Článek vyšel v časopise SNOW 145 (říjen 2023)

Pokud vám jízda na lyžích připevněných na střeše rychlého auta připadá jako hloupý kousek, který jednoho může zranit či zabít, máte úplnou pravdu. Možná vás překvapí a možná ne, že jde o skutečný sport. Tedy jen tak trochu; někdo ho dělá pro svou zábavu, pro někoho jde o lacinou verzi větrného tunelu, a někteří jiní veškerým svým umem a odvahou usilují o pokoření dost šíleného druhu světového rekordu.

Kanadský sjezdař Jungle Jim Hunter se počátkem 70. let minulého století zasloužil o první zaznamenanou rychlostní jízdu na střeše auta. Při tréninku na olympijské hry v roce 1972 si na střechu otcova starého pickupu namontoval nosič, připevnil k němu lyže a vlezl si do nich. Jezdil po všech možných cestách a dosáhl maximální rychlosti kolem 100 km/h. V Sapporu pak získal bronzovou olympijskou medaili v kombinaci.


Kanadský sjezdař Jungle Jim Hunter v roce 1971 na střeše otcova starého pickupu jezdil zhruba stokilometrovou rychlostí po nerovných venkovských cestách coby trénink na závody lyžařských sjezdů (Foto: Facebook)

Držitel současného světového rekordu v jízdě na střeše auta, Američan Sean Cridland poznamenává: „To, co dělal Jim, se podstatně lišilo od toho, co jsme dělali později. Jim měl rád skákavé polní cesty pro trénink lyžařského sjezdu. My jsme usilovali čistě o rychlostní rekordy.“

Když se průkopníci mezi rychlostními lyžaři Američané Steve McKinney a Tommy Simons v roce 1974 vydali na první rychlostní zkoušky na letmý kilometr do italské Cervinie, věděli, že by bylo užitečné absolvovat nějaký čas ve větrném tunelu. Ale větrných tunelů je málo a jsou drahé; natož před padesáti lety. Našli si tedy rovný úsek italské autostrady a spolu s finskou rychlostní legendou Kalevi Häkkinenem se střídali v jízdě na střeše jeho zánovní Lady žiguli, „aby si vyzkoušeli, jaké to je jet stopadesátkou“. Žigulík tehdy musel jet z kopce, aby vůbec dokázal vyvinout takovou rychlost.

Nejspíš jim však tento typ tréninku pomohl, protože McKinney ještě téhož roku vytvořil nový světový rekord 188 km/h v rychlostní jízdě na sněhu.

Fin Häkkinen, považovaný za otce rychlostního lyžování, pokračoval v tréninku na střechách aut ještě několik let a v roce 1978 vytvořil rychlostní rekord na dálnici 190 km/h na střeše Saabu upraveného pro závody rallye v rámci propagace svých sponzorů. O několik let později jeho rychlostní lyžařský kolega Nor Lasse Nyhlen oficiálně posunul Häkkinenovu hranici na 196 km/h na střeše sedanu Alfa Romeo GTV.

V roce 1980 se zapojil do reklamy pro Saab i švédský sjezdař Benny Lindberg. Výroba vozů pro nerentabilně úzce specializované sporty přispěla k zániku této kultovní automobilové značky. Doprovodný text celostránkového inzerátu zněl takto: Mnoho italských řidičů se zarazilo, když viděli toto podivné uspořádání lyžaře obutého do lyží, které jsou připevněny ke střešnímu nosiči krásného Saabu 900 Turbo. Nahoře je švédský sjezdař Benny Lindberg, který testuje své vybavení v plné rychlosti. Za volantem Saabu 900 Turbo nesedí nikdo jiný než lyžařský olympijský vítěz Ingemar Stenmark.

Oba dva si možná střihli kámen-nůžky-papír, Ingemar vyhrál, a proto si zvolil místo dole.


Dobová reklama na Saab 900 Turbo (1980). Na jeho střeše švédský sjezdař Benny Lindberg, za volantem lyžařský olympijský vítěz Ingemar Stenmark (Foto: Facebook)

V roce 1985 přesvědčili britští bratři Graham a Stuart Wilkieovi anglický automobilový závodní tým, aby je postavil na střechu vozu Jaguar k testování rychlosti v jejich tehdy převratně nových spandexových kombinézách. Ustáli dvousetkilometrovou rychlost; o dva roky později pak Graham stanovil nový světový rekord v lyžování na sněhu, 212 km/h.

