Článek vyšel v časopise SNOW 143 skialp (speciální vydání - únor 2023).
Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé nazula skialpy a co jsi při tom cítila?
Vzpomínám si moc dobře, už to bude nějakých dvacet let. Na první výlet jsme vyrazili z Harrachova na Dvoračky s kolegy z práce – s Helclíkem (Jiří Hölzel – pozn. red.) a Jirkou Rejmanem. Moc dobře si vzpomínám, co mě všechno bolelo a tlačilo. Šla jsem na růžových völklích se stařičkou Silvrettou 404. A v normálních lyžácích. Lyže mám ještě pořád v garáži – od Helclíka jsem je dostala, možná koupila, to už si nepamatuju. Každopádně, chodila jsem na nich dva roky a pak jsem investovala do pořádné výbavy – samozřejmě odpovídající tehdejší době.
Já spíš myslel, cos cítila na duši?
Rozumím ti, jen jsem si nemohla odpustit tohle muzeální entrée. Tenkrát to byla úplně neznámá podoba lyžování, aspoň tedy na našich horách. Všichni se na nás koukali, jestli jsme se nezcvokli, proč taháme ty těžký boty, byla to prostě málo známá aktivita… A ta duše? Dvě věci byly a jsou zásadní: to, že se dostaneš někam mimo „komerční“ hory a jsi tam jen s lidmi, se kterými tam chceš být, se kterými jsi rád. Možná že je skialpinismus jakýsi akcelerátor emocí, urychlovač toho, co člověk v životě má, konstanta, která rozmnožuje radost.
Návrat na Rastkogelhütte z vrcholu Kleiner Gilfert
Já, když byl na skialpech poprvé, jsem byl uchvácen tím, že lyže nepodkluzují a krásně plavou na sněhu…
Jo, že máš konečně dokonalý mazání. I když včera v noci jsem se zrovna na pětimetrové nasněžené umrzlé muldě přesvědčila, že ani pás nedrží stoprocentně… Pro mě to byl stejný pocit, jako když si namísto klasických kolečkových lyží vezmeš takové ty tréninkové skialpinistické – se cvrčkem, díky kterému nepodkluzují. A tak to funguje i na sněhu – ta radost, že ti lyže nepodjede, je prostě obrovská… Vem si, jaký by to bylo skvělý, kdyby život fungoval jako skialpové lyže, že když už někam člověk došlápne, tak mu to už zpátky nesklouzne…
To je krásný příměr…
Tak občas jdeš zase dlouhý traverz, u kterého se ti kroutí malíčky u nohou...
A co cítíš dnes, když skialpový lyže nazuješ? Už to bude asi trochu rutina, kde tě nic nepřekvapí…
No, to právě asi není pravda, já si myslím, že mě překvapí pokaždé něco. Jakmile do něčeho v životě vnášíš rutinu, jsi si jistý, že tě nic nepřekvapí, tak záhy ti okolnosti ukážou, že o ty jistoty přijdeš. To je jedno ze základních životních pravidel: Když něco začnu považovat za jistotu, tak se to pak rozplyne jako pára nad hrncem. Myslím si, že kouzlo skialpu je právě v tom nečekaném. Ano, jdeš si sice po té známé vyšlapané cestičce, ale kdyby tě pokaždé něco nepřekvapilo, tak by tě to za chvíli přestalo bavit. Je to tak postavené, že tě pokaždé něco překvapí – jako mě včera ta boule technického sněhu, když jsem si vypla čelovkou, abych šla v harmonii s přírodou, a najednou se ocitla na hraně... Překvapení visí pořád ve vzduchu, hory mají nekonečnou fantazii.
Homolkovic lanovka.
Že tu budu jednou doma,
to mě tehdy vážně nenapadlo
Jak ses vlastně dostala k lyžování?
Za tím stojí zejména tatínek, který jako sporťák rychle odhadl, že jsem po něm moc sportovních genů nepodělila, takže se rozhodl mě zasvětit alespoň do těch základní sportů jako lyžování, bruslení, jízda na kole. A když jsem v patnácti přišla, že bych chtěla létat, nic proti tomu neměl, protože na to nějaké sportovní geny a fyzickou zdatnost nepotřebuješ.
Jak to, že nemáš sportovní geny? Vždyť stále sportuješ?
No jo, ale pro radost, ne pro výkon. Jediná odměna, kterou mi může sport dát, je radost, protože medaili nikdy nevyhraju… Celý život mi sport dělá radost, ke stáru ještě možná větší než dříve. Zvlášť, když najdu někoho, kdo vydrží to moje nejpomalejší tempo na světě.
