Článek vyšel v časopise SNOW 150 skialp (leden 2024)

Pokoj Johna Lawtona v domově pro seniory v coloradském Louisville je plný suvenýrů: modelů válečných bitevníků B-17 a Messerschmitt, vlajky, která vlála nad americkým Kapitolem, nebo zarámovaného dopisu od Ricka Graye, průvodce světoznámého heliskiingového operátora Canadian Mountain Holidays (CMH). Dopis z února 1972 informuje o úspěšné záchraně dvou lyžařů zraněných v lavině. Jeden z nich byl zcela zasypán a zemřel by, kdyby nebyl rychle vyproštěn díky Lawtonově vynálezu.

„Kdybychom neměli vysílače Skadi, trvalo by nejméně 20 až 30 minut, než bychom mohli zorganizovat řádnou sondáž, a možná by trvalo dalších nejméně 10 minut, než bychom oběť našli. Jsem si téměř jistý, že během takové časové prodlevy by se tento muž udusil k smrti,“ stojí mimo jiné v děkovném dopise.

Lawton později napsal Lou Dawsonovi, coloradskému lyžaři a horolezci, který založil webové stránky Wild Snow, že se tehdy jednalo o „první záchranu pomocí Skadi a, pokud vím, pomocí jakéhokoli lavinového záchranného vysílače“.

Válečné mládí

Žid Hans Georg Lowenstein ve svých 13 letech ve Vídni přežil zlopověstný říšský pogrom Křišťálová noc a s rodinou uprchl nejprve do Anglie, následně emigroval do USA. Své jméno si poangličtil na John George Lawton a za velkou louží navštěvoval City College of New York, aniž by absolvoval střední školu. V 18 letech, po útoku na Pearl Harbor, se pokusil narukovat do americké armády, ale byl odmítnut jako „nepřátelský cizinec“.

Ve válečném roce 1943 už armáda nebyla tak vybíravá: Lawton byl po třech letech studia odveden a přidělen k průzkumnému týmu 91. pěší divize, která se tehdy cvičila v Oregonu. Divize absolvovala další intenzivní výcvik v severní Africe a od července 1944 byla nasazena do ostrých bojů v hornatém terénu v Itálii od Říma přes Leghorn a Pisu až do údolí Pádu. Prolomila německou obrannou linii a válku ukončila v Terstu.

Po návratu domů Lawton dokončil vysokoškolská studia na univerzitě MIT v Cambridge a poté získal doktorát z elektrotechniky na Cornellově univerzitě. Zatímco pracoval na utajovaných komunikačních a naváděcích systémech raket v Cornellově letecké laboratoři, oženil se, měl sedm dětí, získal pilotní licenci a pokračoval ve své celoživotní vášni pro lyžování.

Během jedné své lyžařské dovolené v utažské Altě se Lawton setkal s průkopnickým horským zachráncem Edem LaChapellem, který tehdy experimentoval s lavinovou záchranou, a uvědomil si, že by mohl navrhnout lepší technický systém. Po měsících strávených v těžkých bojích a letech práce na utajovaných zbraních Lawton podotýká: „Myslím, že je příjemné vynalézt pro změnu zařízení, které zachraňuje životy, místo aby je bralo.“


Vynálezce John Lawton v sedmdesátých letech s první verzí svého vyhledávače s vysílací anténou všitou do zad lyžařské bundy (Foto: Facebook)

Před vyhledávači

Před vynálezem lavinových vysílaček se sněhová záchrana skládala z týmů pátračů s dřevěnými sondami a lavinovými šňůrami. Použití sond se často ukazovalo jako invazivní a poškozující. Zuby zaříznuté do konců sond pomáhaly záchranářům určovat, co se ve sněhu pod nimi nachází. To, co se objevilo po otočení sondy, mohla být dřevěná kůra nebo zakrvácené kusy oblečení: „Bylo těžké naslepo rozlišit člověka od ohnuté větve,“ vzpomíná John Lawton. „Potřebovali jsme něco, co by při nálezu těla vydalo jednoznačný výstražný zvuk.“

