Článek vyšel v časopise SNOW 149 (prosinec 2023)

Čeho chce ambiciózní sportovec docílit víc než vítězství v závodě Světového poháru, titulu mistra světa a olympijské medaile? Pokud jste nejúspěšnější australskou lyžařkou všech dob Zali Steggallovou, vystudujete k tomu práva a zároveň vychováváte pět dětí, porazíte bývalého premiéra v boji o křeslo v australském parlamentu, budete zvoleni na druhé funkční období a nakonec se začnete věnovat ultradlouhým horským běhům – to vše před svou padesátkou.

Vloni v květnu vyhrála Zali parlamentní volby podruhé, s 22% předstihem před favorizovaným kandidátem tradiční Liberální strany. Tak vysoký náskok považovala za pozitivní znamení, že se její staří kritici mýlili tvrdíce, že v roce 2019 vyhrála jako nezávislá jen proto, že se ve svém volebním obvodu postavila bývalému australskému premiéru Abbottovi (kterého mnozí považovali za toxickou osobnost, jež v Austrálii neúnosně vyhrotila klimatickou politiku). Jakmile prohraje – zněla jejich logika – australští voliči se vrátí k tradičním stranickým liniím. „Kritice politik čelí vždycky: Co prý zmůžu jako nezávislý kandidát, když nejsem součástí velké stranické mašinérie? Myslím, že jsem skutečně ukázala, že dokážu velmi účinně tlačit na vládu a předkládat rozumná řešení, zejména v oblasti klimatu,“ přemítá možná nejlíp lyžující aktivní politička současného světa.

Když Zali Steggallová po ZOH v Salt Lake City v roce 2002 ukončila svou závodní kariéru, do politiky se vědomě nehrnula. Věděla jen, že jejím životním vrcholem není vítězství ve slalomu v Park City v roce 1997 (první vítězství Australanky ve SP), ani olympijský bronz ve slalomu v Naganu v roce 1998 (první australská olympijská medaile v alpském lyžování), ani titul mistryně světa ve Vailu v roce 1999 (další australské prvenství). Když byla na své závěrečné tiskové konferenci požádána, aby označila vrchol svého života, odpověděla: „Je mi 27 let a rozhodně doufám, že jsem ho ještě nezažila.“

„Tento dvacet let starý výrok skutečně vystihuje mou filozofii,“ potvrzuje Zali i nyní. „Nezáleží na tom, čeho člověk dosáhne, důležité je vytyčovat si stále nové cíle a stále se pokoušet o nové výzvy. Pro mě je spokojený život takový, který je plný výzev.“

Francouzské počátky

Narodila se 16. dubna 1974 v Manly v australském Novém Jižním Walesu do sportovní rodiny (dědeček a otec byli ligovými ragbisty). Když byly Zali čtyři roky, rodiče ji spolu se starším bratrem vzali na deset let do francouzského vysokohorského Morzine. Ve škole mluvila francouzsky, doma anglicky a trénovala s francouzským juniorským lyžařským týmem. Ve svých 10 a 13 letech vyhrála mistrovství Evropy ve své věkové kategorii. Kdyby tak pokračovala i po škole, dohoda zněla, že až jí bude 18 let, bude muset Francii reprezentovat. Místo toho se Steggallovi v roce 1988 vrátili domů do Austrálie a odhodlali se absorbovat obří náklady na financování tréninku, vybavení a cestování své dcery v zemi, která v dosavadní historii alpského lyžování měla celkem čtyři pódia ve SP.

Její cesta na její první olympijské hry v Albertville 1992 byla extrémně nejistá a poté složitá, protože Austrálie v té době měla nárok na pouhá dvě olympijská místa v alpském lyžování. Jedno z nich měl jisté sjezdař Steven Lee, už ostřílený olympionik z předchozích dvou her. O zbývající druhé se měl ucházet půltucet mužů ve věku kolem dvaceti let snažících se někdy zabodovat v Evropském nebo Světovém poháru. Zali vzpomíná: „Byla jsem sedmnáctiletý výrostek, který nahlas tehdejšímu systému řekl: Ne, ta dvě místa by měli dostat nejlépe hodnocení lyžaři s nejlepšími vyhlídkami. Ukončila jsem poslední ročník střední školy, abych mohla trénovat na plný úvazek, vylepšila si své FIS body a urvala jsem druhé startovní místo. Hodně to pro mě znamenalo, protože ty olympijské hry byly ve Francii a já jsem ve Francii vyrostla. Ale také jsem trénovala s Annelise Cobergerovou z Nového Zélandu. Sledovat ji, jak tam získala stříbrnou medaili ve slalomu, bylo obrovské, byla to vůbec první alpská medaile pro jižní polokouli. Dokázala, že to jde. Bylo to klíčové.“ Na albertvillských ZOH obsadila Zali 23. místo v GS, slalom ani kombinaci nedokončila.