A co konkrétně je pro tebe ta největší odměna? Výstup na kopec, návrat do chaty…?
Právě ta celková radost. Na endorfiny moc nevěřím, i když asi nelze vyloučit, že radost je výsledkem nějakých chemických procesů v těle.
Tak endorfiny musíš znát z létání, ne?
Já si myslím, že málokdo ten v uvozovkách adrenalinový sport dělá
právě kvůli endorfinům. Dělá to proto, že ho to baví a těší.
I když jsem mluvila třeba s akrobatickými piloty, není pro ně účelem
vyplavení hormonů, ale ta samotná činnost. Endorfiny jsou až důsledek.
Pokud by někdo létal jen kvůli adrenalinu, myslím, že by dlouho
nepřežil.
Já osobně, když jsem neletěla jako pilot, ale jen se vezla, tak ten impuls
k vyplavení endorfinů nepřišel. Je to podobný, jako když lezeš první,
nebo druhý na konci lana – prvolezec bude mít větší riziko, pocit
zodpovědnosti, proto tam budou tyto procesy intenzivnější. Mám vyzkoušeno,
že musím být sama aktér, držet zodpovědnost a ovlivňovat situaci, aby
ten adrenalin vůbec dostal šanci se vyplavit.
U skialpu je to podobné – jen je ten adrenalinový koktejl asi trochu
řidší. Ale pozor – o to možná trochu ošidnější. Člověk mnohdy
nebezpečí, ačkoli je objektivně vysoké, subjektivně ani nevnímá. Často
vůbec neví, pokud se nakonec nic nestalo, že se pohyboval na hraně, že jen
o vlásek unikl velkému průšvihu. Třeba lavině.
Nejlepší zahrádky jsou Zahrádky
Čím tě přitahují hory?
Hmm, to je těžká otázka… Těch důvodů bude určitě víc. Jednak jsou
pro mě dokonalou laboratoří, kde si mohu ověřovat meteorologické teorie
a jestli předpověď vyšla. Nikdy z dat a vzdáleného pozorování
nepocítíš tak komplexní vjem, jako když si to prožiješ na vlastní
kůži. Zároveň je to pro předpověď nejsložitější terén, což je
bezpochyby určitá výzva.
Pak je to prostor, kde nic neošidíš, neodpouští se tam žádná chyba
a důležitá je tam zodpovědnost. Mohlo by se zdát, že
objevitelé–horolezci, třeba jako Mára Holeček, jsou tak trochu cvoci, ale
oni mají všechno velmi dobře vše promyšlené a načtené. Někdy můžeme
nabýt pocitu, že třeba Robin Kaleta, když někde něco sjíždí, zahodí
rozum a prostě jede – ale ono to tak není, protože to už by tady dávno
nebyl. A ještě rozhodnutí – musí být správná. V letectví se musíš
rozhodnout nejen správně, ale i rychle. V horách většinou tak
nespěcháš, ale i tak na váhání není čas.
Roky spolupracuješ s Horskou službou, to se stalo náhodou, nebo jsi tomu šla nějak naproti?
To už je tak dávno! Potřebovali někoho, kdo rozumí meteorologii ve chvíli, kdy se začala stávat vědou užitnou, když začaly být meteorologické informace dostupnější. A bylo potřeba správně interpretovat předpovědi a rozumět celkovému kontextu. Každý, kdo chce být dobrovolným členem Horské služby, musí splnit určitá vzdělanostní kritéria, z nichž jedno je zkouška z meteorologie. Moc mě to baví, asi proto, že v tom vidím ten reálný význam: nemám pocit, že tím přispívám k záchraně, ale snad aspoň k bezpečnějšímu pohybu po horách.
Jsi přísná zkoušející?
Jsem. Jsem, přísná. Umím i říct: „Přijďte příště!“. I když se v takových chvílích řeším hlavně to, jestli jsem té látce dala dostatek prostoru a dobře ji vysvětlila. Jestli nejsem na vyhazov spíš já. Samozřejmě to poznáš, když se na to někdo nepřipravil… A vzniká kolem toho taky hodně vtipných historek.
Tak sem s nějakou!
Dobře si pamatuji, jak jsem jednoho čekatele pohoršeně vyhodila, protože
nebyl schopen vysvětlit, jak se bezpečně zachovat, když se v horách strhne
bouřka, neznal nebezpečné jevy při bouřce... Zanedlouho potom zastihla
bouřka v horách mě a já se jen modlila, abych to přežila.... Jak by to
vypadalo, kdybych to, co učím, neuměla aplikovat v praxi, že ano...
