Článek vyšel v časopise SNOW 145 (říjen 2023)

Krize středního věku doléhá samozřejmě i na lyžaře, a tak jsme si na podzim minulého roku sestavili osobní lyžařský bucket list aneb seznam destinací, které bychom chtěli navštívit, dokud nám ještě neloupe v zádech a nemáme umělá kolena. Jedním z bodů byl freeride v Gruzii, a protože není čas ztrácet čas, hned v únoru následujícího roku jsme si tuhle položku odškrtli.

Protože jsme ale s takovýmto exotickým lyžováním neměli pražádnou zkušenost, gruzínsky neumíme říct zhola nic, a hlavně byl jeden z požadavků člena party „hlavně nikam nechodit pěšky“, padla volba na „cat-ski“ od společnosti Georgia Trip, což je partička Čechů provozujících českou základnu v gruzínském Bakhmaru. Pokud jste si doteď nedokázali nic představit pod pojmem cat-ski, tak jde o takový heliskiing, akorát že máte místo helikoptéry rolbu. A nutno říct, že občas jsme pociťovali adrenalin jako ve vrtulníku i cestou nahoru v rolbě. Ale popořadě.

Na Gruzínské letiště do Kutaisi přilétáme asi ve dvě ráno pouze s příručním zavazadlem bez znalosti gruzínského pozdravu nebo směněných peněz. Nic moc ale stejně nakonec není potřeba, protože lyže, hůlky i lavinovou výbavu si zapůjčíme až na místě, platit můžeme na české základně klidně korunami a jediné, co se gruzínsky za těch pár dní naučíme, je „Madloba“ (děkuji) a pak taky nějako jako „jala!“. Sice dodnes nevíme, co to znamená, ale křičelo se to u lyžování.

V ceně zájezdu je kromě letenek de facto vše ostatní, tedy i transfer z letiště na základnu do Bakhmara. Komunikace funguje perfektně, takže nás už na letišti čeká odvoz. Dopředu jsme podrobnými instrukcemi přes e-mail informovaní, že se máme na převoz teple obléct a vzít si vysokou zimní obuv do sněhu. Pro mě osobně to není problém, protože veškeré lyžařské oblečení jsem měla na sobě už v letadle, aby se mi do příručního zavazadla vešly pohodlně „jen“ lyžáky, helma a kartáček na zuby.

První dvě hodiny transferu se odehrávají v autě po běžných silnicích a trochu nás děsí, že po sněhu kolem není ani památky. Jakmile ale začneme stoupat do hor, začnou se podél silnice rýsovat menší sněžné bariéry. Obavy o sníh se ovšem plně rozplynou až ve chvíli, kdy stoupáme vzhůru po silnici jen ve dvou vyjetých kolejích a z obou stran se tyčí sněhové hradby. Sem tam na odpočívadle mineme po střechu zapadaná auta a trochu si lámeme hlavu nad tím, jestli šel dotyčný řidič odsud už pěšky nebo ještě pořád sedí v autě. Když už mlátíme oběma stranami auta do sněhových zdí a do kopce se i naše auto sápe z posledního, objeví se před námi dva domečky a u jednoho zaparkovaná naše kočka. Rolba. Sněhem se z auta do rolby brodíme jen pár metrů a oceňujeme rady ohledně teplého oblečení. V rolbě se samozřejmě netopí a cesta zasněženými horskými serpentýnami má trvat ještě poctivou hodinku. Kdo bude chtít tenhle výlet někdy vyzkoušet, doporučuju sednout si při jízdě do kopce po směru jízdy. Já seděla opačně, a i když jsem byla pásy k sedadlu „zakšírovaná“, visela jsem v tomhle postroji jak kotě, když ho nese máma v zubech za kožich. S časovým posunem nám vyšel příjezd na základnu asi ve čtyři ráno a je nám nabídnuto něco pod zub. Už toho rána jsme se tedy dozvěděli, že něco pod zub znamená v Gruzii stůl plný jídla prakticky bez mezery na solničku.

Když se řekne ubytování v gruzínské v oblasti, která je v zimě takřka nedostupná, honí se člověku hlavou nejrůznější scénáře od suchého záchodu přes svícení svíčkou. Ve skutečnosti jsme tu ale ubytovaní v útulných pokojíčcích s malou kuchyňkou a koupelnou, kde teče teplá voda, je tu dost zásuvek, teplé peřiny a dokonce tu máme i takovou vymoženost, jako je wifi.

