Denise Karbon
Po zranění na vrcholu. Je krásné, že patří k těm, kdo to dokázali/y. Ne vždycky se to podaří. Podstatně starší Hermann Maier, Sandra Meissnitzer nebo kdysi Picabo Street to už nezvládli, spousta méně známých mladých taky ne. Naopak slavné paměti Debby Compagnoni v tom byla mistryní. Moc by mě zajímalo, jak se na jejím comebacku podepsaly boty Fischer. Je možné, že se Soma s Denise ideálně sešly a zafungovalo to u ní podobně jako u Matta nebo Niki Hosp. Člověk by skoro napsal, že Fischer rulez.
Maria Riesch
Zdá se, že tahle velká holka (myslím figurou, to se jí to atakují tyče ve slalomu!) má na to, aby jednou získala i celkový Pohár. Už před lety soupeřila se Šárkou o to, kdo je u Headů jednička, a Záhrobské iritovalo, že ještě před první Šárčinou medailí cítili snahu „prodávat“ hlavně zástupkyni bohatého Německa. Potom přišla zranění a Šárčiny triumfy. Teď se Maria vrací. Johann Eliasch si může mnout ruce. Vedle postaršího Maiera, Cuche a Millera má pro zásadní německý trh i tohle marketingově slibné děvče.
Ústup Rakušanů?
Do určité míry. Hlavně asi u mužů, kde, jak bylo poukázáno, odešla či dožívá řada borců výjimečně silných ročníků první poloviny 70. let. Pro zajímavost, byla to tak trochu jedna z posledních připomínek druhé světové války. Matky nejednoho z nich totiž byly produktem těsně poválečné populační vlny, která zhruba od začátku 70. let začala plodit své potomstvo (a těsně předtím rozbouřila Evropu studentskými bouřemi 1968). U nás je zase vlna této dekády známá jako Husákovy děti.
Zatím nikdo v historii nedokázal udržet sjezdařskou dominanci déle než dekádu. Pamatujeme takřka neporazitelné Francouze z konce 60. let, bezprecedentně vládnoucí Švýcarky v osmdesátých, Rakušany let nedávných. Švýcarky jsou dnes málo viditelné, zato se silně zvedají švýcarští muži. Po triu Seizinger, Ertl, Gerg vypadaly na dně ženy německé, a najednou je tu pár šikovných mladých až po ročník 1989.
O Rakušankách bych si to tvrdit netroufl už vůbec. Až nenormální dominance tria Hosp, Schild a Zettel je sice pryč, ale obhájkyně Niki pořád vede Pohár a Marlies konečně vyhrála slalom. A zezadu se tlačí další mladší.
![]() |
České veteránky
To ten čas letí. V polovině 90. let jako juniorky slavily Eva Kurfürstová (ročník 1977) a Petra Zakouřilová (1978) své první tituly, nyní jsou z nich matadorky a ve slalomu jedny z nejstarších na startu. Ve svém posledním bodovém závodě SP byla Eva dokonce jediná, jejíž rok narození nezačínal 198. Eva chce vydržet do OH 2010 a poté, co má letos ve SP svou nejúspěšnější sezonu, a při tuzemské konkurenci, se to zdá reálné. Zanedlouho tak stráví polovinu svého života v reprezentaci.Start jsem moc přál i druhé Evě, Sochorové. Sympatická závodnice byla vždycky malinký kousíček za dospělou reprezentací, a tak nyní už navždy bude tou, která jela i Světový pohár. O to větší škoda, že se ani tato studovaná lyžařka (FTVS UK), dokonce se specializací, nezaměřila na závodní lyžování. Kdo jiný než bývalí vrcholoví lyžaři by se měl stát budoucími diplomovanými trenéry a těmi, kdo jednou povedou metodickou komisi Svazu?
Šárka
Národ si vydechl. Slalomový propadák v Lienzu (bez viditelné chyby nepostup do druhého kola), přiznání ne úplně optimální formy a kuriozní drobný úraz pár dnů před závodem vytvořil atmosféru nejistoty. Vlastně pro všechny. Šárka zatím od svých žákovských let výkonnostně pořád jen stoupala. Úspěšně překonala kritické úskalí juniorky vržené mezi dospělé vlčice. To je vzácnost, v posledních dvaceti letech bylo takových jen skutečné minimum. Napadají mě Katja Seizinger a snad ještě Anja Pärson a Janica Kostelic. Ani ona, ani její tým vlastně s výkonnostním propadem žádné zkušenosti nemá. Pokud k němu došlo, jak vážný může být? Dokázali by mu efektivně čelit?
