Článek vyšel v časopise SNOW 151 (březen 2024)

Olga Charvátová Křížová vlastníma očima

Sokolkou odmala

Narodila jsem se 11. června 1962 do sportující rodiny vášnivých sokolů. Vyrůstala jsem ve velké rodině v jedné zlínské vile spolu s prarodiči, tetou, strýcem a bratranci. Oba mí rodiče i prarodiče byli agilními členy Sokola, kde se věnovali různým sportům a především pak lyžování. Maminka začala při studiu zlínského gymnázia závodit na lyžích a stala se postupně i členkou reprezentačního družstva. Tatínek pocházel ze Vsetína, kde ho můj dědeček vedl ke sportu a také k lyžování. Závodil jen do 23 let a následně začal trénovat ženskou lyžařskou reprezentaci. Když jsem byla malá, tatínek stále někam cestoval na závody nebo na tréninky; jinak učil tělesnou výchovu na vysoké škole. Měla jsem o tři roky staršího bratra. Rodiče nás oba od mala zasvěcovali do mnoha různých sportů, zejména plavání, jízdy na kole, vodních sportů, lyžování, gymnastiky, bruslení, tenisu, atletiky a dalších.

Protože jsem byla od malička velmi živá a chtěla jsem všechno zkoušet, rodiče mě přihlásili od 3 let na cvičení do Sokola. Tam mi to za chvíli nestačilo, chtěla jsem cvičit na nářadí. V pěti letech mě chtěli přihlásit do sportovní gymnastiky; zkontaktovali manžele Pařízkovy, kteří byli v té době ve Zlíně vyhlášení úspěšní trenéři. Bohužel brali děti až od šesti let. Další tehdy začínající trenérka Miluše Blahová tatínkovi nabídla, že si mě vyzkouší, a vyšlo to, vzala si mě do družstva. Od té doby jsem každý den trénovala gymnastiku a v zimě o víkendech jsme jezdili s rodiči lyžovat. Závody na sebe nenechaly dlouho čekat; soutěžila jsem v obou sportech.

Často jsem jako malá jezdila s rodiči na Vsetínsko za druhými prarodiči, rovněž velkými vyznavači Sokola. V létě jsme často jezdili k vodě, kde jsem už asi jako tříletá začala skákat po vzoru starších dětí a dospělých ze splavu. Tatínek nám spolu s bratrem skoro všechno dovolil, ale vše pod dohledem, a vždy nám vysvětlil i všechna rizika, do kterých se pouštíme. Učil nás, že čím je výzva náročnější, o to víc musí být člověk bdělý, soustředěný a zaměřený na to, co dělá, aby se vyhnul nehodám a zraněním. Jeho instruktáž pro mě měla velký význam i směrem do mé budoucí kariéry v závodním lyžování, během níž jsem otcovy rady nosila v hlavě, nebývala jsem zbrklá, a třebaže jsem se tím možná sem-tam připravila o nějaký lepší výsledek, rozvážnost byla ve mně hluboko zakořeněná a jsem za to tatínkovi vděčná. Sama jsem se snažila svým dětem vštěpovat to samé.

Lyžařské začátky

Základní školu jsem navštěvovala ve Zlíně od roku 1968. Hned od začátku školy jsem se postupně přihlašovala do všech různých kroužků – klavír, zpěv, kreslení, plavání, atletika, tenis, moderní gymnastika. Naši mě pak museli postupně odhlašovat, abych všechno vůbec stíhala. Nakonec mi zůstala gymnastika a lyže.

Rodiče se v té době začali věnovat lyžování po organizační stránce. Maminka, přesto, že byla dětská zubní lékařka, měla ve svém volném čase na starost závodní činnost lyžařského oddílu ve Zlíně. Oddíl měl lyžařské zázemí na Javorníkách s chatou a vleky. Tam jsem trávila své lyžařské začátky a tam jsem se také každé Vánoce vracela na trénink i během celé závodní kariéry. Tatínek byl mnoho let vedoucí trenér tehdy sjezdových disciplín Svazu lyžování. Podílel se na tvorbě systému vrcholového sportu v lyžování.

Díky nadšené generací rodičů – poválečných lyžařů závodníků – se začaly pořádat počátkem sedmdesátých let první republikové i mezinárodní závody pro kategorii předžáků (10- a 11leté) a žáků (12- až 15leté). Díky možnosti věkového postaršení jsem se mohla zúčastňovat jako předžačka žákovských závodů a jezdila jsem mnohdy rychleji než ti starší.

