Článek vyšel v časopise SNOW 144 (březen 2023)

Jana Šoltýsová Gantnerová vlastníma očima

Dětství v ráji hor

V mém případě jsem vděčná osudu, že jsem měla úžasné rodiče. Můj otec Michal byl reprezentant ve sjezdovém lyžování, člen Dukly Praha, hoteliér, trenér, psycholog. Matka Apolonie – všemi nazývaná Polča – učitelka, hoteliérka, sportovkyně srdcařka, do poslední chvíle podnikatelka.

S mým bratrem Michalem jsme vyrůstali na horské chatě u Zeleného plesa. Michal je o tři roky starší, tak celé mé dětství bylo o vzájemném soupeření. Do jeslí nebo školky jsme nechodili. Vyrůstali jsme na horské chatě a krom rodičů, kteří chatu provozovali, nás vychovávali i zaměstnanci chaty, ale vlastně i její hosté – povětšinou horolezci, lyžaři a studenti, kteří přijížděli na lyžařské výcviky. Vypadalo to tak, že krom formálního dohledu bylo jejich cílem nás i řádně zkazit, a tak nás potají naučili kouřit, hrát karty i různé jiné, ne příliš dětské hry. Když se mě později v rámci psychologických testů ptali, zda jsem kuřačka, odpovídala jsem, že ne – že jsem s tím v devíti přestala (že jsem však v devíti uměla vyfukovat perfektní kroužky cigaretového dýmu nebo kdekoho oklamat v žolíku nebo kanastě, jsem se už raději nechlubila).

Každopádně, naše dětství bylo naprosto skvělé a dalo nám pevný základ do dalšího života. Chata na Zelenom plese byla bez elektřiny, topilo se tam koksem, vařilo na uhlí, televizi ani rozhlas jsme tak jako malé děti neznali. O to víc jsme trávili svůj čas kreativně a později v dospělosti jsem si v duchu přála, aby i moje děti měly možnost vyrůstat v takovém čistém a krásném prostředí a tak bezprostředně, jako bylo dopřáno vyrůstat nám.

Sjezdové lyžování se stalo naším zcela přirozeným celozimním programem, protože na chatě žádné jiné sněhové sporty nešlo provozovat a vždy, když jsme chtěli z chaty dolů do údolí, museli jsme sjet osm kilometrů svahem. Lyžovat mě pochopitelně učil můj táta a jako dobrý psycholog s námi naoko soutěžil a umožňoval nám tu a tam jej porazit. Naše společné lyžování dalo základ mému velmi dobrému skluzu, citu pro lyže a dovednosti odhadnout jakoukoli rychlost, což se bezesporu otisklo do mé další sportovní kariéry.

Kromě společného sjíždění na lyžích dolů do civilizace byl otec příznivcem všeho moderního, a tak od chaty nahoru pod Jastriabí věž postavil vlek, jehož spodní stanice se dala přemísťovat podle sněhových podmínek. Na něm se odehrávalo naše veškeré dětské trénování. Vlek samozřejmě nesloužil jen nám, nýbrž zejména hostům chaty a vysokoškolským lyžařským kurzům. Poslední den těchto výcvikových kurzů bývaly závody jejich absolventů, kterých jsme se s bratrem jako malé děti rádi pravidelně účastnili po celou dobu, kdy jsme pobývali na chatě, než jsme začali cestovat po soutěžích.

Když bratr začal chodit do školy, častěji jsme už pobývali v Kežmarku u prarodičů, kteří se o nás přes týden starali, když matka musela zůstat na chatě. Otec nás z Kežmarku vozil po okolních kopcích na tréninky, střídaje různé terény podle možností. Když jsem začala chodit do školy i já, rodiče z horské chaty odešli, aby s námi mohli trávit čas dole ve městě, a našli si práci v provozování malého hotelu ve Ždiari. My s bratrem jsme se brzy dostali do žákovského národního výběru.

V šestnácti na olympiádu

Těžko přesně označit, kdy se začala má sportovní kariéra. Od dětství jsem byla soutěživá, ctižádostivá, zvyklá překonávat překážky. Vždyť ty nám život stále podsouvá a zkouší, zda to zvládneme. Od žákovské kategorie jsem vždy byla ve výběru Slovenska – to jsme se účastnili mezinárodních závodů ve Vrátnej na Interkritériu, v Říčkách na Skikritériu anebo následně v rámci československého družstva jsme soutěžili na Monte Bondone v Itálii, což byly největší žákovské závody na světě. Pro nás mládež byla zážitkem už jen samotná cesta do Itálie – z Prahy do Torina vlakem, odkud nás vyváželi automobily Fiat (hlavního sponzora závodů) do lyžařského střediska. Zejména pro nás – děti z východního bloku – to byl silný zážitek; náš svět nádražních budov, těžkých batohů a vaků s lyžemi je něco zcela odlišného, než co zažívají dnešní mladí závodníci, odmala zvyklí pohodlně se přepravovat auty.