Vtipné jsou také omluvenky za nepřipravenost – obvykle v podobě tekutého
lahodného nápoje z Božkova. Naštěstí se nezodpovědných žáků
nepotkává víc najednou...
Nakolik se zajímáš o laviny?
Sníh si pamatuje počasí lépe než kdejaká meteorologická statistika. Všechno, co se s počasím dělo, jak se proměňovaly jednotlivé meteorologické prvky, jestli foukalo nebo nefoukalo, jestli přišla obleva, nebo ne, to vše je ve sněhu napsáno. A je to fascinující! Když se naučíš do sněhu koukat, sahat si v tom profilu na jednotlivé vrstvy, pak vidíš, že je v něm vepsán celý průběh zimy. Upřímně řečeno, kdybych si třeba mohla znovu vybírat svoji profesi či to, kam ji budu směrovat, určitě bych se s meteorologií přesunula víc do terénu – třeba právě k lavinám. Vidím, že mě to čím dál víc táhne na hory, čímž zrovna tedy nemyslím hory Kavčí. Mimochodem, první moment, kdy jsem si toto uvědomila, byla kdysi naše společná návštěva SLF, výzkumného ústavu lavin a sněhu v Davosu, tuším v roce 2006. Tam jsem pochopila, jak komplexně celý výzkum probíhá a jak obrovský prostor se nabízí pro aplikaci výsledků v praxi.
Odměna! Cestou z Zuckerhüttlu
Připravuješ také knihu o lavinách…
Ano, byl to nápad Pavla Cingra, stávajícího náčelníka HS Krkonoše. Přes dvacet let vedl v rámci HS lavinovou prevenci a chtěl vydat přehled lavin nejen v Krkonoších, ale zmapovat laviny v celém Česku. Ale nechtěli jsme, aby to byl jen strohý výčet, na který bude stejně padat v knihovně prach. Dlouho jsem uvažovala, za jaký konec to uchopit tak, aby to bylo užitečné pro každého – aby si odborníci připomněli, co se stalo, a laici tam našli poučení. Ovšem nic školometského! Nejlíp se učíme na příbězích a pamatujeme vyprávění, ne statistiky. Mluvím s přímými aktéry lavinových nehod – se záchranáři z Horské, s piloty vrtulníků, s lékaři a hlavně, s těmi, kteří měli tu kliku a můžou svůj příběh vyprávět sami.
Meteorologie a skialp jdou k sobě. Co všechno by z ní měl skialpinista vědět a znát? Nestačí se den před výletem podívat na yr.no?
Nemusí to být jenom skialpinista, ale každý, kdo jde do hor – turista
pěší, na sněžnicích… Vše začíná u plánování túry, pokud
půjdeme lavinovými terény, musíme přesně prozkoumat lavinovou situaci
i počasí – neoddělovala bych to, obě věci patří dohromady. Jako
základ a první věc bych doporučila zkontrolovat výstrahy, které se
týkají hor. ČHMÚ má na svých stránkách jednoduchou přehledovou mapu,
kde jsou výstrahy na meteorologické jevy jednoduše graficky znázorněny.
A podobně to mají národní meteorologické služby v zahraničí. Zdá se
to banální a nemám omluvenku, když to někdo neudělá, a pak se diví.
Připadá mi absolutně nezodpovědné, že lidi při takových situacích
chodí na hory, že si tam horští vůdci berou klienty – ano, i takových
příběhů už se pár stalo. Chápu, že počasí nakonec může být lepší,
než se čeká, ale jsem si jistá, že týmu meteorologů vyjde předpověď
líp než jednotlivci, byť se o počasí zajímá. A už vůbec nikdo z nás
nepřemůže svatého Petra, pokud se on rozhodne, že bude špatné
počasí.
Musíme samozřejmě sledovat stupeň lavinového nebezpečí a jemu pak túru
přizpůsobit. A ještě k počasí: Vždy musíme brát na zřetel, že
stoprocentně správná předpověď je dílem náhody. Je to jenom odhad, ať
už sleduješ jakýkoli meteorologický model.
A co je úplně nejdůležitější, umět se přizpůsobit změně situace,
třeba při zhoršení počasí změnit naplánovanou trasu. Nebát se včas
zatáhnout za záchrannou brzdu. Vědět, jak na různé situace – mráz,
vítr, mlhu… – reaguje moje psychika a nehnat se do něčeho, co už
nezvládnu. Někdo může být ve ztížených podmínkách ještě happy, ale
druhý může být natolik ve stresu, že ztratí sílu – i na to, aby se
pohnul a šel dál.
Je to tak, že se na krátkodobé meteorologické předpovědi můžeme spoléhat víc a víc?
