Nebýt Doyla, asi by se stalo něco jiného a někde jinde, díky němu však dnes může slavný začátek lyžování jako masového sportu mířit právě do Davosu.

První lyže v Davosu

První pár lyží Telemark z Norska dorazil do Davosu o Vánocích roku 1883, kdy je Wilhelm Paulcke, později geolog a lavinový výzkumník, obdržel jako dar od svého otce. Nové sportovní vybavení se setkalo se značným nadšením a tamní truhláři vytvářeli na originálech založené nové modely. V roce 1885 místní společnost Heierling, která mimochodem stále existuje, vyrobila první boty po vzoru norské boty Lauper. Brzy se konaly závody na rovném terénu, tedy v běhu na lyžích, řeklo by se dnes. První distanční závod na 12 kilometrů vedl lesem Mattawald a vyhrál ho Davosan s Angličanem a Norem na druhém a třetím místě.


Titulní stránka vydání magazínu The Strand

Přes hory

V roce 1889 se na lyžování dali i bratři Tobias a Johann Brangerovi. „Cvičili na odlehlých místech, někdy po setmění, aby se vyhnuli posměchu svých spoluobčanů,“ jak se o nich dnes píše. Již v roce 1890 prozkoumali zimní okolí průsmyku Strela a v roce 1893 se jim podařilo přejít z Davosu přes průsmyk Maienfelder Furka do Arosy a zpět. A to už se blížíme začátku naznačeného boomu. O rok později je totiž doprovázel nikdo jiný než Sir Arthur Conan Doyle. A právě jeho vtipná a ironická zpráva An Alpine Pass on „Ski“ publikovaná v britském měsíčníku The Strand Magazine popisující třeba to, jak si cestou roztrhl kalhoty, odpálila v Británii explozi nadšení do lyžování. Doyle si dokonce tehdy troufl na odvážnou předpověď: „Jsem přesvědčen, že přijde čas, kdy stovky Angličanů pojedou na lyžařskou sezónu v březnu a dubnu do Švýcarska.“


První strana rukopisu (nedatováno)

Sir Arthur Conan Doyle nejenže dal světu Sherlocka Holmese nebo Psa baskervillského, ale i možná nejsilnější impuls pro popularizaci lyžování jako sportu pro každého. Sluší se tedy tento legendární text – byť s odstupem 130 let – předat i českému čtenáři.

Trasa Sira Arthura Conana Doyla

Začínalo se ve Frauenkirchu (cca 1 500 m n. m.), osady jižně od Davosu, a stoupalo se přes salaš Stafelalp (2 km, nadm. výška 1 900 m, 380 výškových m), a dalších asi 5 km a 560 vm na průsmyk Mainfelder Furgga (2 463 m). Odtud se pak už „jen“ sjelo do Arosy – skoro 800 výškových metrů. Na dnešní poměry to je běžný denní výlet, ale s někdejší výbavou, těžkými lyžemi a nevyspělou technikou skrze v zimě zcela opuštěné hory to muselo být skutečné a adrenalinové dobrodružství.

Následuje překlad originálního textu Sira Arthura Conana Doyla "An Alpine Pass on Ski", otisky originálu najdete níže ve fotogalerii.

Alpský průsmyk na „lyžích“

Na vzhledu lyží není nic zvlášť pozoruhodného. Jsou to dvě fošny jilmového dřeva, asi osm stop dlouhé a čtyři palce široké. Pata je hranatá a špičky ohnuté nahoru, vprostřed jsou pak poutka pro upevnění nohy. Při pohledu na ně by nikdo nehádal, kolik zábavy a dobrodružství skýtají. Ale jak se do nich obujete, ústa se vám obrátí v úsměv a sotva se obrátíte na přátele, už je vás vidno bořit hlavu do sněhové závěje, kopaje mezitím freneticky všemi údy, aby se vám na okamžik podařilo nabýt ztracené rovnováhy, a hned se zase řítit tváří vstříc další závěji, zatímco vaši přátelé jsou překvapeni, jaká že zábava to s vámi dokáže dnes být.