Slalomovou specialistkou

Na následujících ZOH v Lillehammeru 1994 Zali Steggallová stále neměla prostředky na to, aby mohla konkurovat nejlepším lyžařkám silných národů, a tak ve svěťáku lyžovala v pěti disciplínách – i když pro olympiádu svůj program omezila na slalom, GS a kombinaci. Výsledky nebyly dobré – 22. místo SL, poslední 24. místo GS, DNF v SG. Zali si musela sama hradit poplatky za nadměrná zavazadla, aby na olympiádu dopravila osm párů lyží, branky a další vybavení. Dnes se nad tím pousmívá, ale na svou realitu po Lillehammeru vzpomíná jako na kriticky přelomové období: „Musela jsem udělat strategické rozhodnutí. Cítila jsem, že nejlepší šanci mám, když se stanu absolutní specialistkou na slalom.“

Přibližně v té době se rodina Grollových, která vlastnila prémiové australské středisko Mount Buller, pustila do pořádání alpských závodů. Založili Australský lyžařský institut, platili Steggallové tréninky a poskytli jí odpovídající podmínky. První výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat: 10. místo ve SL v Sankt Antonu v prosinci 1995, 4. místo ve SL na MS 1996 v Sestriere, kdy jí bronz unikl o 4 setiny. Zali však stále potřebovala tréninkovou skupinu světové úrovně, a tak v olympijské sezóně 1997–98 začala spolupracovat s německým technickým týmem žen. Ve svých 23 letech už závodila 10 let: „Byl to kritický čas. Buď se probojovat na vrchol Světového poháru, nebo dokázat něco jiného, protože jsem jela na svou třetí olympiádu.“

Jak se ukázalo, stála na prahu nejlepších dvou sezón své lyžařské kariéry.

Cinkot velkých medailí

V úvodním závodě SP v listopadu 1997, za jasného mrazivého dne v utažském Park City, šlo všechno podle plánu. Vyhrála první jízdu, postrach mnoha slalomářů. „Sakra, dokážu to zajet i podruhé?“ pomyslela si. Podařilo se jí to a stala se první Australankou, jež vyhrála závod Světového poháru. V dalších třech závodech SP pak obsadila páté, šesté a desáté místo a dostala se na šesté místo na světě. Rovněž vyhrála závod Evropského poháru v Piancavallu.

Deset dní před ZOH 1998 v Naganu se Zali rozhodla pro neobvyklý krok – vrátit se na chvíli domů do Austrálie. „Byla to doba před internetem, před Facebookem, před mobilními telefony,“ vzpomíná, „takže člověk byl oproti dnešku velmi odpojený. Cítila jsem se hodně osaměle, když jsem žila sama v Evropě přes celou tamní zimu. Návrat domů znamenal, že jsem strávila 24 hodin v letadle, ale opravdu mě to emocionálně a psychicky povzbudilo. V lednu je u nás doma polovina léta, teplo.“

V důsledku toho zmeškala jak zahajovací ceremoniál v Naganu, tak vystoupení svého bratra Zeka, jenž závodil v olympijské premiéře snowboardingu, 11 dní před Zaliiným závodem. Po příjezdu zůstala s německým týmem v prostoru lyžařských závodů, daleko od rozptylujícího chaosu olympijské vesnice.

(V té době měla Austrálie na svém kontě historicky přesně jednu zimní olympijskou medaili, bronzovou z roku 1994 v rychlobruslařské štafetě na 5 000 m. V Naganu všichni očekávali, že Austrálie získá svou první individuální medaili, nejspíše v akrobatickém lyžování, protože Kirstie Marshallová byla mistryní světa z roku 1997 a Jacqui Cooperová se umístila na druhém místě ve Světovém poháru v akrobatickém lyžování. Ani jedna však nepostoupila do finále a medaili nezískalo ani australské rychlobruslařské družstvo.)