Československo začalo jako jedna z prvních zemí pořádat pod záštitou federace FIS mezinárodní závody žáků v Říčkách a ve Vrátné dolině. To byla pro nás mladé nejvyšší meta, kam jsme všichni mířili. Mně se tam poprvé podařilo startovat ještě jako předžačce. V Říčkách jsem vyhrála a nominovala jsem se na neoficiální mistrovství Evropy žáků Trofeo Topolino v Itálii. Už samotná cesta vlakem do Itálie přes Rakousko, kam jsme jeli společně se slovenským výběrem, byla pro nás děti silným, celoživotním zážitkem. Protože jsem byla o rok mladší, než připouštěla pravidla, pořadatelé mě pustili až na konec startovního pole; přesto se mi dařilo. Celkem jsem v Itálii startovala pětkrát a postupně získala bronz, stříbro i zlato.

Mé dětské sportování znamenalo pro rodiče zápřah na plný úvazek: například v gymnastice jsem startovala na žákovských přeborech republiky a tam už rodiče čekali s připraveným autem s lyžemi na střeše a jeli jsme do Říček. Nakonec jsem přece jen měla lepší výsledky v lyžování a to rozhodlo. Gymnastice jsem však byla vděčná celou svou sportovní kariéru. Dala mi úžasný pohybový základ pro všechny sportovní aktivity.

Průlom pod Pavlem Šťastným

Žákovské závody odstartovaly mou další závodní kariéru. Už ve 12 letech mě vybrali díky generační výměně v reprezentaci žen do juniorského družstva ČSSR. Šanci dostalo asi 12 mladých děvčat. Dostaly jsme možnost společných kondičních tréninků i tréninků na ledovcích a prvních mezinárodních závodů. Musela jsem vše skloubit se školou, takže už na ZŠ jsem se záhy naučila učit se sama, plnit úkoly, hlásit se o zkoušení, což z hlediska věku nebylo vůbec běžné, pro mě to však byla neocenitelná životní škola.

Zkusila jsem první závody dospělých v necelých 13 letech a získala první FIS body. Díky nim jsem mohla začít startovat na závodech EP i SP. Musela jsem však počkat, až mi bude 15 let. Od roku 1976 jsem již byla v reprezentaci žen.

Měly jsme dobrý dívčí kolektiv, který se chtěl dostat do světového lyžování, a hnalo nás to dopředu; trénovaly jsme jako divé a líbilo se nám to. Nastala i chvíle, kdy jsme měly problém s trenérem, protože se stávající trenéři ženské reprezentace spolu rozhádali, psali na sebe udání. Hledal se tedy nový trenér ženského družstva a vystřídala se jich u nás řada; v roce 1975 pan Šoltýs, následoval Pavel Zelenka, pak Jan Vedral a od roku 1978 nás trénoval Pavel Šťastný do konce mé závodní kariéry.

Ženská reprezentace byla velmi malý kolektiv mladých závodnic s obrovskou motivací. Chtěly jsme se všechny prosadit ve Světovém poháru a na nejvyšších soutěžích. Nejdříve to byla Dagmar Kuzmanová, která první bodovala ve SP do první desítky v roce 1975, pak Jana Šoltýsová ve stejném roce. Hned v prosinci 1978 jsem v závodě SP v disciplíně GS v Piancavallu ze zadních startovních pozic zabodovala 10. místem se ziskem prvních bodů. Na 12. místě pak skončila Lenka Vlčková. Byla to zlomová sezóna, kdy jsme jako tým začaly konkurovat alpským zemím. Během sezóny byla na stupních vítězů několikrát Jana Šoltýsová. Na konci sezóny jsem skončila na 17. místě v celkovém hodnocení SP a 11. v obřím slalomu.

Strasti cestování

Naše urputná snaha konkurovat světu vypadala navenek v mnoha ohledech až komicky, protože jsme neměli na tréninky potřebné zázemí; jezdilo nás typicky 6 děvčat + 2 trenéři, obvykle v nějakém autě vypůjčeném z Pragocaru, na střeše spoustu balíků lyží a tyčí, přičemž tyče jsme si vyráběli doma dřevěné – vyspělé lyžařské státy z nás byly na větvi, protože když jsme zanedlouho začaly ve SP bodovat, nikdo tomu nechtěl věřit. Hlavně však nikdo netušil, že všemu předcházely na svou dobu propracované fyzické tréninky, protože co jsme nemohly získat na sněhu, to jsme musely zvládnout v kondiční přípravě. V tomto jsme měly velký, neviditelný náskok oproti alpským státům.

Cestování na ledovce je dnes a i tehdy pro nás bylo nedílnou součástí našeho sportu a vždycky tak trochu utrpení – odjížděli jsme od Svazu lyžařů, který sídlil v ČSTV Na Poříčí, běžně nějakým mikrobusem zapůjčeným od lyžařských značek. Do Prahy jsme se všichni sjížděli z celé republiky vlaky, každý s kufrem, batohem a velkým vakem se šesti páry lyží, který jsme my nejmladší nemohli ani unést. Všichni jsme museli mít vyřízené pasy a výjezdní doložky, ale ne vždycky jsme měli možnosti jet na ledovce tou nejkratší cestou – například když jsme nedostali víza do Německa, kterým jsme potřebovali jen krátce projet a pokračovat do Rakouska, museli jsme trasu nepřirozeně objíždět.