Jestliže navzdory méně skvělé formě přesto dokázala ve slalomu na těžkém kopci dojet do pěti a tedy potvrdit své místo v superelitě discipliny, je to dobrá zpráva. Dostali jsme naději, že šlo o slabší chvilku, na niž má nárok každý. I když ten obřák.
Bedna není medaile
Vím, je to už asi marné. Říci nebo napsat, že někdo byl první, druhý nebo třetí, je trapně neoriginální. A tak se nám v posledních letech rozmohla teď už taky neoriginální mánie nazývat první tři místa „medailemi“ či „kovy“ a vítězství v jednotlivém závodě „zlatem“. Je to samozřejmě nesmysl, žádné medaile se v závodě SP nedávají. A kromě toho, už ve škole při slohu, natož jistě v nějakém tom novinářském učilišti, se dozvíme, co trapně opakované klišé je. Například právě toto. A navíc i chybné.
Dost na tom, že jsme si museli zvyknout na „podium“. Tohle ovšem smysl má: je to na rozdíl od „stupňů vítězů“ krátké a nemá to slangovou nevhodnost „bedny“.
Počet zraněných
Bylo to trochu komické. Naši TV komentátoři postavili tezi, že zraněných navzdory úpravám materiálu přibývá. Na konci přenosu zpovídaný Herbert Mandl na dotaz naopak odpověděl, že jich ubývá. Takže jak? Bez opravdové statistiky těžko říci. Ojedinělá, avšak medializovaná zranění známých borců, navíc třeba čerstvě zažitá v televizním přenosu (Resi Stiegler) mohou vyvolat falešný dojem, přestože tvrdá fakta mohou dokazovat něco jiného.
Ve zmiňovaných příčinách mi notoricky chybí příprava ne tratí (o ní se mluvívá), nýbrž lyží. Trend ke zmenšování odklonu hrany, tedy stále agresivnější broušení, dokáže způsobit větší neplechu než bota vysoká 45 mm oproti dnešním 43 mm. Na smysluplnost regulace naúhlování hran upozorňoval už před časem i takový Thomas Sykora. Jenže kontrola by byla tak složitá, že se do něčeho takového asi nikomu nechce.
Italské obřákářky
Ano, Itálie je zemí obřákovou. Kdysi jsem snad dokonce někde v televizi vyslechl příměr: tam má i traktorista 20 bodů...
„Mimochodem taky olympijská vítězka“
Televizní komentátor (snad Svěcený, já si ty TV baviče pletu) pochválil exteriér právě jedoucí olympijské vítězky a poté dodal to, čím uvádím tento odstavec.
Nechci ze sebe dělat feministu, ale když už to nebudu brát jako sexismus, tak je to při sportovním přenosu ubohost.
Reklama pro Špindl
Vyšla dokonale. I obrázky protilehlého zasněženého Medvědína k celkové atmosféře výtečně pasovaly. Krásná tvrdá pista, na kopci v dost volně postaveném obřáku pohoda bez zranění. Jestli klapne i slalom, nemohou závodnice i doprovod na tento Svěťák vzpomínat jinak než příjemně. Krkonoše sice neleží právě na cestě pohárové karavany, ale pro sjezdařské světoběžníky nejsou ani problém. (I když – přečtěte si samostatnou poznámku Maličkosti...)
Při obřáku mě ale zamrzelo de facto odepsání Malého hangu. Umístění cílové čáry do jeho půlky na něm ponechalo pár jednoduchých branek, takže vlastně závod natvrdo končil na Velkém. Vždycky platilo, že na Rovinku se musela vzít rychlost a že pak závodníka po těch 350 výškových metrech Malý hang až do cíle ještě řádně prověřil a leckdy potrápil. To tentokrát nebylo. Sice to člověk pochopí, ale je to škoda. Přinejmenším pro nás domácí, kteří jsme si na něm užili své. Byť je na druhé straně fakt, že to celkové převýšení a opravdu tvrdý Velký hang dají holkám zabrat dostatečně.
Malá návštěva
Já nevím. I letos se televize podivuje, jak málo diváků dorazilo přímo na místo. Totéž se dělo předloni. Tehdy se to vysvětlovalo termínem těsně před Vánoci. Cožpak opravdu všichni čekali kdovíjak velké davy? Dokážu pochopit snahu pořadatelů vybudit právě hovory o vysoké návštěve zájem. Ale seriozně přece nelze čekat, že se na takovou akci nahrnou zástupy.
