Zatímco ostatní cestující na letišti míří do teplých krajin se svými kufry naplněnými letním oblečením, plavkami, ručníky a potápěčskými brýlemi, tak jak je v posledních letech uprostřed zimy už běžné, naše skupina připomíná spíš výpravu do Beskyd ve známém a oblíbeném filmu S tebou mě baví svět. Do jednoho velkého skibagu se musí vejít šest párů backcountry lyží, stejný počet holí a ještě tažné oje k polárním saním, kterým se říká pulky. Je nás sice jen pět, ale jedny lyže a hůlky vezeme pro jistotu do rezervy. Budeme se totiž pohybovat úplnou divočinou, a tak jakákoliv ztráta či poškození našeho vybavení by mohla vyústit v nemalý problém.
Každovečerní posezení při svíčkách
A co že jsou ty backcountry lyže vlastně zač? Je to něco mezi běžkami a lyžemi na skialp. Z prvních si vzaly lehkost a štíhlost, z druhých hrany a také možnost připnout na skluznici krátké stoupací pásy. Tedy takový kompromis. A stejně tak je to i s botami: na první pohled běžecké, ale masivnější se dvěma přezkami, anebo dokonce podobné pohorkám.
Hlavním zavazadlem každého jsou již zmíněné pulky, úzká skořepina opatřená zespodu ližinami a shora šusťákovým komínem, aby z nich za chůze a jízdy nic nevypadlo. Na místě na ně ještě nasadíme zmíněné oje a sami sebe pasujeme na týden do role tažných psů.
Pryč od civilizace
Po necelém půldni na cestě přistáváme daleko za polárním kruhem, v malém městečku Ivalo. Na jednu stranu odtud vede silnice k nedalekému jezeru a stejnojmenné obci Inari, jež je dnes sídlem sámského parlamentu. Sámové neboli Laponci jsou původní obyvatelé a pastevci sobů, kteří obývají oblasti táhnoucí se od jihu po švédsko-norské hranici, přes Finsko až po část poloostrova Kola, který leží již v sousedním Rusku, tedy rozsáhlé území, jež se souhrnně nazývá právě Laponskem. My se vydáváme na opačnou stranu, tedy směrem na východ až k obci Sariselka, která je naopak centrem zimních sportů a polární turistiky. Mezi nejoblíbenější atrakce zde kromě běžeckého lyžování patří jízda sobím či psím spřežením, na sněžných skútrech a také pozorování úžasného nebeského jevu – polární záře. A právě Sariselka je i branou do Urho Kekkonen NP.
Cestu liduprázdnou krajinou tu a tam ulehčí stopa po sněžném
skútru
Tento národní park byl vyhlášen v roce 1983 a rozprostírá se od hranic s Ruskem směrem do vnitrozemí na ploše 2 550 km2. Je to jedna z největších finských chráněných oblastí a nese jméno bývalého finského prezidenta Urha Kekkonena. Ačkoliv se na jeho území nachází i několik turistických stezek, především v zimním období se jedná o jedno z civilizací téměř nedotčených a opravdu poskrovnu navštěvovaných míst. Je půl osmé ráno a běžím do místní pobočky a správy národních parků, abych vyzvedl klíče od zarezervovaných srubů na naší naplánované trase. Na úvod musím sympatické, ale přísné správkyni odpovědět na několik otázek. Jakmile pochopí, že vím, co je to mapa a buzola, že máme pro skupinu dostatek potravin, ale také odpovídající bezpečnostní vybavení, rezervní lyže, bivakovací prostředky a že už jsme na lyžích pár stovek kilometrů v horách nachodili, situace se mírně mění a já pociťuji trochu více důvěry. A také dostávám důležité aktuální informace, tedy kdo, kde a kdy se v posledním týdnu v oblasti pohyboval, kolik je v kterých partiích sněhu, jak to vypadá s jezery a řekami, tedy jak hodně jsou letos promrzlé atd. Zkrátka mám pocit, že Finové tu rozhodně neberou nic na lehkou váhu, chtějí si jen slušně ověřit, zda si každý návštěvník uvědomuje, v jakém prostředí se bude pohybovat, jestli na to má dostatek zkušeností i odpovídající výbavu. Výsledkem je, že vám buď poskytnou ty nejlepší informace, nebo vás nasměrují na vhodnější trasu, případně doporučí spíš cestu pro méně zkušené. Po necelé tři čtvrtě hodince poděkuji a odcházím s klíčem od varaustup i saun na trase, s rezervní kartuší plynu s přísadou do polárních oblastí a hromadou dobrých rad.
Brzy dopoledne již odcházíme z návštěvnického centra v obci Kiilopää a nedlouho poté se noříme do lůna vysněné divočiny. Trasu máme pečlivě rozplánovanou, protože v polovině února je zde ještě poněkud krátký den, tudíž každý úsek musíme zvládnout v rozmezí od cca sedmé hodiny ranní do čtyř odpoledne. Části etap čas od času projedou na sněžném skútru správci při pravidelných kontrolách, brzy je však zasype nový sníh. Musíme se tak spoléhat na mapu a dobrou orientaci v terénu. Pokud ale chumelí a viditelnost je jen pár metrů, je lepší dorazit na nocleh co nejdřív a užít si tichý podvečer v zálesáckém srubu na konci světa.
Bez signálu!
Jedinečným bonusem celého putování je fakt, že ve zdejší severské divočině prostě není signál. Pro případnou nouzovou situaci a průběžnou předpověď počasí s sebou nosíme malý přístroj – Garmin In-reach, ale jinak máme celý týden jenom pro sebe. Ale než se pustíme do každovečerního rozprávění, čeká nás celá řada zdánlivě banálních úkonů – nanosit a naštípat dřevo, zatopit v kamnech, rozpustit sníh, usušit věci na ráno, povečeřet. Kromě signálu chybí i elektřina, a tak si užíváme skutečné romantiky při svíčkách. Na dobrou noc si předčítáme o osudech a putováních norského polárníka Fridtjofa Nansena, jehož výprava v roce 1888 přešla jako první napříč Grónsko, a přemýšlíme, jestli by něco takového jako on dnes ještě někdo vůbec zvládl.