Ano, to je pravda, ale musíme se taky víc učit chápat souvislosti, abychom se nenechali napálit – abychom slepě nedůvěřovali něčemu, co vlastně v nějaké konkrétní meteorologické situaci ani přesně vyjít nemůže, a pokud jo, tak jen náhodou. Mám na mysli bodové předpovědi z meteogramů. Oprávněně jsou hitem – nabízí pochopitelný pohled na vývoj počasí. Ale ouha! Jsou typy situací – například, když vznikají přeháňky v labilním vzduchu, při kterých není možné spočítat, kudy budou přesně procházet, a trefí-li se nějaká do toho, jak to má spočítaný model, je to spíš zázrak.... Na počasí je třeba se dívat komplexně jako na složitý provázaný systém, který ovlivňuje řada faktorů.
Když to nejde po ledu...
Napadlo tě někdy, že předpovědí významně ovlivňuješ životy lidí? Třeba když někdo okázale ohlásí delší teplou etapu, dotkne se to návštěvnosti lyžařských středisek nebo prodeje zimního vybavení?
Já si to velmi silně uvědomuji, protože tuto zpětnou vazbu mám ze
svého bezprostředního okolí. Do teplotně nadprůměrného období
popisovaného dlouhodobou předpovědí se skryje i delší etapa ideálního
zimního počasí, jen je pak vyvážena nějakou teplou periodou. Záleží,
jak se to přesně formuluje. Ty výkřiky a titulky: Zima skončila, Zima
letos nezačne… z 99 až sta procent neuslyšíš od meteorologů, protože
ti jsou setsakramentsky opatrní, aby s předpovědí zabíhali někam, kam to
není možné. Ale nejen v meteorologii se titulek, aby přilákal čtenáře,
běžně nepotkává s obsahem. Je to obecný trend.
Sama se snažím v České televizi vracet k nepřesným předpovědím
a vysvětlovat, co a proč se změnilo, případně vysvětlovat širší
kontext situace. To nejsou chyby, ale nepřesnosti numerického modelu, který
se musí neustále zpřesňovat a aktualizovat.
Počasí hlásíš nejen divákům ČT, ale podrobně informuješ i české horolezecké expedice. Nakolik s nimi prožíváš nesnáze, například loňský zásek Máry Holečka s Radarem?
Takový servis se nedá poskytovat každému. S Márou (Holečkem, českým horolezcem – pozn. red.) se roky známe, cítíme k sobě důvěru a oba víme, kde má podobná informace a zodpovědnost z ní pramenící své hranice. Mára dobře ví, že na kopci je za sebe zodpovědný jen on sám, uvědomuje si i relativitu informací, které mu pošlu. Oni mrznou, já se potím – tak máme rozdělené role. Zatímco oni trpí zimou někde ve stanu, já se doma potím z toho, jak se intenzivně hrabu v předpovědních modelech. A logicky, i náš vztah se vyvíjí. Po měsíci natáčení série dokumentů z lezeckého prostředí jsem se celkem hodně bála, jestli budu při jeho příští expedici umět být dostatečně objektivní. Jestli tam nebudou nějaké emoce navíc, které by bránily střízlivému pohledu na modelové předpovědi. Jestli do předpovědi zkrátka nebudu promítat strach či obavu – to by totiž bylo nefér. A ještě jeden moment bývá stresující... Když někde vysoko trčí delší dobu a upínají se k okamžiku, kdy se má počasí vylepšit, aby mohli sestoupit. Bojím se zcela regulérně, co by udělalo s jejich psychikou, když už jsou absolutně vyčerpaní, kdyby ta změna k lepšímu přišla třeba jen o pár hodin později.... Je to řehole, vstávat ve 3 ráno, aby měli čerstvou předpověď včas. Zase mám to privilegium být na pár kopcích s nimi – proklínaná, či vzývaná, to podle svatého Petra – ale s nimi.
Benecko, odhadem v roce 1974...
Jak vznikla idea pořadu Skialpem to začalo, později Na skialpech přes hory?
Zrálo mi to v hlavě dlouho – myslím ukázat lidem, jak krásný skialp je. A když jsem přemýšlela, koho jako parťáka oslovit, vzpomněla jsem si na své růžové völkle v garáži a na svůj první skialpový výlet s Helclíkem – a bylo jasno.
Takže to byl vlastně revanš Helclíkovi za to, že tě na ty první skialpy vzal?
Hmm, vlastně jo, ale říkáš to až ty teď tady. Nevím, jestli to ve výsledku vlastně nebyl danajský dar, když teď vidím, kolik času jsme strávili mimo domov a co vše jsme tomu obětovali. Ale jo, snad to mohla být odměna… Musím se ho na to zeptat. Ona to je zpočátku radost, ale záhy se přetaví v práci, povinnost a zodpovědnost. I když je to práce v nejlepší kanceláři na světě.