Pokud jde o lavinové šňůry, za první světové války začaly rakousko-uherské alpské společnosti používat lavinové šňůry při překonávání často nebezpečných horských průsmyků. Vojáci si 20– 25metrové šňůry uvazovali kolem pasu, a pokud se utrhla lavina, lehké lano se rozvinulo a vystoupilo na povrch. Šňůry byly každý metr číselně označeny a šipky ukazovaly na zasypaného lyžaře. Nicméně tento systém nebyl příliš praktický a stávalo se, že lavina zasypala lyžaře včetně šňůry v celé její délce. A tak i v době před lavinovými vyhledávači část lyžařů ve volném terénu lavinové šňůry nevyužívala.


Stoletý John Lawton s jednou z verzí svého lavinového vyhledávače Skadi (Foto: Facebook)

Pověstní lavinoví psi

Zavedení vyhledávače Skadi, pojmenovaného po severské bohyni lyžování, vítaly noviny The New York Times ze dne 16. února 1969 jako nové elektronické zařízení, které by nakonec mohlo nahradit lavinové psy. Vynález byl připsán Lawtonovi a předveden v lavinové škole Lesní služby v Altě. „Zdá se však, že den, kdy budou běžní lyžaři a horolezci nosit takové zařízení, je vzdálený,“ odtušil Walter Sullivan z Timesů. „Mezitím budou lavinoví psi s bystrým nosem dál zachraňovat životy.“

Jako důkaz Sullivan připomněl svou návštěvu Velkého Svatobernardského průsmyku pod Mont Blancem, kde převor Bernard Rausis, jenž měl na starosti slavný hospic mezi Švýcarskem a Itálií, chválil své psy coby záchranáře, z nichž mnozí byli vycvičeni ve speciální škole ve Verbieru.

Mimochodem, sud whisky na krku těchto bernardýnů je mýtus, který zřejmě nastolil či utvrdil známý obraz z roku 1820 „Alpští mastifové oživující pocestného v nesnázích“. V rozhovoru pro Timesy se představený kláštera Rausis vysmál myšlence, že praví záchranářští bernardýni nosí na obojku malé sudy: „Jak by mohl pes se soudkem pod bradou spustit čenich k zemi, aby vystopoval zasypané pocestné?“ Rausis navíc upozorňoval, že alkoholové výpary unikající ze sudu by zadusily psí čich.


Slavné monumentální plátno malíře Edwina Landseera z roku 1820 stojí možná za zlidovělým mýtem o záchranářských bernardýnech se soudkem na obojku (Foto: Facebook)

Pulzování elektřiny přes měď

Před Lawtonovým objevem vyvinuli vědci elektromagnetická zařízení k vyhledávání obětí lavin, ale ta neměla dostatečný dosah a přesnost, aby zasypané našla dostatečně rychle.

John Lawton ze své laboratoře na Cornellu poslal prototypy svého vysílače LaChapellovi k testování. „Fungovaly,“ napsal později LaChapelle Lou Dawsonovi. Zjednodušeně řečeno, Lawtonovo zařízení vyzařovalo magnetické pole pulzováním elektřiny přes měděnou cívku. Každý člen lyžařské výpravy měl u sebe přístroj Skadi přepnutý na vysílací nastavení. Pokud se lyžař ztratil, záchranná skupina přepnula své Skadi na příjem. Přijímací část jednotky zachytila vysílací signál a převedla jej na zvuk slyšitelný přes sluchátka. Zvuk se zesiloval s tím, jak se pátrač přibližoval k oběti.

Původní smyčková anténa Skadi byla všitá do zadní části lyžařské bundy. Poskytovala sice dostatečný dosah, ale ukázala se jako nepohodlná při používání a zároveň omezovala uživatele na nošení jediné bundy.

Lawtonův cornellský tým zvolil frekvenci 2,275 kHz, která je slyšitelná pro lidské ucho. Tím odpadla potřeba zesilovače pro převod rádiového signálu na slyšitelný tón. Tato frekvence byla také prosta rušení a fungovala poměrně spolehlivě, i když byla blokována předměty, jako jsou kameny a stromy.