V roce 1974 jsem už byla zařazena do juniorské reprezentace a na konci sezóny 1974–75 jsem se stala trojnásobnou mistryní republiky, čímž jsem se dostala do reprezentačního družstva dospělých. Reprezentační výběr tehdy vedli Ladislav Zacharides a Alexander Egyhazy. Byla jsem nejmladší členkou ve zkušeném družstvu Dropová, Matošová, Šebestová, Švábová, sestry Kuzmanové – všechny už byly o dost starší závodnice, než jsem byla já; už jen být s nimi pro mě byla velká zkušenost.

V sezóně 1975–76 po problémech s trenéry, kteří si na sebe navzájem napsali udání a jimž byly na hraničním přechodu odebrány cestovní pasy, převzal vedení ženské reprezentace můj otec Michal Šoltýs. Pod jeho vedením jsme dosáhly prvních předních výsledků ve SP, když jsme v Cortině ve slalomu obsadily 6. místo (já), resp. 9. místo (Dagmar Kuzmanová). Tímto umístěním jsme splnily kritéria na účast na ZOH 1976 v Innsbrucku. Bylo mi v té době šestnáct. Dáša tam skončila devátá v obřím slalomu, což byl do té doby nejlepší československý olympijský výsledek, až do bronzu Oliny Charvátové v Sarajevu 1984.

Pod novým koučem

V další sezóně jsem se stala juniorskou mistryní Evropy v obřím slalomu v Kranjskej Gore, v dospělé reprezentaci se opět vyměnili trenéři a naše družstvo se pár dalších let zmítalo v problémech. V roce 1978 se reprezentačním trenérem žen stal Pavel Šťastný, který, ač původně nelyžař, se vypracoval na špičkového sjezdařského trenéra. Apeloval na celkovou připravenost sportovce a je opravdu jeho velkou zásluhou, že dokázal z našeho tehdejšího družstva udělat jeden z nejsilnějších týmů v historii československého lyžování, kdy jsme pravidelně začaly vyjíždět svěťákové body, čelní umístění v Evropském poháru nebo na juniorských šampionátech. Efektivita jeho práce na týmu byla evidentní a vycházela zejména z toho, že z gruntu změnil systém přípravy a zaměřil se vedle ježdění na sněhu na kondiční připravenost. Celý jeho vypracovaný tréninkový plán byl naprosto špičkový. Nakonec všechny výsledky, které jsme od sezóny 1978 začaly dosahovat, byly zejména jeho zásluhou. Na druhé straně je dobré zmínit, že dostal materiál, na kterém šlo pracovat – ať už šlo o Olinu Charvátovou, mne, Lenku Vlčkovou, Mařasovou, Valešovou, sestry Medzihradské, Milanovou – už jsme uměly lyžovat, ale potřebovaly jsme nějakou takovouto poslední přípravu do úplné špičky.

Já sama jsem v sezóně 1978–79 zajela dva sjezdy SP za sebou do první desítky (9. a 5. místo), čímž jsem se dostala do první losované skupiny sjezdařek SP, kde jsem vydržela až do konce své kariéry v roce 1985, navzdory všem svým zraněním, která na mě čekala.

Následovala olympijská sezóna 1979–80 s vrcholem ZOH v Lake Placid. Sezóna samotná pro mě byla velmi úspěšná, sbírala jsem pódiová umístění ve SP. Na ZOH v Americe nerada vzpomínám, zejména z psychického hlediska. V té sezóně jezdily výborně i moje kolegyně Olina Charvátová a Lenka Vlčková, všechny tři jsme vyjížděly body SP a byly jsme přesvědčené, že odjedeme na olympiádu spolu. Jenže posléze padlo funkcionářské rozhodnutí, že do Ameriky pojede jen jediný nejlepší lyžař a lyžařka s trenérem. A protože jsem v té sezóně měla nejlepší výsledky s 1. a 2. místem ve SP, tak jsem jela na ZOH jako jediná já. Pro mě to představovalo velkou nepohodu, protože jsem byla celé sezóny zvyklá na podporující a současně konkurenční kolektiv (navzdory tomu, že já jsem byla sjezdařkou a kolegyně se více zaměřovaly na technické disciplíny) a na vrcholných závodech mi tato podpora chyběla. S námi tam cestoval jen Bohumír Zeman jako jediný československý mužský závodník a i jemu podobná týmová atmosféra chyběla. Bezpochyby se to podepsalo na našich výsledcích.

Amatérismus naoko

Ačkoli papírově jsem měla předpoklady atakovat medailové pozice, při takto vytvořených podmínkách to bylo špatné. Roli tam navíc sehrálo i to, že jsem měla společného značkového servismana jako německý tým a jeho největší hvězda Irene Epple. Ve firmě to vycházelo, že moje lyže se ukázaly jako rychlejší než Ireniny, a do závodu proto Irene nastoupila na mých lyžích a já jela až na svých druhých lyžích. U značky Kästle mi potom vysvětlili, že z obchodního hlediska bylo zkrátka žádoucí, aby nejlepší výsledek zajela Němka než někdo z východního bloku, na který není navázán lukrativní trh. Přesto Irene nezískala ve sjezdu medaili (vyjela si však stříbro v obřáku), já skončila desátá. Byla to pro mě nová životní zkušenost a na tuto americkou olympiádu nevzpomínám ráda.