Na skialpech jsi procestovala i ne zcela obvyklé destinace České republiky – ostatně později v časopisu některé výlety ve zkratce přinášíme. Která místa tě nejvíc zaujala? Jaké výlety v Česku bys nejvíc doporučila?
Zjistila jsem, že skialpovat se dá prakticky všude, kde je sníh. Dají se najít parádní terény, třeba v Krušných horách, když jsme sjížděli v průseku po starém slalomáku. Nebo v Jizerkách můžeš jet na skialpy tramvají. Každému bych ale doporučila, aby začal u sebe „doma“ a vyšlápl a sjel si jako první louku za barákem. Tak to začalo a v tom je podstata.
A všeobecně, kde se ti na skialpech nejvíc líbilo? Která destinace tě nejvíc překvapila svou atmosférou?
To není snadné říci, ale hodně ráda mám Jižní Tyrolsko, líbí se mi
nejen Dolomity, ale i kultura celé oblasti, ta kombinace rakouské preciznosti
s italskou ležérností. Je fascinující, jak tam lidé dokázali v první
světové válce o své hory bojovat, jaká tam vznikla opevnění na samých
vrcholcích hor. Vždycky říkám, že bych byla nejraději, kdyby naší
nejvyšší horou nebyla Sněžka, ale Ortler, jako za Rakouska-Uherska.
Pak mám taky ráda Švýcarsko, vedle krásných hor mě na něm baví, jací
to jsou svérázové. Je spousta věcí, za který svět Švýcarům vděčí,
kde oni byli hnacím motorem. Nevím, čím to je, ale mám pocit, že přesně
rozeznám švýcarskou hranici – ten švýcarský prostor je prostě jiný,
drsnější, syrovější, méně komerčně ovlivněný…
Vyčarovat na přelomu roku
kousek zmrzlého vzduchu
– to dokázal jen Krakonoš
Chystá se nějaká další skialpová série?
Ráda bych se začala trochu víc věnovat ledovcům, které jsou z hlediska Evropana velmi zajímavé a samozřejmě se stávají symbolem dnešní klimatické krize. Tímto směrem bych ráda směrovala své další kroky na skialpech (a nejen na skialpech) v rámci dalšího televizního (a vlastně nejen televizního) projektu. Dlužím to svému oboru – meteorologii a klimatologii.
Bydlíš ve Špindlu, jak jako obyvatelka horského města vnímáš skialpový boom?
Trošku se na to dívám messnerovsky – mnohokrát mluvil o tom, že
ukázal lidem krásy přírody a přivedl je do hor, ale když vidí, jak se
tam lidé chovají, tak je mu z toho smutno. Já z toho mám podobný pocit.
Dřív se lidé v horách a na skialpech zvlášť zdravili, teď chodí
s hlavami dolů a jsou uzavření jako v metru. Každý si jede to své, což
v metru nevadí, ale na horách by to tak být asi nemělo. V horách jsme
nejen s přírodou, ale i s lidmi, s nimž se tam potkáváme. Byla bych
ráda, kdyby se na sebe lidi v horách alespoň usmáli.
Trápí mě i to, když lidé chodí či sjíždí na čerstvě urolbovaném
kopci, kde pak jejich stopy umrznou a stanou se rizikem pro další
návštěvníky hor. Když jsem svědkem podobné neohleduplnosti, popadne mě
leckdy až hysterický záchvat. Ale musím zároveň říct, že podle mě
spousta podobných prohřešků nevyplývá z toho, že by ti lidé takoví
chtěli být, ale oni to prostě nevědí, neznají ten kontext, nikdo jim to
prostě neodvyprávěl, neřekl, jak by to mělo být, co je správně a co ne.
Takže v současné době mám pocit, že když jsem lidem svými pořady ke
skialpu pomohla, měla bych je všemi možnými způsoby teď prosit, aby se
k horám i k sobě na horách chovali hezky.
Co bys na závěr vzkázala novým adeptům skialpinismu?
Co bych jim vzkázala? … Že jak ty se chováš k horám, tak hory se chovají k tobě. A že to je vlastně princip, který funguje i mezi skialpinisty. Každý musí být připraven ke kamarádské pomoci, když se něco zvrtne – když se zhorší počasí, když spadne lavina. Ta vzájemnost a odpovědnost – za sebe i za druhé – je na horách a při skialpu to nejdůležitější. A to přece platí i v životě!