Při návratu nás opět vysadili v Praze Na Poříčí pozdě v noci, přičemž bylo na nás samotných mladistvých, dopravit se i s těžkou bagáží na Hlavní nádraží a odtud nočními nebo ranními spoji cestovat komplikovaně domů s tím, že objemné vaky lyží jsme museli posílat v nákladním vagónu jako nadměrná zavazadla. Po takovém úmorném trmácení nám trvalo několik dní, než jsme se z únavy dostali zpět do normálu. Dnes si nedovedu představit, že by současná generace závodníků takto byla ochotná cestovat – nemluvě o tom, zda by je rodiče tímto způsobem vůbec pustili.

Až vojenský režim

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyla úprava lyžařských sjezdovek ani zdaleka podobná dnešní úrovni – lyžovali jsme vesměs na přírodním sněhu, který byl hrubě stlačen ratrakem, jednoduchou první verzí dnešních sněžných roleb. Občas svahy ještě sešlapávaly čety vojáků. Někdy se závodní tratě i prolévaly vodou, ale opět velmi amatérským způsobem bez dnešní propracované injektážní technologie, případně se nechal povrch zmrznout v přírodní led, se kterým se nedalo nic dalšího dělat. Musely jsme být schopni závodit ve skutečně velmi různorodých podmínkách a museli jsme se umět přizpůsobit. Někomu to šlo líp, někomu hůř; někomu vyhovovaly měkčí sněhové podmínky, v nichž se tvořila hluboká koryta, jiní preferovali tvrdé povrchy. Mně vyhovovaly spíš tvrdé a ledovaté podmínky, s lyžováním v korytech jsem mívala potíže. Nebylo to nic snadného, zvládat ledovaté sjezdy i rozbité tratě plné koryt při startu ze zadních pozic, na nichž jsem v patnácti ve SP začínala.

V roce 1978 nás začal trénovat Pavel Šťastný. V té době jsme se konečně ukázaly světu jako tým, když jsme začaly vystrkovat růžky a bodovat ve SP. Nejvýraznější výsledky měla Jana Šoltýsová, která se právě přerodila ze slalomářky ve sjezdařku a následujících několik sezón jezdila v úzké sjezdařské špičce. Její výkonnostní skok pomohl i mně, která jsem začínala v té době bodovat v točivých disciplínách. Uvnitř každého zdravého družstva, včetně našeho tehdejšího, bývá určitá rivalita, která ostatní posouvá výš. Jana byla o tři roky starší a já jsem chtěla také takové výsledky, které zajížděla ona. A nejen já – myslím si, že Jana byla tehdy hnacím motorem k lepším výkonům pro celé družstvo. Navzdory nesrovnatelně horším podmínkám v přípravě jsme se světa nebály – měly jsme o to větší vůli a hlad po výsledcích.

Sezónu jsme skončily velmi úspěšně a tam také nastal zlom v naší spolupráci s trenérem. Zpětně si myslím, že Pavel Šťastný dostal trochu strach, že mu přerosteme přes hlavu – v prvním roce jsme mu všechno akceptovaly a plnily, co řekl; postupem času jsme začínaly mít stále víc své vlastní názory a vlastní hlavu, a to i na některé tréninkové metody. On se toho trochu zalekl a v reakci na nás nastoupil ještě tvrději a nastolil nám až tak trochu vojenský režim. Na druhou stranu jsme mu zpětně všechny vděčné, protože jsme řeholi vydržely a výsledky přišly.

V té době se nám také částečně rozdělil program, protože v družstvu jsme trénovaly především slalomy a obří slalomy (disciplína Super-G se ještě nejezdila) a Jana nás občas opouštěla, když vyjížděla na speciální sjezdařské tréninky s Němkami. Mně to začalo také chybět, protože jsem chtěla sjezd rovněž jezdit, ale nedalo se zpočátku nic dělat. Zanedlouho se však začalo ukazovat, že já na sjezdy mám – v době, kdy Jana v Altenmarku vyhrála sjezd SP, i já jsem v něm skončila v desítce.

Tehdy za mnou přišel šéf závodního oddělení z Rossignolu, aby se podíval, na jakých lyžích jsem jela – značka se o mě do té doby nějak zvlášť nestarala a závodila jsem na sériových závodních lyžích. Od té doby se o mě začali starat lépe. Týkalo se to nejen lepšího výběru lyží, ale i špičkového servisu, kdy jsme byly s Janou přiděleny k firemním servismanům starajícím se o elitní německé závodnice. (O několik let později, na ZOH v Sarajevu, z toho málem vznikl interní problém, kdy Marina Kiehl a já jsme jezdily na stejných lyžích v trénincích srovnatelně dobře, a německý tým začal na servis tlačit, že mi nesmí připravit lyže tak dobře jako Marině. Můj servisman byl však natolik čestný, že nic takového nedopustil a vybral a připravil mi jako vždy perfektní lyže.)