Tak vypadá začátek. Po takovém úvodu přirozeně očekáváte spíš obtíže, a nejspíš nebudete zklamáni. Jakmile se rozjedete, začnou se dít věci… Lyže jsou nejnáladovější věc na světě. Jednoho dne poslouchají a je s nimi zábava, aby vám vzápětí začaly škodit, i když se nezměnilo počasí ani sníh. Nejzrádnější jsou, když to nejméně čekáte. Stojíte na hraně svahu a připravujete se na rychlý skluz, vtom se vaše hůl zapíchne do sněhu mezi lyže a už letíte tváří vpřed. Nebo stojíte na rovince, ta vypadá rovná jako kulečníkový stůl, a tu zničehonic, bez sebemenšího varování, se lyže vymrští vpřed a vás nechají za sebou, zírat vleže na zádech na oblohu. Naopak když pád očekáváte, nikdy nepřijde. Kdykoliv si myslíte, že jste zcela v bezpečí, můžete se vsadit, že se něco stane. Vstoupíte na ledový svah s pětasedmdesá­tistupňovým úhlem a kličkujete po něm v prudkých traverzech, zaboříte hrany do ledu a máte pocit, že i komár na vás usednuvší by zbořil křehce vybudovanou rovnováhu – ale nic se neděje a vy v pořádku vystoupáte na vrchol. Jakmile se však otočíte na přítele a chcete si vzájemně gratulovat k výstupu se slovy „Jaký je to krásný pohled!“, už se řítíte na lopatky s lyží bůhvíproč zamotanou kolem krku. Nebo se po úspěšném výletu bez jakýchkoliv neštěstí šouráte zpátky po silnici, na okamžik se zastavíte prohodit slovo s místními na verandě řka, jak dobře se vám daří. V tu chvíli se něco stane a oni zjistí, že gratulují podrážkám vašich bot. Pokud nemáte ústa plná sněhu, zřejmě mumláte jména nějakých švýcarských vesnic, abyste si ulevili – obzvlášť účinné slovo je třeba „Ragatz“, uleví se vám, a přitom nevyvoláte pozdvižení.

To vše však patří k začátkům lyžování. Musíte se pomalu posouvat úroveň po úrovni, cik-cak po cik-caku zdolávat vrcholy rychlostí a elegancí kraba, dolů pak sjíždět a postupně získávat balanc, obratněji zatáčet. První otočka ve svahu vyvolá výbuch smíchu u vašich přátel. Lyže se kinklá ve vzduchu, vrávoráte na jedné jako při podivném šamanském rituálu. Rozvoj těchto dovedností je však k úspěchu nutný, jen tak lze zdolávat prudké kopce bez uklouznutí. Otočka musí být precizní a toto je jediný způsob, jak se ji naučit.

Faktem je, že v zimě je pohyb po horách snazší, tedy pokud aspoň trochu přeje počasí. V létě musíte lézt nahoru a dolu slézat, obojí je stejně úmorné. V zimě jsou obtíže poloviční, neboť většina sestupu je radostným klouzáním. Pokud je sníh pevný, je snazší po něm jít na lyžích než se v létě proplétat skrz balvany. Naše cesta vedla z Davosu do Arosy přes průsmyk Furka, jenž je vysoký přes devět tisíc stop.

Vstali jsme před čtvrtou ranní, v půl páté jsme vyrazili do našeho výchozího bodu ve Frauenkirchu. Na fialovém nebi zářil bledý měsíc s hvězdami, které lze spatřit jen v tropech nebo vysokých horách. Ve čtvrt na šest jsme opustili silnici a začali stoupat úbočím, střídavě slehlou trávou a sněhovými poli. Lyže přes ramena a boty zavěšené kolem krku, neboť kde byl tvrdý sníh, šlo se pohodlně. Kam však udeřilo slunce, sníh byl mokrý a těžký, tu a tam jsme se v něm zmítali až po pás, ale celkově byl postup snadný – lyže by nám zatím při prodírání jedlovím spíš překážely. Kolem půl sedmé jsme se z lesa vynořili a minuli dřevěnou chýši, poslední stopu civilizace, kterou jsme měli vidět do příchodu do Arosy.