Tehdy jsme byli víceméně amatéři – my jako sportovci socialistického státu jsme na začátku každé sezóny podepisovali smlouvy, v nichž jsme se zavázali, že nebudeme nijak vyjednávat se zástupci sportovních značek, že veškeré kontakty budou organizované přes národní lyžařský svaz. Už při podpisu těchto smluv věděly obě strany, že je to jen formální a z praktického hlediska naprosto absurdní a nereálná klauzule – naše závodní lyže nebyly naším majetkem, ale majetkem značek, jež nás vybavovaly. Já jsem například měla v každém roce asi 9 párů sjezdových lyží Kästle a všechny tyto lyže měl v držení firemní servisman. Když jsme měli mistrovství republiky, připravil mi dva páry lyží a já mu je po tuzemském šampionátu vrátila, jakmile jsme se viděli na nejbližším kole SP.

Takže bez komunikace s firemními lidmi – zástupci značek – opravdu nešlo fungovat. Všichni jsme to věděli. Vždy jsme se trpce pousmáli při představě, jak zavolám do Prahy, abych si přes svazové funkcionáře zařídila, že zítra na závod potřebuji mít trochu ostřejší hrany nebo že zítra máme po obědě trénink slalomu, tak ať nám dovezou po obědě připravené lyže… My jsme musely být v blízkém kontaktu se servismany značek – ať už Olina s přiděleným servismanem Rossignolu, tak i já měla přiděleného servismana od Kästle – jmenoval se Harry a šlo o stejného člověka, který připravoval lyže německému družstvu. I značky, když nás oslovily se zájmem o spolupráci, byly z našich výsledků na naši vzájemnou spolupráci hrdé a těšily se z dosažených úspěchů spolu s námi, takže vše stálo na nezbytné pravidelně probíhající vzájemné komunikaci, byť naším socialistickým systémem oficiálně zapovězené. Ale bez faktického pravidelného živého kontaktu se zástupci značek bychom ani neměly na čem závodit.

První zranění

V roce 1981 jsem při závodě SP na sjezdovce v Haus in Ennstal spadla s číslem 1 a roztrhala jsem si křížové vazy a menisky v obou kolenou. Následovala velmi náročná operace, která mě odstavila na celou sezónu, a v ten čas bylo velmi nejasné, zda se ještě někdy vrátím na závodní lyže. Je třeba si uvědomit, že v tehdejších letech medicína ještě nebyla tak vyspělá jako dnes; tento druh operací se vykonával invazivními metodami s velkými řeznými ránami a následnými jizvami a bylo nemyslitelné naskočit po pár měsících rekonvalescence zpět do soutěží, jak to bývá obvyklé dnes. Na druhé straně musím říci, že způsob tehdejších operačních zákroků měl své opodstatnění, jeho stejně důležitou fází byla dostatečná rekonvalescence, po níž operovaná kolena dobře držela a byla schopna zvládat plnou nálož dalšího závodění.

Po rehabilitaci v létě 1981 jsem zkoušela na ledovci znovu lyžovat a díky své dobré kondici jsem byla schopná od srpna naskočit do plné přípravy na novou sezónu s reprezentačním družstvem. Od prosince jsem začala opět závodit ve SP – a co čert nechtěl, první sjezd sezóny byl opět v Haus in Ennstal na té samé sjezdovce, na níž jsem se zranila. Byl to můj nejnebezpečnější sjezd v kariéře, tam jsem se opravdu bála. Když jsem dojela do cíle, říkala jsem si, že je to zázrak, že jsem tuto nebezpečnou sjezdovku zvládla sjet bez zranění. V sezóně jsem opět dokázala útočit na bodovaná místa a udržela jsem si první losovanou skupinu do další sezóny 1982–83.

Sarajevská životní šance

Nová sezóna už byla o mnoho lepší jak pro mne, tak i pro ostatní v československém družstvu. Já jsem si zvykla dojíždět v první desítce ve většině závodů. Na nadcházející ZOH 1984 jsme se chystala odcestovat 4 děvčata – to byla zásadní změna oproti ZOH Lake Placid 1980, kam jsem cestovala sama. Do karet nám hrálo i to, že olympiáda se konala ve slovanské zemi, která nám je po mnoha stránkách blízká – přijelo tam i mnoho tuzemských diváků, částečně jsme rozuměli tamní řeči, cítili jsme se tam téměř jako doma. Koneckonců, ZOH 1984 mohly být v Československu v Tatrách, a tudíž úplně v mé domovině, ale v posledním kole pořadatelské volby Československo svou kandidaturu stáhlo ve prospěch zákulisně silnějšího vlivu Jugoslávie.