(Foto: Facebook)

Olympijský průlom

„Najednou se celý australský kontingent na zimních hrách obrátil ke mně, protože jsem byla poslední národní nadějí,“ vzpomíná Zali. „Dva dny před koncem her čelil celý tým kritice. Od bronzové medaile ze štafety z minulé olympiády se Austrálie neukázala na pódiu, nikam jsme se jako národ neposunuli. Co to má vypovídat o australském sportu? Byla jsem neuvěřitelně nervózní. Byl to šílený tlak. V sázce bylo tolik věcí!“

Po prvním kole olympijského slalomu byly Steggallová a její tréninková partnerka Hilde Gergová z Německa třetí a druhá, za vedoucí Italkou Deborou Compagnoniovou. Brány druhého kola stavěl jejich německý trenér Wolfgang Grassl. Mezi oběma koly strávila Zali Steggallová několik hodin v rozhovoru se svým bratrem v zóně sportovců. „Pamatuji si jen, že jsme si povídali o všem možném a o ničem, na lyžování jsme se příliš nesoustředili,“ vzpomíná bratr Zeke.

V závodě nakonec brala Němka Gergová olympijské zlato a Zali získala bronz.

Světovou šampiónkou

„Nelze podceňovat, co má olympijská medaile udělala pro financování zimních sportů v Austrálii,“ přemítá, dobře znalá tamních poměrů. Po ZOH v Naganu byl založen Australský institut zimních sportů (v roce 2001 přejmenován na Olympijský institut zimních sportů v Austrálii, OIWA). Institut obdržel roční rozpočet milion dolarů a poprvé tak v Austrálii vznikl tréninkový program financovaný federální vládou na plný úvazek. Fungoval v šesti sportech, podporoval 37 sportovců a vedl k okamžitému zlepšení jejich výsledků, kdy mnozí získali pro Austrálii zlato v různých zimních sportovních disciplínách. „Šlo o počátek pořádného profesionálního zimního programu v Austrálii. Nakonec se tak stalo vše, o čem jsem během dřívější kariéry snila. Měla jsem dobré trenéry, dobré vybavení, dobrý program, dobré sponzory, dostatek finančních prostředků, abych mohla konkurenceschopně závodit na světové úrovni,“ popisuje Zali.

V prosinci 1998 na vánoční americké části štace SP se Zali umístila druhá ve SL v Mammoth Mountain, když jí na zlato chyběla jediná setina na Anju Pärsonovou. Předtím v Park City dojela sedmá. Blížil se vrchol sezóny, MS 1999 ve Vailu, a Zali podstoupila během dlouhých příprav na tuto akci další náročnou cestu domů. Její trenér opět stavěl slalomovou trať druhého kola MS; tentokrát jím byl Rakušan Helmut Spiegl a postavil ji přes nejtěžší úsek tamní sjezdovky Pepi's Face: „Hellie se rozhodl pustit trať rovnou z vrcholu a přímo dolů nejstrmějším úsekem, a tam jsem v podstatě rozhodla celý svůj závod,“ vzpomíná Zali. Po první jízdě byla se Švédkou Pernillou Wibergovou na šestém místě, ale jak dodává, „posledních deset branek dolů po strmém svahu je to, kde jsem to vyhrála. Nenechala jsem se zastrašit a zvládla jsem to.“ Austrálie tak má od roku 1999 svou první mistryni světa v alpském lyžování.

Všechno jednou končí

V té době se Austrálie připravovala na pořádání letních olympijských her v Sydney 2000, takže když se Zali Steggallová vrátila s olympijským bronzem z Nagana a titulem mistryně světa, stala se mediální hvězdou – zvlášť ve svém rodném městě Manly, na plážovém předměstí Sydney, kudy později nesla olympijskou pochodeň na její páté etapě kolem města, přes trajekt a po přístavu Sydney Harbour u budovy Sydney Opera House: „Bylo to tak blízko totální oslavě sportu před domácím publikem, jak jsem to kdy mohla zažít, protože v Austrálii se mi nikdy nepoštěstilo absolvovat nějaký velký závod typu Světového poháru.“

Ve stejném období se Zali provdala za olympijského veslaře z her v roce 1996 Davida Camerona, ale ten se sportem skončil a jejich odloučení si vybralo svou daň. Zali po většinu roku pobývala daleko od domova a před závody začala mít problémy se spánkem. Onemocněla žlázovou horečkou a snažila se i přes onemocnění závodit, protože byla v trojčlenném australském týmu jedinou závodnicí, se dvěma trenéry. Navíc ostatní špičkoví slalomáři SP přešli během toho evropského léta na nově příchozí carvingové lyže a Australanka přestup na ně promeškala, protože byla mimo centrum dění. „Je to prostě prokletí jižní polokoule a izolace od zbytku alpské komunity,“ komentuje svůj sportovní osud. A následně, když trénovala na Novém Zélandu, ochromil 11. září 2001 Spojené státy terorismus a Zali Steggallová si řekla, zda by se neměla věnovat něčemu podstatnějšímu, než závodit na lyžích.