A pak přichází ráno a s ním podobný sled činností jako navečer, jen po snídani musíme ještě vše vzorně poklidit, připravit ke kamnům třísky a březovou kůru pro ty, kteří přijdou po nás už třeba zítra, nebo až za několik týdnů. Venku se právě rozednívá, když vyrážíme na další etapu...
Krajina okolo nás je nesmírně pestrá a proměnlivá – obklopují nás severské lesy, míjíme zamrzlé říční soutěsky i holé kopce, dosahující výšek 600–700 m. Místy musíme prošlapávat hluboký sníh a hledat, kudy bezpečně překonat potoky i říčky, obcházet strmé rokle, držet se vrstevnice tak, abychom zbytečně nenabírali ani neztráceli výšku. Viditelnost i teplota je každý den úplně jiná. Zatímco na začátku týdne putujeme hustou vánicí, s neustále nasazenou kapucí, v lyžařských brýlích a v provlhlém oblečení od tajících vloček, v druhé polovině se vítr utišil. Objevilo se slunce a teploty klesly až téměř k třiceti pod nulou. Suchý vzduch ale pomáhá dobře zvládnout i silné mrazy. Odměnou nám za veškerou námahu i nepohodlí byla šance spatřit pasoucí se soby, bělokury, polární lišky, losy či stopy medvěda a rosomáka.
Kouzlo polární záře
Nejsilnější zážitek ale přicházel vždy po setmění, kdy se nebe nad námi rozvlnilo v barevném reji polární záře. V tu chvilku úplně zapomínáme na mráz a v němém úžasu pozorujeme to nevšední taneční nebeské představení.

Do civilizace bohatší
Po osmi dnech putování jsme podél velké zamrzlé řeky Lutto došli až k hraničnímu přechodu Raja-Jooseppi, odkud jsme se po necelých třech hodinách jízdy minibusem vrátili zpátky do civilizace. Když jsme následující den vraceli klíče od srubů, paní ze správy národních parků se na nás už z dálky usmívala. Myslím, že s upřímnou radostí poslouchala naše zážitky, a přitom si pečlivě zapisovala veškeré podrobnosti o aktuálních podmínkách na naší trase. A zlato jsme nehledali a nenašli, zato načerpali sílu, klid i energii z nádherné i drsné severské přírody. A pojali neodbytnou touhu se sem brzy vrátit.
Finská turistická infrastruktura
Za takřka pohádkově dokonalou turistickou infrastrukturou ve finských národních parcích stojí státní společnost Metsähallitus (jakási funkční obdoba Správy lesů ČR), která spravuje finské přírodní bohatství. Kromě lesnictví (podsložka Forestry), tedy obstarávání dřeva pro další ekonomická odvětví, je její důležitou součástí správa NP – National Parks Finland a Wildlife Services Finland. Tyto složky poskytují služby veřejné správy, a kromě jiného pečují již o zmíněnou turistickou infrastrukturu. Díky promyšlenému a mimořádně dobře organizovanému systému turistického zázemí je pak možné zažít ve finské přírodě dobrodružství, o jakém se nám v našich podmínkách, přes veškerou turistickou tradici, může jen zdát. Proto je dobré se s tímto systémem seznámit dopředu a na místě pak respektovat účelná a smysluplná pravidla a nařízení. Podrobné informace o službách dostupných ve finských národních parcích naleznete na stránkách luontoon.fi.

V praxi je tak možné ve finské přírodě využívat rozličná místa k odpočinku i noclehu, z nichž mnohá jsou svým návštěvníkům přístupná zcela zdarma, za některá je nutné uhradit předem daný poplatek. Cílem tohoto systému je poskytnout turistům zázemí, jež nabízí dostatečný komfort, zároveň však co nejvíce chránit okolní přírodu a pomáhat ji tak uchovat takřka nedotčenou.
Co je to tulenteko a laavu?
Finové podobně jako my milují oheň a opékání buřtů, proto je na všech odpočinkových místech i nocovištích k dispozici dostatek suchého dřeva k rozdělání ohně. A také tu vždy najdete přírodní suchý záchod, který se ve Finsku zasypává rašelinou, a tak i průběžně kompostuje. Tulenteko je pak jednoduché ohniště s malým posezením, u něhož se nachází i malý dřevník a potřebné náčiní (pila, sekera a často také kovové opékače buřtíků). V zimě však bývají tulenteko pod sněhem, a tak jejich funkci přebírají takzvaná laavu, která jsou rozšířená po celé Skandinávii, především ve Švédsku (lavvo). Jedná se o jednoduchý otevřený přístřešek s nízkou šikmou stříškou, pod nímž se dá i nouzově přenocovat. Ale pozor, více než dva až čtyři turisté se do něho nevejdou.