Sarajevskou olympiádu nicméně zase velmi ovlivnilo počasí. Celý týden nám tam silně sněžilo a divoké sněžení do velké míry ovlivnilo i lyžařské výsledky. Já jsem chtěla jednoznačně olympijskou medaili, a přestože jsem dojela pátá – objektivně krásný výsledek – bylo to pro mě hořkým zklamáním. Na druhé straně to pro československý sjezdařský tým byl závod snů, kdy díky bronzu Oliny skončily v první pětce tři Švýcarky a dvě Čechoslovačky. Šlo o ohromný výsledek pro celou československou trenérskou garnituru pod vedením Pavla Šťastného, včetně asistenta Mira Němce a paní doktorky Lukáčové, která se o nás naprosto špičkově starala po komplexní lékařské stránce od zubního lékařství až po psychologii.

Po sarajevské olympiádě pokračoval Světový pohár za mořem, já tam odjela a bohužel v Mont St. Anne v Québecu jsem se opět vážně zranila v koleni, a to už bylo pro mě varovným znamením, že se blíží můj závodní konec. Přičítám to jisté psychické únavě po olympiádě a z toho pramenící nepozornosti, kdy jsem technickou chybou vyletěla z tratě a trefila jsem se přímo do zasněžovacího děla. Tehdy ještě nebyly sjezdové tratě tak zabezpečeny vrstvami ochranných sítí jako dnes, nýbrž jen ohraničené nízkými plůtky, přes které jsem přelétla jako nic. Po operaci mi bylo jasné, že návrat zpět do plnohodnotného závodění pro mě bude velmi těžký. Přesto jsem se v další sezóně do sjezdů SP vrátila, ale výsledkově jsem už jezdila na hranici desátých míst a vnímala jsem, že jsem za svým zenitem. Po sezóně jsem v roce 1985 ukončila kariéru – paradoxně ve svých 26 letech jsem byla jednou z nejstarších závodnic ve SP. (Paradoxně zejména v porovnání s dnešní situací, kdy lyžařky běžně závodí po třicítce a muži téměř do čtyřiceti let.)

Zpět v horském ráji

V roce 1981, kdy jsem se prvně vážně zranila a měla jsem v hlavě i jiné myšlenky než jen sport, jsem se v květnu vdala za Juraje Gantnera, studenta FTVS směru angličtina a tělovýchova. V prosinci jsem už ale naskočila do kolotoče závodů SP. Tu sezónu byl manžel přidělen k našemu reprezentačnímu družstvu jako masér. Dá se říct, že ne všechny takovéto svazky jsou bezproblémové, a i my jsme měli určité vnitřní rozpory, takže nakonec jsme se rozvedli; ale jak už to někdy v životě chodí, že v konečném důsledku přijdete na to, že to ve vztahu nebylo až zas tak špatné, po nějakém čase jsme v roce 1985 opět obnovili manželský svazek. V té době manžel již ukončil vysokoškolské studium, rovněž já jsem v roce 1984 promovala na VŠE a stala se inženýrkou ekonomie a oba dva jsme byli připraveni na společnou životní cestu a možná i pracovní.

Štěstí tomu chtělo, že se uvolnilo místo na chatě na Zelenom plese – na stejné chatě, kde jsem v dětství vyrostla, a my jsme na ní s manželem nastoupili jako noví provozovatelé. Velmi nám v začátcích pomohli provozní zaměstnanci chaty manželé Urbanovi ze Žiliny a nakonec i moji rodiče, kteří vedli tuto chatu 14 let, takže jsme dobře věděli, do čeho se pouštíme. Mě by nikdy nenapadlo, že by moje děti měly to štěstí vyrůstat tam, kde jsem vyrůstala já. Ale když se nám v roce 1986 narodila první dcera, bylo to už chatařské dítě a já jsem za to byla šťastná.

K ukončení mé závodní kariéry mi v roce 1985 byl udělen titul Zasloužilý mistr sportu, tehdejší nejvyšší státní ocenění sportovce (titul Mistr sportu jsem obdržela v roce 1983). Při zpětném pohledu oceňuji, že jsme v té době měli ve vedení lyžařského svazu některé progresivní funkcionáře vysoko postavené ve struktuře FIS, jmenovitě pana Jána Mráze, který nás mladé závodnice (mě a Olinu) v roce 1985 poslal složit rozhodcovské zkoušky technických delegátů FIS, což byla v těch časech pokroková věc – do té doby se delegáty FIS nestávali aktivní závodníci, natož ženy. Šlo v tuzemských poměrech o průlomový mezník v tom smyslu, že jsme spolu s Olinou mohly zůstat u závodního lyžování i dlouhá léta po skončení závodní činnosti. Já se ve strukturách FIS pohybuji dodnes, od roku 2010 v nejvyšším vedení sekce alpského lyžování FIS.