První velké rozčarování

Na americkou olympiádu v Lake Placid 1980 jsme se celé ženské družstvo agilně připravovaly. Byly jsme mladé, začaly jsme bodovat ve SP a veškerou přípravu jsme v týmu zaměřily tak, aby naše výkonnost kulminovala na ZOH. Dostali jsme vcelku tvrdé nominační podmínky – každý kandidát se musel umístit v první patnáctce SP. To jsme prakticky všechny do Vánoc splnily – Jana Šoltýsová, já i Lenka Vlčková (Dáša Kuzmanová už skončila kariéru) – a tak jsme se těšily, že všechny tři budeme na olympiádě. Jenže vedení svazu dále zpřísnilo kritéria a nakonec byla k účasti vybrána jen jedna závodnice a jeden mužský závodník – Jana Šoltýsová a Bohumír Zeman.

Toto rozhodnutí jsem nesla natolik těžce, že jsem ve vší vážnosti posuzovala, že se závodním lyžováním okamžitě skončím. V té době jsem končila gymnázium a chtěla jsem jít studovat medicínu – stomatologii, tak jako moje maminka, což byl od dětství můj profesní sen. Tehdy mí rodiče zasáhli a vysvětlili mi, že je to nesmysl takhle emotivně končit, že jsem hodně mladá a že 4 roky do další olympiády utečou velmi rychle a ať se zaměřím na další ZOH.

Sezonu 1980 jsme tedy s Lenkou Vlčkovou dojezdily v EP, kde jsme vyhrávaly nebo sbíraly čelní umístění. Já jsem tu sezónu vyhrála EP a vysoce jsem bodovala ve SP a byla odhodlaná napřít vše k následujícím hrám. Myslím si však, že se to děje stále – že nominovat se na ZOH je pro sportovce stále stejná nejistá situace, kdy se závodníci na ZOH těší a zasvětí jim veškerý svůj momentální život, a nakonec někdo shůry rozhodne „Nemáme dost peněz, nominace zkrátíme“ – stává se to dodnes a je to pro sportovce silně demotivující.

Jana Šoltýsová byla světovou špičkou ve sjezdu a ostatní děvčata jezdila především slalomové disciplíny. U mě zůstávalo stále nerozhodnuto, co mi jde vlastně nejlépe, tak jsem jezdila všechno. Bodované výsledky se mi střídaly ve všech třech disciplínách. Poprvé jsem v prosinci 1980 bodovala i ve sjezdu 9. místem, kde Jana vyhrála. Konečná bilance byla 15. místo v celkovém hodnocení SP. První pódiové umístění jsem dosáhla 3. místem ve slalomu v Mariboru v sezóně 1981/82.

Pokračovala jsem v závodění, odmaturovala jsem, na medicínu jsem se nakonec nedostala, začala jsem studovat FTVS. V průběhu studia jsem začala hloub pronikat do tematiky sportovní přípravy, začala jsem více diskutovat se svým trenérem, více a z nových úhlů o sobě a svém sportování přemýšlet, a než jsem se nadála, octla jsem se před novou olympiádou 1984 v Sarajevu. Už v předcházejícím roce jsem stabilně závodila ve všech disciplínách, díky Janě jsem začala jezdit i sjezdy a už před ZOH jsem se jednou umístila ve SP ve sjezdu třetí, ve Verbier.

Slavné Sarajevo

Přesto jsem do Sarajeva odjížděla s medailovými ambicemi ve slalomu. Tamní počasí nám však veškerý program obrátilo vzhůru nohama – pořád sněžilo, tréninky se stále odkládaly. V tréninku sjezdu jsem zajížděla dobré časy, jezdila jsem do třetího místa, Jana taktéž jezdila velmi dobře, byly jsme napnuté, jak to celé dopadne.

V závodní den byl sjezd zrušen, následující den nám zařadili do programu předtím zrušený závod v obřím slalomu. Závod v obřáku se mi povedl, navzdory kolizi s prasklými brýlemi jsem skončila osmá, s čímž jsem byla velmi spokojená – jakékoli umístění v desítce pro mě v obřáku znamenalo vysoký standard, byl to v té době nejlepší výsledek československé závodnice na ZOH.

Následoval závod ve sjezdu. Jana startovala s číslem 15, já jela za ní se šestnáctkou jako první závodnice za losovanou červenou skupinou. Po této skupině se měnil startovní interval, takže já jsem startovala rychle za Janou, zatímco ona ještě byla na trati. Ze své jízdy jsem měla velmi dobrý pocit, zatáčky mi bezvadně vycházely až na jediný úsek s hlubokým sněhem, který mi jízdu zpomalil, a já nabyla dojmu, že mám po nadějích. O to větší radost jsem měla v cíli, když jsem viděla, že jsem třetí. Až s odstupem jsem zjistila, že jsem větší část sjezdu vedla. Janu jsem odsunula na páté místo, pro ni jako sjezdovou specialistku to bylo zklamání. Byly jsme však dvě Čechoslovačky v první pětce mezi třemi Švýcarkami, takže šlo o neskutečný úspěch, který už asi naše lyžování těžko kdy zažije.

