Na mapě se střídají roky jako letokruhy stromu. Každý má jinou tloušťku. Některé zimy se rozrostly do šířky, jiné zůstaly tenké, sotva čitelné. V součtu se však rýsuje tvar; nejde o žádný nahodilý výkyv, ale nesmlouvavý trend. Na dlouhodobě provozované stanici v oblasti (ČHMÚ Horská Kvilda) se maxima zvolna posouvají dolů. Ne nárazově, ne v jedné sezoně. Po malých schodech.

Horská Kvilda je pro přírodní sníh symbolem. Leží vysoko, otevřená, vystavená větru. Když se tady nedá mluvit o dvou metrech, znamená to něco i pro zbytek hor. Nevztahuje se to nutně na každý vrchol a každou zimu, ale na průměr. A průměr je tvrdohlavý údaj.

Co se vlastně měří

Mapa neukazuje dojmy a pocity; prozrazuje skutečnou výšku sněhu v konkrétních dnech a letech. Neřeší, zda se nám zdála zima dlouhá nebo krátká, zda se dobře lyžovalo o Vánocích. Zapisuje maxima. Tedy to, co zůstane po sérii sněžení a oblev, po zhutnění, po větru. V minulosti se maxima přes dva metry objevovala opakovaně. V posledních dekádách se vyskytují výjimečně, pokud vůbec.

To je důležitý rozdíl. Nejde o to, že by sníh zmizel – zmenšila se však jeho jistota. A s ní i prostor pro dlouhé zimy. Sníh přijde, odejde, vrátí se. Ale hřbet zimy se snížil.

Paměť hor a paměť lidí

Starší obyvatelé si pamatují, jak se chodilo po střechách. Jak se odhazovaly průchody mezi domy. Ty příběhy nejsou mýtem. Odpovídají číslům z mapy. Jenže paměť pracuje selektivně. Ukládá si extrémy a zapomíná na průměr. Mapa dělá opak. Drží se průměru a nechává extrémy vyniknout jen tehdy, když se opravdu staly.

V tom je její vypovídací síla: nepřesvědčuje emocí, ale opakováním. Když vidíme, že se křivka maxima posunula, není to názor, ale sled bodů. Mimochodem, letošní rekord pokrývky činí 48 cm, záznamem z 18. února 2026.

Co to znamená pro naše lyžování

Provoz lyžařských středisek se přizpůsobuje už dávno. Technický sníh se stal standardem. Ale kvildská sněhová mapa ukazuje jiný rozměr: mění se základ, na který se navazuje. Pokud je přirozený sníh nižší a kratší, musí být zásah silnější a dřívější. To má náklady, technické i krajinné.

Lyžování se tak posouvá z krajiny do infrastruktury. Čím dál víc se to týká i lyžování klasického. Ne zcela, ale zřetelně. Místa, kde se dřív dalo spolehnout na zimu, dnes musí spoléhat na stroje. A stroje spoléhat na energie (a finance na ně), vodu a mráz. Kruh se uzavírá.

Dlouhodobý úbytek sněhové pokrývky se nepřímo odráží i v hydrologické bilanci krajiny. Mapa níže z portálu Intersucho zobrazuje kumulovaný stres trvání nedostatku půdní vláhy v procentech času za poslední půlrok; jde o aktuální verzi z února 2026. Nejvýrazněji z mapy křičí efekt podkrušnohorského srážkového stínu, a dobře patrná je hojnost půdní vláhy na Šumavě, Vysočině a v severních a východních horách.

Krátké zimy, dlouhé pauzy

Když se místo maxim zaměříme na srážky, obraz se rozpadne na jemnější zrno. Šumava patří k nejvlhčím oblastem Česka i proto, že jako jedna z mála našich hor těží přímo z jihozápadního proudění od Alp. Vlhký vzduch sem přichází otevřeně, bez výrazné závětrné bariéry, a srážky tu padají častěji než na většině ostatních pohoří. Voda tedy dorazí spolehlivě, jen se čím dál častěji rozhoduje, v jaké podobě. Zimy posledních let přinesly epizody vydatného sněžení, někdy i během pár dnů desítky centimetrů. Jenže mezi nimi nastávají oblevy, které sníh rychle ztenčí nebo rozruší. Srážka se počítá, vrstva ne.

Počet dnů se souvislou sněhovou pokrývkou se zkracuje. Ne dramaticky ze sezony na sezonu, spíš po blocích. Jedna zima ještě drží, další už ne. Mezi nimi se objevují dlouhé pauzy bez sněhu, i ve výškách, kde to dřív nebývalo běžné. To má dopad na vše, co na sníh navazuje: na půdu, na les, na vodu na jaře. I na lyžování, které pak nestojí na přirozeném základu, ale na načasování.

