Nejprve trochu faktů. Všechny modely Inovik (najdete výhradně v Decathlonu) označené číslicí 900 jsou vybaveny sintrovanou skluznicí a jádrem Nomex® (struktura včelí plástve), což jsou první předpoklady pro nekompromisní skluz a nizoučkou hmotnost lyží. Konkrétně mají nějakých 1500 g na pár, což je hmotnost odpovídající či malinko vyšší, než mají obdobně kategorizované modely řad performance světových značek (nejlehčí závodní modely mají v páru okolo 1000 g, kondiční okolo 1300 až 1400). Už to jasně říká, že lyže Inovik 900 skin jsou určeny pro výkonnostní klasické běžkování.

Modely Inovik vznikají ve vývojovém a testovacím centru Mountain Store takřka na úpatí Mont Blanku ve francouzském Sallanches, ale na vývoji značka spolupracuje i s předními globálními výrobci. Konkrétně modely Inovik 900 vznikají v moderní finské továrně zn. Peltonen, a znalci to na nich možná mohou trochu vytušit podle jejich tvaru a matného pláště. Plyne z toho logicky i závěr, že se na jejich výrobu používají pokročilé materiály a technologie, které vlastně můžeme tak trochu označit jako globální top standard. Rozhodně není na místě obava, že si s Inovikem 900 pořídím něco podřadného. Ostatně, ani cena není až tak daleko od obdobných modelů renomovaných brandů, mluvit můžeme o nějakých 20 % cenové výhody, respektive ušetřených dvou tisících korun, pokud sáhnete pro adekvátně zařazenou značkovou lyži.

Lyže k testu jsem obdržel v délce 195 cm s průhybem naměřeným na 65–75 kg, na webu označené s prohnutím MEDIUM. Obvykle jezdím v případech rychlých lyží na delších (nejdelší je v nabídce 202 cm), ale zajímalo mě, jak se Inovik s takovým úkolem popasuje – kratší lyže mají menší průhybové tolerance neboli musí být kvalitně a přesně „měkké“, aby správně fungovaly, prohýbaly a naopak propínaly se, když právě mají.

Lyže s mohérem musí být přesně vybrané

Jako vždy i zde proto platí, že klasické běžky, aby fungovaly, musí přesně odpovídat hmotnosti lyžaře. O to víc u výkonnostních lyží, kde navíc kratší odrazová komora logicky klade vyšší nároky na přesnost odrazu. Já jsem v průběhu testování přišel na to, že bych možná zvládl i lyže malinko tvrdší. Při mých tělesných 70 kg se v oblečení a případně s batůžkem dostanu na hraničních 75 kg snadno. A i pocitově jsem dovodil, že se kolem této hranice pohybuji: odraz byl jistý na každém sněhu (který jsem potkal), kdybych měl ale malilinko tvrdší lyži, víc bych si užil dlouhé skluzy a soupažnou jízdu. Škoda, tvrdší verzi lyže, kterou má v nabídce Decathlon také, zkusím třeba jindy.

Stříďák je jejich gros

Nicméně nemohu říct, že jsem neměl z lyží radost. Nejlépe mi v daném vyladění vyhovovaly při střídavém běhu, po odrazu jsem ve skluzu necítil žádný limit či odpor a doklouzal jsem tam, kam jsem doklouzat chtěl. Ve stoupáních lyže fungovaly výborně, s dodatkem, že vyžadují trochu dynamiky, přesnější a důraznější odraz – ostatně přesně to, co se po této kategorii lyží obvykle požaduje a co se od ní očekává. Ve chvílích, kdy jsem při výběhu ztratil koncentraci, došlo ihned k varovnému prokluzu, jako by lyže říkala: neflákej to a makej! I při pouhém ťapání vzhůru vyžaduje celkem přesné zatížení a prokluzem hrozí i tehdy, pokud se odrážíte příliš ležérně a lyži nedostatečně prošlápnete. Proto mě i tak trochu nutila – zejména v táhlých stoupáních – být aktivní, dostat se do rytmu, do rychlosti a takového se tempa držet a nezpomalovat. Rozhodně je to lyže, která chce sportovat.