Budovat pyramidu odspodu

Když jsem v rámci své funkcionářské práce v roce 1998 byla v jury na ZOH v Naganu, nemohla jsem přenést přes srdce, že za Slovensko jsme na olympiádě neměli ani jednoho závodníka alpského lyžování. Přitom to už začala výsledkově stoupat Veronika Zuzulová – věková vrstevnice Janici Kostelič, která v Naganu závodila, ale Veronika ne. Byla jsem z toho velmi rozčarovaná a z pohledu bývalého sportovce jsem dobře věděla, že to byla vina slovenských funkcionářů svazu. Proto jsem se začala zapojovat i do domácího lyžařského hnutí. Nejdřív jsem se stala předsedkyní alpského úseku Slovenského lyžařského svazu, ten však šel za pár let do likvidace. Založil se nový svaz pod názvem Slovenská lyžařská asociace (SLA) pod vedením Igora Rattaje, který do nadcházejícího volebního období nekandidoval, a v roce 2008 jsem se stala prezidentkou svazu já. Šlo o nově vzniklou organizaci, pro niž jsme museli všechny akreditace a ostatní formality budovat znovu z nuly; nebyly to lehké časy. Šlo o kvantum práce, kterou jsem jako dobrovolný funkcionář dělala ráda při zaměstnání (v té době jsem byla ředitelkou Grand hotelu Praha v Tatranské Lomnici a následně i Grand hotelu Bellevue v Novém Smokovci).

V tom období jsme coby mladý svaz měli velmi dobré výsledky, protože se nám podařilo na Slovensko přivést množství mezinárodních závodů včetně Evropských pohárů. V roce 2010 už mělo Slovensko na ZOH ve Vancouveru své zastoupení v řadě lyžařských disciplín – už začínaly být výsledky naší práce vidět. Já jsem vychovaná v přesvědčení, že všechno vychází z oddílové činnosti – a pokud nebudeme mít silnou klubovou činnost, velmi těžko dokážeme vychovávat funkcionáře, nadšence a ty, kdo následně zvládnou vyselektovat rodiče, kteří budou ochotní vést své děti k závodnímu lyžování. Dnes je systém nastaven tak, že asi budou lyžovat jen děti těch rodičů, kteří na to mají prostředky. Ale správnou kariérní pyramidu tímto způsobem nevybudujeme; lyžování potřebuje stavět na přirozeně široké členské základně, aby z toho vzešli ti, kteří na to mají – ne finančně, nýbrž výkonnostně.

Já jako prezidentka Slovenské lyžařské asociace jsem byla zvolena i do Slovenského olympijského výboru. Prosazovala jsem, že lyžování je sportovní odvětví, které má na ZOH nejvíce medailí, a proto naše asociace by měla promlouvat do všech aspektů řízení sportu včetně státní úrovně, rozdělování financí atd. – vždyť silnější ze zimních sportů je na Slovensku jen hokej. A pokud nedokážeme vrátit lyžování zpět do výukových osnov škol, nevyškolíme učitele coby lyžařské trenéry základní úrovně a neposkytneme jim za to nějakou adekvátní odměnu, těžko vybudujeme tento nejširší základ členské pyramidy.

Ve službách lyžování

V roce 2010 jsem odjela jako zástupce vedoucího slovenské výpravy na ZOH ve Vancouveru a v roce 2014 jsem už byla vedoucí výpravy Slovenska na ZOH v Soči. Kladla jsem našim sportovcům na srdce, aby si uvědomili, že tato olympiáda je podobná té z našich časů v Sarajevu; aby využili kulturní blízkosti, podobnosti jazyka, příznivě nakloněné divácké podpory atd. – zkrátka aby nepromarnili psychologickou výhodu, která se jim tímto historicky naskýtá. Výsledky však byly takové, jaké byly (krom biatlonového zlata poslovenštěné Ukrajinky Kuzminové vyšla slovenská výprava na ZOH 2014 medailově naprázdno).

Současně jsem v té době z pozice svých vedoucích svazových funkcí toužila vrátit Slovensko do kalendáře závodů Světového poháru. Už na sklonku milénia jsme na Slovensku kandidovali dvakrát na pořadatelství SP, ale v obou případech jsme museli konání odvolat kvůli nedostatku sněhu – protože moje představa byla taková, že v prosinci je velmi dobrý termín – zejména i z marketingového hlediska pro lyžařská střediska; ale bohužel v té době naše střediska ještě nedisponovala tak výkonnou zasněžovací technikou, abychom nahradili nedostatek přírodního sněhu.

V roce 2014 jsme dokázali v Jasné úspěšně uspořádat juniorské mistrovství světa, kde se Petra Vlhová stala juniorskou šampiónkou ve slalomu, a podařilo se nám přesvědčit FIS, že dokážeme pořádat vrcholné soutěže. Na základě toho nám byl přiděleno pořadatelství Světového poháru, u kterého jsem už nebyla v pozici svazové prezidentky, protože v létě 2014 mi na předsednictví SLA vyslovili nedůvěru. Protože nemůžete pracovat v kolektivu, který vám nedůvěřuje, se Slovenskou lyžařskou asociací, v níž jsem vždy pracovala na dobrovolnické bázi, jsem se rozloučila a poděkovala za to, že jsem měla možnost dotáhnout slovenské lyžování na nějakou úroveň. Tím jsem ukončila svou funkcionářskou kariéru na domácí půdě, protože nově zvolení zástupci SLA mě odvolali i ze Slovenského olympijského výboru, čímž slovenské lyžování fakticky ztratilo jakékoli zastoupení ve vrcholových strukturách slovenského sportu.

