krok se počítá.

Seniory přes palubu

Vláda udělala přesný opak. V zaměření se na plošnost opatření nevěnovala této skupině dostatek pozornosti a spokojila se (přinejmenším donedávna) s pouhým uzavřením sociálních zařízení – nechme stranou, že je to zásah při dlouhodobé aplikaci silně necitlivý. Nikdo z oficiálních činitelů nevyvinul úsilí, aby průběžně aplikoval čerstvé poznatky, nově objevené souvislosti a nástroje, aby seniorům efektivně přispěl ke kvalitě jejich života při zachování objektivně maximální ochrany. Nezaznamenal jsem, že by kdo z ministrů a jim podřízených vyvinul přímou aktivitu, aby se seniory komunikoval a radil jim, jak se v dané době chovat, vysvětlil jim rozdíl mezi rouškou a respirátorem, jehož používání by objektivně rozšířilo jejich „akční rádius“ i ochranu před virem. Nikdo centrálně nevydal doporučení jejich dětem, které jsou často těmi jedinými, koho dokáže senior poslechnout a kým se nechá naučit nový zvyk (zásady ochrany). Nikdo (možná s výjimkou posledních týdnů) nevyvinul aktivitu k tomu, aby chytře a víceúrovňově zabezpečil sociální zařízení (testy personálu, testy návštěv, návštěvy venku s respirátory…). Nikdo oficiální nikdy nevydal varování a doporučení těm, kdo jsou rizikoví, nikdo slyšitelně nedefinoval, kdo přesně do té skupiny patří, na co si má dát pozor a jak se má chovat. (Jistě si lze leccos dohledat vlastní iniciativou, ale to nelze od dané skupiny očekávat.) A zde leží klíč černého svědomí vlády ČR. O počtech mrtvých totiž rozhoduje zejména kvalita ochrany rizikových skupin. Vláda všechny rizikové občany dlouho přehlížela, výsledky vidíme. Teď je potřeba humbuk, emoce davů, aby tento fakt zapadl (viz motto).

Mluvit nahlas, o to jde!

Jak jde celá vládní komunikace proti proudu zdravého rozumu, dobře demonstrovalo vystoupení tehdejšího ministra Prymuly, kdy jako důvod k dalšímu zpřísnění opatření uvedl skutečnost, že se c-19 dostal ve větší míře do zařízení pro seniory. Své vlastní selhání tak obrátil coby zbraň k útoku na veřejnost. A ještě si troufl obvinit lid, že je neukázněný. (Kdo z nás to nepocítil jako křivdu?)

A přesně v tomto duchu komunikuje i celá vláda: s rostoucím počtem infekcí mluví stále hlasitěji, ale obsah slov neřeší. Tak jsme se třeba dověděli některá „zásadní“ opatření jako zavření turistických parkovišť (na jaře) či zavření obchodů místo ve 21 už ve 20 hodin, zavření obchodů v neděli (absolutní počet setkání se tím spíše naopak zvýšil), vypínání wi-fi v obchodních centrech, změna zákazu vycházení o hodinu apod. Rozhodnutí, z nichž každý průměrný člověk (řečeno po cimrmanovsku i blbec) musel cítit, že vývoj šíření virů nejsou s to ovlivnit více než mikroskopicky – zato život občana silně.

Absolutně nechápu, proč se vláda diví, že lidé brblají. Vždyť správný občan musí bojovat za věc práva, proti hloupým a nespravedlivým příkazům vrchnosti. Naopak, nevole davu je dobrá zpráva, že to se zdravým rozumem společnosti není ještě tak zlé.

Multiplikace blbosti v praxi

Přišly i zásadní restrikce (zavření restaurací, vybraných obchodů), které si některé státy dokázaly odpustit, a pokud k nim přistoupily, pak na omezenou a dopředu definovanou dobu s nedílně určenými kompenzacemi pro postižené. Opatření v Česku nestála na datech a byla hysterická – spíš politické proklamace než racionální postupy. Když ze složitého soukolí, jakým stát je, vyjmete náhodně několik součástek (restaurace, obchody, školy…), spustí se multiplikační efekt destrukce. Tak dalekosáhlé, že může zadřít motory celých oblastí – postihne obory, podobory, dodavatele, subdodavatele, celou soustavu… A nakonec to odnese jednotlivec, který stojí vždy na konci těch statisíců spletených vláken, vstupů a vývodů technického monstra společnosti.