Jediným mínusem bylo, že jsem během ZOH neměla možnost trénovat slalom, a hned další den po sjezdu zařadili slalomový závod, mou hlavní disciplínu, na kterou jsem se zaměřovala celé přípravné období. Dojela jsem desátá, což obecně bylo stále pěkné umístění, pro mě osobně však velké zklamání. Světový pohár 1984 skončil pro mě celkově sedmým místem a třetí příčkou v kombinacích.

Nejvyšší ambice …nenaplněny

V roce 1985 jsem začala mít problémy s lyžařským svazem poté, co mě nechtěli pustit na poslední část SP do Ameriky. Argumentovali slabými výsledky v sezóně a tím, že si s trenérem nerozumím a že bychom tam neměli cestovat spolu. Na Mistrovství ČSSR jsem vystoupila na svazové schůzi a byla jsem rezolutní: mám rozjetý SP do šestého místa, a pokud mám jet do Ameriky, pojedu jen se svým trenérem a s nikým jiným.

Podařilo se mi postoj prosadit, odjeli jsme, poslední část SP byla úspěšná a já skončila na celkovém šestém místě. Já však už v té době chtěla víc, myslela jsem na medailová pódia a dobře jsem věděla, že mi k tomu chybí adekvátní podmínky, zejména pro trénink sjezdových disciplín. Jana Šoltýsová už nezávodila a já měla v týmu nové mladé kolegyně, jež byly zaměřené na točivé disciplíny, a já jsem měla tréninku na sněhu nedostatečně vzhledem k tomu, že jsem chtěla jezdit všechny disciplíny.

Po skončení sezóny jsem proto oznámila trenérovi Pavlu Šťastnému, že buďto mi zařídí dostatek výjezdů na sníh, abych měla podmínky srovnatelné se světovou špičkou, do níž jsem patřila, abych mohla SP vyhrát – a pokud ne, bude to moje poslední sezóna.

Protože jsem předpokládala, že žádné vylepšení podmínek nenastane, absolvovala jsem sezónu s tím, že bude skutečně má poslední. Bohužel se v té situaci nic nezměnilo a já opět doháněla nedostatek tréninkových dnů v klouzavých disciplínách do poloviny sezóny. Přesto, že jsem vyhrála závod slalomu a několikrát stála v závodech SP na pódiu, jsem nakonec skončila celkově na 4. místě. Před závěrečnou americkou štací jsem byla na čtvrtém místě s tím, že jsem stále ještě měla šanci SP vyhrát. Při přeletu z Japonska do Ameriky jsem však onemocněla, za mořem bojovala s horečkami a několik závodů v Kanadě jsem musela vynechat, čímž jsem se připravila o šanci na medailové umístění v celkovém SP. Vnitřně jsem se se všemi rozloučila a skončila jsem takto celou svou závodní kariéru.

Nevděčné odcházení

Moje prohlášení o ukončení mé závodní kariéry nebylo bráno nikým pozitivně a ani příliš vážně; nikdo nevěřil, že to udělám, ani trenér Pavel Šťastný. Všichni si mysleli, že jen tak čeřím vodu, ale já jsem věděla, že mám končit studia na FTVS a že už mám předjednané místo na tehdejší gottwaldovské technologické VŠ. Zkrátka jsem se rozhodla a už na tom nikdo nic nezměnil; nastoupila jsem do práce a začala zcela nový civilní život. Během sezóny mě však kontaktoval trenér, a protože bylo v tom roce juniorské MS na Slovensku, navrhl mi, abych se zúčastnila coby předjezdec, na což jsem přistoupila. Tam se ukázalo, že jako předjezdec dosahuji ve sjezdu nejrychlejších časů; Pavel mě začal znovu přesvědčovat, abych to se závoděním ještě zkusila a připravila se ještě na další olympiádu. Přesvědčovat mě začal i manžel a já nakonec svolila a začala jsem po roční pauze opět trénovat.

Záhy ke mně dorazila informace, že musím požádat o znovuzařazení do reprezentačního družstva. Příliš jsem nechápala, proč to mám udělat já, když za mnou chodil trenér a přemlouval mě, že mě reprezentace potřebuje; vysvětlil mi, že je třeba to takto formálně provést – když jsem já požádala o ukončení, musím sama požádat o znovuzařazení. Udělala jsem to, a nic se nedělo – ani po měsíci, po dvou. Poté mi přišel z ČSTV dopis, jak jsem se našemu vrcholovému sportu nevyplatila, jak do mě republika nainvestovala spousty peněz a já to svými výsledky neodvedla. Což udělalo definitivní nahořklou tečku za mou kariérou.