Přibližně ve stejné době se Američan Sean Cridland, který soupeřil s bratry Wilkieovými v rychlostních jízdách na sněhu, rozhodl vyzkoušet automobilovou verzi jízdy s lyžemi a posunout světový rekord do nových výšin – aby, podle jeho slov, „to už potom nikoho ani nenapadlo se o to vůbec pokoušet“. Do té doby lyžaři na střechách aut dosahující nejvyšších rychlostí jezdili na závodních tratích a na letištních ranvejích se sériovými vozy, což v obou případech (motory i dráhy) limitovalo jejich maximální výkony. Cridland se tedy vydal na solné pláně Bonneville v Utahu, kde se dohodl na spolupráci s pozemním rychlostním závodníkem Rickem Vescoem, jenž vyvinul speciální podvozek pro svůj vůz Little Giant 444 s dosaženým rekordem 540 km/h.


Solné pláně Bonneville v Utahu, Vescoův speciální stroj Little Giant 444 a lyžařský světový rekord 260 km/h Američana Cridlanda, 1985 (Foto: Facebook)

Američanka Kirsten Culverová, která v letech 1983 až 84 držela ženský rekord v rychlostním lyžování, trénovala na letištní dráze poblíž nevadského Rena a v Utahu se připojila ke Cridlandovi. „Mezi závody se opravdu nedostaneme k plnohodnotnému tréninku na sněhu, protože nikde v horách není žádné skutečné rychlostní tréninkové zázemí. Člověk nakonec tak nějak trénuje jen během závodu,“ vysvětlovala tehdy.

Jejich první den na solných pláních na podzim 1985 se ukázal jako poučný: „Ta auta mají tak vysoký převod, že se musí nechat táhnout asi půl míle, než jedou dostatečně rychle na to, aby mohla zařadit rychlostní stupeň,“ popisuje Cridland. Každý vůz v Bonneville je měřen po celou míli a pak ještě urazí dlouhý kus cesty, aby snižoval rychlost a plynule zastavil – přičemž lyžař je po většinu této jízdy stále skrčený v podřepu sjezdového vajíčka.

Cridland si při tréninkových jízdách namohl svalstvo nohou, takže při oficiální jízdě „mě začaly chytat křeče do stehen a já bolestí řval do helmy,“ vzpomíná. Naměřili mu 238 km/h, přičemž kolegyně Culverová ustála 244 km/h. Druhý den ráno, 29. září 1985, se nespokojený Cridland vrátil na trať a dosáhl rychlosti 260 km/h. Bratři Wilkieovi byli jedni z prvních lidí, které o svém novém svěťáku informoval. Jeho mužský rekord a ženský Culverové platí i po 38 letech dodnes. A Culverové rekord rovněž překonává všechny jiné mužské naměřené pokusy kromě Cridlanda.


Držitelé světových rychlostních rekordů Sean Cridland a Kirsten Culverová na utažské solné pláni, září 1985 (Foto: YouTube)

Využívání střech automobilů pro trénink rychlostního lyžování pak už pokračovalo spíše jen, chválabohu, sporadicky. V roce 2000 byl na střeše auta na závodní dráze Interlagos v Sao Paulu při tréninku na lyžařský závod 24 hodin Megève vyfotografován Brazilec Christian Blanco. A v roce 2018 zveřejnil britský rychlostní lyžař Jan Farrell video s popiskem: „Trénoval jsem na střeše BMW M2 na okruhu Jarama v Madridu.“ Při svém – jak jej nazval – aerodynamickém tréninku dosáhl naměřené rychlosti 180 km/h. „Byla to opravdu zábava!“ prohlásil ve videu na YouTube.


Britský rychlostní lyžař Jan Farrell na střeše BMW M2 na okruhu Jarama v Madridu dosáhl naměřené rychlosti 180 km/h, 2018 (Foto: Facebook)

Světový rekord v lyžování na střeše auta se po mém soudu řadí hodně vysoko v žebříčku nesmyslných počinů; možná hned pod případný rekordní zápis v rychlosti lyžování na střeše jachty, na křídle letadla či obzvlášť nebezpečný svěťák v lyžování na střeše vrtulníku.