Den první

Teprve když se rozední, pochopíme, kde skutečně jsme. Spadne mi brada, když se podívám z okna a vidím před sebou v nekonečné bílé krajině nepravidelně rozseté dřevěné domečky, které jsou zaváté sněhem až po okna, někdy až po střechu. Bakhmaro, kde se nacházíme, je totiž široké údolí ležící v horách Malého Kavkazu v nadmořské výšce 2000 m. Černé moře odsud leží zhruba 50 km a má se z klimatického hlediska podílet na tom, že tu za zimní sezonu spadne dohromady 15 m sněhu. Nejde navíc o žádný lyžařský areál, jedinou civilizaci tu tvoří česká základna a pak ještě jedna švýcarská, takže v téhle pustině kromě divokých psů a koček už nepotkáte ani živáčka.

Na naše první cat-ski vyrážíme dohromady s druhou partičkou, která čítá 5 zkušených chlapíků a s naším guidem Pepkem Milfaitem, zkušeným horským vůdcem a slavným českým horolezcem, tak dohromady tvoříme skupinu o 9 lidech. Jinými slovy na zdejší nekonečné pláně freeridu připadne jen naše skupinka a nikdo jiný než my sami nám panenský prašan nerozjezdí. Do kopců se nevydáváme jinak než naloženi v rolbě včetně celého lavinového vybavení a velké krabice svačiny.

První vyskočení z rolby rovnou do sněhu po pás bylo pro mě asi nejintenzivnější. Hory. Pláně. Prašan. A my. Mísí se ve vás všechny emoce od nadšení, kdy byste skoro až nahlas zavýskli, přes klid na duši, jenž by záviděl i sám Buddha, až po posvátný respekt vůči okolním horám. Hned na první sjezd jsem natěšená jak malé dítě na Ježíška. Jede se po jednom za sebou s tím, že se na nás Pepek potřebuje podívat, jak zdatní lyžaři jsme. Nejdřív prášíme na mírné planině, a jen co se to trochu rozjede, zastavujeme. Cože? To je jako konec? Ano, konec sjezdu a čekáme, až nás tady vyzvedne rolba. To mě píchne první osten pochybnosti, jestli jsme utratili peníze opravdu správně. Rozpačitost zavládne možná i v rolbě, ale nikdo nic neříká. Na stejný kopec se ale nevracíme a jedeme dál do hor na jiný.

Druhý sjezd je o něco delší a prudší a tělem už začínají proudit ty správné vibrace. Nicméně až třetí sjezd mě ujistí, že jsme tu správně. Pravděpodobně si nás guide opravdu potřeboval oťukat, jestli na těch lyžích vůbec umíme stát, a postupoval zkrátka jako profesionální instruktor, což je samozřejmě dobře. Kromě toho také on rozhodoval, kde se bude jezdit, a to hlavně podle toho, abychom měli ten nejlepší prašan. Na odpoledne tedy volil zalesněné severní svahy, kde se i přes celodenní sluníčko skvěl ten nejprachovější sníh. Kolem páté, když už se dalo naše termoprádlo ždímat, jsme s rohlíkem na puse přijížděli zpátky na základnu, kde se rovnou roztočilo pivo, a ještě v lyžákách na nohách a batohem na zádech jsme zapáleně diskutovali o novém zážitku.

Aby si nás na této základně opravdu omotali kolem prstu, byla nám po lyžování nabídnuta sauna s prašanem hned vedle ní. Pak následovala večeře opět stylem, že stůl musí být celý plný, takže se mezi plné mísy masa, brambor, zeleniny, polévky nebo různých salátů jen horko težko vlezly jednotlivé talíře. Jídlo bylo výborné, stejně jako sladké dezerty a celou večeři tu korunovalo červené víno, které bychom si rádi koupili sebou domů, ale zmíněné příruční zavazadlo nám už dovolilo pořídit maximálně magnetku.

Den druhý

Druhý den se s rolbou vydáváme na opačnou stranu než den předchozí. Po cestě nahoru nás z ranního rozjímání vytrhne škubnutí rolby. Zvědavě vykukujeme z okna, načež si všimneme, že jsme rolbou přetrhli elektrické vedení. Očekáváme tedy složité zjednávání nápravy, ale jen se mávne rukou, řekne se „to je Gruzie, no“ a jede se dál. Už teď jsme měli oči navrch hlavy a to jsme nevěděli, že ten den náš řidič rolby zavadí o další dráty, tentokrát si je ale holou rukou přes rolbu přehodí. Kdybych to neměla zachycené na videu, sama tomu věřit nebudu. V podstatě všechny tyhle „punkově necivilizované“ situace dělají z freeridu v Gruzii ten pravý exotický zážitek.