Nový život, nové výzvy

Rozhodli jsme se založit rodinu, otěhotněla jsem a v roce 1989 přišla na svět naše první dcera Klára. V době po revoluci se měnily podmínky ve fungování vrcholového sportu, všichni měli problém zachovat činnost pro lyžařské oddíly a závodníky. My jsme s manželem v tu dobu začali podnikat, dováželi jsme značky Rossignol a Asics. Tehdy za mnou přišli lyžařští kamarádi – rodiče mladých závodníků, jestli bychom nepomohli nastartovat mládežnické lyžování na Moravě.

Ta myšlenka se mi líbila, manžel se přizpůsobil a v roce 1994 jsme začali podporovat skupinku moravských dětských závodníků, z kterých nakonec vyrostli naši reprezentanti jako Lucie Hrstková, Ondřej Bank, Martin Vráblík a další. Myslím si, že jsme tak trochu ukázali směr oddílům, jak by se měly o své svěřence starat. Na jednu stranu nás taková pomoc těšila, na druhou stranu nás to stálo hodně firemních financí, kterých se potom nedostávalo mé neteři Zuzce Charvátové a dceři Kláře Křížové, když to ve svých kariérách potřebovaly ony. My jsme se s firmou dostali do finančních problémů, protože jsme ve velkoobchodě a v té nové obchodní mašinérii neuměli chodit, a nakonec jsme o firmu přišli. Byla to velká zkušenost do života.

Olgo, můžete tuto zkušenost blíže popsat? Nepochybně pro vás šlo o neméně důležitou životní etapu jako předešlá závodní léta, do níž jste se napřela s podobným úsilím. Dovážet tradiční značku lyží do tradiční lyžařské země, na její tehdejší hladový trh, může znít jako podnikatelský sen. Jaká byla realita?

Podnikat jsme začali hned po revoluci ve velkoobchodu se sportovním zbožím a víceméně jsme se do všeho pustili nahodile – manžel se chtěl věnovat servisu a opravě lyží, v čemž jsme tehdy u nás byli jacísi pionýři; pořádali jsme řadu školení, na která jsem já zvala mého bývalého závodního servismana z Německa. Myslím, že i na základě tohoto a samozřejmě i skutečnosti, že mě osobně znali, nám později bylo nabídnuto zastoupení značky v Československu.

S manželem jsme zpočátku příliš netušili, jak bychom to měli dělat, protože jsme samozřejmě nedisponovali žádnými financemi na naskladnění obrovského kvanta lyží, ale tehdejší doba začátkem devadesátých let byla podnikání otevřená a nakonec jsme obchod s pomocí několika lidí rozjeli. Začalo se nám dařit a my jsme měli pocit, že musíme primárně stále vycházet vstříc našim zákazníkům – tedy maloobchodním prodejnám – a postupně jsme přestávali myslet na zadní vrátka. Náš růst se ukázal být příliš rychlým, my jsme ho nedokázali ubrzdit a stávali jsme se stále závislejší na bankovních úvěrech.

Náš byznys byl velmi rizikový v tom ohledu, že jsme se zabývali striktně sezónním artiklem a každoročně to byl takový mnohonásobný vabank – nejprve jestli se nám podaří vyřídit u banky finance, potom jestli máme dostatek předsezónních objednávek (obvykle bylo objednávek vždy víc, než jsme měli od bank půjčeno peněz, takže jsme zdroje na nákup museli různě lepit), a nakonec jsme čekali, zda vůbec napadne sníh. A úplně nakonec, zda nám zákazníci zaplatí. V devadesátých letech se velmi často platilo pozdě nebo vůbec, a náš obor v tom nebyl výjimkou. Neustále jsme museli honit nějaké platby, stále řešit financování našeho podnikání a to nám začalo ničit veškerou naši práci. Nakonec jsme na celé naše podnikání doplatili poté, co nám banky navzdory nasmlouvaným objednávkám zařízly úvěrování, svezla se po nás spousta právníků a my jsme za velmi nepříjemných okolností museli s firmou skončit. Znovu opakuji, byla to obrovská zkušenost do života.

Sněhomilné děti

Moje prvorozená dcera Klára měla zpočátku své závodní lyžařské kariéry dobře našlápnuto, v průběhu středoškolských studií jsme ji poslali na dvě sezóny do Ameriky za Pavlem Šťastným, působícím v té době jako šéftrenér proslulé lyžařské akademie ve Strattonu. To jí velmi lyžařsky pomohlo, hned si vyjela dobré FIS body a čichla si ke sjezdovým disciplínám, na něž se začala zaměřovat. Po dvou letech se vrátila domů a její další sjezdařskou kariéru jsme museli organizovat ve vlastní režii a to byl problém. Sjezd se nedá trénovat individuálně, musí se dělat v dobře organizovaném a zabezpečeném týmu. Stále jsme strastiplně hledali, ke komu by se mohla přidat, stálo to všechno samozřejmě hodně peněz.

