Článek vyšel v časopise SNOW 143 skialp (speciální vydání - leden 2023)

Itinerář je zřejmý – přejít za dva dny z Dolního Engadinu do průsmyku Ofenpass v oblasti Müstair. Ten leží ve výšce 2 149 m, okolní nejvyšší vrcholky pak přesahují hranici tří tisíc metrů – to jen pro představu, v jakém terénu se túra odehrává. Moc detailů vědět nemusíme – budeme mít coby doprovod horskou průvodkyni, místní znalkyni a obyvatelku cílového údolí. Chantal je asi 40letá sympatická dáma, což bude další z nevšedních momentů – většinou tuto profesi vykonávají muži, tak se těšíme, s jakou grácií se jí umí zhostit žena.

V pátek ve čtyři na zastávce

Začínáme prostě – nasedáme do minibusu na zastávce nedaleko Scuolu, metropole Dolního Engadinu. Tam na nás Chantal čeká. Jsme v centru rétorománské kultury, kde se míchá mnoho kulturních vlivů. A to je hned znát. Po několika serpentýnách se cítíme, jako bychom se ocitli v jiném světě: Všichni mluví rétorománsky, takže vůbec ničemu nerozumíme. Cestují s námi asi tři psi, nějaké rodiny s rozvernými dětmi, řídí svérázný, zdánlivě zanedbaný, vousatý sedlák…


Hotel Mayor bývá často ve všední zimní dny jediným obydleným stavením prastaré osady S-charl. Chcete-li utéct před světem, můžete právě sem


Dodávka daleko nevystoupá. Do vesnice S-charl, kam na noc míříme, se v zimě dostanete jen po svých, na skútru nebo v kočáře zapřaženém za koňským spřežením. To poslední je i náš způsob. Nakládáme zavazadla – jdeme nalehko, jen s pyžámkem a nějakým základním oblečením na večer – balíme se do dek a kožešin a již za ryze přírodních zvuků jedeme mrazivým podvečerem pustým údolím jako vystřiženým z Pána prstenů. Nikde nic, jen kaňon, řeka, ledy, drsně kutaný tunel... I elektrické vedení, které jediným přístupovým údolím k osadě vede, stojí na zdánlivě starých dřevěných sloupech. Skrze tuto pohádkovou krajinu se vezeme jako aktéři tajemného příběhu do neznámého světa asi hodinu. Dostatek času na to ztišit svou mysl a nastavit ji na nová očekávání, nová dobrodružství.

Jako první známka civilizace se objeví první kamenná stavba a rozsáhlé ruiny staré budovy – prastaré železárny. V místě se kdysi těžila ruda, a právě proto nedaleko vyrostla i obec s kostelem, školou či poštou: S-charl. Doklopýtáme tam za další chvilku. Kostelík s hřbitovem tu zůstal, ostatní domy se ale proměnily v prázdninové útulky. V zimě tu trvale žije jediný občan, majitel a provozovatel hotelu Mayor. Hostí zimní dovolenkáře, turisty na sněžnicích či skituristy. Už se smráká a jediná větší osvětlená stavba svítí do mrazivé noci s nadějí tepla a pohostinnosti. Budova je to ryze historická, s velkými kamennými klenbami. Pokud se chcete na nějaký čas schovat před světem, ideální místo. My bydlíme v postranním podkroví, kde máme dřevem obložené hobití pokojíčky, a jen několik kroků od nás máme na střeše jedné z nižších budov k dispozici saunu a hot-tube. Moc si jich ale neužijeme, večeře je brzy a v horách se chodí spát se slepicemi. Mráz, hvězdy a ticho nás ukolébají, abychom se ráno včas probudili do dalšího dílu příběhu.


S-charl nezapře svůj románský původ, masivní kamenné domy s malými okny stojí po staletí nejen zde, ale zejména v údolí Dolního Engadinu


Na sněžnice

Čeká nás dlouhý den, přesto ale není důvod k nějakému stresu – vyrážíme až v 8.30. Opouštíme osadu a prošlapanou stopou postupujeme údolím potoka tempem, které Chantal zřetelně utlumuje. Cesta vede stále do hor směrem k Alp Astras, horskému statku, který v létě nabízí občerstvení turistům, avšak na zimu se skot i personál stěhuje do údolí – letní cíl ztrácí v zimě svůj magnetismus, což má za následek demotivaci turistů – nikdo kromě nás tu není.

Ušlapaný sníh na cestě je fajn, jde to snadno a chtělo by se i rychleji, kdyby Chantal dovolila. Pokud vystoupíme mimo prošlapanou stopu, silně pociťujeme nedostatek nového sněhu, byť pohledy pro nás přemaloval stále bělostný, asi týden starý prašan. Pod ním je vysoká vrstva přemrzlého velkozrnného sněhu, spodní vrstvy jsou tak sypké, že se člověk propadá více než po kolena. Mimo prošlapanou stopu se prakticky jít nedá, anebo by to opravdu hodně bolelo.


