Tento článek vyšel v časopise SNOW 115 (leden 2019)



Stanislav Henych

Nejcennější medaile:

  • Stříbro v běhu na 50 km z MS 1974 ve Falunu

Další úspěchy:

  • Medailová umístění v mezinárodních závodech, jak individuální, tak týmová v době před vznikem SP (SP v běhu na lyžích startoval od sezony 1973/74)


Otázka od Pavla Ploce

Stando, když jsem byl malý, četl jsem v časopisu Stadion, že jsi před startem cucal hašlerky. Pomáhaly opravdu, nebo to byla jen psychika? Každý sportovec má ve svém sportovním životě nějaký fetiš nebo nějakou představu, co mu pomáhá. Já měl od dětství problémy s průduškami a zdálo se mi, že větrová chuť hašlerek mi pomáhá při dýchání. Proto jsem je vozil neustále a cucal jak na cestách, tak před závodem. Například na zimní olympijské hry do Sappora v roce 1972 jsem si jich vezl 1,5 kg – 15 pytlíků. Byli jsme tam bezmála čtyři týdny i s aklimatizací, tak jsem měl strach, aby mi vystačily.


Jak jste se k lyžování dostal?

Pocházím z Kořenova, což je obec nedaleko Harrachova, a v té době, kdy televize teprve začínala, naše nejlepší zábava po celou zimu bylo vyřádit se na lyžích. Stavěli jsme si můstky ze sněhu, jezdili slalomy a hráli jsme si na závodníky v běhu. Poté jsme se odstěhovali do Jilemnice, ale do deváté třídy jsem dochodil v Desné III. Celou zimu, za každého počasí jsem tak jezdil do školy na lyžích asi osm kilometrů tam a osm kilometrů zpět. To považuji za zásadní posun v tréninku.

Na jaký moment v kariéře nejraději vzpomínáte?

Samozřejmě na mistrovství světa ve švédském Falunu a vůbec celou sezonu 1974. Ten rok byl jako z pohádky. Při cestě na lednové závody v Itálii jsme se zastavili ve firmě Kneissl a vyfasovali úplně nové celoplastové lyže a hned na prvních závodech v Pejo jsme překvapivě vyhráli štafetu. Následně jsem ještě vyhrál v Grödenu silně obsazený běh na 15 km a potom obě tratě při novoměstské Zlaté lyži. Díky tomu jsem byl na nejvyšší příčce tehdejšího nultého ročníku Světového poháru a odjížděl na mistrovství světa jako jeden z favoritů. Bohužel v prvních závodech se nám tolik nedařilo, až při štafetě jsme obsadili 5. místo a já jsem jel nejrychlejší čas. A tak se náš medailový sen splnil až poslední den při závodě na 50 km, kde jsem získal stříbrnou medaili.

Jak jste snášel neúspěch?

Doba nebyla tak hektická jako nyní, ale i tehdy se do nás po neúspěchu opřeli především píšící novináři. Vždy to bylo náročné, bylo třeba si to s trenérem rozebrat a udělat nápravu. Ta nejhorší chvíle pro mě byla olympiáda v Innsbrucku, kam jsme odjížděli s nadějemi, a mně se vůbec nedařilo. Jak se následně ukázalo, stačilo si trochu odpočinout a do jara jsme potom byli k neporažení. Ale před závody na olympiádě jsme neměli tu odvahu odpočívat.

Jak jste uměl slavit vítězství?

Svoje úspěchy jsem slavil velmi střídmě doma s rodiči. Máma vždy upekla dort. Následně probíhaly nějaké oficiální akce a hlavně jsem se dělil o pocity s posluchači besed, kterých jsem každoročně absolvoval dvacet až třicet.


Co byste na sobě v době, kdy jste závodil, zpětně změnil?

Když se zamyslím, tak bych asi neměnil nic. Byl jsem soustředěný na sport a doslova i „zažraný“ do sportu. Věnoval jsem mu vše. Další věc, kterou zpětně považuji za důležitou, je ta, že jsem měl důvěru v trenéra Jaroslava Honců, který mě vedl v Dukle Liberec i po celou reprezentační kariéru.

Vyhrával byste, kdybyste závodil v dnešní době?

Těžko posoudit, ale tehdy ještě nebylo tolik sportů, konkurence byla velká. Takže si myslím, že bych mohl uspívat podobně, naopak by možná pár soupeřů ubylo odchodem k jinému sportu.

Co děláte (profesně) po konci aktivní kariéry?