Klára ukázala, že na vrcholové lyžování má, začala bodovat ve SP a před ZOH 2010 ve Vancouveru měla velké ambice; v trénincích jezdila dobře, v závodě bohužel spadla. V té době jsme už neměli firmu a všechna tíha shánění sponzorských prostředků a veškerého zařizování spadla na ni a sezonu nebo dvě po ZOH 2014 v Soči z finančních důvodů skončila s kariérou. V civilním životě se začala věnovat kondičnímu trénování lyžařů a lektorování jógy. Nyní je jí 34 let a má ročního syna.

Kromě dcery Kláry mám ještě syna Dušana Kříže, který si jako svou disciplínu vybral freestylový snowboard, jemuž se věnoval závodně až do doby, kdy neměl možnost se nominovat na ZOH v Soči – poté, co zjistil, že nemá šanci se nominovat, začal natáčet o své disciplíně filmy. Dodnes jezdí po světě a natáčí snowboardové filmy a věnuje se sportovnímu koučingu. Čerstvě si ho Rakušané vybrali za šéftrenéra freestylového snowboardingu tamní reprezentace.

Máme ještě druhou dceru Ivu, o deset let mladší od Kláry. V průběhu jejího dětství jsme se odstěhovali do Špindlerova Mlýna, kde mi byla nabídnuta práce ředitelky tamní sportovní akademie. Iva od mala soutěžně lyžovala a ve svých mládežnických kategoriích úspěšně, ale na jakoukoli pokročilejší závodní kariéru nám chyběly prostředky. Po maturitě se tak soustředila na studia fyzioterapie. Dnes spolu se mnou vede sportovní oddíl pro malé děti ve Strážném v Krkonoších, kde bydlíme.

Jako lyžařka a posléze tamní rezidentka znáte důvěrně Špindl od sedmdesátých let až dodnes. Jak vnímáte jeho proměnu do jeho současného stavu – ptám se nejen na tu lyžařskou, ale i na obecní podobu a poměry.

Do Špindlerova Mlýna jsem s rodiči začala jezdit už od mala, od mých asi tří let, kdy jsme doprovázeli tatínka, který tam míval jako trenér soustředění. Později jsem tam často jezdila na závody a musím říct, že jsem do Špindlu nejezdila ráda, protože tam bylo všechno komplikované – špatné parkování, všude se chodilo daleko pěšky, všude se stály dlouhé fronty, jako závodníci jsme neměli přednosti na lanovky, všechno tam strašně dlouho trvalo. Špindl jsem zkrátka neměla nikdy moc ráda a zamlada jsem mívala pocit, že jsou tamní lidi zlí. Často jsem si tehdy v duchu říkala, že bych nikdy nechtěla ve Špindlu bydlet.

A jak to nakonec život nezařídil? Dnes nedaleko Špindlu bydlím, začala jsem poznávat zdejší okolí i v létě a získala jsem k této oblasti úplně jiný vztah – miluju zdejší hory, miluju zdejší lidi a musím říct, že se Špindlerův Mlýn zásadně změnil. Udělala se tu spousta práce při budování všech sportovišť, a ať se zdá být Špindl zprofanovaným místem, je to naše nejlepší lyžařské středisko s nejlepší úpravou tratí a vedou to tu skuteční profesionálové.

Skutečnost, že si Špindl oblíbili i různí lidé z Prahy a rádoby společenská smetánka, to je pro mě podružná věc – když tyto lidi nechci vyhledávat, nemusím je nikdy nikde potkávat a budu si vychutnávat krásu zdejších hor a svahů. Je pravda, že tu v zimě bývá mnohem víc cizinců než v jiných našich střediscích, ale to podle mě svědčí o tom, že to ve Špindlu dělají dobře. Protože jsem ve Špindlu roky působila jako ředitelka sportovní akademie, chodila jsem z té pozice i na zdejší zastupitelstva a vím, s čím vším nelehkým se tady místní potýkají.

Je něco, co byste s výhodou zpětného pohledu udělala na své dosavadní životní pouti vědomě jinak? Podělíte se s čtenáři o své životní krédo?

Myslím, že neudělala. Věřím, že můj život běžel tak, jak měl. Splnila jsem si řadu snů, hodně věcí se mi podařilo. Jsem vděčná rodičům, že mě vedli správným směrem a že mi vštěpovali to, co můžu za své krédo směle považovat: je jedno, co člověk dělá, pokud to dělá naplno, poctivě, ze všech svých sil a nikdy to nevzdává. Ke stejnému se celý život snažím vést své dnes již dospělé děti a řekla bych, že se to snad všem daří.