Mít pod nohama mohérovou stoupací komoru má i trochu psychologický efekt. Člověk si říká „určitě to musí trochu drhnout“ a napřimuje tímto směrem svou sensitivitu. Objektivně se to ale posuzuje složitě. Pokud bych se opřel o pocity – které ovšem ovlivňuje vedle konkrétní tvrdosti lyže i typ sněhové podložky a řada dalších faktorů – cítil jsem odpor mohérové vložky nejvíc při soupaži, resp. dvoudobém běhu, kdy lyže neujížděly tak jako hladké závodní lyže, které používám na (hobby) závody. To znamená v místech, kdy přijde chvíle pro rychlejší jízdu po rovině či mírně dolů. Jak opakuji, hmotnostně jsem byl na horní hranici referenční tuhosti, být o pět deset kilo lehčí (nebo mít delší model), frčelo by to asi jinak. A navíc si při dlouhodobém používání můžete doladit vlastní postavení díky vázání Rottefella Move, které se dá posouvat, a tím optimalizovat těžiště lyžaře podle jeho tělesných a pohybových specifik.

Na trénink ideál

Celkový dojem z lyže by se tak dal definovat slovem tréninková. Nabádá ke sportovnímu výkonu, k pohybu ve vyšších intenzitách, ale už moc nechce nechat člověka odpočinout na místech, kde by si třeba při závodě oddechl v mírném sjezdu nebo změnou stylu v soupaž či běh dvoudobý. Při těchto režimech to (v daných podmínkách a při dané máze skluzných ploch) nejelo úplně samo a potřeboval jsem se častěji odrážet/odpichovat, abych lyži udržel v rychlosti a skluzu. Doplním, že stopa byla většinou strojově vyříznutá do první větší sněhové nadílky Krkonoš, obecně tedy měkčí a často lehce přefoukaná – tedy podmínky, které jsou pro mohérovou lyži a její skluz spíš náročnější. Na řádně ujeté či snad umrzlé podložce by se rozhodně odpor mohéru snížil. A rovnou z toho vyvodíme i doporučení k nákupu: pokud chcete jezdit skutečně dravě a užívat si skluz i v soupaži (a máte dobrou techniku), volte mírně tvrdší model. Ten můj nebyl zvolen špatně, ale spíše pro módy stříďák a jistý odraz/výstup.

Ocenil jsem naopak snadnou ovladatelnost při prudších sjezdech, a přes skinovou odrazovou komoru se na lyži dalo i obstojně bruslit ve chvílích, kdy třeba dočasně skončila stopa a změnila se v uválcovanou cestu.

Pro sportovce do dobré stopy

Praktické uplatnění najde Inovik 900 skin celkem široké. Vyžaduje jen dvě podmínky: sportovního lyžaře s určitou (nikoli však špičkovou) jízdní technikou a dobrou stopu. Pokud je splníme, lze lyži využívat k tréninku, kondičním vyjížďkám, a nakonec i k lyžařské turistice s rodinou, pokud se k tomu naskytne příležitost. Mohérový pás může v závislosti na mnoha proměnných (lyžař/lyže, počasí/sníh…) malinko brzdit, ale časové ztráty jsou zanedbatelné – o to víc směrem k faktu, že svůj čas trávíte venku ve stopě a nikoli uvnitř v lyžárně mazáním. Osvobozující je samo vědomí, že se o stoupací komoru a volbu vosku nemusíte vůbec starat – jen pro to stojí za tu nějakou tu vteřinu z pomalejší jízdy obětovat.

Výhody a nevýhody:

  • netřeba aplikovat stoupací vosk
  • sportovní projev
  • snadné ovládání
  • cena
  • rozdíl ve skluzu oproti hladké lyži