Nakonec jsem zůstala působit jen na půdě FIS a soustředila se na vedení našeho rodinného hotelu Club v Kežmarku, který jsme s manželem otevřeli v roce 1993 a v němž se nám doposud dobře dařilo. Čelíme však těžkým časům – myslela jsem si, že když se nám podařilo přežít covidové roky, že jsme z nejhoršího venku a bude to zase dobré. Ale pod tlakem okolností, kterým jsme vystaveni nyní, se vážně zamýšlím nad tím, zda vůbec ještě můžeme v této oblasti pracovat. Válka na Ukrajině a související politické poměry velmi ovlivňují celý cestovní ruch v naší oblasti, postpandemická poptávka ze strany klientely zůstává nejistá, na druhé straně zvyšování cen energií, potravin a mezd začne být tak neúnosné, že se vážně rozmýšlíme nad tím, zda se nám ještě vyplatí v této oblasti podnikat a zda neskončíme s hoteliérstvím, přestaneme zaměstnávat lidi a sami se pověsíme coby důchodci na sociální systém státu. Nemovitost hotelu je naše a v nejhorším ji lze zhasnout, vypnout, zamknout. Lituji ale všechny ty, kteří dnes mají v tomto oboru úvěry; při tom, co se okolo nás děje, se zdá být ekonomický kolaps nevyhnutelný, a to ne naší – podnikatelskou – vinou. Ale vlastně i naší vinou – vždyť všichni jsme odpovědní za to, jak přistupujeme k volebním urnám a koho si volíme. Také proto jsem se vždy snažila aktivně zapojovat do společného dění a chtěla jsem přinášet své zkušenosti a vědomosti, ať už v oblasti sportu nebo i oblasti cestovního ruchu, a jsem aktivní v místní politice na úrovni mého obvodu Kežmarok. A v neposlední řadě – vpravdě v té úplně první řadě – zůstávám matkou dvou dcer a babičkou dvou vnuček. Moje rodina byla mou prioritou a mým prvořadým posláním odjakživa, na tom se po celý můj život nic nemění.

Na jedno volební období jste se ocitla ve vysoké politice, vlastně nedlouho po rozdělení Československa. Jak k tomu došlo a jak na tuto devadesátkovou éru vzpomínáte?

Po ukončení kariéry v roce 1985 jsem šla provozovat horskou chatu a jinak jsem žádný společenský nebo politický život nevedla; plně jsem se věnovala rodině a svým dvěma malým dcerám, Petře a Janě. V roce 1994 mě oslovili manželovi spolužáci, zda bych neměla zájem podpořit politickou stranu HZDS v parlamentních volbách a nešla na kandidátku do Národní rady Slovenské republiky. Hledali tehdy nějaké veřejně známé osobnosti, které by dokázaly upoutat voliče, a já jsem na tehdy čerstvě separovaném Slovensku patřila mezi první sportovce, které nějaká politická strana oslovila, aby zlepšili její preference. Ve volbách jsme byli s HZDS tak úspěšní, že jsem se na následné čtyři roky stala poslankyní v Národní radě.

Byla to pro mě výrazná životní změna, a protože už předtím jsem se v životě pohybovala ve velkém světě, role poslankyně mi nebyla nepříjemná. Pracovala jsem v zahraničním výboru a bylo to tedy opět něco, kde jsem mohla použít i své jméno i využít svých zkušeností při různých zahraničních jednáních, při nichž jsem hájila zájmy nové Slovenské republiky. Nebylo to nic, co bych svým způsobem nedělala už předtím, vždyť jsem reprezentovala svou zemi už jako sportovec, a o to víc nově jako politička.

Je pravda, že existovaly velké diskuze ohledně rozdělení Československa, toto téma však už bylo rozhodnuté před mým nástupem do politiky, a tedy už nebylo o čem diskutovat, zda to bylo správné či ne. Většinou beru fakta tak, jak jsou, a nediskutuji o nich. Vždy se raději dívám dopředu. Ačkoli ano, rozdělení federace postihlo strašně moc rodin, nakonec i můj manžel má své mateřské kořeny v Čechách; pro nás však otázka rozdělení neznamenala nic, nadále jsme žili jako dřív, žádné bariéry kvůli rozdělení státu jsme nepocítili. V Národní radě jsem poznala řadu lidí, s nimiž dodnes udržuji přátelské vztahy; naučila jsem se tam dívat se na věci z jiného než jen mého vlastního pohledu. Jsem ráda, že navzdory rozdělení zůstali Slováci s Čechy blízkými partnery a řešili jsme podobné problémy. Rozdělení státu jsem vnímala zejména z pohledu své funkcionářské pozice v lyžování a mám za to, že Slovensku se dodnes nepodařilo vytvořit systém fungování a financování sportu srovnatelný s úrovní, na jaké funguje v Česku.