Extrémní výkyvy nezmizely. V některých letech přijde sněžení, které připomene staré fotografie. Problém je, že zůstane krátce. Nadílka se nevrství, jen se vymění. Z hlediska statistik se taková zima zapíše jako průměrná nebo podprůměrná, i když měla svou silnou epizodu.

Šumava neztrácí srážky, ztrácí však zimu v jejich podobě. To je jemný, ale podstatný rozdíl. Voda sem přijde, jen se častěji rozděluje mezi déšť a sníh jinak než dřív. Výsledek se pak projeví na mapách výšky sněhu, ne nutně na mapách úhrnů.


(Foto: Facebook)

Ostatní hory: odkud sníh přichází

Na rozdíl od Šumavy stojí většina našich pohoří v jiném proudění. Krušné hory jsou první překážkou vzduchu přicházejícího od severozápadu a západu. Když se přes Atlantik a Severní moře vzduch nasytí vlhkostí, vyprší se právě tady. Na krušnohorské návětrné straně se srážky sčítají, pod horami už ubývají. Vzniká srážkový stín, který se táhne do vnitrozemí. Proto se nezřídka stává, že na hřebeni leží sníh či prší a v podhůří přetrvává půdní sucho.

Krkonoše, Jizerské hory a Jeseníky leží blíž ose severního proudění. Část jejich zim se váže na studené vpády ze severu a severovýchodu. Ty bývají sušší, ale chladnější. Sníh z nich není tak vydatný, zato vydrží déle. Když přijde zima „od Baltu“, vrstva roste pomalu, ale má čas se ukládat. Výsledek pak závisí spíš na délce epizody než na jednom silném sněžení.

Ještě jiný režim mají východní pohoří. Beskydy a Javorníky často reagují na studené proudění z východu. Tam se potkává mráz se zbytky vlhkosti z Karpat. Sníh bývá lehký, ale nepravidelný. Jedna zima může zůstat chudá, další překvapí. Rozhoduje směr, ne nadmořská výška sama o sobě.

Společné je, že ve všech těchto horách se zkracuje doba, po kterou sníh drží souvisle. Ne proto, že by zmizely srážky, ale protože se častěji lámou do deště a oblev. Mechanismus je stejný jako na Šumavě, jen zdroje vlhkosti a typ zimy se liší.

Alpy: měřítko, ne výjimka

V Alpách mají dlouhodobá měření delší časové řady a kontrasty jsou čitelnější. Severní svahy žijí z atlantických front, jižní z tlaků od Středomoří. Když se obě větve sejdou v chladném vzduchu, vznikají zimy, které vstupují do kronik. Jenže i tam se mění poměr mezi sněhem a deštěm. Spodní hranice sněhu stoupá, vrstvy se častěji přerušují a maxima se zmenšují.

Rozdíl proti našim horám je hlavně v rozsahu. Alpy mají pořád prostor, kde se zima udrží. U nás se hraje o okraj. Každý posun teploty se projeví rychleji a níž. To, co se v Alpách projeví jako zkrácení sezony o pár týdnů, se u nás může v krajnosti projevit jako ztráta celé zimy.

Když se na hory díváme tímto způsobem, nejde o jednotlivé rekordy ani o výjimky. Rozhoduje směr proudění, jeho četnost a to, v jaké podobě srážka dopadne. V tom jsou Šumava, Krušné hory i Beskydy rozdílné. Společné mají jen to, že se jejich zimy přestávají opakovat podle starého kalendáře. A že sníh dnes víc než dřív závisí na tom, odkud přijde vítr.


(Foto: Facebook)

Konec samozřejmosti

V této úvaze nejde o poplach. Jde o přesnost, o nový status quo. Data říkají, že zima se zmenšila v prostoru i v čase. Lyžování tím nekončí, končí samozřejmost. Zůstává sníh jako událost, ne jako běžný zimní stav. Přichází v epizodách, mizí v přestávkách a závisí na směru větru víc než dřív.

Hory byly vždy proměnlivé; jenže osa té proměnlivosti se posunula. Tam, kde se dalo jet naslepo, je dnes nutné číhat a včas vyrazit. Tam, kde se plánovalo podle kalendáře, se dnes plánuje podle tlakové mapy. Rozhoduje proudění, ne tradice.

Sněhová data z Kvildy nepředpovídají budoucnost. Uzavírají minulost. Ukazují, že dvoumetrová zima patří do dob, jež ještě zůstávají v paměti starších z nás, ale už se neopakují. To je stav, s nímž je třeba počítat. Sníh z hor zatím zcela nemizí. Mění adresu i podobu. A s ním i naše jistoty.