God da Tamangur

Jdeme sami, nikde ani živáček. Nejen kvůli hrozící lavině se statku na Alp Astras vyhýbáme a zůstáváme na našem pravém břehu potoka. Čeká nás tam totiž další díl tajemství, nejvýše položený borovicový les v Evropě, který nese magické jméno, které také jako by vypadlo z Tolkienova pera: God da Tamangur. Místní si dlouho mysleli, že les vymírá. Místní básník Peider Lansel ve své básni z roku 1923 přirovnal tehdejší osud vymírajícího lesa k osudu rétorománské kultury, která tehdy také citelně slábla. Ale vše se v dobré obrátilo. U obojího. God da Tamangur se stal symbolem houževnatosti, síly a vůle přežít.

Prostupujeme skrze porost, kde někteří jedinci z rodu alpské borovice limba dosahují až 800 let. Chantal nám popisuje, jak je asi který strom starý – nezdá se to, ale v těchto horských výškách rostou stromy velmi pomalu – nebo nám vysvětluje, proč kmeny stromů často vyrůstají z pod kamene. (Hádejte! To ptáček jménem ořešník kropenatý si tam schovává semínka, na která ale často zapomene a už nikdy je neobjeví. Z nich pak vyroste strom, který má specificky zakroucený kmen, jak rostlinka musela obejít překážku nad sebou.) Pohádkovým lesem postupujeme dlouho a pořád zcela osamoceni, byť je sobota a svítí slunko. Klid je to konejšivý až magický.


Poslední bod civilizace nad údolím Müstair, Alp Champatsch s útulnou a kioskem. Zaměstnankyně stoupají nahoru denně po svých, dolů sjíždějí nejčastěji na sáňkách. Mají to asi dva a půl kilometru s převýšením 170 m


Proč tu nejsou lidi?

Jsme daleko od civilizace. Ráno se do těchto končin nikdo nedostane. Jen do S-charl, kde jsme spali, je to z nejbližšího města nějakých 15 km, takže ve zdejších horách se pohybuje prakticky jen ten, kdo přespal v hotelu Mayor. Není asi také důvod se do takové dálky hnát, protože Švýcarsko a Engadin nabízí spoustu dalších atraktivních a jednodušeji dostupných lokalit.

Na konci lesa sedneme na kámen a v závětří a na slunku obědváme sendviče z balíčku, jejž jsme dostali v hotelu. Máme za sebou 6,5 km, skoro polovinu dnešní trasy. Je to ryzí relax.

Konečně jsme zase na bílé pláni. Šoupeme se po náhorní plošině na průsmyk Costainas do výšky 2 251 m. Kolem klidně tečou vodnaté potůčky, které nám ukazují, kde je nahoru a kde dolů. Slunko pálí, sníh září a slyšíme jen ticho a vlastní kroky… Od rána jdeme pořád za sluncem. Jako by to byla nějaká opalovací trasa. Za další půlhodinu vystoupáme stále stejně kontrolovaným, rozvážným tempem k rozcestníku u průsmyku. Pořád nikde nikdo. Jen stopy po lyžařích a sněžnicích nás drží při vědomí, že jsme z našeho skutečného světa nevystoupili. Začínáme klesat jižními svahy do údolí Val Müstair.


Piz Daint (2 968 m) je magnetem pro oko nejen sněžnicových turistů, ale i běžných lyžujících návštěvníků střediska Minschuns


Na sněžnicích dolů

Trochu se mi zasteskne po lyžích, už poněkolikáté, pokud mám být upřímný. Ale není to zas tak zlé. Při sestupu může být i trochu legrace, i když na lyžích by nám vzdálenost na pláň, kam míříme k hospodářské budově, trvala zlomek času. Je to pro nás první, pro většinu ostatních návštěvníků z údolí Val Müstair naopak poslední bod civilizace, Alp Champatsch s hospodou, kde si dáváme kávu a zažíváme posbírané pocity.

Borovicovými a modřínovými lesy a kolem potůčku se promotáváme stále níž a níž, než se napojujeme na sáňkařskou cestu, která definitivně končí, tak jako naše dnešní etapa, s prvním stavením vesničky Lü, osady zavěšené na úplně poslední silniční větvi, která vyráží vysoko z údolní hlavní silnice.

Autem sjíždíme na noc do vsi Santa Maria, která má jednu specialitu – whisky bar zapsaný v Guinnessově knize rekordů: Je totiž nejmenší na světě. Jenže otevírá až v devět večer a to nedáme...