Materiálová evoluce

V průběhu mojí kariéry šel mnohý materiálový vývoj rázně dopředu. Začalo se technicky zasněžovat, s čímž jsme se prvně setkali v Americe, a pochopitelně jsme na novém povrchu neuměli lyžovat, protože takový sníh se choval jinak; byli jsme z toho náležitě vyplašení. Následně se objevily kloubové tyče pro slalom, nastoupil superobří slalom coby nová disciplína; hledaly se pro něj speciální lyže, které tehdy vypadaly zcela jinak než dnes – dnes se podobají sjezdovým lyžím, dříve to byla spíše širší obřačka, ale jezdilo se mi na takových lyžích velmi dobře.

Pochopitelně jsme se museli přizpůsobovat technice jízdy, zejména ve slalomu, kdy pro nás největší změnu představoval přestup z techniky objíždění pevných tyčí uhýbáním vrškem těla do kloubových tyčí. I na té cestě jsme však zažívali vývoj – nejdříve jsme neměli dostatečné chrániče, tak jsem si strkala pod šponovky na kolena běžné fotbalové chrániče. Začali jsme mít od tyčí otlučené ruce, tak jsme vymýšleli různé náhradní chrániče přes rukavice. Zpočátku se jezdilo tělem přímo na tyč s tím, že ta se srážela vnitřní rukou; dnes se jezdí zcela jinak – nyní jde celé tělo včetně kolen dovnitř oblouku mimo tyč, která se sráží koleny a vnější rukou.

Závodní technika zkrátka v naší éře zaznamenala překotný vývoj, a když jsem po letech já učila své malé děti slalomové technice, učila jsem je něco, co jsem už sama nezažila. Za našich časů jsme jezdili slalom ještě na dlouhých, necarvingových lyžích s nutností odšlapovaných zatáček a zvedání vnitřní nohy; tento pohybový návyk naší generaci zůstal vtisknut v podvědomí zřejmě nastálo. Když mě dnes mé děti pozorují, smějí se mi, že při jakémkoli rychlejším slalomovém lyžování mám stále tendenci zvedat nohu. Pochopitelně jsme si na nové carvingové lyže všichni zvykli a lyžuje se na nich mnohem snáz a lépe.

Naše výstroj a výzbroj

V průběhu své desetileté kariéry jsem zažila poměrně překotný vývoj závodní výbavy. Sjezdy a obří slalom se jezdily v kombinézách, slalom speciál jsem do konce své kariéry jezdila ve šponovkách a ve svetrech. Kombinézy jsme zpočátku měli silné, ty však nasávaly hodně vzduchu. Výrobci proto vymysleli zevnitř pogumovaný materiál, jenže s takovými kombinézami se začaly stávat velké úrazy – při pádu závodník nekontrolovatelně klouzal svahem. Zanedlouho proto byly tyto kombinézy zakázány. Další rok jsme se před prvními závody nedočkali objednaných nových kombinéz, a tak nám nezbylo než sáhnout po starých zakázaných a vnitřní pogumování ručně vytrhat. V závěru mé kariéry se už i slalom začal jezdit v nových kombinézách se speciálními chrániči na nohách a rukou, já však už vydržela u šponovek, svetru a čepice bez chrániče brady.

Velké změny zaznamenaly i lyžařské hole – zpočátku jsme používali pro sjezd běžné rovné hole, pak výrobci začali experimentovat s jejich aerodynamickým ohýbáním. Každý závodník však měl hole jinak ohnuté – pamatuji si, že Jana měla své hole agresivně ohnuté jak preclík, a vyhovovalo jí to; mně podobně naohýbané hole mohly doslova utrhnout ruce, nemohla jsem si na ně zvyknout. Nakonec jsem jezdila sjezdy s holemi pro superobří slalom, jen mírně zahnutými, to bylo pro mě ono. Ani dnešní chrániče rukojetí slalomových holí v naší éře ještě neexistovaly. Na lyžích jsme vozily tehdy módní parabloky proti překřížení a já musela mít přilepené zahnuté slalomové špičky proti zavlečení vnitřní lyže o branku, což mi v závodech dost psychicky pomáhalo dokončovat slalom bez špicara.

Mým osobním zdravotním specifikem byl astigmatismus, snížení zrakové ostrosti, což mi při difuzním světle způsobovalo potíže dobře vidět. Moje oči nesnesly žádné čočky (dnešní měkké gelové čočky ještě nebyly k dispozici), takže jsem nakonec jezdila v dioptrických brýlích, přes něž jsem natáhla lyžařské brýle. Ty jsem musela mít běžné turistické, aby se mi pod ně mé dioptrické obroučky vešly, a do poslední chvíle před startem jsem jimi musela třepat, aby se mi spodní skla nemlžila. Na ZOH v Sarajevu jsem při obřím slalomu v prvním kole hlavou narazila do tyče a jedno sklíčko mi z dioptrických brýlí vypadlo, takže jsem polovinu tratě dojížděla vidouc na jedno oko. Přesto jsem po prvním kole byla šestá, nakonec jsem skončila osmá.