Multiplikace ale neproudí jen na úrovni ekonomické, ale napříč všemi úrovněmi člověka. Multiplikační destrukce českých covidových opatření zasáhla nejhlubší psychiku tisíců jedinců včetně dětí, napadla i její imunitní systém (kulturu a sport), omezila sociální vývoj a vzdělání takřka všech žáků České republiky a její smrtící ruka dokázala rozdrtit bezpočet křehkých vztahů, čímž nemyslím jen ty partnerské a rodinné. Ačkoli se mnohé škody v budoucnu ještě vyjeví, většina poničených jednotlivých osudů skončí v blátě zapomnění a bez pomoci. Budou jich tisíce a tisíce. A trauma – nikoli nového koronaviru, ale brutálního postupu vlády – si tito postižení ponesou po celý život. Je nasnadě se domnívat, že z velké části zbytečně.

Opět viz motto. Na druhé straně stojí ti velcí. Byznys okolo koronaviru je samostatným tématem. Zmapuje někdo, kudy proudí ony miliardy, kdo profituje z drahých testů? Je enormní tlak na ČT a odvolání její dozorčí rady náhoda?

Příklady svobodných zemí

Když se podíváme do zahraničí, jde to i jinak. Velmi trpce vtipný je pohled do Švédska, jehož svobodnému přístupu se leckdo vysmíval a vysmívá dodnes. Švédsko dostalo od covidu největší ránu v první vlně, kdy nebyly nástroje na boj, znalosti viru, data… Nikdy nezavřelo školy, restaurace… Zásah do hloubky organismu společnosti dokázalo efektivně minimalizovat. Velmi podobně odvážně se k situaci staví Švýcarsko. Až na regionální výjimky nezavřelo školy. A nenechalo se stáhnout emocemi k uzavření lyžařských středisek. Obě země jsou na tom co do počtu zemřelých lépe než ČR. Mimochodem (nejen) jejich příklad ukazuje i to, že virus si žije vlastním životem a člověk nemá moc ho ovlivnit natolik, jak sám deklaruje.

Nejsou to dostačující důkazy pro to, že bychom napříště měli multiplikovat spíše osvědčené hodnoty svobodné a rozumné společnosti? Ohleduplnost reálně aplikovat, a ne se za ní jen schovávat? Tedy ne napříště. Co nejdřív. Ihned!

Já vaši ochranu nechci!

Jak se všeobecně ví, nějakých 80 % občanů není covidem-19 prakticky ohroženo. (Říkám to s pokorou a vědomím, že všichni jsme v rukou Božích). Mnozí z nich se ho nebojí – nebo přinejmenším ne víc než mnoha dalších nemocí. Řada z nich ho dokonce chce prodělat, aby už to měli za sebou a získali covid pas! Sledují osudy svých známých, z nichž většina virus přemohla bez většího boje a mnozí beze známky nemoci. Každý sám si dnes dokáže udělat úsudek, co ho vzhledem ke své zdravotní situaci po infikaci asi čeká.

80 % občanů ČR objektivně nepotřebuje jakoukoli ochranu od státu! Mnoho z nich si ji dokonce aktivně nepřeje! Včetně mě. Nechte nás žít!

(Jen doplním, než mě kdosi chytne za slovo, že těch ohrožených 20 % nemíním vůbec obětovat, nýbrž je „chytře“ chránit, jak naznačuji výše.)

Až nakonec k lyžování

Každému je zřejmé, že rozhodnutí zavřít vleky oproti všem nastaveným pravidlům nemá racionální základ, je tupě politické, zbabělé, alibistické, iracionální a zlé. Pokud je někde riziko, lze ho identifikovat a ošetřit cílenými restrikcemi (omezit nebo i zavřít kabinové lanovky, vydat manuály managementu front a občerstvení…). A připomeňme si, že rizikové skupiny takřka nelyžují.

Jenže zavřít vše je snazší. Odnesou to totiž opět jen ti malí, podnikatelé a jednotlivci na koncích řetězce, jejichž živobytí závisí tentokrát právě na lyžování. Byznys horských středisek znamená přes 35 tisíc pracovních míst, tržby skoro 50 miliard. A daně 10 mld. Kč, které právě ti malí odvádějí státu proto, aby jeho servis byl kvalitní… (Děkujeme.)

Nakonec nezapomeňme na lyžaře, kterých jsou v Česku dva milióny. I oni sledují rozhodnutí vlády s osobní zaujatostí a potenciálem frustrace hlubším, než by se mohlo zdát, jelikož už loni na začátku března dostali od premiéra bezdůvodně nafackováno. Možná je to poslední šance Andreje Babiše na aspoň jakés takés smíření.

Věřme, že se brzy sejdeme na kopci. A pak každopádně před další zimní sezónou u volebních uren.