Už jste krátce naznačila svízele vašeho stávajícího civilního oboru, hoteliérství. Chcete je více rozvést?

Když vezmeme v úvahu, že rok 2019 byl rekordní v řadě oblastí, cestovní ruch nevyjímaje, všichni jsme byli vysmátí, všichni z nás se cítili být nejlepšími manažery. Nikdo se nenadál, že může přijít nějaký covid, který nás všechny tak procvičil, že uvidíme, co nás ještě bude všechno čekat. Přitom pandemii dnes vnímám jako o mnoho menší problém než to, co se nyní děje a ještě bude dít v souvislosti s válkou na Ukrajině. Když nechám stranou lidské utrpení, tak zvyšování cen energií, které vnímám jako přímý důsledek válečné situace, začíná nejen náš obor ovlivňovat zásadním způsobem. Spousta firem, které nějak přežily pandemické roky, bude mít existenční problémy po nárůstu cen energií. V naší hoteliérské branži se to přenáší všemi směry – nárůst cen surovin, subdodávek, služeb, růst mezd atd. Pokud se dobře nenastaví politika státní pomoci, bude to mít dlouhodobé následky. Celý cestovní ruch je velmi citlivý na vývoj ekonomiky a tím, že jsme sektor služeb, vždy to jako první pociťujeme tím, že se z rodinných nebo firemních rozpočtů škrtnou výdaje za služby jako jedny z prvních zbytných.

Vzpomínám, jak jsme tyto následky pociťovali i v roce 2009 za předešlé finanční krize – a v cestovním ruchu jsme se dokázali vrátit zpět na výchozí úroveň až po deseti letech. Pokud se tedy promítnu, že proces návratu z nyní se rozbíhající krize by měl trvat podobně dlouho, je otázkou, kolik provozovatelů v oboru přežije. Co vypadá velmi zle, je vývoj zaměstnanosti – už nějaký čas máme velký problém na trhu kvalifikovaných pracovních sil, či lépe řečeno těch, kteří vůbec chtějí pracovat. Toto není otázka dneška nebo včerejška – jde o to, že nastavený systém ve školství a ve výchově kádrů je nepromyšlený, chaotický a současné potíže jsou jeho výsledkem. Potýkáme se s nutností stálého zvyšování mezd – tím, že každým rokem razantně roste minimální mzda, adekvátní nárůst je nutné realizovat i na ostatních mzdových úrovních. Zaměstnanci jsou výraznou položkou v nákladech každého hoteliéra a dá se říct, že v některých případech jde až o 50 procent všech nákladů, což z ekonomického hlediska je velmi vysoké zatížení.

Jak vy osobně vnímáte proměnu podoby rekreačního lyžování z vašich časů do dnešní verze?

V rekreačním lyžování se toho od mých dob aktivního závodění změnilo strašně moc, zejména co se týče našich zemí z východního bloku. Prakticky všechny změny považuji za velmi přínosné. Je super, že se pomalu, ale jistě vrací lyžařské kurzy do našich škol, čímž se zajišťuje jakási základní lyžařská vyspělost populace. Možná vypíchnu, co mi zejména připadá v této oblasti nové: nové jsou především marketingové pohledy lyžařských středisek na rekreační lyžování. Tím, že střediska zkoušejí různé způsoby cenových a jiných zvýhodnění pro rodiny s dětmi, jde o cílení na perspektivní demografický segment mladších populačních vrstev, u nichž od mala vznikne návyk lyžovat a stanou se dlouhodobou klientelou středisek. Toto je zaměření všech středisek, kterým roste byznys a která se rozvíjejí – nejen u nás, ale v celé Evropě. Dokonce jsem názoru, že u nás je mnohdy růst rozvoje viditelný lépe než například ve Švýcarsku, díky tomu, že Švýcarsko bylo dlouho tak vyspělé, že se do tamních lyžařských středisek přestalo investovat, a v poslední dekádě v těch nejlepších tuzemských střediscích lze vidět lepší vybavenost než mnohdy právě ve Švýcarsku. Ačkoli, už asi před pěti lety se toto začalo měnit a už i Švýcaři začali rekonstruovat nejen ubytovací zařízení, ale začali investovat i do lyžařských kapacit. Vždy je však třeba brát v potaz, na poměry které evropské země se budeme dívat – zejména mám na mysli daňové předpisy a pravidla – například v Rakousku si mohou 80 % investic odečíst z daňového základu, a tak není divu, že tam neustále obnovují vleky a další vybavenost.