Sníh byl zrána ještě dost tvrdý, a tak jsme se nebořili a rychle postupovali přes zvlněná sněhová pole. Kolem půl osmé slunce ozářilo vrcholky za námi a sluneční svit začal oslňovat naše oči. Propracovali jsme se na severní svah a našli sníh měkký jako prach a tak hluboký, že se hole bořily a nenacházely dna. Nasadili jsme lyže a postupovali cik-cak po dlouhém hřebeni. Na vrcholu jsme krátce zastavili a odpočinuli jsme si. Lyže jsou užitečná věc, na tvrdém sněhu jsme z nich vyrobili pohodlnou lavičku, z níž jsme obdivovali okolní panoramata horských vrcholů – čtenáři se jistě uleví, že jsem jejich jména zcela zapomněl.

Sníh pod slunečními paprsky rychle měkl a bez lyží by byl další postup nemožný. Šli jsme po strmé straně údolí směrem k sedlu Furka – uklouznutí v tak strmém terénu by vedlo k pádu do bezedné propasti. Moji dva zkušenější společníci šli napřed a bezpečně mne dovedli na mírnější svah, na kterém by člověk mohl beztrestně spadnout. Teď však přišlo něco, co by bez lyží nebylo možné. Procházeli jsme místy, kde by se člověk v botách bořil a nemohl jít dál, a tak jsme kráčeli tam, kudy ještě žádné boty neprošly. Měli jsme radost, kterou žádné boty poskytnout nemůžou, jedině lyže. Třetinu míle jsme klouzali mírným svahem dolů, aniž bychom museli hnout nohama. V té neprošlapané pustině bez známek života, krom kamzíků a lišek, jsme bez námahy svištěli na lyžích. Pár cik-caků a kolem půl deváté jsme byli v průsmyku. Uviděli jsme malinké, vzdálené hotely v Arose, dole za jedlovým lesem, tisíce stop pod námi.

Svah byl stále mírný, a tak jsme zvolna klouzali a hole za sebou nechávali volně vlát. Zdálo se, že obtíže naší cesty jsou u konce a nezbývá, než se postavit na lyže a nechat se dovézt do cíle. Ovšem nejzrádnější místo nás teprve čekalo. Svah byl strmější a strmější, až se před námi zvedla téměř kolmá skalní stěna. V jednom místě se však držel měkký sníh a bratři Brangerovi se shodli, že by mohl jít prostoupit, avšak ne s lyžemi na nohou. Zdálo se mi, že překonání této bariéry je možné snad leda na padáku, ale svým průvodcům jsem věřil. Rozepnuli jsme lyže, svázali popruhy a vytvořili jakési pofidérní zábradlí, které jsme začali zasekávat do sněhu a používat jako jedinou stabilní oporu pro jinak podkluzující ruce a nohy. Pomalu jsme se pohybovali strmou stěnou průsmyku. Snažil jsem se nemyslet na sráz pod sebou a soustředil se jen na další krok, další zaboření hole. Vzápětí mi hůl podklouzla, to narušilo mou rovnováhu, podklouzly mi špičky zaseknuté do sněhu a prudce se chytil za své svázané lyže – sice jsem zachránil sebe, ale mé svázané lyže vyletěly vzhůru, prosvištěly kolem bratří Brangerů a zmizely v nenávratnu. Jejich majitel zůstal dřepět v hlubokém sněhu. Mohla to být nepříjemná nehoda, ovšem prudkost svahu na druhé straně mi teď hrála do karet, protože se zde sníh neudržel. Dolů jsem se tak dostal postaru na botách, na rozdíl od mých společníků lehčí o pár lyží. Můj krejčí říká, že tvíd značky Harris je nezničitelný. Jeho tvrzení vědeckému pokusu neobstálo, vzorky jeho obleku můžete najít rozeseté po skalách na celé trase mezi sedlem Furka a Arosou, jako připomínku toho, že celý sestup jsem se radši tisknul na ostré skály.

Až na to, že si jeden z bratří Brangerů při sestupu ošklivě vymknul kotník, nám to šlo dobře a do Arosy jsme vstoupili v půl dvanácté, cesta tak trvala přesně sedm hodin. Obyvatelé Arosy, kteří nás očekávali přicházet, si spočítali, že se tam nemůžeme dostat dříve než před jednou, ale ukázalo se, že nás poprvé spatřili, právě když dojídali oběd v restauraci hotelu Seehoff. Nezazlíval bych jim jejich nevinné pobavení, ale byl jsem rád, že mé představení v podobě klopýtavého sestupu skončilo dříve, než na mne stihli namířit své zraky.