Sjezdy druhý den jsou zase delší než den předchozí, práší se až za krk a vystřídáme jak otevřené pláně, tak i prudší lesní pasáže. V lese se nám nakonec líbí skoro nejvíc, protože sníh na bezlesých svazích má tendenci si vytvářet lehkou krustičku na povrchu, prašan v lese ale nemá jedinou chybu. Jelikož si nás guide už dostatečně prozkoušel, dá vždycky každému jezdci příležitost projet prašanem jako první. Samozřejmě se na začátku přesně domluvíme, kudy můžeme jet, kudy už ne a kde máme zastavit. Tím, že je ale všude kolem dostatek prostoru, kreslí první stopy do sněhu i ti, kteří jedou jako poslední. Přesto být úplně první a rozhodovat o tvaru a směru první prachové linie, je pro nás něco mimořádného. Nemám žádnou představu, kolik jsme ten den najezdili kilometrů ve sjezdu, vývoz v rolbě v sedě byl ale docela dobrým odpočinkem, abychom s pauzou na oběd vydrželi lyžovat celý den od 9 do 17 hod. Večer opět nechybí hora jídla, pivo, víno, gruzínský koňak, sauna a mazlení se zatoulanými kočičkami.

Den třetí

Třetí, a pro nás poslední den, jsme toužili vyzkoušet heliskiing, protože jsme tímto typem lyžováním zatím nepolíbení a Gruzie se nám na naše „poprvé“ jevila jako ideální. Aby heliskiing vycházel cenově nejpříznivěji, jsou ideální celkem 4 zájemci a 1 den heliski (90 min letu), tak vyjde na 1100 Eur na osobu. Na heliskiing jsme také chtěli proto, že nám celé tři dny svítilo sluníčko a bylo teplo, takže za ideálním prašanem se muselo výš do hor, ovšem nikdo nám nedokázal zaručit, zda bude stoprocentně prašan i na svazích, kam se jezdí létat, nebo už tam bude krusta. A samozřejmě vypláznout jen tak 1100 eur, pokud nemáme jistotu toho nejlepšího sněhu, se nám úplně nechtělo, navíc jsme nedokázali sehnat čtvrtého do heli skupinky. Nakonec jsme se zbytkem party vydali na náš poslední gruzínský freeride se sněžnými kočkami – a dobře jsme udělali. Sice nevíme, jak by vypadal heliskiing, ale poslední den v Malém Kavkazu byl korunou všeho a naším asi životním zážitkem. Vyrazili jsme z Bakhmara opět jiným směrem, ještě dál a výš než předchozí dny. Hory tu už byly čistě bezlesé a byli jsme tak vysoko, až jsme viděli na lyžaře v Turecku. Že budou sjezdy náročné, vydatné a že o sníh opět nebude nouze, nám naznačovala už jízda nahoru rolbou, když jsme se na malou chvíli dokázali v závějích sněhu zahrabat i s pásy naší rolby. V prudkém svahu jsme chvílemi byli v korbě málem hlavou dolů a začalo se nám do krve vyplavovat pomalu víc adrenalinu, než při samotném sjezdu.

Sjezdy z těchto hor byly ale přesně to, pro co jsme si sem přijeli. Už přišlo na rozbušené srdíčko v prudkých kuloárech, na vzrušení při seskoku z převisu a na nekonečný příval endorfinů při svištění po prázdných bezlesích pláních. Kam se člověk podíval, tam mohl jet. Chceš prášit v otevřených obloucích po pláni? Tak praš po pláni. Chceš si to dát v krátkých sekaných obloucích prudkým žlabem? Dej to žlabem. Chceš skákat? Tak skákej. Tohle byla naprostá nirvána, při které si nahlas zařval nejeden z nás.

Gruzie si nás tedy získala. Freeridem, sněhem, pustou krajinou, plnými stoly jídla a také jakousi drsností a syrovostí, která kontruje precizním a načančaným Alpám a přinese zase trochu jiný lyžařský zážitek, který ovšem chcete opakovat.


Co potřebujete vědět pro catskiing v Bakhmaru:

  • Catskiing se na rozdíl od heliski dá provozovat prakticky za každého počasí.
  • Bakhmaru se nachází na jihozápadě Gruzie cca 100 km od mezinárodního letiště v Kutaisi.
  • Z Prahy do Kutaisi se letí cca 3,5 hod. Časový posun je 2 hod.
  • Týdenní pobyt včetně ubytování a bohatého stravování, transferu z letiště a zpět, zapůjčení výbavy a 6denního lyžování (catski) přijde na 2 490 eur.
  • Cena zpáteční letenky Praha – Kutaisi je cca 3 700 Kč, se zavazadlem od 6 500 Kč.

Aktuální informace o sněhových podmínkách

Webové kamery nebo informace o výšce sněhu z Bakhmaru jsou přes internet takřka nezjistitelné, ale o aktuálních podmínkách se můžete informovat e-mailem nebo na webu Georgia-trip.com.