Nepíšu to poprvé: tahle doba je pryč. Není už Stenmark, při jehož jízdách se ve Švédsku zastavoval život, není už Tomba a není ani Maier na vrcholu. Možná ten v nejslavnějších letech by přilákal návštěvu. To se v poslední době povedlo vlastně jenom Valentovi. On byl ale hrdina národa a šlo o večerní show. Alpské lyžování u nás prostě ten potenciál nemá. Sad but true, smutné, ale pravdivé. A nejenom u nás. Plno závodů se jede před skoro prázdnými tribunami s převahou fanklubů. Hahnenkamm, Wengen, Maribor, Záhřeb, pár dalších závodů v Rakousku jsou výjimky. Pamatuju finále SP 1998 v Crans Montaně i s Herminátorem hned po Naganu. Bída.
Může za to i televize. V šedesátých letech bylo lepší vidět Rašku naživo, než mžourat do nekvalitní a malé černobílé obrazovky. Dneska je alpský svěťák mnohem přehlednější a výstižnější právě u obrazovky. V cíli, kde je ta velkoplošná taky? Proč? Čím víc nových velkých televizí bude po bytech, tím spíše budeme koukat z křesla. Divák se k tomu dozví i něco navíc. A pokud zvolí Rakušany, Němce nebo zahraniční Eurosport, uvidí i analýzy a uslyší opravdu špičkové komentáře.
Individuálně, nebo v týmu?
Je to takové veselosmutné. Dlouhé roky televize držela oficiální svazovou linii a zdůrazňovala důležitost centrální týmové přípravy. To se to kritizovali otcové rodinných minitýmů, ona „rodičovská sdružení“! A ejhle: najednou nám v televizi říkají, že v našich podmínkách je lepší příprava individuální než v týmu třeba se šesti závodníky. A nakonec tento přístup v rozhovoru oficiálně posvětí i šéftrenér Míla Sochor. Když si tak vzpomenu na ty roky bojů, musím se – byť trochu hořce – usmívat. A se mnou by měl nejvíce Petr Záhrobský, který prosazení tohoto přístupu věnoval nějakých deset let života a energie.
Trenér musí vonět
Nahlédnout do jakési třinácté komnaty nejenom závodního lyžování dal tímto svým údajným výrokem, citovaným Honzou Holickým, trenér Američanek Patrick Riml. Poukazuje na důležitost osobního charismatu muže, který vede mladé, hormony a emocemi nasycené dívky. Ať si o korektnosti a sexismu říká kdokoli cokoli, tohle napětí tady prostě je. A leckdy nejenom napětí. Místo mnoha slov stačí jedno: Kulínský. Ne jako muž, který snad svou moc nad dívkami zneužil, ale jako prototyp chlapa, který své samičky zkrátka a dobře charismaticky ovládá. Fungovalo to a funguje, byť netvrdím, že vždy a pokaždé. Podle pamětníků by prý třeba legendární trenér našich běžkyň Ciller mohl vyprávět... (Kdo si tento odstavec propojí s mým nedávným článkem Lyžování bez dotyků, činí správně.)
Politické křepčení
Na jednu stranu je úžasné, že lyžování dokázalo přilákat prezidenta, premiéra i předsedu Senátu. Závodnicím se ani nesní o tom, že by jim pohár předávali dva nejvyšší ústavní činitelé pořádající země. Třeba George Bush. Nepředstavitelné. Budou to jistě krásné fotky. Lyžování i Špindlu to přeju.
Na druhé straně ve mně hlodá malinký červíček: je to vůbec normální? Patřičné? Nevím. Asi je to i věc názoru. A tak si to přeberte sami.
Co mě ale rozesmutnilo, byl trapný (aby bylo jasno: můj názor) rozhovor s premiérem přímo v sobotním přenosu. Z Topolánka se stal „známý“ lyžař vlastně až letos po jeho innsbrucké kauze s letadlem. Teď jsme se dozděděli, jak si ráno na krásně ostrých lyžích sjel přísně uzavřenou Černou. No prostě borec. Jednička, vždyť víme. Až přijedu na nějaké ty župní závody, budu se koukat, jestli nebude na startu, když má takhle natrénováno na perfektní pistě.
Horší ale byla Svěceného úlisnost a trapnost jeho otázek. Nezáviděl jsem Honzovi Holickému, že musel se snaživě vstřícným obličejem dělat tomuto duu v centru obrazu stafáž. Tohle si podle mne ČT měla odpustit. Místo Topolánka bych mnohem raději viděl třeba Evu Kurfürstovou, která mohla pohovořit z pozice absolventky prvního kola.
Ale jinak – krásný závod v krásných podmínkách. A to je hlavní!