Skialpové lyže versus sněžnice

Upřímně musím říct, že jsem byl ke sněžnicím – poté, co jsem na nich absolvoval nějaké kratší výlety – docela skeptický. V porovnání se skialpovými lyžemi nekloužou dopředu, ale hlavně neumožňují sjezd – a právě sjezd je přeci tím, proč stoupáme do hor!
Anebo ne? Sněžnice mi nabídly další důvody, na které se možná v tom sjížděcím paradigmatu tak trochu pozapomíná. Možná je to hlavní úplně někde jinde než ve sjezdu, třeba: Zažít dobrodružství v horách? Užít si samoty a ticha ve sněhovém objetí? Objevovat přírodní i kulturní kouty? Hýbat se a prostě sbírat zážitky? Ne každý navíc dokáže sjíždět s radostí a síla a kuráž na sjezdy je faktor, který klesá s tím, jak se mladí skialpinisti stávají staršími až starými. I na to je třeba trochu myslet před tím, než sněžnice odepíšeme. A nakonec: Na světě nechceme být sami. Své prožitky potřebujeme sdílet, spoluvlastnit… Na sněžnice můžete vzít s sebou takřka kohokoli, i nelyžaře. Každého, s kým chcete mít dohromady nějaké zážitky.




Zpátky do pohádky

Chantal spala tentokráte u sebe doma (no řekněte, spát v průběhu expedice ve vlastní ložnici), brzy ráno nás nabírá tam, kde nás včera vysadila, a vracíme se do Lü, odkud putujeme proti směru našich včerejších stop až na Alp Champatsch. Mrzne, až nám to svírá nosní dírky, ale krajina je úchvatně tichá a vyzdobená křehkými ledovými šperky. Míříme vzhůru po sáňkařské cestě, s každým vrzavým krokem jsme blíž slunci, které nám na oplátku stoupá naproti, až se mrazová kotlina promění v přívětivé slunné návrší.

Chantal kroutí stopu v serpentinách po vzoru rhétské železnice a už jsme zase v tom ztišeném světě hor bez lidí. Obtáčíme se okolo nevýznamného vrcholku Mot Radond (2 492 m), nemusíme už nikam spěchat, protože počasí je stabilní a do civilizace není tentokrát už tak daleko. Rozhodujeme se, že poobědváme až v závětří v lyžařském středisku Minschuns. Hlavní vlek na stejnojmenný vrchol (2 519 m) má nějaký významný technický problém, takže provoz je pro celou sezónu zrušen. Na terase kiosku obědváme sendviče se švýcarským sýrem, které nám připravili v hotelu.

A pak chvilku pokračujeme po panenském manšestru opuštěné sjezdovky, než Chantal zavelí do freeridu – po prudších zlomech se dá v nedotčeném prašanu dokonce klouzat – jen nezakopnout a nepřepadnout obličejem do hloubky pod sebou.


Chantal přesně ví, kde se stáda pohybují, a nás šokuje, jak jsou zdejší skalní stěny oživlé. Dlouhé minuty pozorujeme rodiny kozorožců


Alpské safari

Chantal se o nás stará, když ne mateřsky, tak pedagogicky. Už od počátku nám vypráví o orlech, sokolech, malých i větších savcích. Už včera jsme před Lü pozorovali jejím příručním dalekohledem kamzíky, tentokrát táhne na batohu velký stativ a uvnitř, jak se záhy dozvídáme, i velký teleskop. Malý dalekohled používá k vyhledávání stád horských koz či kozorožců, tím velkým na stativu se pak detailněji pozorují. Chantal ví, kde přesně se stáda pohybují, a nás šokuje, jak jsou zdejší skalní stěny oživlé. Pozorujeme rodiny kozorožců, Chantal trpělivě vysvětluje, kdo je hlava stáda a jak horská zvěř žije. Jak kamzíky, tak kozorožce, kteří žijí ve stejné skalní stěně, ale odděleně, můžeme pozorovat dlouhé minuty, pokoušíme se skrze teleskop i fotit. Je to trochu překvapivá poloha zimního sportu. Ale rozhodně objevná.

Na Ofenpass to už není daleko. Krajinu čím dál častěji brázdí hluboké úzké pěšiny typické pro místa, kde chodí hodně družstev na sněžnicích. Ofenpass je pravděpodobně jedno z oblíbených míst takových turistů, což se nám potvrdí později ve žlutém autobuse veřejné dopravy – je plný důchodců ve sportovním oblečení a se sněžnicemi při ruce… Po takové typické, ve sněhu hluboko zanořené cestičce dojdeme až na cílový průsmyk, kde stojí příjemný hotýlek, místo našeho posledního noclehu. Je časné odpoledne, s Chantal se loučíme u piva, a ještě stihneme dvě hodinky v místní liduprázdné sauně s ochlazovací místností v podobě velkého sněhového iglú. Nocleh je součástí našeho zájezdu, takže si plně užíváme jeho komfort a celý víkend zakončujeme nedělní večeří. Ráno se pak už jen vracíme švýcarskou veřejnou dopravou vyhlídkovou jízdou zpět k autu do Scuolu.




Jak na túru s Chantal?

Túra je ve stálé nabídce turistické organizace Dolního Engadinu. Pokud chcete, lze ji rovnou objednat online. Je to dost pravděpodobné, že vaší průvodkyní bude právě Chantal. Jako horská průvodkyně se chovala plně profesionálně, k tomu nás milou formou obohatila o nové poznatky z hor či o nezapomenutelné detailní pohledy na horskou faunu. Nebylo, co bychom jí mohli vytknout.

www.engadin.com