„Každá dobrá věc jednou skončí. Otázka zní: Jak? Do olympiády 2002 jsem nevynechala jedinou sezónu, neměla jsem jedinou přestávku kvůli zranění. Byla jsem psychicky i emocionálně vyčerpaná.“ Její kariéra neslavně skončila zápisem DNF v prvním kole jejího posledního olympijského slalomu.


(Foto: Facebook)

Civilní život

Zali Steggallová během závodění dokončila vysokoškolské studium (bakalářský obor mediální komunikace na univerzitě v Brisbane), ale vždy toužila studovat práva: „Takže další čtyři roky (2002–06) jsem studovala práva, v průběhu porodila dvě děti a pracovala na částečný úvazek. Na přednášky jsem chodila se svým mladším synem Remym v (dětském nosítku) Babybjörnu a odcházela jen na výměnu plenek. Studium práv jsem zvládala na více frontách. Pracovala jsem pro svého otce v jeho advokátní kanceláři Roper & Steggall; chtěla jsem se stát nakonec advokátkou, která chodí k soudu.“

K tomu bylo zapotřebí dalších profesních zkoušek, a než je v roce 2008 dokončila, rozvedla se, znovu se vdala a získala tím tři nevlastní dcery. Oblékla si ikonickou uniformu soudů Commonwealthu ze 17. století – napudrovanou paruku a černý talár. Protože toužila něco ve společnosti změnit, rozhodla stát se právním expertem na pozemkové prostředí, právo původních obyvatel, obchodní, kapitálové, rodinné a sportovní právo. Řídila Olympijský zimní institut OIWA, vedla Síň slávy sportu Austrálie a byla členkou komise pro porušování antidopingových pravidel Australské sportovní antidopingové agentury (ASADA). Jako příslušnice Mezinárodního sportovního arbitrážního soudu se Zali Steggallová zúčastnila své páté olympiády, a to v roce 2018; v rámci soudního oddělení ad hoc pomohla zamítnout poslední odvolání ruských sportovců a trenérů, kteří se chtěli zúčastnit zimních olympijských her v Pchjongčchangu.

Po 11 letech Zali Steggallová opustila profesi advokátky a stala se političkou: „Koncem roku 2018 jsem se úzce zaměřila na klima. Naše (australská) klimatická politika byla po dobu deseti, patnácti let velmi nefunkční. Předchozí premiér a současně držitel křesla v mém obvodu Tony Abbott byl neuvěřitelně destruktivní. Vzniklo silné hnutí za alternativní volbu. V novinových článcích se psalo o tom, že nejlepším protikandidátem Abbotta by byla profesionální žena, ideálně ve věku 35 až 50 let, se zvučným profilem a profesními zkušenostmi. Říkala jsem si, to zvládnu. Obrátila jsem se na svého manžela (Tima Irvinga) a řekla: Co kdybych to zkusila já? Rozjelo se to a pět měsíců jsme vedli velmi intenzivní kampaň.“

Politická kampaň nebyla jedinou věcí, kterou vedla. Týden poté, co Zali Steggallová ohlásila kandidaturu, se dozvěděla, že se svým partnerem, který spolu s ní trénoval na ultramaraton, vyhráli losování o účast na Tour de Savoie, extrémním závodě na 145 km s převýšením přes 9 km. O osm měsíců později, s nepříliš dokonalým tréninkem, odstoupila po 113 kilometrech: „Je to jediný závod, který jsem kdy vzdala,“ říká. „Chci se vrátit a dokončit buď tenhle závod, nebo Ultra-Trail du Mont-Blanc. Na našem seznamu je i Western States 100 v Kalifornii, nejstarší trailový závod na 100 mil na světě.“

„Nebojím se žádných výzev,“ uzavírá své vzpomínání umíněná Australanka, která se od soutěžení v padesátivteřinových slalomech dostala k dvacetihodinovým běžeckým závodům a linkování vládní politiky pro celý kontinent.