Po skončení kariéry jsem začal ihned studovat FTVS UK v Praze a vystudoval magisterské studium trenéra, současně jsem dělal trenéra v Dukle Liberec a později juniorské reprezentace, se kterou jsem získal v roce 1989 v norském Hamaru první bronzovou medaili na mistrovství světa juniorů, a to ve štafetě. Následně jsem dělal dva roky generálního sekretáře SLČR a od té doby se až dodnes věnuji soukromému podnikání. V Jilemnici máme sportovní obchod Intersport. Krom toho jsem souběžně od roku 2000 vedl úspěšně nejstarší činný lyžařský klub na našem území – Český krkonošský spolek SKI Jilemnice.

Jak se promítly úspěchy do vašeho dalšího života?

Vzhledem k tomu, že se celý život pohybuji ve sportu a lyžování, přinášelo mi to postavení ve společnosti. Někdy úspěch pomohl při jednání a bylo možné některé věci snáze uskutečnit. Samozřejmě hodně také pomohly zkušenosti jak ze závodní, tak trenérské kariéry.

Co vám lyžování dalo a vzalo?

Nemám pocit, že by mi sport a lyžování něco vzalo. Vždy jsem dělal, co jsem chtěl. Dalo mi určité ocenění a postavení ve společnosti. Člověk se díky sportu zocelí, naučí se řešit problémy sám a naučí se věci řešit, a ne je odkládat. Obzvláště individuální sport je v tomto důležitý, protože padesátikilome­trovou trať jsme jeli okolo dvou a půl hodiny a se všemi problémy, jako je únava, bolest, případně špatné namazání lyží, se musíte vypořádat sám.

Jak se snažíte udržovat v kondici?

Kondici si udržuji jenom běžnou prací při vedení klubu. Po matce jsem kardiak a mám po operacích bypassů, ale to mě neomezuje, spíš mohu říci, že jsem lenivý.

Jak často se dnes dostanete na lyže?

Na lyže jedu jenom, když musím. Na běžky jdu každý rok alespoň jednou, a to 24. března, kdy vezeme věnce k uctění památky u mohyly Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší. Někdy jedu také na sjezdovky. Mě daleko nejvíce uspokojuje vytváření podmínek pro lyžaře. To hledání nových tras a jejich úprava, což, když hodně padá sníh, je někdy opravdová makačka. Tratě je nutné nejenom projíždět, ale upravovat i okolní porosty.

Co byste poradil současným lyžařům?

Turistům bych poradil radost z jízdy zimní nádhernou přírodou, která je mnohdy až pohádková. Ale nezapomínejme na své fyzické možnosti a na nebezpečí možné náhlé změny počasí tak, jak to přepadlo závodníky v roce 1913 při závodě na 50 km, během kterého zahynuli Bohumil Hanč a Václav Vrbata. No a dnešním závodníkům bych chtěl připomenout, že úspěch nemůže přijít sám a náhodně, chce to sebeobětování, dodržování životosprávy a chuti se s tím poprat. Je to cesta dlouhá, ale za to postavení na stupně vítězů, když stoupá naše vlajka, to stojí. I dnes si pamatuji ty slzičky. Především ale přeji všem lyžařům šťastnou vyjížďku, a to naše skiácké „Ať to frčí!“


Hvězdnou štafetu přebírá Bohumír Zeman

Na co jste se vždycky chtěl zeptat… Bohumíra Zemana?

Bobasi, co myslíš, že chybí dnešnímu lyžování, aby se dostalo alespoň na úroveň, kterou jsme drželi před spoustou let my? Věřil jsi trenérovi, nebo jsi vše vypracoval sám?



Sportovci v Síni slávy

  • Adolf Josef
  • Bartoň Antonín
  • Bartošová Alena
  • Benc Pavel
  • Burkert Rudolf
  • Cardal Jaroslav
  • Dick Wilhelm
  • Dluhoš Ladislav
  • Donth Franz
  • Erlebach Josef
  • Ettrich Albert
  • Goder Tomáš
  • Häckel Franz
  • Henych Stanislav
  • Höhnl Rudolf
  • Jaškovská Miroslava
  • Jež František
  • Kodejška Karel
  • Korunka Václav
  • Křížová-Charvátová Olga
  • Kučera Milan
  • Lipčíková Sylva
  • Mačát Michal
  • Malec Jiří
  • Motejlek Dalibor
  • Musil Cyril
  • Neumannová Kateřina
  • Německý Otakar
  • Novák Vladimír
  • Nyč Radim
  • Parma Jiří
  • Paulů Blanka
  • Pecková-Jeriová Květa
  • Petrásek Martin
  • Ploc Pavel
  • Podzimek Vladimír
  • Raška Jiří
  • Rygl Ladislav
  • Sakala Jaroslav
  • Skopek Radomír
  • Šikolová Helena
  • Šimůnek František
  • Švanda Ladislav
  • Švubová-Palečková Dagmar
  • Wende Franz
  • Zeman Bohumír