Další důležitý marketingový tah – ale ten už fungoval za našich dob – je prezentace nejen lyžařských značek pohybujících se v daném sportu, prezentovaných přes televizi a další masmédia, ovlivňujících spotřebitelský pohled. Všechny tyto a podobné atributy rekreační lyžování velmi ovlivňují, protože rekreační lyžování stále více začíná být o co největším či nejlepším zážitku, častokrát to – bohužel – bývá i o tom, mít na kopci co nejhonosnější výstroj. Jsem moc ráda, že v našich zemích je vnímána zimní dovolená jako v přírodě na sněhu, a nejezdí se většinově někam do tepla k vodě. A je lhostejné, zda z toho nejvíc benefituje sjezdové nebo běžecké lyžování, nebo novější odnože lyžování a snowboardingu ve snowparcích, tolik populární u nejmladších generací. Vážně jsem ráda, že střediska nemyslí jen na tradiční lyžaře, ale separují i tyto nové cílové skupiny do vlastních terénů, snaží se jim poskytnout vyžití na míru a současně eliminují nebezpečí kolizí s návštěvníky na jiné výbavě.

Za důležité považuji věnovat se osvětě v rámci výuky pravidel bezpečného chování na svazích pro všechny nově příchozí skupiny. Vzpomínám, když jsem byla s dcerou na Whistler Cupu v Kanadě, tak už tam jsme mívali někdy problémy s tamní lyžařskou policií, kdy sportovně jezdícím dětem naměřili o trochu vyšší rychlost, než bylo v určitých sekcích povolené, a stávalo se, že i odebírali takovýmto rychlejším lyžařům skipas. Toto možná v nějaké formě přijde i k nám a možná v některých případech by to bylo i dobře. Změnilo se toho na rekreačních svazích velmi mnoho, ale podle mého názoru se vše změnilo k lepšímu, protože považuji za super, že lidi u nás mají lyžování rádi a považují ho za přirozenou zimní činnost.

Ještě by mě zajímal váš vlastní pohled na směřování světa – politicky, generačně, i klidně v oblasti soutěžního lyžování.

Začnu tím, jak vnímám soutěžní lyžování. To podle mého názoru v posledním období už stagnovalo a projevuje se to i tím, že FIS není schopna najít nějaké nové generální sponzory v nových hlavních směrech – aby například přilákala finanční pokrytí pro freestylové disciplíny, snowboardové disciplíny, ani nemluvím o severské kombinaci, která má vážné problémy nejméně deset let a je ve velmi kritickém stavu. Disciplíny jako rychlostní lyžování nemají na své soutěže žádné generální sponzory; jediné disciplíny, které se dlouhodobě drží a dokáží přilákat sponzoring, jsou sjezdové lyžování a skoky na lyžích. Běžecké lyžování sice generálního sponzora má, ale nemá tak silný výtlak jako posledně dvě jmenované disciplíny, přičemž dlouhodobě ztrácí vliv ve prospěch konkurenčního biatlonu (jenž funguje pod vlastní federací).

Ve sjezdovém lyžování je třeba rozlišovat jednotlivé disciplíny a sledovat jejich vývoj. Je mi velmi líto, že vznikla situace, kdy se bráníme například alpské kombinaci a začali jsme hledat nějaký nový model paralelních slalomů, až to všechno skončilo tak, že jsme málem přišli o jednu tradiční medailovou disciplínu na zimních olympijských hrách jen kvůli tomu, že jsme nebyli schopní přijít s nějakým novým, atraktivním produktem. Například běžecké lyžování má dnes na ZOH sprinty, smíšenou štafetu, skiatlon – zkrátka různé nové disciplíny, a celkově má již více olympijských disciplín než alpské lyžování. Přitom alplské lyžování má z hlediska marketingového i účastnického o mnoho větší výtlak.

Ohledně nějakého budoucího směřování v lyžování, velmi se dál bude klást důraz na to, aby se zvyšovala sledovanost lyžařských disciplín, ale hlavně abychom byli zajímaví i pro mladší populaci – nejen účastnicky, ale i fanouškovsky a sledováním v médiích, což jsou kriticky potřebné výtlaky; kde je sledovanost, tam roste zájem sponzorů a od toho se odvíjí celý marketing daného segmentu.

A co se týká směřování světa politicky? Těžko jsme si mohli představit, že ve 21. století bude blízko nás zuřit nějaká opravdová válka. Myslím si, že toto bude mít vliv na nové geopolitické uspořádání světa. Sama se k tomu nedokážu blíže vyjádřit. V každém případě si myslím, že nám všem bylo velmi dobře a že už nás je na tomto světě osm miliard a určité změny budou muset nastat. Pokud nezačneme každý sám od sebe nějakou změnou, tak velmi těžko dokážeme jinak ovlivnit vývoj běhu událostí a souvisí to velmi i s přicházející generační změnou. Velmi žádaná bude tato generační změna i v oblasti vedení sportu, abychom se poučili na chybách, které se staly, a abychom našili nějaké směřování, které bude zdravé pro vývoj celé – nejen sportovní populace – ale populace jako takové.