Otevřený hotdog Skadi. Dole je patrný vnitřek víka, dále zobrazuje nabíječku, sluchátka, minci jako měřítko. Přístroj je dlouhý asi 18 cm, váží 412 gramů. Obvykle byl nošen přepásaný lepicí páskou nebo gumičkou v kapse lyžařského oděvu (Foto: Facebook)

Hot dog

Počátkem 70. let Lawton svůj vysílač zmenšil a nahradil měděnou smyčku menší feritovou tyčovou anténou integrovanou do příruční plastové krabičky, které se pro její velikost, barvy a zakřivené rohy přezdívalo hotdog. Tento vylepšený model se vyznačoval baterií s dlouhou výdrží a dosahem přibližně 30 metrů.

Vysílací signál byl hlasitější, když byly přístroje blíže k sobě, takže pomocí metody vyhledávání tzv. do kříže mohl vyhledávač nalézt zasypaného podle změny hlasitosti. Protože lidské ucho je citlivější na změny na nižších úrovních, regulace hlasitosti byla neustále snižována, což umožňovalo přesnou lokalizaci zdroje signálu.

V terénu, za předpokladu, že hledající měl dost praxe, pracovaly přístroje Skadi překvapivě dobře, i když skutečností zůstává, že asi 50 % lavinových obětí zemřelo spíše kvůli zraněním než kvůli udušení, a proto bylo zařízení užitečné pouze pro polovinu zasypaných obětí.

Přístroj Skadi se prodával za 125 dolarů (asi 1 000 USD v dnešní hodnotě měny) a původně byl vyroben v Lawtonově domácím sklepě pod jeho novým názvem Lawtronics. Přestože na lavinové vyhledávače Skadi bylo možné narazit ve všech velkých lyžařských areálech a jen heliskiingový provozovatel CMH jich zakoupil 400, jejich prodej podle Lawtona „nikdy neznamenal velký byznys“.


Lavinový vyhledávač Skadi byl ze zřejmých důvodů známý jako hotdog. Nápis Skadi byl v době prodeje v sedmdesátých letech vyveden ve zlatavé barvě, 50 let starý exemplář na snímku nese známky silného povrchového opotřebení (Foto: Facebook)

Standardizované frekvence

V roce 1986 stanovila Mezinárodní komise pro horskou záchranu (ICAR) za standard pro lavinové vyhledávače frekvenci 457 kHz, tedy odlišnou od frekvence původních přístrojů. Vyšší frekvence měla výhodu většího dosahu, nicméně ve vyhledávači nyní bylo nutné zajistit převod signálu na tón, který bude pro lidské ucho slyšitelný. V roce 1996 přijala tuto frekvenci za standard i Americká společnost pro testování a materiály (ASTM), čímž se efektivně stala standardem celosvětovým.

Lavinový vyhledávač Skadi fungoval. Dokázal zachránit životy a brzy jej zkopírovali a vylepšili další výrobci, kteří jej změnili na tvarově elegantnější, a dobíjecí článek vystřídaly vyměnitelné baterie AA. Dnešní velkoryse vybavené digitální lavinové přístroje zahrnují mikroprocesory pro zjednodušení vyhledávání a mají více funkcí, ale všechny pracují na naprosto podobných principech jako původní Skadi.

„Lavinové vyhledávače jsou stále nejlepším způsobem, jak najít někoho, kdo je zasypaný pod sněhem,“ říká Mike Duffy, certifikovaný instruktor Americké lavinové asociace z Colorada a zakladatel webu Avalanche1.com. „Snadnost použití se dramaticky změnila díky digitálním vysílačkám s funkcemi pro vícenásobné zasypání a zkrácením doby hledání. Používání vyhledávačů už není tou nejtěžší částí záchrany, nejvíce času zabere vyhrabávání těla.“

To vyžaduje sondy a lopaty, dostatek záchranářů, jejich fyzický fond, zručnost a praxi – a v posledku i dobře vycvičené lavinové psy (bez soudků whisky) – aby se zvýšila šance na nalezení a včasné vyproštění zasypaných obětí.